Zpráva a naučení o kazatelství/O hojnosti věcí a řeči

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Díl první - O hojnosti věcí a řeči
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: Citanka
Licence: PD old 70

Výmluvnosti církevní první jest základ, aby kazatel plnou hojnost měl i věcí i slov rozličných, tak aby obé (z toho) to z něho plynulo. Plnost věcí že má být i při tom, kdož jiné učí, ukazuje přiklad onoho Elihu, kterýž řekl: „Pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého“ (Jer. 32, 18), a Sirácha, kterýž řekl: „Ještě pomysle, vypravovati budu, nebo pln jsem jako měsíc na plně“ (Sír. 39, 26) i Kristův, o němž Prorok dí, že naplněn byl duchem moudrosti a rozumnosti (Iza. 11, 2) a že usta jeho podobná byla meči ostrému (Izai, 49, 2). I v té věci náměstkem Kristovým býti má kazatel, pokud možné, abv z plnosti jeho posluchači brali milost za milost (Jan 1, 16).

  1. O hojnosti řeči
    K hojnosti a hbitosti toto troje přináleží:
    1. Býti v jazyku tom, kterýmž se káže, dobře zmocněným a všelijaké jeho pěkné phrases, přísloví a připovídky v dobré povědomosti míti.
    2. Znáti způsob vykládání slov, jmenovitě skrze originací a konjugací, totiž odkud které slovo jde a jaká jiná z téhož kmene jdoucí okolo sebe má. Jako, že křesťané slovou od Krista, jako by se pravilo kristiané; svátost od svatosti, člověk od celého věka, totiž věčnost, k níž stvořen; kázati jest poroučeti, t. činiti vůli boží. Tak i cizí slova uměti vykládati: anjel že snamená posla, Mesiáš pomazanéno, -zance; církev lid Páně atd. Konjugací, jako Kristus, kristiti (nyní říkáme křtíti, křstiti), křest, křesťan, křesťanský atd., z čehož půjde, že křesťan ve jménu Kristovu pokřtěný a v něj jako v svůj kmen vštípený má po křesťansku, totiž kristovsku živ býti, z něhož život svůj a formu života i sílu béře.
    3. Znáti způsob rozšiřování slov skrz
      synonyma
      epitheta
      periphrases.
      Synonymum jest tatáž věc vyznamenávající, jako meč, kord, tesák, šavle; item pěkný, krásný, ušlechtilý, bystrý, výtečný, sličný atd.; item Ježíš, Kristus, Pán, Vykupitel, Spasitel, Syn boží atd. Synonyma jsou proto, že kteréhokoli užíveš, jedna a táž věc se míní.
      Epitheton pak jest slovičko jinému místo titule přidané, jako můž pěkný velice.
      Periphrasis jest, když se místo jednoho slova celá věc klade, totiž vypsání té věci jinými slovy, jako kdybych, člověka jmenovati maje, řekl: Nejušlechtilejší ze všech tvorů, ten k nesmrtedlnosti stvořený a rozumem obdařený tvor atd. Perifrázis lecjaks udělati se může, jen aby se rozumělo, co se míní.
      Příklad toho, jako i všech následujících regulí, nech ať se ukáže na onom Krista promluvení (Jan 3, 16): Tak | Bůh | miloval | svět, | že Syna | svého jednorozeného | dal, | aby každý, kdož věří | v něho, | nezahynůl, | ale | měl | život | věčný. |
      1. Skrze synonyma. Tak Stvořitel | sobě | zalíbil | v hříšných, | že dítě své | jedinké | poslal, | aby všeliký (každý) | doufal v něho, | nebyl zatracen, | nýbrž | došel | slávy neskonalé.
      2. Skrze epitheta. Tak náramně | věčný Bůh | horlivě zamiloval | bídný ten nehodný svět, | že nejmilejšího svého toho, právě jednorozeného. syna | rád dal, aby každý bez výmínky, kdož jen v něho | srdečně věří, | nikoli nezahynul, | ale jistotně měl | život věčný
      3. Skrze periphrasim. Divná věc a užasnutí hodná, že nejdůstojnější ten Pán, před ním se nebesa i země třesou,a kterýž maje nevymluvného utěšení a slávy sám v sobě dosti, od věků na věky žádného nepotřeboval a nepotřebuje: Ten, řku, | láskou zahořel | k zpronevěřilým, ošklivým svým odpadlcům | tak hrubě, že to, což nejmilejšúho měl pod svým srdcem, což pěstoval v lůně svém, | jim za vlastní odevzdal, | a to k tomu cíli, aby jejich byl | spomocníkem, kteří by koli k němu se obrátiti sobě oblíbili, hříchy své jemu s pokorou vyznali, za odpuštění a shlazení jich žádali a jemu se s tělem i s duší oddali: takové všecky aby on svorně v svou ochranu a péči vzal, jim zmařenu byti nedopustil, alebrž sebou až nad nebesa vyzdvihna, věčného spolu s sebou blahoslavenství učastných učinil atd.

    Kdo by se tak v shledávání pěkných synonym, epitet a perifrází pocvičil, uhlédal by, jak by mu výmluvnosti příbývalo: takže by jemu v strojení se na kázaní jen věci prohlédnouti potřebí bylo, slova by se sama naskytala.

  2. O hojnosti věcí
    „Každý umělý učitel v království božím vynáší z pokladu svého staré i nové věci,“ dí Kristus (Mat. 13, 52). Poklad tedy všelijakých božích věcí má býti v srdci kazatele, aby netoliko starého něco a vůbec posluchačům známého jen ukryto nebylo, ale aby nové tytýž véci (nové ne z strany podstaty, než z strany způsobu přednášení) od něho vynášeny byly. Takové hojnosti a plnosti vůbec nabývá se:
    1. Z častého a bedlivého biblí svaté čítání aby kazatel všelijaké historie a všelijaké propovědění Písem, co kde stojí, věděl. Theologus enim in Scripturo nascetur, dí Hyperino. Theologus se v Písmě vyléhnouti musí.
    2. Známosti katechismu a locorum communium, tak aby pravý smysl všech artikulů víry znal, a co se vedlé piravidla víry s pravdou srovnává neb nesrovnává, jasně rozeznávati mohl.
    3. Přináleží k tomu historie církevní povědomost, jako i jiných historií, které nic nejsou než zrdcadlo božích, při světu konaných.
    4. Umění artium a lingvarum také napomáhá.
    5. Bedlivé jiných kazatelů poslouchání a k své potřebě odevšad užitečných věcí shromažďování.
    6. Pilné se k kázání strojení.

