Zpráva a naučení o kazatelství/O spořádanosti kázaní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Díl druhý - O spořádanosti kázaní
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: Citanka
Licence: PD old 70

Druhá částka umění kazatelského jest věc a řeč sobě uměti pořádati, aby všecko světlé, snadné, srozumitedlné a pochopitedlné bylo. Dvoje pak ta péče býti má:

  1. Vybrati, co se mluviti má, a co nemá, odvěsiti.
  2. To, což přednášeti má, v náležitý pořádek uvésti.


Co v kázaní přednášeti a od čeho se zdržeti náleží:

Ne všecko zajisté, co čtoucímu neb přemyšlujícímu na mysl přichází, před fidmi vylévati sluší, ale toliko, co k vzdělání slouží. Zadržeti se tedy má kazatel od těchto věcí:

  1. od básní a fabulí;
  2. od připomínání starých a již pohřbených bludů;
  3. od subtilných, hlubokých, zmotaných otázek neužitečných:
  4. od vyčítání, jak se tito neb onino hříchové, zvlášť tajní, páší;
  5. od pronášení vášní;
  6. od vypravování věcí vůbec známých, aneb o nichž se v jiných nedávných kázaních mluvilo neb mluviti bude. Nebo v věcech všechněm známýcb řečnováním se meškati jest čas mařiti a s lidem tak, jako by ne lidé, než špalci byli, zacházeti.

Naproti tomu pak bráti sobě má do kázání kazatel věci k vzdělání posluchačům sloužící, totiž:

  1. Sama Písma ať vede, srovnává, repetuje, aby posluchačům Písma v dobrou povědomost trefil.
  2. Artikule víry světle ať vykládá, aby svému křesťanství dobře rozuměti se učili.
  3. Povinnosti jejich vedlé stavu často ať připomíná a k nim probuzuje: na hříchy proti tomu vůbec běžící žehře.
  4. O kříži a bídách, odkud jsou a jak se v nich míti i veřejně, i podlé potřeby jistých osob, ať využuje.
  5. Potěšení náše křesťanské v životu i v smrti dobře jim v mysl vkládá. Aniž však i z těch věcí všecko, co se naskytá mluviti (nebo někdy text plodný bývá, nebylo by se kde staviti), než nejpředněji to, co k přítomné posluchačů potřebě a způsobu, němž jsou, přináleží, to nejpilněji ať vede a sobě i poslůchačům v mysl vkládá; aneb aspoň co v přítomném textu obzvláštního nachází, čeho v jiných textích nebývá aneb nečasto bývá, to nejpilněji ať vyjadřuje a k užitkům sobě i posluchačům obrací. Poněvadž dobré jest hned nejprv text čta, která jeho částka neb sentencie, neb slovo obzvláštně něco v sobě toho, z čeho se naučení k věci bráti mohou, zdržuje, souditi, a cokoli se toho najde, to za své emphases (jádra a kvítky) v kázání tom míti, tak aby to dobře vyšlapávati, na to v celém kázání aludovati a narážeti mohl.


O vybírání z textu jadrnosti

Rozebera a vysvětle sobě text, dobře učiní kazatel, jestliže sobě, co nejjadrnějšího v něm nalezne, vybera, oddělí k tomu, aby to potom v kázání nejpilněji uvedl. Má zajisté každý text nějaká obzvláštní slova neb věci, kteréž před jinými bedlivěji předložiti, vysvětliti, zaostřiti a posluchačům v mysl uvesti potřebí: a to budou emphases aneb nervy, totiž jádra neb kvítkové, neb perličky, neb hvězdičky kázaní toho. Protož je sobě kazatel napřed vybrati musí, aby jimi užitečně buď jako jádrem krmil, aneb jako kvítky vonnými občerstvoval posluchače své. Tak v neděli XIX. Trinisaris jako hvězda se třpytí tá sentencie: Abyste věděli, že Syn člověka moc má odpouštěti hříchy na zemi. V nich toto opět tré nejjadrnější: 1) abyste věděli (to jest jisti byli), 2) že Syn člověka (to jest bratr váš), 3) na zemi (to jest zde se toho dojíti může) atd.

Toto pak tré v textu jádření slove.

  1. Co zvláštní jest, pěkné nějaké a mocné poučení o víře, o ctnostech s sebou nesoucí.
  2. Co nečasté jest v jiných textích.
  3. Co případné jest, k přítomnému způsobu církve a posluchačům se trefuje. Nebo co zvláštního a ku posile víry a k ctnosti mocně sloužícího jest, toho nikde a nikdý míjeti nesluší, aby se dobře vyjádřiti nemělo, protože všeho křesťanství cíl jest víra a pokání. Co pak nečasto přichází, dostatečně se vysvětliti má, protože lid křesťanský o všem má míti zprávu. Od koho pak než od zprávců svých? Naposledy, co obzvláště k přítomné službě téhodne toho neb památky té, neb ku přítomným časům a osobám se trefuje, to nade všecko nejpilněji vesti se má (a netrefuje-li se věc sama, tedy aspoň slova některá vybrati, jimiž by se k přítomným věcem aludovati, tj. narážeti mohlo); protože to právě jest k věci mluviti a s užhkem text vysvětlovati. Kdo toho šetří, rozšafný jest a užitečný kazatel. Naproti tomu na věcech běžných, všedních, povrchních a posluchačům, místu a času nepřipadajících se meškati a těmi kázání odbývati jest znamení aneb nerozšaafného, aneb nepracovitého kazatele, a kterýž ne pro potřebu duší lidských, než pro obyčej a z roboty jen řečnuje, a tak bez užitku vítr provívá a vodu přelívá.

