Zvěsti mladých let/První den u strýčka

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
	První den u strýčka	O zlatém zvonu

Údaje o textu
Titulek:	První den u strýčka
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 1–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Osmiletá Jarmilka letos jako rok co rok jela s matinkou na prázdniny k strýčkovi.

Časné ranní vstávání bylo odbyto, a jako čarovným letem míhaly se jí ve vlaku kol udivených zraků pole hojnou úrodou požehnaná, na nichž obilí již žloutlo, zelené, smavé lučiny s vískami a městy. Ani netušila, a již ocitla se v milé, dobré náruči strýčkově v myslivně u lesa.

Od lonských prázdnin nic se tu nezměnilo. Jarmilce zdálo se, že u milého strýčka ani ta krutá zima, která v městě zuřila, se neobjevila. Myslivna stála pod týmiž velkými, stinnými sosnami na kraji vysokého lesa, a jich koruny, slabým letním vánkem rozhoupané, jakoby šumíce o krásách příjemného léta si vyprávěly. Pod myslivnou hrčel jako jindy malý potok, ubíraje se ze své lesní vlasti v dál smavým pažitem louky a nad hlavami v korunách sosen ptáčkové jemně zpívali, těšíce se z teplého, vše oživujícího slunka.

Strýček dobře věděl, kam Jarmilka nejprve bude pospíchati. Jedva že ji srdečně uvítal a hlad její, jejž cestou pocítila, zahnal kusem chleba s čerstvým máslem, již spěchal s ní na prvou vycházku lesem, věda, že malá dceruška nejraději tu pobývá. Ač slunko zvolna k západu se chýlilo, rozloučil se s Jarmilinou tetinkou a matkou, Jarmilka políbila tetě a matince ruku a již šli. Jen jako ze zvyku mysliveckého hodil lesní pušku přes rameno, aby, náhodou-li by dravce nějakého přistihl, bez trestu ho odlétnouti neb odběhnouti nenechal.

V lese byl milý stín, milý chlad a ze křovin a stromů vůkol zazníval libý zpěv různých ptáků. Jarmilka trhala kvítky, rostoucí podél cesty, a skládala je v kytici; ale často zaslechnuvši zpěv neb cvrlikání, odběhla k strýčkovi, aby se ho otázala po jméně ptáka, jenž se ozval. Byla se ve škole letos mnoho pěkných ptáků znáti naučila z obrázků a toužila se také dověděti, jak který z nich zpívá. Strýček milerád jména ptáků jí pověděl, a malá školačka setkala se tu s mnohými známými jmény. Tu zahvízdal kos, tu ozvala se čečetka, tu jemně zacvrlikal střízlíček, zapěl dudek, čermáček či posléz šprýmovný sedmihlásek, o kterém jí strýček vyprávěl, že ptákům se posmívaje, zpěv jich napodobuje.

Jarmilka poslouchala, ale ku konci nějak moudrost svou a učenost jak náleží si popletla; tázala se totiž strýčka mezi jiným, jak zpívá labuť a sova. Oba ptáky byla též ve škole poznala a dnes náhodou si na ně vzpomněla.

Strýčka dotaz Jarmilčin rozveselil, smál se srdečně její učenosti a pravil: „Ne všechny ptáky, kteří hlas ze sebe vydávají, zoveme zpěvavými, a naopak zase mnozí mezi zpěvavé náležející nejsou zpěváky. Vrabec také na příklad náleží do společnosti pěvců, a lze-li jeho „čimčarara“ zpěvem zváti? Labuť také nezpívá ani sova, Jarmilko; náhodou jmenovala’s tyto dva, které ti mohu ukázati, abys sama o tom se přesvědčila.“ A zaměřiv stezkou na pravo, pokračoval: „Nejdřív se půjdem podívat na sovu: hajný je dnes na výrovce, vábí sovou ptáky škodlivé, a když se objeví, střílí je, a potom půjdem do zámeckého parku podívat se na labuť na rybníce.“

Ve čtvrt hodině Jarmila se strýčkem dospěli rozvalin starého hradu, z něhož kromě vysokých hromad kamení vůkol též mohutná, polozbořená věž zbývala. Pod oknem ve výklenku seděl velký pták a kolem něho v houfech menší vesele poletovali, jako by jej s úsilím ze sna rušili, jako by se mu vysmívali a šašky si z něho tropili. Velký onen pták byla sova.

„Vidíš ji,“ upozornil strýček Jarmilu, „sedí tam připoutána na řetěze a vábí ptactvo k sobě. Není s to, aby snesla světlo denní, jsouc zvyklá jen v noci létati, ve dne skorem nevidí, a ptáci vědouce o této její vlastnosti, o její nevidomosti za jasu slunečného, shrnou se kolem ní a křikem jako rozpustilci ji obtěžují. Toho užívají myslivci, aby les škodných ptáků zbavili; vábí je sovou a lehce z úkrytu je střílejí.“

V tom ozvala se rána; Jarmilka velice se ulekla; jakýs pták řítil se s výše ve křoví a ostatní výstřelem jsouce poplašeni odlétli.

„Byl to nějaký dravec, zdá se mi, že ostříž, jehož hajný skolil,“ upozorňoval strýček a vedl Jarmilku do věže.