Z těchto všech puňktů o posledním samém na ten čas obšírněji se něco položí.


O strojení se k kázání co a kolikero jest?

Prvé nežli by mluvil, nauč se, a prvé než by se modlil (ovšem jiné k modlitbám napomínal), připrav sobě řečí, aby nebyl jako pokoušející Pána, dí Sirach (18, 20, 24). Strojení pak, to jest pilné vyhledávaní, co by se s užitkem lidu přednésti mohlo. Což chce-li (vykonávati) vyhledávati kazatel, musí do čtveré postýle nahlédnouti.

Totiž do postýle {

skutků božích
potřeby posluchačů
textu přítomného

psané: buď že kázání jsou nějaká a sermones, neb homiliae, neb comentarii, neb loci communes.

NB. Mnozí jen této postile hledí, své neb cizí někdejší kázaní chytajíce a jim se učíce. Někteří i sami sic přemyšlovati majíce umysl, nejprv vlak do postily a komentařů nahlédají a odtud strojení se začátek berou. Ale ani toho činiti není dobře pro příčiny tři:

  1. Že ten zvyk lenivého a nepracovitého kazatele činí. Nebo najdou tu něco, na čemž že by se přestati mohlo, jemu se zdá, dále nemyslí.
  2. Že ne všecka kázaní všechněm časům a místům se trefují. Protož kdo se jen postily drží, často říká, nevěda sám co, ledacos nepřípadného, někdy i směšného.
  3. Že ten zvyk jalového přemyšlovatele činí. By zajisté potom i chtěl sám na věc mysliti, zastíněnou a zaměstknanou již má mysl tím, co četl. Protož nejlépe jest čtení toho k posledku sobě nechati.

Především pak má se kazatel utéci na radu tam, kdež studnice jest všeliké moudrosti, k Duchu svatému, skrze poníženou a vroucnou modlitbu. Nebo svatý Jakub dí: „Nedostává-li se komu moudrosti, žádej jí od Boha“ (15). D. Luter říkával: „Wohl gebeten ist halb studiert.“ Dobře se pomodliti jest polovice odštudýrovati. V modlitbě pak své kazatel přední má děkovati Bohu vděčně za dobrodiní, zvlášť že jej sobě vyvolil, aby v něm, nádobě hliněné, slovo smíření složil a skrze něho nehodného dobře líbeznou vůli svou lidem na spasení rozhlašoval. Druhé, vyznávati má zkroušeným srdcem svou k tomu nestatečnost, zpozdilost, hloupost, nýbrž hříšnost a nehodnost (jako Izaiáš 6, 5; Jeremiáš 1, 6). Třetí, prositi, aby Ducha svého vyslal Bůh, kterýž by otevřel oči jeho, aby do postilí svých s užitkem nahlédnouti mohl, nýbrž kterýž by jemu sám vnukl, co by užitečného k slávě boží a pro vzdělání jak své vlastní, tak posluchačů mysliti a mluviti měl. On že Bohu ust svých a jazyka propůjčí, aby vložil, co chce, a užil, k čemu chce, a učinil prospěch, jaký se jemu líbí při posluchačích.


O postýli skutků božích a posluchačů

Nahlédnouti do postile skutků božích jest souditi, co Pán Bůh na ten čas při světu a církvi dělá, dobrodiní-li ňaká či pomsty pronáší. Mezi dobrodiní přináleží pokoj, zdraví, urody, dobrá vrchnost, šťastný ve všem prospěch atd. Mezi pomsty válka, mor, nemoci, hlad, drahota, počasí neurodné, vrchnost ukrutná a rozličná nedaření atd. Načež kazatel hleděti musí vždycky, aby to tak z textu potom bráti mohl, čím by se na přítomné boží skutky v mysli posluchačů jako komentařové dělali.

Do postile pak posluchačů nahlédnouti jest rozvážiti, čeho posluchači, kterým kázati bude, v přítomném svém způsobu potřebují, buď ze spolka všickni, aneb někteří mezi nimi. Někteří zajisté jsou hloupí a neosvícení, jiní mudráci; někteří neutvrzení, jiní nedověrní; někteří pravdu již mající, jiní v bludu ještě vězící; někteří zkormoucení, jiní veselí, a to podlé rozličných příčin. Někdy jsou tu sirotci vnově osiřalí, někdy manželé noví, někdy sami poddaní, někdy třeba sama vrchnost. Takže vpravdě, kdo by bez ohledu na posluchače a přítomnou jejich potřebu kázal, nejinak by činil, než jako by lékař všechněm pacientům, co by jich k němu přišlo, jeden traňk dával, tref se on komu k jeho nemoci neb netref.

O examinování textu k nahlédání mnohých užitečných věcí

Na soudy boží pohledě a posluchače své rozváže kazatel, teprv do textu ať se dá a jej jednou, podruhé i potřetí přečítá, co z vnuknutí Ducha svatého na mysl přicházeti bude (zvlášť případného k přítomnému času, místu a osobám), to na škartu pro snadnější spamatování poznamenávati můž.

Nejprv pak celý text, potom částky jeho, pak po slovích rozvažovati a ohledovati má.