Příkladové toho v našich textích:

Luk. 2, 21

  1. Věci zvláštní. 1) Že Kristus obřezán, aby zákon naplnil a to jho z nás sňal. 2) Jméno Ježíš, protože sladkosti plné.
  2. Věci nečasté. Obřízka a dávání jmén.
  3. Věci připadající. 1) Ku památce: Obřízka. 2) Ke dni Novolétnímu ta slova: Když se naplnilo dní osm. Nebo osmý den začátkem jest nového téhodne, tak dnešní den, no vyplnění starého roku, začátkem nového. Dnes každý ať počítá dny své, kolik se jich naplnilo, a rozpomíná se, že přijde čas, v kterém se říkati bude: I vyplnili se dnové jeho atd. 3) Jsou-li tu rodičové a ditky, emphasis jest v slovu „obřezáno dítě“. Nebo tu se rodičům zaostřiti můž, jak dítky své v jho boží zapřáhatí mají i bez ušetřovánl utlosti jejich; dítkám, aby jhu božímu nevyhýbaly atd.

Jan 3, 16

  1. Věci zvláštní a samy z sebe znamenité jsou všecko téměř, co tu obsaženo (nebo tu jádro celého evanjelium), zvláště: Jak Bůh miloval? Tak miloval: miloval svět, že Syna dal, aby kdož věří, každý, kdož věří, nezahynul atd.
  2. Věc nečastá. Každý, kdož věří.
  3. Věci připadající. 1) K slavnosti: sám text že ukazuje, jakým způsobem Duch svatý potěšitelem jest. 2) K osobám: Jestliže se učeným a slavným káže, že takový také byl Nikodémus. Káže-li se lidem světským, jeitě nekajícím, pro ně bude slovičko, kterýmž by ku pokání hnáni byli, „svět“; pakli zkroušeným, tedy slovičko „kdož věří“; jestliže mdlým u víře, tedy „každý, kdož věří“. Káže-li se nemocným, zarmouceným, v nebezpečenství težkém stojícím (jako v čas hladu, moru, válek a osobních také těžkostí), tedy slovičko „nezahynouti“. Pakli umírajícím, „věčný život“. Item káže-li se závistivým, hněvivým, svárlivým, nemilostivým a tyranským, milování boží dobře jim před oči malovati užitečné bude atd.

Jan 13, 34, 35

  1. Věci zvláštní: Jakož jsem já miloval. Item tak vy, item vespolek.
  2. Nečastá slova jsou: Přikázání mové. Item potom poznají všickni atd.
  3. Příhodné: Káže-li se manželům, přátelům, sousedům, vrchnosti a poddaným, tedy slovíčko „vespolek“ vyšlapávati se hodí.

Jan 8, 46 atd.

  1. Zvláštní věci: V. 47. Kdo z Boha jest; v. 51. Bude-li kdo zachovávati řeči; v. 58. Prvé, než Abraham byl.
  2. Nečastá: Kdo z vás bude mně atd. Item jestiť, kdo hledá a soudí. v. 50. Item Abraham se veselil, aby viděl, v. 56.
  3. Příhodná: 1) Ke dnům pašijovým: Kdo z vás může atd. Že nevinně trpěl. 2) Káže-li se tvrdošijným, v. 46. 47; pakli klevetným a utrhavým, v. 48; pakli utržky snášejícím, v. 49. 6; jestliže honosným a chlubným, v. 54; pakli snášejícím nebezpečenství od lidí zlých, v. 59; pakli umírajícím, v. 51.

NB. K věcem zvláštním také přináležejí všecky pěkné metafory, protože v sobě zavinutě zdržují celou komparacii (přirovnání) jedné věci k druhé: kterouž rozvina, velmi se posluchačům poslouží. Jako když se Bůh nazývá skálou, hradem, baštou neb věží, štítem neb pavezou; item pastýřem, otcem, manželem atd.; všudy tu zastavě se, znamenitých naučení o Bohu a jeho při nás správě dobrati se můž. Tak svatý Pavel (2 Kor. 2) tělo náše nynější smrtedlné nazývá stánkem, budoucím pak v onom životě příbytkem aneb domem: z čehož plněji to rozsoudě, bystrá přemyšlování plynou, jako že: 1) Stánů (nebo boud) užívá se v poli, domů v městě: tak přítomný život jest jako pole neb pustina, město jest nahoře. 2) Stánů se užívá, když se proti nepříteli polem leží: tak my nyní na bojovišti jsue. 3) Stánové nejsou věc stálá, ani se k tomu nestrojí, aby stálé byli, než aby se rozbořiti aneb rozebrati mohli: domové pak ti se stále stavějí, aby třeba na věčnost trvali: tak nynější náše těla jen na chvíli nám daná atd. 4) Stánové z věcí tenkých, lehkých, špatných: tak těla náše jen z živlů. 5) Stánové před větrem, deštěm, povodní, zimou dostatečně hájíti nemohou, nýbrž tím sami se kazí: tak nynější těla nemocmi, bolestmi a rozličnými příhodami. 6) V stáních bydlící rozkoší a pohodlí zvláštních nehledají, než potřeby toliko, domu sobě těch věcí odkládajíce: tak bychom my měli. Tak když Žalm 124 o nepřátelích církve praví, že by je sehltili, přikváčili a zachvátili, do osídel zjímali, tím je k líté zvěři, proudu, povodni a k ptáčníku připodobňuje, což se šířeji, jak při které té věci bývá, rozvinouti můž a bude velmi jádrné: a takť se podobně ve všech podobných ostrých metaforách činiti má.


