Zvěsti mladých let/Honza rváč v pekle

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Kniha	Honza rváč v pekle	Napravený nezbeda

Údaje o textu
Titulek:	Honza rváč v pekle
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 34–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Honza již jako malý hoch, ač nebyla chytrosť význačnou jeho vlastností, silou vynikal nade všecky spolužáky; ale při tom byl dobrotisko.

Zvláště nerad viděl, když slabšímu bylo ubližováno, a kdykoli kde uzřel, že větší hoch menšího tepe, nedalo mu to, a byť mu do sporu jich pranic nebylo, vmísil se do pračky a přispěv slabšímu ku pomoci, řádný výprask většímu udělil.

Proto že se i do větších a statnějších hochů pouštěl a vždy vítězem zůstal, báli se ho hoši z celé vesnice i okolí a přezděli mu Honza rváč, ačkoliv neprávem, neboť Honza, neměl-li příčiny, nikdy praček nevyhledával.

V té míře as, v jaké Honza byl spravedliv, byl i poslušen.

Cokoliv mu matka rozkázala, učinil bez odmluvy a bez otálení.

To byly sice pěkné vlastnosti, ale Honza měl též jednu nepěknou, která zvláště matce jeho nehrubě se líbila. Honza totiž, byv čím dále silnějším a hranatějším, měl i čím dále tím větší chuť k jídlu, tak že ho ubohá matka sotva již uživiti mohla.

Byl by snědl celé tele na posezení, ač mu bylo teprve osmnácte jar.

Jednoho dne přinesl dříví z lesa a chtěl na mámě jíst.

Máma mu dala, kde co jen měla.

Ale Honza, spořádav vše ve chvíli, chtěl ještě.

„Už nemám,“ pravila matka, „ty bys snědl skorem naši chalupu.“

„Ale já mám ještě hlad,“ odpověděl Honza.

„E tak jdi s tvým hladem do pekla čerty strašit!“

Honza uslyšev zvláštní rozkaz a zvyklý na slovo poslouchati, otevřel zprvu ústa. Nebyl rozkazu takého dosud z úst máminých nikdy doslechl.

Když se vzpamatoval z překvapení, tázal se, kde to peklo je.

„I tamhle za lesem,“ prohodila matka se smíchem, Honzíka svého úžas spozorovavši.

Ale Honza nerozuměl žertu.

Sebral svou sukovitou bandasku^[1] a čepici a dal se bez odkladu na cestu k lesu.

Přešel les, ale pekla tu nebylo; šel dále, ale dosud o pekle ani potuchy.

„Hm, hm,“ pravil k sobě náš Honza udiven, „kam mne to až máma poslala; to je to peklo nějak zpropadeně daleko.“

Nicméně šel bez oddechu dále.

Kráčel až do večera a posud nic neuzřel, šel druhý a třetí den a opět neshlédl nic, co by se peklu podobalo.

Jiný by se byl vrátil, ale Honza byl nejen hoch poslušný, ale i vytrvalý.

Cestoval již dlouho, až konečně přišel do města, v němž byl královský zámek celý černým suknem potažen.

Honza ptal se, co to znamená, a bylo mu praveno, že královnu, jež byla na lid hrozně přísná, nedávno čert do pekla odnesl. Při tom dověděl se Honza, že král dal rozhlásiti po celém městě, že dá peněz, co jich unese, tomu, kdo by královnu z pekla nazpět přivedl.

„Hm,“ pravil k sobě Honza, „ona si toho sice zasloužila, když byla zlá, ale možno, že se pekelnými tresty již řádně změnila, a trochu grošů vydělati nebylo by mi také na škodu; alespoň by mi pak máma mohla dáti do syta najísti. Jdu beztoho do pekla, a tu bych se tam mohl po ní poohlédnouti.“

I dal se hned ohlásiti u krále.

Král přijal Honzu chladně, sotva však Honza řekl, proč přichází, že je poslán do pekla a chce se tam po jeho královně poohlédnouti a po případě ji i z pekla dostati, byl by ho radostí skorem zlíbal a vše, co si jen přeje, s sebou dáti mu přislíbil.

„Prozatím bych se rád najed,“ povídá Honza.

Král kázal snésti hojně chutných jídel, a Honza, jenž za dlouhou tu cestu, kdy se živil pouze tím, co mu dobří lidé uštědřili, měl již kapitální hlad, najedl se do syta, nacpal ještě hodně do velikého tlumoku a utřev si rukávem ústa, dal se s upřímným „Zaplať pán Bůh“ na cestu.

S lítostí spozoroval však, že ztratil směr, jejž mu matka byla jako pravou cestu do pekla označila.

Ale nestál dlouho na rozpacích.

„Půjdu, kam mne oči ponesou, a přece někdy to peklo naleznu,“ rozhodl se. A šel.

Jednoho dne přišel do velikého lesa, an se již večer k noci chýlil. A jak tu tak lesem kráčel, zaslechl křik a volání o pomoc.

I šel rychle po hlase a uzřel, že loupežník babu jakousi přepadl a se chystá ji oloupit. Bez rozmýšlení popadl se se zlodějem do křížku a mrštil jím o zem.

Loupežník sebral se a vida, že nejsou s Honzou žádné žerty, utekl.