  1. Analysim: Kolikero?
  2. Definitionem: Co jest?
  3. Antithesin: Proč toto neb ono?
  4. Causas: Příčiny, totiž od koho, z čeho, k čemu, jak a za jakými příčinami?
  5. Effecta: Co z toho pošlo neb pojíti mohlo, neb mělo, neb má s můž?
  6. Circumstantias: Kdy, kde, co před tím, a s tím, a za tím, jak dlouho, kolikrát?
  7. Similia: K čemu to podobno neb nepodobno?
  8. Exempla: Kdo kdy podobně učinil neb se mu stalo?
  9. Objectiones: Co se proti tomu říká neb říci můž?
  10. Consequentia: Co odtud nám k užitku?
  11. Testimonia: Co jiní o tom smýšlejí, mluví a píší?

Podlé těchto otázek kdo text a částky jeho, slova jeho rozváží, věcí rozličných hojnost jernu se prýštiti bude. Nebo i všickni komentářové a postile jen z těch otázek složeny jsou.

Protože se někteří z těch terminů (pro ty, jenž nejsou logici) šířeji vysvětliti musejí, co se jimi míní a co se podlé nich při textu dělati musí.

  1. Analysis česky slove rozebrání a poroučí, aby se buď text veřejně na některé jeho povědění, neb slovíčko v smyslu svém jako po částkách rozebralo. Tak hodinář činí, kdy hodinky opravovati a k nim něco přidělávati má, že je sobě nejprv bůď rukama, nebo aspoň očima rozebere, aby co se a jak čeho drží, co kde vyplniti, přidati, zpřímiti, přihladiti potřebí, vyrozuměl.
    Analysis celého textu jest rozbírání jeho na jisté částky. Když se především souditi musí, jaký jest základ (thema) textu, jestli v něm řeč prostá čili rozepře o něco. Řeč prostá (thema simplex) jest, když se věc prostě vypisuje a vysvětluje bez odporu a hádky. Rozepře (thema conjunctum neb compositum) pak, když se něčeho dovodí neb něco smítá.
    Vysvětlení věci prosté děje se skrze otázky kdo, co, komu, čím, proč, čeho jak, kdy, odkud, pokud, kam, kudy, jak dávno, jak dlouho, jakým pořádkem, co k tomu podobného neb odporného? Rozepře má jen dvě otázky: jestli a protož?
    Text tedy vezma, jestliže se čeho v něm dovodí neb zsmítá, musí se nejprvé rozepře, oč činiti jest, v otázku postaviti a za tím důvody a odvody, které autor vede a jak odporné zsmítá, vyhledati a spořádati.
    Pakli jest prosté vypravování neb poučování, položiti také musíš thema, co vypisuje a skrze které z nahoře dotčených dotázek.
    NB. Na větším pak díle bývají textové smíšení, v nichž něco se vysvětluje a něčeho dovodí. Jato v epištole vánoční předně se učí, co o Kristu smýšleti, a potom se toho dovodí. Tak v textu nešporním svatodušním nejprv se historia klade o seslání Ducha svatého, potom dišputacie o to. Tu tedy, co k čemu náleží, všeho povážiti a rozebrati musíš.
    Analysis slov jest ukázaní, kolikero vyznamenání to slovičko má a v jakém se smyslu tu béře. Item, jaké má sama ta vyznamenaná věc své částky atd.
  2. Definitio česky slove vypsání, když se, co která věc jest sama v sobě, vyhledává.
  3. Antithesis jest něčeho jiného proti tomu stavení, když muslím, proč ten text neb to slovo tu stojí, proč toho neb onoho raději užito není.
  4. Causa, když se vyhledává původu a příčiny, kdo učinil, z čeho, k čemu, a proč, s čí pomocí, a jak.
  5. Effecta, co tím způsobeno jest, neb býti mělo a mohlo.
  6. Circumstantiae jsou okolostojičnosti, kde, kdy před tím, co předešlo, co následovalo.
  7. Similia, k čemu to, o čemž se mluví, připodobněno neb přirovnáno jest aneb býti může.
  8. Exempla, kdo na příklad toho ukázán býti může, jemůž se podobně stalo, aneb že tak činil neb nečinil.
  9. Objectiones, čím by se tomu na odpor vstoupiti mohlo a vstupuje a jak to spraviti.
  10. Consequentia, k čemu se toho všeho užíti má, totiž ku poučení-li či výstraze, k napomenutí-li či potrestání, ku potěšení-li či k modlitbám.
    NB. Bůh slovem svým to při nás vzdělati usiluje, abychom byli rozunní, svatí a blahoslavení. Rozumnost záleží v známosti pravdy a rozeznání jí od bludů. Svatost v následování ctností a utíkání nectností, Blahoslavenství na ten čas v sladkosti potěšení božího v srdcích naších přebývajícího a v obecenství s Bohem skrze modlitby. Protož kazatel k témuž věřícím napomáhaje, vyvozovati z Písem musí:
    1. Institutionem: potvrzení v pravdě.
    2. Refutationem: výstrahy od bludů, a jak zsmítáni býti mají.
    3. Exhortationem: napomínání a povzbuzování k ctnosti.
    4. Redargutionem: obviňování z hříchů a žehraní na ně.
    5. Consolationem: potěšení rozličná.
    6. Preces: příčinu a formu díkčinění a modliteb ukazovati.

    Šesterý ten naučení rozdíl obsažen jest v těchto rytmích:

    Potvrď, vyvrať, napomínej,
    tresci, těš, k horlivosti měj.

    Brevius: Doce et dedoce; hortare et dehortare; eríge et deprime.

  11. Testimonia jsou přivozování svědecuí a povědění z Písem, z Otců, z Mudrců, z historií atd.

NB. Jedenáctero to též při textu ohledávati se má; obsaženo jest rytmy:

Rozber, co věc, proč a odkuď,
co z ní, a okolo rozsuď;
podobnost, příklad, odpor viz,
k čemu to, vše svědectvím stiž.


Příkladem toho ukázání.

Všeho toho příklad nechť se ukáže v našem povědění: Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného atd. Celý text veřejně.