O vyvozování naučení

Poněvadž všecko, co napsáno jest, k našemu naučení napsáno jest, jakž Duch boží svědčí (Řím. 15, 4), ze všeho kazatel, co v textu a výkladu jeho jest, naučení vyvozovati má. Nýbrž chce-li užitečné slovo Života přednášeti, větší díl kázaní stráviti musí v vyučování, k čemu předložené slovo slouží, nežli v rozbírání a vysvětlování smyslu a otázek nějakých subtilných. Tím zajisté i historie Písem od jiných historií se dělí, že se v nich nejen, co a jak se stalo, ale také (a více), proč aby se tak stalo, Bůh chtěl, uvažovati musí: jmenovitě, co tu nám Bůh jako v zavinutí i k poučení, i k následování poskytá. Protož i to jisté jest, že žádné historie a žádného povědění v Písmě není tak na oko špatného, z něhož by se mnono rozličných naučení nemohlo vyvésti, kdo umí. A tak tedy potřebí jest, aby sobě to kazatel dobře vyšetřil a v tom se vycvičil, odkud a jak ta naučení jdou, což se těmito následujícími aforismy obsáhne:

  1. Naučení z textu jsou veřejné nějaké sentencie neb regule o tom,co se věřiti neb nevěřiti, činiti neb nečiniti má, výpověď činící. Latině „locus communis“.
  2. Naučení takové z textu jdou dvojím způsobem: 1) Některá plynou sama. 2) Jiná se vésti musejí. Nebo jako voda z vrchoviště svého někam praménkami svými sama plyne, někam po trubách vedena býti musí; tak tuto.
  3. Plynoucí sama naučení jsou, když se od osoby k osobě, od věci k věci, od času k času, od místa k místu atd. přestupuje: a to jen znamením částečnosti v veřejnost, aneb naproti veřejnosti v částečnost. Veřejnost slove veřejné mluvení, jako: Všickni lidé jsou smrtedlní. Částečnost o někom toliko neb o některých něčího povědění, jako: David se dopustil vraždy; Izraelští modlářství atd. Onono slove thesis, toto hypothesis.
  4. Změnění částečnosti v veřejnost (transitio ab hypothesi ad thesin) jest, když z toho, co se o některé jisté osobě neb věci v textu praví, veřejnou reguli dělám o všech podobných osobách a věcech s cirkumstanciemi jejich. Protož se šetřiti musí, jakého jest stavu osoba, o níž se tu vypravuje. Item jaká jest věc, o níž se mluví. Ku příkladu: Z historie o Davidovi, že cizoložství a vraždu spáchav, z království vyhnán, chci-li reguli udělati, posoudím, že David byl králem a prorokem. Cizoložství a vražda že jsou velicí hříchové, vyhnanství z království těžká pokuta. Odtud tedy vyvstávají táto naučení: 1) Že všickni pádům poddaní, i svatí. 2) Že čím větší osoba, tím nebezpečnější pád. 3) Že Pán Bůh na všech lidech hříchy tresce buď věčně, buď časně aspoň. Luk. 2, 21
    Osoby jsou: 1. rodičové, 2. Kristus.
    Věci jsou: 1. obřízka, 2. jména dání.
    O rodičích co se mluví? Že s dítětem svým podlé Zákona naložili. Ergo; 1) Všickni pobožní sobě každého nařízení božího vážiti mají. 2) Rodičové dítky své Bohu mají odevzdávati.
    O Kristu co? 1) Že obřezán jest. Z toho šlo by, že jsme také povinni se obřezovati; ale poněvadž ne pro příklad nám obřezán byl, než pro vyplnění Zákona, jiné naučení per bo nam consequentiam půjde tolíko z toho, že Kristus osmého dne obřezán; toto naučení jde veřejně, že všickni příkladem jeho hned od mladosti jho boží na se bráti jsme povinni. 2) Že jméno přijal. Ergo, každý z lidí své vlastní jméno míti musí. 3) Obřizka co byla? Svátost. Ergo, cokoli Bůh za svátost neb za poctu svou nařídí,byť to před rozumem pouhé bláznovství bylo, svaté však jest a svaté ostříháno býti má. 4) Jména dání. Ergo, jména dávána býti mají pěkná, kteráž by dítkám pěkného něco, co býti má, vyznamenávala. Ergo, Bůh jména všechněch lidí ví, než se v životě počínají.
    Jan 3, 16
    Osoby rozmlouvající: Kristus a Nikodém.
    Věc: láska boží k lidem atd.
    Nikodém přišel ku Kristu. Ergo, 1) nemnozí moudří a slavní, však vždy někteří. Ergo, 2) i velicí doktoři Kristu se za učedlníky dávati styděti nemají. Přišel v noci. Ergo, kdo zjevně Bohu sloužiti nesmí, tajně povinen. Kristus Nikodéma přijal. Ergo, mdlobou lidskou nepohrdá. Ergo i my. Kázal jedinému. Ergo, 1) služebníci vždycky rádi opravovati mají, by s jedním. Ergo, 2) nermuť se nad řídkostí, byť i sám jediný byl. Kázal v domě. Ergo, slovo boží nejen v chrámě, ale kdekoli mluvené jest tím čímž jest. Kázal věci potěšené. Ergo, tak služebníci s zkroušeným svědomím zacházeti mají. Věci. Bůh miloval. Ergo, milujmež tedy i my. Miloval nepřátely. Ergo i my. Tak miloval, že Syna dal. Ergo, i my hotovi buďme pro bratry život klasti. Dal Syna svého. Ergo, kdo jinému dobře činiti chre, z svého má činiti. Aby spasení byli. Ergo, kdo co dává, k užitku dáti má, ne za osídlo jako Saul atd.
    Jan 13, 34. 35
    Osoby: Kristus a učedlníci.
    Věc: milování společné.
    O Kristu to dvé: 1) Že učil. Ergo, kdo mistrem, pastýřem a kazatelem slove, nejen slouti, ale býtí musí. 2) Že příkladem svým učil. Ergo, nejmocnější poučování jaké?
    O učedlnících, že se to jim mluví. Ergo, kdo učedlníkem sluješ, slyš k sobě atd.
    O milování, že společné. Ergo, láska nezná žádného podlé těla: není tu bratr, švagr, otec, strýc, domácí, cizí atd., než všickni jedno v Kristu. Na Kristovu formu. Ergo, kdo milovati chce, netřeba se na to ptati Aristotelesa neb Likanora: na Krista hleď, tu máš toho zrdcadlo. Jan 8, 46 - ultimum
    Osoby; Kristus, farizeové, Abraham.
    Věc: dobré svědomí, pravda, Boží slovo, tichost, chlouba, známost boží.