Byla tu uvnitř upravena ku zdi věže přiléhající chýše a v ní hajný, jenž právě s puškou na rameni vycházel, aby se po střeleném ptákovi poohlédl.

„Ukažte nám tu sovu, pane Břitký,“ vyzval hajného polesný.

Hajný ochotně vylezl po žebříku a sovu snesl.

Jarmilka nemohla se na ni dosti vynadívati. Sova měla bledě žlutým a temnějším hnědým peřím pokryté tělo a mohutné nohy a drápy, a oči hrozně vyvalovala, až se jí Jarmilka bála.

„A jak pak zpívá sova?“ ptal se strýček žertem, na hajného stranou mrknuv. Jarmilka to spozorovala a zapýřila se, že ve škole lépe pozor neměla.

„Ve dne je tichá,“ odvětil hajný s úsměvem, „ale v noci za to umí prašeredně houkati.“ —

Po chvíli, když jim byl hajný i zastřeleného ostříže ukázal, šla Jarmilka se strýčkem dále a za několik minut došli parku zámeckého, jenž souvisel s lesem.

Lípové stromořadí vedlo k velikému rybníku, na jehož březích mohutné vodní topoly šíje své vypínaly. Onen břeh, na který Jarmila se strýčkem přišla, byl daleko do vody zarostlý, a jen úzká stezka vedla rákosím k vodě. Mezi rákosím byly však jednotlivé kusy hladiny rybničné volné.

„Měj pozor,“ připomenul strýček, „brzy uzříš některou z labutí, jichž je tu celé hejno.“

Přes to ulekla se Jarmila, když velikého bílého ptáka náhle po vodě plouti spatřila.

Strýček stál opodál, žádostiv jsa viděti, jak zjev labutě, po vodě čarovně plující, na Jarmilku bude působiti.

Jak pěkný pták to byl, tahle labuť! Čisté kmentové peří a ladně ohnutý krk, to bylo pro Jarmilu čímsi dosud nevídaným. Viděla sice labuť vyobrazenu, ale což to bylo proti skutečnosti! Přirovnávala lepou, milou labuť k šeredné sově, maně sáhla do kapsy a naleznuvši tu malý zbytek bílého pečiva, podávala jej labuti. A labuť ochočena jsouc, majestátně připlula až k ní a z Jarmiliny ručky brala chutě podávanou pochoutku. Jarmilka měla velikou radosť a strýček pochválil ji, že se, jako jiné dívky činívají, dobré, krotké labutě nebála.

Ale jelikož slunko již za vrch se sklánělo, milý strýček vzal malou neteř svoji, která se od krásné labutě téměř odtrhnouti nedala, za ručku a spěchal s ní nazpět do útulné myslivny.

Na konci parku blíže zámku čekalo Jarmilku zase nové překvapení! Jakýsi tvor jako by letem přeskakoval s větve jednoho stromu na větev druhého a v dáli bylo zříti několik lidí úprkem za ním se ženoucích.

„Snad neuprchla panu hraběti Idola? Opravdu! Skáče se stromu na strom jako zběsilá,“ dotvrdil svou domněnku strýček.

Jarmilka nevěděla dosud, co by slovo „Idola“ značilo, ale urychlila kroky a brzy poznala, že ve větvích jabloní a hrušek, tu od rybníka k zámku stromořadím se táhnoucích, vesele skotačí svižná opička, již byl strýc Idolou nazval.

Po chlapci, jenž první z pronásledovatelů pod strom přiběhl, opice jala se házeti zelenými jablky, jež se stromu trhala. Několikráte neminula se cíle a řádně hocha do zad jablkem udeřila. Chlapec si z toho mnoho nedělal a raději chutě sbíral jablka, než ho ostatní dostihnou, a do kapsy strkal, ba i v letu chytal. Jedva však se všici přiblížili a někteří na strom za opicí lézti počali, rozhoupala se uprchlice a skočila jako blesk na jiný strom. Jala se i odtud jablky a hruškami na své pronásledovatele házeti a za chvíli zase skok, a již ji opět jiný strom hostil.

Jarmilu bavilo nad míru také divadlo; smíchem se kuckala, když rozmarná opička kteréhos ze svých pronásledovatelů ovocem trefila a opět dál o kus cesty unikla.

Leč škoda, že nebylo lze čekati, a honba již dlouhou dobu beze všeho výsledku se táhla. Konečně byl čas nejvyšší, aby se strýc s neteří odebrali do myslivny.

Čekala je tu chutná večeře, a Jarmilka, jež cestou důkladně vyhladověla, s chutí pustila se do jídla. Pak vyprávěla matince, co se strýčkem zažila a čemu při tom se naučila. Vyprávěla, jak který pták zpívá, povídala o labuti, šeredné sově a veselé opičce a připojila, že jí strýček ještě mnoho nových věcí ukázati přislíbil.

„Tak jest nejlépe, Jarmilo, když člověk spojí zábavné s užitečným. Dnes nejen že jsi se pobavila, ale i poučila; získala jsi tím dvojnásob,“ pravila matinka, když Jarmilu na lože kladla.

Vonný lesní vzduch vkrádal se v útulnou ložnici, okny svítily jasné hvězdy a naší Jarmilce znova zdálo se o strýčkovi, ptáčcích, sově, bílé krotké labuti a dovádivé Idole ze zámku. — —