  1. Analysis. Cíl toho Krista promluvení jest zveličiti lásku Boha Otce svého, kdež ukazuje:
    1. Kdo miloval? Bůh.
    2. Koho miloval? Svět.
    3. Jak? Velice.
    4. Čím to prokázal? Dáním Syna, Kdež opět: a) Jakého syna dal? Jednorozeného. b) K čemu? Pro zbavení zahynutí a doporučení k životu věčnému.
  2. Definitio. Jest vypsání milosrdenství božího.
  3. Antithesis. Proč se tento a ne jiný text na ten čas klade? Proto, že Duch svatý Utěšitelem slove; tuto pak se příklad nejsladšího potěšení pokládá.
  4. Causae. 1) Kdo ten text psal, kdo mluvil? 2) Komu k líbosti a potřebě, za jakou příčinou? Z jakých slov složen? Mocných a sladkých.
  5. Effecta. Což tehdáž tím Nikodemovi způsobeno? Co dodnes při věřících může a má?
  6. Circumstantiae. Kde a kdy mluveno? (V noci v domě někde.) Co před nimi a za nimi stojí?
  7. Simile. Podoben jest text tento kvítky rozkošnému, krásu, vůni i moc hojící divnou v sobě majícímu. Dissimile: Není jako Mojžíšova řeč, kteráž hřímá: Zlořečený každý, kdož by nezůstal atd.
  8. Exempla. Komu se ten text kdy obzvlástě líbí?
  9. Objectio. Co by tomu textu na odpor postaviti mohlo? Ku příkladu Mat. 7. 20. 21.
  10. Consequentia. 1) Naučení. Pravé jest, co o Kristu Žalm 45 dí: Rtové tvoji plní líbeznosti. A též o slovu božím David: Že nad med sladší.
  11. Výstraha. Bloudí, kteříž se raději Mojžíše neb Mahometa drží než Krista: nic podobného v nich nemajíce.
  12. Napomenutí. Následůjme Krista a i sami jedni druhé osvěcůjme, učme, těšme, veďme.
  13. Žehrání. Zlé činí, kteříž sebe i jiných zanedbávají.
  14. Potěšení. Buďme tím jisti, což Kristus řekl: Že co ke mně přijde, nevyvrhu ven.
  15. Modlitba. Chvalmež jeho z té věrnosti a jemu se poroučejme.


Po slovích

Analysis slov, co a kolikerou věc které znamená. Jako: Bůh; bohové se nazývají modly, anjelé, králové, ale tu se míní pravý Bůh. Syna; syny božími opět i anjelé, i lidé pobožní nazývají, ale tu se jednorozený Syn boží míní. Svět; tým se jmenuje 1) nebe i země i což v nich, 2) sama země, 3) pokolení lidské, 4) díl lidí v světě pohřížených, totiž bezbožní, jacíž se i tuť rozumí, totiž pokolení lídské skrze pád porušené a od přirození bezbožné. Každý žid i pohan, muž, žena, mladý i starý, chudý i bohatý, učený i neučený, kdo jen věří.

Definitio. Co jest Bůh? Věčná, nestihlá bytost, stvořitel a soudce náš. Co svět ? Ošklivý zmet neb směsice a stok vší nešlechetnosti. Co milovati? Oblíbiti, zachutnati sobě, do srdce vzíti. Co Syn? Totéž co Otec, téhož přirození, téhož stavo, též vzáctnosti. Co jednorozený? Jedinké potěšení. Co dáti? Odevzdati právem věčným. Co každému? To, že žádného nevymiňuje, všechněm přeje. Co věřiti? Oblíbiti tu boží štědrost a spoléhnouti srdcem na ni. Co zahynouti? Zmizeti, ztratiti se, zmařenu býti, na zmatky přijiti. Co žívot věčný míti? S Bohem slávy nevypravitedné beze všeho skonání požívati.

Antithesis. Tak, totiž ne lecijakž, než velmi. Bůh, ne anjel, ne ďábel, ne člověk. Miloval, ježto nenáviděti mohl. Svět, nepraví přátely své, než svět, totiž nepřátely. Že syna, ne slůžebníka; svého, ne cizího; jednorozeného, ne z mnohých jednoho. Dal, ne jen ukázal neb zapůjčil. Aby každý, ne jen někdo. Kdož věří, nepraví, kdo sobě skutky svými zaslouží. Nezahynul, ale měl život (věčný); moha dáti smrt, dává život, ne na některý den neb měsíc, neb rok trvající, ale věčný.


Skrze causae.

Příčina milování a) žádná jiná než pouhé milosrdenství jeho. Příčina poslání Syna b) že jinak lidem pomoženo býti nemohlo. c) Příčina, že každému přeje, jest neobsáhlost a neskonalost milosrdenství jeho a Kristovy zásluhy. d) Příčina a původ víry jest sám Bůh: nebo to není z nás (Efez. 2, 8), avšak příčiny k víře napomáhající jsou slyšení slova, modlitby atd. e) Příčina zahynutí jsou hříchové. f) Příčina věčného spasení víra, totiž spoléhnouti na milosrdenství boží pro zásluhy Kristovy.


Skrze effecta.

Bůh stvořil všecky lidi s výminkou poslušenství a pohrůžkou neposlušenství. Tentýž chová a zdržuje všecko. Svět co dělá? Hřeší ustavičně a dráždí Boha. Syn co? Skrz něho učiněno všecko, skrze něho tedy i obnoveno býti muselo. Víra co působí? 1) Srdečnou k Bohu důvěrnost. 2) Sobě a všechněm tvorům nedověřování a od nich puštění. 3) Bohu se k věčnému poslušenství celé oddání. Smrt věčná co přináší? Bolesti nevypravitedlné, pláč a škřipení zubů, zatvrdilost a rouhání. Život věčný co? Radost nevypravitedlnou a chválení Boha věčné.