    O Kristu se praví: 1) Že se k soudu podával. Ergo, jaký má býti služebník církve, nýbrž každý křesťan? Bez uhony, aspoň z strany lidí, aby se k soudu jakémkoli podati mohl a směl. 2) Že pravdu mluvil. Ergo ti, jenž na božím místě jsou, toliko pravdu mluviti mají, aby nebylo lsti v ustech jejich. 3) Že se k svým ruhačům mírně spravoval. Ergo, mohl tedy vpravdě říci: Učte se ode mně, nebo já jsem tichý... (1 Petr 2, 23). 4) Že ctil otce svého. Ergo, za nejpřednější částku pobožnosti držeti sluší vším všudy k slávě boží směřovati. 5) Že nebyl chlubný. Ergo, má-li kdo jaké dary, zvláště služebník církve, tím ne své, ale boží slávy hledati má. 6) Že s tím se vším nenávist, hanění, utržky snášel. Ergo, což věrných služebníků atd. 7) Kristus osobné nářeky trpěl, učení však svého mocně hájil. Ergo, služebníci církve v vlastních křivdách trpěliví, v zastávání boží pravdy horliví a udatní býti mají. 8) Že ustoupil zlosti nepřátel. Ergo, 1. vyhýbal tolikéž nebezpečenství; 2. v čas osobné persekucie ustoupiti dovoleno; 3. lépe zlému ustoupiti než se hadrovati aneb k vraždě příčinu dávati. 9) Že prošel a vynikl. Ergo, Bůh o své má péči a i z prostředků vzteklých nepřátel vyvesti můž.
    O farizejích: 1) Že nevěří, ačkoli jim pravdu mluvil (v. 46). Povaha zatvrdilých. 2) Že ani slyšeti nechtěli {v. 47). Povaha zlostných. 3) Že uhony sbírali na životu (46,49), lapali za slova (52, 57). Místo důvodů hanění a proklínání užívali (40). Povaha převrácených. 4) Že dišputacii kamením zavírali (v. 59). Povaha v převrácený smysl daných a od Boha zavržených lidí, pravdě se vrážedlně protivících. 5) In genere. Z Židů viděti, že lidé bludům a neřádům zvyklí, když se pravda boží a řádové na světlo zase chtějí vynášeti, trpěti toho nemohou, bouří se, zlehčují, hanějí, pomlouvají i protiví, a tím svou nepřízeň a zlost daremně pronášejí.
    O Abrahamovi: 1) Že umřel (v. 52). Smrt ke všechněm právo má. 2) Že se Kristus radoval zdaleka (v. 56). Pobožní radost svou v Bohu zakládají, ne v světu. Item patriarchů a proroků víra rovně byla v Krista, jako i náše.
    Věci:
    1. Nevina (v, 46). Ergo, dobré nevinné svědomí nejlepší zeď proti jazyku zlému.
    2. Pravda (46). Ergo, 1) ne vždycky pravda místo nalézá; 2) ráda nenávist plodí.
    3. Boží slovo (v. 47). Ergo, povolnost božímu slovu jest jisté znamení, kdo z Boha jest (item v. 51). Proti smrti jediné jest # lékařství mocné boží slovo.
    4. Tichost, krotkost a pobožnost (v. 48). Ergo, ukazuje ducha dobrého: zlobivost naproti tomu ducha zlého.
    5. Chlouba (v. 50. 54). Ergo, žádný sebe sám chváliti nemá.
    6. Známost boží (v. 54). Ergo, ne všickni, kteří se známostí boží chlubí, známost boží mají (v. 55). Ergo, bázeň boží a ostříhání slova jeho neomylným jest znamením pravé známosti boží, při komž jest.
  5. Změna veřejnosti v částečnost (transitio a thesi ad hypothesin) jest, když co se veřejně v textu praví, to k jistým stavům neb osobám se obrací.
    Tak Kristus (Jan 8, 47) pověděv veřejně, že kdokoli z Boha jest, slovo Boží slyší, hned to na Židy obrací: Protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.
    Tamtéž (v. 51) praví se: Bude-li kdo. Ergo, z toho jde, že pobožní, kteří zemřeli v Starém zákoně, smrti neuzří navěky.
    Jan 3,16: Bůh miloval svět. Ergo, kdokoli tedy v světě jsi, slyš toto k sobě: Aby každý, kdož věří. Ergo, i modláři tedy a jiní velicí hříšníci.
    Jan 13, 35: Potom poznají všickni. Ergo, jak papežencům, kteříž nas odsuzují, nejplatněji toho, že Kristovi jsme, dokázati můžeme láskou společnou.
    Nýbrž i osobné aplikácie odtud jdou. Bůh miloval svět, tedyť i mně miloval. Aby každý, kdož věří, nezahynul. Tedy abych já (ty, on) nezahynul.
  6. Naučení z textu vyvedená tehdáž slove, když se něco jiného, nežli slova textu znějí, mocí však těch slov vyvodí. Ku příkladu Kristus z toho božího k Mojžíšovi promluvení „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ vyvodí naučení, že vzkříšení bude. An toho slova nic nepraví (Mat. 22, 32). Tak v též kap v. 44. Z toho, že David Mesiáše Pánem svým nazývá, zavírku činí, že o Mesiášovi farizeové bludně smýšleli, za pouhého člověka jej držíce (Mat. 12, 40). Z toho, že Jonáš byl v rybě tři dny a tři noci, vyvodí, že Syn člověka také etc.
  7. Vyvodí se pak naučení aneb per bonum consequentiam, aneb per allegoriam.
  8. Naučení per bonum consequentiam jest, rozváže toho, co se v textu praví, příčinu neb potřebu, neb cirkumstancie, neb věc odpornou, neb věc podobnou atd., odtud něco vyvésti. Jako Kristus tu první konsekvencie udělal, soudě, kdy to Bůh mluvil, jmenovitě po smrti již těch svatych otců. Protož dí: Bůh není Bůh mrtvých, ale živých. Druhá konsekvencia ten má základ: že Syn a Pán nejsou relata, než Otec a Syn, pán a sluha. Příklad v našich textích.
    Luk. 2, 21
    1. Kristus obřezán. Tedy, jest pravy člověk. Ratio consequentiae: Že co se obřezuje, to pravé tělo býti musí.
    2. Kristus obřezán. Tedy, Kristus jho Zákona podstoupil. Ratio: Obřízka byla přihlášení se k Zákonu.
    3. Kristus obřezán. Ergo, na místě našem. Ratio: Sám nebyl nečistý.
    4. Kristus obřezán. Ergo, my se nemáme obřezovati. Ratio: Tím samým učiněn jest konec ceremoniím, že Kristus podnikl, a tak již vyplnil.
    5. Kristus obřezán dne osmého. Ergo, křest se v maličkosti dávati má. Ratio: Křest na místo obřízky vstoupil.
    6. Kristu při obřízce jméno dáno. Ergo i při křtu dítkám.
    7. Kristus slove Ježíš. Ergo, nebojme se ďábla ani jiných nepřátel. Ratio: Čím slove, tím jest.
    8. Jméno Kristovo od anjela zvěstováno. Ergo, anjelové jsou duchové živí, rozumní poslové boží.

