Zvěsti mladých let/Napravený nezbeda

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Honza rváč v pekle	Napravený nezbeda	Krakonošův dar

Údaje o textu
Titulek:	Napravený nezbeda
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 42–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Cyrill byl rozmazlený, zlý hoch a při tom veliký rozpusta. Kde bylo mu lze něco vyvésti, o čem se domníval, že to čtveráctvím, to učinil nevzpomínaje, že v tom začasté není ani zbla chytrého nápadu, ale prosté uličnictví. Mnohé lidi těmito nejapnými nápady spravedlivě rozzlobil, neb i poškodil. Rozumí se, že nezůstal žádný z kousků těch bez náležité odměny v podobě rákosky, snesší se s důrazem na záda jeho, ale Cyrill otřásl se, pomalu tomu uvykl, a ač věděl, že bude trestán, prováděl své uličnictví dále.

Tu nařízl bidélko u žebříku, vedoucího na hůru na senník, že ubohý podomek spadl, tu chudému kolovrátkáři, když od kolovrátku vybírat šel do stavení, kliku kolomazi potřel a smál se z plna hrdla, když se ubohý muž ten šeredně umazal, nebo zavázal ubohé kočce hlavu do punčochy a radoval se nesmírně, když zvíře zpátky lezouc nepříjemné kukly zbaviti se snažilo.

Ale zvláště na domácím psu Ořechovi krátíval si rozpustilostmi dlouhou chvíli. Bez příčiny jej bil, týral, ba i tupými šípy na něho střílel, honbu nápodobuje, do vody k pití házel mu hlínu a písek, tahal ho za ohon, až pes ubožák vrčel a kňučel bolestí; jindy zase nasypal mu pepře na nos a ukrutně se smál, když pes usilovně kýchal.

Jednou přepadl jej otec při takovém týrání, a vzav si rozpustu stranou, řádně v mysl naučení mu vtiskl.

„Pán Bůh dal nám zvířata k užitku, nás lidi vládci v přírodě ustanoviv, ale nikterak nedal nám práva zvířata ta, jež stvořil, týrati. Člověk, jenž zvířata týrá, není ani člověkem, ba hrubým činem tím snižuje se i pod zvíře, člověk řeči jsa mocen může si stěžovati, hledati práva, žalovati, že mu bylo ublíženo, ale ubohé zvíře postrádajíc rozumu neví, jak by si ze svého krutého postavení pomohlo. Bolestně jen upírá zraky své, jakoby prosebně, ku trýzniteli a jen někdy, když týráním ve stav zoufalý juž vrženo, postaví se na odpor; zahájí, vehnáno krutým jednáním svého nepřítele, domnívajíc se, že poslední chvíle žití jeho se blíží, odboj poslední. Pes je dobré, poslušné zvíře, ustanovené, by člověku sloužilo a jeho majetku proti nepovolaným lidem chránilo; za to ho člověk živí a on naopak vděčně koná povinnosť určenou. Má také svou zbraň, jíž lze mu libovolně užívati a užívá jí na prospěch svého pána, byl-li by však tento tak nevlídný ke zvířeti oddanému, že by je bez příčiny týral, obrátí zbraň i proti němu. Tobě toho Ořech ještě nikdy neučinil, ač bys toho byl kolikráte zasluhoval, že bolesti mu způsobuješ. Má více rozumu nežli ty, a proto se ho zastanu dnes a vykonám na tobě odplatu, k níž měl ubohý Ořech několikráte již právo.“

A dokončiv své naučení zlému synkovi vytáhl otec důtky a sázel nezbednému Cyrillovi odměnu za jeho nezřízenou zábavu. Cyrill ječel, vzlykal, prosil, ale nadarmo.

„Náš Ořech tě také prosil, upíral k tobě prosebně zraky, ale ty’s neměl slitování, ač ti neublížil,“ dodal otec, když nezvedeného synka pustil a on do koutka zalezl, z něhož až do večera strachem nevyšel. — — —

Téhož dne večer, když vše v statku ve spánek pohříženo bylo, zaslechl otec Cyrillňv Ořecha na dvoře náhle upěnlivě štěkati, ač byl pes po celou dobu úplně tich. Když štěkot neustával, ano čím dále tím byl usilovnější, zvedl se hospodář rychle a popošed k oknu, uzřel za svitu měsíce nade zdí ohradní podezřelého muže v dvůr přelézati; právě snažil se psa utišiti, podávaje mu nějaký předmět — nejspíše kus pečeně — k snědku.

Otec Cyrillův rychle se vzchopil k činu; sňal se stěny stále nabitou ručnici a otevřev okno dvakráte do vzduchu vystřelil. Výstřel neminul se s účinkem; zloděj za stálého téměř zuřivého štěkotu Ořechova, o němž zdálo se, že každou chvíli řetěz přetrhne a na zloděje se vrhne, s úsilím vydrápal se nazpět na zeď a s ní ven ze dvora skočil.

Výstřely probuzená chasa vyběhla na dvůr a po vysvětlení hospodářově pustili se podomek a čeledín za zlodějem.

Ale zloděj nebyl daleko. Nešťastným skokem ze zdi zlomil nohu a tu v bolestech ležel, byv tím potrestán nejen za dnešní loupežný úmysl, ale i za mnohé a mnohé jiné krádeže v okolí provedené, o nichž nikdo nevěděl, kdo by jich až na jediný případ byl původcem.

Zloději bylo ještě přispěno v jeho beznadějném stavu, ale ráno odevzdán četníkovi, aby ho spravedlivý trest stihl za jeho zločiny. Při prohlídce nalezen u něho doutnák a zloděj přiznal se, že se chtěl otci Cyrillovu, jenž byl v obci představeným a jednou při polní krádeži ho přistihnuv, moci úřadu odevzdal, pomstiti a nejen okrást, ale i stavení zapáliti.

Ve statku byla z toho veliká radosť, že Ořech zloděje vyzradil a tak celý majetek zachránil.

„Vidíš, nezvedenče,“ pravil otec k rozpustilému synovi, jenž ráno s úžasem o nočním výjevu od čeládky se dověděl, „Ořech — náš věrný Ořech — tebou tak často týraný — zachránil náš majetek, bděl, když ty sladkému spánku jsi se těšil, aby zloděj k nám se nevloupal a svůj bídný nešlechetný úmysl vykonati nemohl, by nás o veškerý majetek připravil. Vidíš, jak je Ořech potřebný, vidíš, že nezasluhuje za své vzorné, věrné služby býti zbytečně týrán.“

Cyrill dojat slíbil otci se slzami v očích, že se polepší, a slibu svému dostál. Kdykoli mu od té chvíle nějaký rozpustilý nápad myslí přeběhl, vzpomněl si vždy na věrného ochránce majetku otcova, Ořecha a tím myšlénku tu nepěknou rychle v myslí své zahnal. Stal se z něho hodný hoch a později i řádný občan.