Skrze circumstantiae. Kdy Bůh miloval? Před věky, věda, že padneme, když jsme ještě nepřátelé byli. Kdy dal Syna? Uložením hned před věky; požíváním zásluhy jeho hned od počátku světa; viditedlným příchodem posledního věku. Kam ho dal? Do bíd a strastí. Co předešlo? Co se přitom stalo? Co následovalo atd.? Kdy se věřiti má a pokud? Kdy se koli začne, jen stále až do smrti. Kdy a kde jest život věčný? Zde se začíná nyní, potom bude s Bohem v nebi. Skrze similia. Že Bůh miloval svět, totiž pokažené lidí; podobné jest tomu, že my lidé také pokažený a hnijící některý úd svůj milujeme, a pokudž možné, spomoci hledíme. My zajisté částka jsme byli stvoření božího. Že Bůh pro zachování nás Syna dal, trošku jest k tomu nápodobné, co Zeleucus král učinil, který pro zachování zraku synu svému oko své vlastní sobě vyloupil. Aneb Codrus, athenský král, kterýž pro vysvobození poddaných sebe zamordovati dal.


Skrze exempla.

Že kdo věří, spasen bývá. Na příklad toho jsou žena hříšnice, Petr, lotr na kříži, Pavel a jiní hříšníci, kteříž skrze Krista spasení došli.

Objectio. Miloval-liť lidské pokolení, proč mu padnouti dopustil? Dal-liť Syna, skrz něhož všecky stvořil, proč skrze něho bez výminky všech nespasí? Vyhledává-li samé víry, proč tomu svatý Jakub odpírá? Aby, prý, kdo věří, nezahynul. I však hynou mnozí, a to bídně.

  1. Naučení. Ne my Boha, ale Bůh prvé nás miloval. Ergo spasení naše jde pouhým milosrdenstvím božím: zvlášť poněvadž i víra dar jeho jest. Jednorozeného; ergo jediný náš prostředník. Kdož věří; ergo na víře bez skutků ospravedlnění naše záleží. Ergo člověk spasením svým jist býti může, protože vírou jist býti může, má-li ji či nemá.
  2. Výstraha. Bloudí, kteří pravi, že Bůh bez ohledu na víru nás vyvolil. Item sociniani, zapírající jak božství Krista, tak i zásluhy jeho. Item kteří praví, že Kristus za všecky neumřel. Nebo praví se, že Bůh dal Syna celému světu, to jest všem lidem. Item kteří praví, že se člověk v tomto životě spasením ujistiti nemůže.
  3. Napomenutí. Poněvadž nás Bůh miloval, i my sebe milůjme, abychom nejen statek a jmění, ale i život, kde potřebí, vynaložiti hotovi byli. Item milovati máme i nepřátely a příti vesměs všechněm, kdo nás v čem užiti může, aby užil. Item hleďme se o víře, poněvadž na ní všecko záleží, ustavičně vzdělávati, pro: ni i trpěti rádi. Item poněvadž k nebi přináležíme, nebeské věci hned zde konejme, svatí buďme, Boha chvalme.
  4. Žehrání. Můž býti na neopravdovost lásky v nás. Item na mstivost proti nepřátelům. Item na mrtvost víry, jíž se často bez pravdy chlubíme. Item na zemnatost a tělesnost naši, že k nebi zavoláni jsouce, předce sobě světské věci chutnáme a při nich lpíme.
  5. Potěšení. Miloval-liť nás Bůh, kdy jsme ještě nepřátelé byli, čím více nyní po smířeni? Dál-liť nám Syna, čehož by s ním nedal? Item nežádal-liť Bůh ode mne jiného smíření, než abych věřil toliko v jeho milosrdenství, i budu věřiti, budu, živ jsa i umíraje, toho se držeti; kdo mně to vezme? Nechť jsem já hřišný, nechť jsem bídný tvor, nechť jsem nehodný milosti (jakž jsem), věřím však, že on jest milosrdný a pravdomluvný. Item poněvadž mi Bůh praví, a teď (Boha) mám toho výpis, že já věřicí spasen mám býti, toho se držím a toho ani svému svědomí, ani svůdcům, ani ďáblu samému vzíti sobě nedám. Item poněvadž nemáme zahynouti, co se bojíme, že nám svět vyhlazením hrozí? Naposledy, nemůž-li bez toho býti, nechť sobě tu zemi mají, naše jest nebe.
  6. Modlitba. Kdo by tuto na kolena nepadl, neděkoval, v dobrém setrvání sobě nežádal, a tím spíše do nebe?

Testimonia. Naposledy se ke všemu tomu pěkných povědení z Písem, Otců, Mudrců pohledati můž, buď podobných a všecko to potvrzujících, aneb na oko proti tomu čelících, která jak by spolu srovnaná, a že jedno druhého nevyvrací, ukázáno býti mohlo, mysliti sluší.


O komentářích a postýlích cízích

Po vlastním textu rozebrání a zexaminování (jakž již přiklad ukázán) teprv kazatel do postýlí neb komentářů cízích (neb také do svých vlastních kázání, psával-li je sobě předešle) nahlédnouti můž, a co tu k věci případného nalezne, k své invencii přivzíti. Tak chudí stavitelé činí, že od bohatších materie sobě přikupují, ano i své staré dříví, cihly, hřebíky zase berou.

Toho pak bude užitek trůj. Aneb zajisté nač sám prvé přišel, tu též uhlédá, a tak se utvrdí; aneb něco bystrého, čeho sám neviděl, najde a své tím přiomastí: aneb tím čtením na něco bystrého se zavede. (Nebo zkušená věc jest, že mysl kazatale často z čtení autora lecos nasbírá, čehož třeba v tom autoře expresse není. Protože tak Duch svatý dary své v nás vlévá, aby to jako po žlabcích k nám plynulo, a jedni druhých, živých i mrtvých, abychom šetřili pro rozněcování se v lásce.) A tu opět cokoli užitečného se naskytá, na stranu běžně poznamenávati.