    Jan 3, 16

    1. Bůh miloval svět. Ergo, my jsme slavnější než anjelé. Ratio: O nich se toho nepraví.
    2. Bůh miloval svět. Ergo, spasení náše dar pouhé milosti. Ratio: Miloval prv než my jeho.
    3. Bůh miloval svět. Ergo, bloudí, kteříž praví, že jen některé zamiloval a za ně tohoto Syna dal. Ratio: Všickni jsme byli svět.
    4. Bůh miloval svět. Ergo, nás Pán Bůh nyní víc miluje. Ratio: Prvé jsme byli svět, nyní jsme jeho dědictví.
    5. Bůh miloval svět. Ergo my zase Boha. Ratio: My jsme povinni.
    6. Bůh miloval svět. Ergo, bloudí Origenes smýšleje, že i ďáblové spaseni budou. Ratio: Oni nejsou svět.
    7. Že Syna dal. Ergo, Kristus jest Bůh.
    8. Že Syna dal. Ergo, my jsme dědicové všeho. Ratio: Kdyžtě Syna dal, jakž by s ním všeho nedal?
    9. Aby každý atd. Ergo, bez Krista není spasení.
    10. Aby každý. Ergo, ospravedlnění není z skutku.
    11. Aby každý. Ergo, Bůh není přijimač osob. Ratio: Každému.
    12. Aby každý. Ergo, žádného člověka zatracením nebude vinen Bůh. Ratio: Nepoložil nemožných cest aneb výminek než snadničké.
    13. Aby nezahynul. Ergo, bude vzkříšení. Ratio: Pobožní po smrti živi jsou.
    14. Život věčný měl. Ergo, ne pro tento život doufati se má v Krista. Ratio: Ne tento, než věčný slibuje.
    15. Věčný život. Ergo, smrti se lekati nesluší. Ratio; Umořiti nemůž.
    16. Nezahynul, ale měl život věčný. Ergo, nejsou než dvě místa, kam lidé po smrti jdou, tj, nebe a peklo. Ratio: Písmo nemluví než o zahynutí a životu. Ergo, očistce není.