Baba Honzovi poděkovala a pravila mu: „Dobře jsi, Honzo, udělal, že jsi mne loupežníka zbavil, však se ti za to nyní odměním, jak budu moci.“

„Pověz mi tedy, kudy je cesta do pekla,“ povídá Honza, „staré baby, jako ty, mívají podobné známosti.“

„Do pekla chceš, synáčku? A čeho tam pohledáváš?“

„I máma mne tam poslala, když jsem na ní chtěl jíst, řkouc, abych se svým hladem šel do pekla čerty strašit, a krom toho mám odtud vyvésti jednu královnu, co tam nedávno čertem byla odnesena.“

„Ale je to těžká úloha, milý synáčku, neboť i když do pekla se dostaneš, které je silně jako nějaká pevnosť ohraženo, bude ti ještě až do zámku Luciperova dospěti, jenž uprostřed pekla stojí. V posledním pokoji tohoto zámku je zavřena královna s Luciperem a přede dveřmi každého pokoje, jichž je dvacet, stojí na stráži čert, kterého musíš prve přemoci, než tě pustí dále. Však bys se přes hradby pekelné nikdy nedostal; já věnuji ti však tento proutek, a jakmile jím švihneš do vzduchu, hned jako vítr hradby přelétneš; a i zpátky moci jeho použij. Jdi nyní neustále v tu stranu, kam slunce zapadá, a přejdeš-li dvacet řek a dvacet hor, budeš státi u bran pekelných. Než pospěš, královna dnes ještě není v peci, ale brzo by již tam přišla, a pak bylo by těžko ji vysvoboditi.“

Honza babě za radu i proutek poděkoval a druhého dne časně z rána vydal se na další cestu.

Přešed dvacet hor a přeplavav dvacet řek, uzřel vysoké hradby pekelné s uzavřenými branami, a vyňav proutek, švihl jím do vzduchu.

Brzo stanul v pekle a šťastnou náhodou zrovna před zámkem Luciperovým.

Tu stál na stráži čert s hrozným, vyplazeným, rudým jazykem.

Honza prál, by ho pustil do zámku.

Čert, že ne.

I popadl se s ním Honza bez rozmýšlení do křížku, čerta povalil a šel do zámku; ale před prvními dveřmi zase čert. Honza mrštiv jím o zem, vešel do vnitř, a hle! tu stál opět nový rohatý umouněnec, s nímž bylo se Honzovi potýkati.

„To je čisté hnízdo!“ bručel si Honza, „to jich bude ještě sedmnáct!“ a popadnuv čerta a mýknuv jím o zem šel dále, jakoby nic.

U desátého čerta byl však již Honza zápasy tak unaven, že si musil odpočinouti, než se s čertem do pračky pustil, a přeprav jej zase, bral se dále.

Konečně myknul Honza posledním, dvacátým čertem a vstoupil do sálu Luciperova. Uzřel tu královnu seděti v koutku síně, a Luciper, stoje u stolku před zrcadlem, česal si vlasy a cídil si rohy. Bezpochyby měla býti zítra v pekle velká čertovská paráda.

Královna, uzřevši Honzu, běžela mu radostně vstříc — tak milo jí bylo zříti opět lidskou tvář — a nic nedbajíc, že byl Honza prostý, hranatý chlapík, tiskla mu vřele ruku.

Luciper spozoroval je a ptal se Honzy, co tu pohledává.

„I jdu si tuhle pro paňmámu,“ povídal Honza.

„Oho! hochu; ta se odsud již nikdy nedostane, leda bys snědl všecko, co ti zde jídla předloženo bude na přivítanou, neboť první den má se u nás každý výborně. Nesníš-li toho však, jsi také na věky náš.“

„Hm, tak jen sem s tím,“ vece Honza a povzdychl si: „Však již mám beztoho řádný hlad, a konečně byl jsem vlastně poslán k vám, abych vás tu svým hladem postrašil.“

A Luciper kázal přinésti dva sudy vína, dvě pečená telata a dva bochníky chleba.

Honza svléknuv kazajku, pustil se chutě do toho, a houf čertů přihrnul se do síně, podívat se na Honzu.

Ale užasli vidouce, jak se Honza k jídlu má, a jeden po druhém ze strachu, aby je Honza také nesnědl, vytratili se ze sálu.

V pekle považuje se totiž velký jedlík za hrozného hrdinu.

Ale když se Honza za tři hodiny, spořádav toho polovici i do druhého telete pouštěl, dostal sám Luciper takový strach před ním, že nejen ze síně utekl, ale i nic nenamítal, když Honza oblekl se a s královnou pryč se bral. Než by byl takého nenasytu v pekle nechal, raději ho pustil i s královnou.

A tak se dostal Honza s královnou šťastně z Luciperova sídla.

Před zámkem užil čarodějného proutku, a mžikem ocitli se oba před hradbami pekelnými.

Královna byla zachráněna.

Když dospěli města královského, král dal ihned černé sukno s hradu strhnouti, červeným nahraditi a nařídil radovánky po čtrnácte dnů.

Královna pak rozkázala, vděčna jsouc svému zachránění, pokladnici otevříti a mezi lid peníze rozhazovati.

Tak se byla změnila.

Honza byl oslavován, u všech budil podivení a účastnil se všech hostin a radovánek. Když pak domů jíti chtěl, král — ač nerad ho od sebe pouštěl — dal mu tolik peněz odměnou, že je Honza jedva unesl.

Když mámě peníze dával, vysypal je Honza, tak že se rozkutálely po světnici, a máma v udivení spráskla ruce nad hlavou.

„A odkud je máš?“ tázala se ho.

„No, z pekla,“ pravil vesele Honza a vypravoval jí své příhody.

Máma Honzovi koupila po tom blízký statek a Honza jedl nyní do sytosti až do své smrti, říkávaje vždy, když se řádně nakrmil, že prý se poměl „jako v pekle“.

---

1. Tlustá hůl sukovitá.