NB. K témůž přináleží z písní a žalmů přiložených (aneb které zpívati umysl jest) přehlédnutí. Item modliteb, které se říkati mají, jestliže hotové jsou před rukama (ale by bylo lépé, aby každý kazatel z kázání svého potom modlitbu sám formoval), přeběhnouti. Nebo i tu slova, phrases, a věci v nich obsažené materie něco přidají a bude, jako by vše jedno z druhého plynulo, tak se vše vespolek držeti a vázati.


O analyzí plněji

To tak veřejně o examinování textu k nahledání co nejvíc užitečných věcí.

Poněvadž pak, má-li kdo v tom jemný a hbitý býti, napřed jemu text dobře analyzovati věděti potřebí a za tím,

co v textu { zatemnělého uměti { vysvětlovati } a to
jadrného vybírati
pochybného provozovati
zavinutého rozvinovati

opět 1) vyvozováním naučení, 2) amplifikováním. Za tou příčinou o té každé věci plnější ještě zpráva se učiní.

O analyzí co povědíti potřebí, obsahuje se těmito desíti aforismy:

  1. Každého strojení se na kázání počátek ať jest od analyzí. Analýzis zajisté jest základem, na němž víc, než by, kdo nezkusí, věřiti mohl, záleži. Protože analýzis 1) otvírá oči do textu, aby smyslu jeho jádrně vyrozuměno býti mohlo; 2) naskytá hned materie k budoucímu jeho vysvětlování, protože co tu zavinutého bylo, samo se rozvínati a na částky rozkládati počíná; 3) pamět ihned pořádá k snadnému toho, což kázati bude, v mysli obsažení. Simile: V klubku svinutém co a jak mnoho jest nití, ani místně nevíš, ani jimi šíti neb svazovati nemůžeš, ale rozvina uhlédáš, co jest, a uživeš, k čemu potřeba. Tak dům, po vrchu hledě, jak užitečný jest, neporozumíš, než projdeš-li, spočítáš-li a prohlédneš-li vnitřnosti jeho, kolik placů, kolik síní, kolik světnic, kolik komor, kolik sloupů, kolik jiných příhrad a k čemu která, i líbostiť v ní co přinese, i užitku, protože budeš vidět, o čem mluviti.
  2. Analýzí začátek a fundament jest najítí thema. Nebo to jest, jako by do města chtěje, bránu našel, již projda, ulice prohlédati můž. Aneb jako by někdo na prostřední města věži trefil; nebo na ni vejda, všecko města položení spatřiti, a kam se která ulice chytí, vyrozuměti můž. Aneb také jako někdo veliký dům neb zámek prohlédati maje, hlavní klíč našel: protože pomocí jeho všecky pokoje prohlédnouti můž.
  3. Thema jest hlavní věc textu, kterouž známou učiniti neb dovesti chce autor. Cokoli se zajisté mluví neb píše, vždycky jest něco, o čemž se předně mluví neb píše, a to jest thema, to jest základ řeči. A býť při tom na sta otázek bylo neb býti mohlo, však proto jedna jest hlavní, z níž tu jiné vyrostají jako ratolesti z stromu. Protož co jest terče mezi létajícími střelami, matka mezi rojícími se včelami, jeneral mezi sšikovaným vojskem, to jest hlavní thema mezi jinými drobnějšími v řeči jakékoli se sbíhajícími otázkami.
  4. K vynalezení tedy thema text přečísti potřebí bedlivě jednou i víc.
    1. Nejprv třeba, aby viděl, historický-li jest text či vyučující, či probuzující, či dišputující. Historicský jest, který věc stalou vypisuje. Vyučující jest, který co se o něčem smýšlí aneb jak se něčemu rozuměti má, vysvěduje. Probuzující jen, v němž se k něčemu napomenutí neb rada, neb prosba, neb výstraha, neb žehrání, neb potěšení atd. obsahuje. Dišputující naposledy, který nějakou rozepři spravuje. Náš text je vyučující.
    2. Přečísti, aby soudil, o jedné-li tu materii jest či o rozdílných; jako náš text jedinou věc traktuje: o poslání světa Spasitele.
    3. Přečísti pilněji, aby textu ve všech jeho částkách a slovích rozuměl. Což můž býti skrze udělání na všecko otázky jako tuto: Tak Bůh miloval svět. Kdo milovaů? Bůh. Čího? Svého. Jakého? Jednorozeného. K čemu?Aby každý atd.
    4. Kdo prý aby nezahynul? Kdokoli věří. A což tedy? Aby měl život věčný.
    5. To spravě, souditi veřejný cíl všeho toho k čemu autor směřoval (jako i prv ponavržené, historickým-li to způsobem něco oznamiti, čili poučiti něčemu z strany některého artikule víry, čili probouzeti k činění neb nečinění ničeho, čili naposledy něco pochybného důvody stvrditi, aneb co odporného tomu, vyvrátiti), ten zajisté cíl, k čemůž směřůje autor, bude thema textu toho.
    6. Poněvadž často smíšený text přichází, v němž se nejen vypravuje neb učí něco, ale i důvodí neb potvrzuje atd., potřebí tu předce šetřiti, co nejpřednější cíl jest: z toho aby thema (udělalo) vzalo, druhé pak to pod ně uvedlo. Jako evanjelium třetí neděli postní nejprv vypravuje o vyvržení ďábelství a potom o hádce, kterouž Pán měl s farizey. Však poněvadž přední cíl Evanjelisty jest historitským způsobem oznámiti, co se tu sběhlo, nechť za hlavní thema stojí O vymítání němého ďábelství, při kterémžto toto čtvero podthema státi bude:
      1. Historia o tom, jak se stalo.
      2. Soud farizejský o něm zlý a Kristovo jeho zmítání.
      3. Výstraha před duchem zlým.
      4. Soud jedné ženy o všem tom.

      Naproti tomu v neděli Smrtnou vypravůje svalý Jan historii, jak farizeové Krista ukamenovati chtěli a jak k tomu přišlo, jmenovitě skrze hádku. Ale poněvadž tu hádku pílněji vypisuje, patrné jest, že na to předně měřil, aby tu rozepři vypsal. A to bude thema, to druhé pak, co z toho pošlo, přídavek toliko.