    Jan 13, 34. 35

    1. Přikázání nové. Ergo, Kristovo jho u přirovnání Mojžíšova lehké a sladké. Ratio: Místo mnohých přikazání jedinké dává, a to sebe milování.
    2. Abyšte se milovali. Ergo, Kristus chce sluhy své veselé míti, ne zasmušilé svatáčky. Ratio: Milování věc dobromyslná jest.
    3. Potom poznají, Ergo, lidé hadrovní a zlobiví Kristovi učedlníci nejsou.
    4. Potom poznají. Ergo, v církvi má a musí býti kázeň. Ratio: Poněvadž se neláska, různice, bujnosti přetrhovati mají.

    Jan 8, 46 atd.

    1. Kdo z vás bude mne. Ergo, papež zle dělá, že k žádnému soudci a soudu státi nechce. Ratio: Chce býti náměstkem Kristovým.
    2. Kdo z Boha jest. Ergo, kdo k věcem zlým chut má, nemá znamení, aby z Boha byl. Ergo, židé, mahomedáni nejsou z Boha. Ratio: Protože se od Božího slova odvrátili k básním, talmudu, alkoránu.
    3. Zdaliž my dobře. Ergo, pýcha a na své hlavě zakládání nejškodlivější věc jest. Ratío: Takoví cokoli činí, vždycky jim mysl lahodí, že dobře činí, nemohou se poznati.
    4. Ex, v. 46. 49. 51. Ergo, náboženství to jest pravé, které pravdu předkládá, bázni boží učí a od smrti k životu vede.
    5. Ex. v. 52. Ergo, kteří v Pánu zesnuli, blahoslavení jsou. Ratio: Nebojí se již věčné smrti.
    6. Ex. v. 54. Ergo, každý člověk mysliti na to má, aby chválu raději u Boha měl než u lidí. Ratio: Tá chvála nejstálejší.
    7. Ex. v. 55. Ergo, lež jest všecko, co se s pravdou nesrovnává. Ratio: Protože ten, kdo se k něčemu zná, nejsa, i ten, kdo zapírá, jsa, podobni jsou sobě.
    8. Ex. v. 58. Ergo, Kristus jest Bůh i člověk v jedné osobě. Ratio: Jest věčný, avšak jako i kdo z nás časný, tj. počatý a narozený: a obé to o sobě jako o jednom mluví. V stavu pak zmařenosti více se ukazoval jako clověk (v. 59).
  9. Naučení skrz alegorii jest, když se tomu, co historicky neb literně povědíno jest, duchovní smysl dává, jako činí svatý Pavel (K Gal. 4). Dva syny Abrahamovy o dvou zákonech vykládaje, tolikéž horu Sinaj a Sion. Tak historia o upadlém mezi lotry a Samaritánovi (Luk. 10, v. 30), o padlém lidském pokolení a spomocníku Kristu (jakž vůbec známé) se vykládá. Tak z našého textu o obřízce Kristově allegorice se naučení vésti můž a má, že i my se důchovně obřezovati máme, to, co na srdci nečistého, odmítajíce: a to že se hned, jak se znovu rodíme, díti musí, a tu že vpravdě dítky boží slouti začlnáme. V druhém a třetím textu žádná allegoria místa nemá. V čtvrtém také, leč aby se tu duchovní půtka církve s nepřátely rozuměla: však by i to tvrdě šlo, kdyby se. na skrze všecko jedno k druhému rovnati mělo.

    O alegorii regule
    1. Příběhové Starého zákona na větším díle budoucí Mesiášovy a církve jeho příběhy znamenali. O čemž Apoštol (1 Kor. 10 a v epištole K Židům) nemálo.
    2. Co se s Kristem dálo, větším dílem tak se dálo, že budoucí církve jeho běh před ukázán jest. O čemž sám dí: Co se dálo na zeleném, díti se bude i na suchém (Luk. 23, 31; Mat. 10, 25).
    3. Kdekoli Pán Bůh na zevnitřní ceremonie dotírá, vnitřní pravda pod tím se rozumí; jako když se o svěcení soboty domlouvá (Izai. 56 a 58). Zdaliž by na té zevnitřnosti tak Bohu záleželo? Nikoli, ale že to vnitřní svátek pobožných, to jest odpočinutí od hříchu; item strojení se k věčným věcem znamenalo. Tak muzika starozákonní svornost církve atd.
    4. Všecky historie nějakým způsobem se duchovněti mohou: jako Abel a Kain že dvě odporné stránky znamenají, pravou a falešnou. Potom svatý Petr vykládá o Kristu, v němž bezbožní tonou, pobožní procházejí atd., a tak všecko.
    5. A kdo tak alegorie umí jádrně dělati, velikého jest mistrovství.
    6. Avšak byl-li by kdo v tom nemírný, snadná tudy jest k mamosti a bludům cesta (příklad na Origenesovi). Protož alegorie dělati se nemá, krom kde ji Duch svatý udělal, aneb o ní na tomtémž aneb jiném místě návěští dal. Jakož se namítá (Jer. 44) o Samaritánovi a raněném všudy v Písmě.
  10. Tak naučení z textu vyveda a proveda, povinen také jest kazatel posluchačům, k čemu toho ožíti mají, ukázati. Nebo jiné jest z bylin a odjinud quintam essentiam vytáhnouti a z toho lékařatví přistrojiti, a jiné pacientům, proti čemu, kdy a jak kterého užíti mají, ukázati.
  11. Užívati se pak má poučování Písem k tomu šesteru, jménovitě: 1) aby posluchači posilněni byli v pravdě, 2) aneb vysřáhnouti od bludu, 3) napomenutí k ctnostem, 4) potrestání v hříších, 5) potěšení v bídách a 6) rozhorlení k modlitbám.
  12. Může pak za příčinou jednoho naučení někdy všecko to šestero učiněno býti, někdy jedno neb dvoje, jak kteří materia a posluchačů potřeba a sebou nese. Všeho šestera příklad (Řím. 11): Když Apoštol ukázav a prokazav, že vyvolení lidské z pouhé boží milosti jde, za tím 1) potěšuje vyvolených, aby milostí boží jisti byli: poněvadž Bůh darů a povolání svých nelituje (v. 29), consolatio, 2) vystříhá však, aby se žádný vyvolením svým proti jiným nezpínal, sic že by trestání neušel (v. 28), redargutio; 3) potvrzuje opět v tom pravém smyslu pěkným na zavírku promluvením: Ó hlubokosti atd, (v. 33), institutio; 4) odmítá blud těch, kteříž jako by Pánu Bohu napřed byli něco dali aneb něco k věci radili, tak sobě z Boha dlužníka dělají (v. 34. 35), refutatio; 5) rozhorluje svým příkladem k díkčinění (v. 36), preces; 6) naposledy napomíná a prosí skrze milosrdenství boží, aby tedy těla svá vydávali v oběť Bohu atd. (kap. 12), exhortatio.
    Tak k tomu naučení, že na víře samé spasení záleží, mohou přidati: 1) Napomenutí, aby té víře rozumějíce, v ní stáli. 2) Výstrahu, a to dvojí, jednu před hrozně škodlivým papežským bludem o ospravedlnění z skutků; druhou před svodem těla, aby víry mrtvé (tj. historicské) za víru ospravedlňující neměli. 3) Napomenutí k slovu božímu a k svátostem jakožto prostředkům, skrze něž se víra štípí, zalévá, roste, sílí. 4) Naříkání na nedbalost mnohých nynějších křesťanů. 5) Potěšení těm, kdož v sobě živou víru cítí, aby plesali, že Kristovi jsou vpravdě. 6) Rozhorlení k modlitbám, že ty věci nám zjevil Bůh a věrou nás obdařil, kterouž aby v nás vzdělával a ji přispořoval.
    Zase pak k tomu naučení:
    Že pravda nenávist plodí, dosti bude dáti výstrahu, kdo moudrý jest a slouti chce, aby toho nečinil: posvítí-li mu kdo pravdou (do očí) mezi oči, o to aby se nehněval, nýbrž děkoval raději, vida, že tu příčinu má přihlédati k sobě.
    Že svědomí dobré nejplatnější jest obrana proti utrhačům; to z textu vyveda, mohu: 1) ponaříkati na některé s širokým svědomím, kteří ani Boha, ani anjelů, ani lidí, ani sebe se neostýchajíce, všecko, co se jim namate zlého neb dobrého, dělají; 2) za tím napomenutí, pobožní aby se toho vystříhali a svědomí svého jako zřítedlnice oka sobě šetřni; 3) pak potěšiti těch, kdož tak činí. Nebo že jich všecken svět a peklo uvíniti a zahanbiti nebude moci: nýbrž svatý Jan dí, že takoví i před pohany smělou doufánlivost mají (1 Jan 3, 21). Ó přešťastní ti a blahoslavení!
  13. Naučení ta jsou nejlepší, kteráž pěkně bez natahování z textu jdou a posluchačům k jejich přítomné potřebě co nejlép připadají.