    7. Trefuje se také, že dvě podobné thema v jednom tcxtu se sbíhají, buď dvě historie, buď o dvou, neb více věcech poučování, buď dvě, neb více rozepře atd. Protož tu aneb jedno thema s druhým spojiti skrze vyšší nějaké thema. Jako v neděli XV. při svaté Trojici mluví Kristus a) proti lakomým bohatcům, b) proti starostlivým chudým; ale se to pod jedno thema uvesti můž, jmenovitě že Kristus učí zřízenému spoléhání na boží opatrování, a to na dvé: 1) jsou-li předkové před rukama, aby se v ně nedoufalo; 2) neni-li jich, aby se nezoufalo. Tak (v kap. 3 K Řím.) nejprv dovodí Apoštol, že všickni jsou hříšníci (až do v. 20. potom až do konce), že ospravedlnění z víry jest, ale to obé pod jedno hlavní thema náleží.
      Ospravedlnění: 1) že není z skutků (poněvadž všickni hříšní), 2) že jest z víry (poněvadž Kristns pro hříšné přišel). Aneb nechati dvou themat, jako v neděli masopůstní jest kázání Kristovo o smrti jeho a historia o Bartimeovi. Tak v neděli XXIV. dvě rozdílné historie, jedna o Jairově dceři, druhá o ženě nemocné.
  5. Buďže jedno thema, neb více jich ukáže, potřebí každé jeho vlastním titulem odíti. Nebo jestliže jest text historitský, státi bude historia o tom a o tom.
    Pakli vyučující, státi bude naučení neb zpráva o tom a o tom, a to buď slovy otevřenými, neb v podobenství. Pakli probuzující, tedy bude aneb napomenutí, aneb výstraha, aneb rozkaz a přikázání, aneb rada, aneb zápověď; aneb schválení, aneb stížnost a naříkání, aneb domluva a žehrání, aneb pohrůžka, aneb osvědčení, aneb modlitba, aneb slib, aneb potěšení. Pakli disputující, tedy bude rozepře neb hádka, neb odpor o to a o to atd. Což vše, že jen čítáním není autora, soudě, snadno jest najíti. To vynalezení themata.
  6. Thema polože, šetři, čím se ono v textu buď vysvětluje, aneb dovozuje. Nebo jestliže jest thema historie, ukazuje se bez pochyby circumstantiae: Kdo, co? Komu, čím? Proč, kdy, kde, jak, kam, odkud, pokud? Před kým učinil?
    Co před tím neb při tom, neb potom se sběhlo? Co z toho pošlo atd.? A tu jest nejsnadnější analysis. Jestliže jest text vyučující, má také nějaké podobné otázky: Co jest? Kolikero? Odkud, k čemu, z čeho, jak, kde? Jaké vlastnosti, jaká užitečnost a působení? K čemu to podobné neb nepodobné? Co odporné tomu? Příklad atd. A tu jest v analyzí něco víc práce a umění. Pakli text probuzující, tu obyčejně bývají dvě otázky: Co? a Proč? Totiž nejprv se věc sama, k níž se směřuje, vysvětluje, potom príčiny k ní vedoucí kladou. Pakli jest rozepře, potřebí (thema, postavy) vyhledati a spořádati důvody, jimiž autor smyslu svého hájí. Item odpory, jimiž někdo protivný smysl štemfluje, a jak ty odpory smítá a podvrací. A toť tak jest vrch umění analyticského.
  7. Při rozbírání textu šetřiti potřebí, co vlastně k samému hlavnímu thematu a co k podthematům náleží, aby jedno s druhým mateno nebylo. Nebo jakož strom nejprv veliké hlavní ratolesti z sebe pouští, a ta každá ratolest své ratolestky, a každá ratolestka své ratolestečky atd., tak podobně v textu (zvlášť dlouhém) co se k vysvětlení neb povědění themate vede, to zase své obzvláštní vysvětléníčko a průvody míti můž: takže potřebí šetřiti, co k stromu, co k ratolesti, co k ratolestce které přináleží, aby jednokaždé na své místo obráceno bylo.
    Přiklad toho:

    A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anjela prvé, než se v životě počalo.

    Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Přikázání nové dávám vám, abyšte se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, tak abyšte i vy milovali jeden druhého. Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.

    5. A v zákoně Mojžíš přikázal nám takové kamenovati; ty pak co pravíš, řka: 12. Já jsem světlo světa; kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života. 13. I řekli jemu farizeové: Ty sám o sobě svědectví vydáváš, svědectví tvé není pravé. 25. I řekli jemu: Kdo jsi ty? I řekl jim Ježíš: To, což z počátku pravím vám. 46. Kdo z vás zviní mne z hříchu? A poněvadž pravdu pravím, proč vy mi nevěříte? 47. Kdo z Boha jest, slova boží slyší: protož vy neslyšíte, že s Boha nejste. 48. Tedy odpověděli Židé a řekli jemu: Zdaliž my dobře nepravíme, že jsi ty Samaritán a ďábelství máš? 49. Odpověděl Ježíš: Jáť ďábelství nemám, ale ctím Otce svého, než vy jste mne neuctili. 50. Jáť pak nehledám chvály své; jestiť, kdo hledá a soudí. 51. Amen, amen, pravím vám: Budeš-li kdo zachovávati slovo mé, smrtí neumři na věky. 52. Tedy řekli mu Židé: nyní jsme poznali, že ďábelství máš. Abraham umřel i proroci, a ty pravíš: Bude-li kdo zachovávati řeč mou, smrti neokusí navěky. 53. Zdali jsi ty větší otce našeho Abrahama, kterýž umřel? I proroci zemřeli: kým se ty činíš? 54. Odpověděl Ježíš: Chválím-li já se sám, chvála má nic není; jestiť Otec můj, kterýž mne chválí, o němž vy pravíte, že Bůh váš jest. 55. Ale nepoznali jste ho; já pak jej znám. A kdybych řekl, že ho neznám, byl bych podobný vám, lhář; ale známť jej a řeč jeho zachovávám. 56. Abraham, otec váš, veselil se, aby viděl den můj; i viděl ho a radoval se. 57. Tedy řekli jemu Židé: Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl? 58. Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prvé nežli Abraham byl, já jsem. 59. I schápali kamení, aby házeli na něj; Ježíš pak skryl se, a prošed skrze ně, vyšel z chrámu; a tak odšel.

    1. V textu historicském (Luk. 2. 21)

    Obřezání Páně Kdy? Dne osmého.
    Co se při tom stalo?
    Že mu jméno dáno. Jaké? Ježíš.
    Proč? Protože již prvé dáno. Od koho? Kdy?

    2. Textu vyučujícího (Jan 3, 16):

    O milosti boží Koho miloval?
    Svět.
    Jak? Tak velmi že Syna poslal. Což zveličuje trojím: 1. Jakého Syna? Svého. Jednorozeného.
    2. Jak darem poslal? Darmo bez zásluh. Darem dokonále.
    3. K čemu? Aby spasil. Tu opět zveličuje tím. Kdo toho má užíti?

    Každý.
    Za jakou zásluhu?
    Za žádnou,jen kdo věří.
    Co to spasení?
    Zbavení zahynutí a život věčný.

    3. Textu probuzujícího (Jan 13. 34. 35):

    Napomenutí k milování Koho napomíná? Učedlníků. Vám (v. 34, 35).
    Jaké býti má?
    Společné.
    Na formu Kristovu.
    Čím k němu slouží? 1. Že to přikázání nové, totiž Nového zákona jedině.

    2. Příkladem svým.
    3. Užitkem. Budou míti znamení a důvod, že jsou Kristovi.

    4. Textu dišputujícího (Jan 8, 46- ultimum):

    Rozepře Kristova s farizey Oč? Byl-li by Kristus Mesiáš či svůdce nějaký. Důvod toho (v. 12. 13. 25).
    Čeho kdo zastával?
    Čím kdo védl? Kristus dovodí, že není svůdce, protože 1. pravdu mluví (v. 46).

    2. ctí Otce a učí ctíti (v. 49. 50).

    3. oni že nutí.
    že Mesiáš toho dovodí 1. svatostí života (v. 46).

    2. mocností slova (v. 50. 51)
    3. známostí Otce (v. 55)
    4. svědectvím Abrahama (v.56).

    5. věčností (v. 58).
    Farizeové 1. zlostným haněním bez důvodu (v. 48) a co k tomu Kristus (v. 49).
    2. zlosti převracením: Jak to činili (v. 52. 53. 57)
    Jak to Kristus spravoval (v. 54. 55: 58)
    Jaký konec byl? Rozzlobili se

    Kristus ušel (v. 59).

  8. Často bývá, že což k jedné otázce přináleží, ne spolu v textu stojí,

    ale rozstavené sem a tam. Protož to analysta rozumně rozeznávati, a co kam patří, pořádati má; jako v epištole 1. neděli adventní (Řím. 13, 11. do konce).

    Napomenutí k obnovení života Co míní? Mluví o tom světle, totiž přestati hříchů nestřídmosti

    nečistoty
    nelásky

    lhostejnosti
    (v. 13).
    figurně, příklad vzav od spaní, procítiti ze sna (v. 11)
    bdění, jako ve dne poctivě choditi (v. 13)
    ozdob těla odvrci skutky temnosti.

    obléci odění světla.

    obléci Pána Ježíše.
    Čím slouží? Příhodnost času (v. 11).

    Že jest ve dne (v. 13).

    Že jsme bližší spasení (v. 11).

    K takovému vyšetřování, co kam náleží, mimo samu přirozenou rozumu stižitedlnost, také něco napomáhají slovíčka řeči spojující. Tato zajisté slovce: a, i, také, též, nadto atd., řeč, jak začata jest, dále vedou, kromě že i někdy místo transície jest k jiné věci: i stalo se, i pověděl atd.;

    nebo, zajisté, však, poněvadž, že, protože, ovšem atd. ukazují příčinu neb důvod atd.;

    pakli, ač, ačkoli, jestliže, však, sic atd. výminku kladou, někdy odpor;

    tehdyť, a tak, tedy, protož, a protož atd. z důvodů otázku zavírají a obyčejně v nich a z nich se thema nalézá.

  9. Najde-li se v textu digressio jaká, aneb se hlavní thana opatrně nějak uvesti, aneb za obzvláštní thema postaviti musí. Tak v evanjelium neděle XXIV. mezi historii o Jairovi vtroušena jest druhá o ženě krvotok trpící. Apoštol (K Řím. 2) mluvě, že Bůh bude s hříšníky soud držeti, vložil mezi to digresii (v. 13. 14. 15), že všecky lidi samo svědomí viní atd.; takové vychýlení řeči kdyby vždycky pod thema tlačiti chtěl, musilo by to tytýž s násilím jíti. Protož nedá-li se tá digresie za částku hlavního thema postaviti, poataviti ji za obzvláštní thema a rozebrati to, co se o něm praví pořád.
  10. Analysis, tá jest nejlepší, kteráž bez natahování slov smysl textu co nejsnadnější činí. Nebo poněvadž analyseos cíl nejpřednější jest vyrozumění textu, a věcem v něm obsaženým, patrnéť jest, že kdo nesnadné, tvrdé, nepochopitedlné analysis dělá, ten ne analysta, než anaklasta aneb anaplasta, tj. ne rozbirač, než lamač neb matlač jest. Protož jakož anatomicus ne ten slove, kdo tělo lidské ledajaks řeže, páře, trhá, láme, než který uměle kůži, maso, žily svazy, kosti odkrývá, po příhbích a článcích rozbírá, a jak se co čeho a proč drží, a co jest, jiným ukazuje; tak analyticus ne ten jest, kdo lecjaks text láme a trhá, než kdo jej po kloubích a článcích rozebrati a vysvětliti umí.