O dovozování čeho potřebí
  1. Často přichází, že něco z věcí těch, kteréž kazatel mluví, pochybné se zdá, aneb aspoň že následující nějaké potřebné aplikacii, kterouž kázat v umysle má, pevně ustláno býti musí. Tou příčinou kazatel také uměti musí toho, co mluví, dovozovati.
    NB. Když sám Bůh mluví k lidem, důvodů jemu vesti netřeba, protože Bůh a sama hrůza velebnosti božské tvor ku poslušenství jímá: takže sama výpověď vůle jeho zákonem jest neproměnitedlnosti. Podobně když prorok mluví, dosti důvodů jest říci: Takto praví Hospodin; item, Hospodin mluví, umlkniž všecka země. Ale když jiný člověk člověku mluví k víře, jemu o tom, což mluví, sloužiti musí, protože Bohem není, aniž se za proroka vydávati můž, a tak ani řečem svým jako božím víry vyhledávati. Protož i apoštolé, ačkoli prvotiny Ducha mající, toho však, co posluchačům svým věřiti neb činiti poroučeli, příčiny a důvody ukazovali, jak psání jejich ukazují, až i svatý Pavel řekl: Jako opatrným mluvím a vy suďte, co pravím (1 Kor. 10, 15). Ovšem tedy nižší církve služebníci k čemu posluchačům svým posloužiti chtějí, mocným pravdy dokazovaním, a ne jen křiky dobývati musejí. Což obzvláštní jsou dvě příčiny: Předně, že mysl lidská jest jakousi svobodou poctěna, aby povinna nebyla, leč pravdě samé ustoupiti. Druhé, že není dobře ani žádati toho, aby lid křesťanský toliko očima správců svých hleděl a toliko nohama chodil, tj. sám co a proč nerozuměje, jejich tolíko vyučením se spravoval. Nebo odtud se Antikristus narodil; a apoštolé moci nad svědomím lidským panovati jak sami neužívali, tak i svým náměstkům užívati zapověděli (2 Kor. 1, 24; 1 Pet. 5, 3).
  2. Dokazovati pak přichází kazateli aneb výkladu svého na přítomná slova, aneb věci samé, že to, co z textu vede, tak a nejinak jest. Někdy zajisté toho potřebí dokázati, koli se v textu míní, o čem služebník mluviti chce, někdy věc sama tak, jakž v textu jest, mocnějšího propovědění potřebuje, aby posluchačů mysl chtěj nechtěj, že to vpravdě tak jest, poznati a vyznati musela.
  3. Výkladu slov, že ten, ne jiný jest smysl, dovodí se:
    a) Z samého slova neb slov, že ten smysl sebou nesou přirozeně. b) Z předního cíle a mínění mluvícího, kterýž se z kontextu, tj. předcházejících a následujících slov poznává. c) Z podobných míst, kde buď totéž slovo v témž smyslu stojí, aneb jiným světlým slovem tentýž smysl se vyjadřuje. d) Že tak jednomyslně vykládají buď všickni, neb větší díl, aneb aspoň osvícenější Písem vykladači. e) Ex absurdis. Co by odtud nemotorného šlo, kdyby se jinak tomu Písmu rozumělo.
    Ku příkladu nechť jest Matouš 5, 20, kdež řekne-li se, že tu hojnější spravedlnosti nemíní, spravedlnosti evanjelitské, kteráž jest z víry, než spravedlnosti zákonní, kteráž jest z skutků, dovedu toho:
    a) Že slovo „spravedlnost“ samo sebou skutečnou spravedlnost znamená, zvlášť poněvadž tuto o spravedlnosti farizejské mluví, toliko prý, aby táto náše hojnější byla. Farizeové, pravíme, že spravedlnosti z víry žádné neměli, tedy o ní Kristus tuto nemluví. b) Mínění Kristovo jest ukázati, že farizeové Zákon nedokonale vykládají, což i z předcházejících i z následujících slov celé kapitoly patrné. Tedy o spravedlnosti zákonní. e) Jinde o týchž farizejích Kristus dí: Podlé skutku jejich nečiňte, neboť praví, a nečiní, a všecko, co činí, proto činí, aby vídíni byli od lidí (Mat 23, 25). A opět: Vy farizeové, zdáte se zevnitř spravedliví, a vnitř plni jste pokrytství (v. 28). d) Tak vykládají (kromě některých neuměle horlivých) všickni staří i noví učitelé. Čímž však žádná ujma spravedlnosti Kristově, jenž vírou má přivlastňována býti a sama před soudem božím platí, se nečiní. e) A když se to o spravedlnosti (božské) evanjelitské, kteráž nás před Bohem ospravedlňuje, rozuměti mělo, šlo by odtud, že ta spravedlnost v skutcích záleží, jakž židé chtějí; aneb aspoň z částky v skutcích, jakž papeženci chtějí. Protože Kristus, jaká to hojnejší spravedlnost jest, vykládaje, Zákon vykládá. A tak kteří místo toto o evanjelitské spravedlnosti vykládají, nevědí, co mluví, protože proti sobě mluví a vlastní své učení vyvracují.
  4. Věcí samých, tj. učení božího o víře neb ctnostech, dovodí se: a) Písem svědectvím, b) rozumem, c) příklady neb historiemi. Cožkoli člověk věděti můž a má, to že na trojím svědectví zakládá: 1) smyslu, 2) rozumu a 3) víry.
    1) Některé věci známe proto, že je vidíme, slyšíme, makáme, cítíme, okoušíme; jaké jsou věci tělesné.
    2) Jiné známe proto, že jich rozumem dostihujeme; jako jsou věci duchovní a tělesné, ty, kterých smyslem dosáhnouti nemůžeme pro vzdálenost.
    3) Některé pak známe proto, že nám je Bůh vyjevil, abychom se jich žádným rozumem samým nedomýšleli; jako že svět v šesti dnech učiněn, že lidské pokolení padlo a Synem božím zase vykoupeno.
    Ačkoli jiné jsou, kteréž vírou, jiné, kteréž rozumem, jiné, kteréž smyslem chápáme, často pak všecko to tré v jedno se sbíhá. Jako když Kristus učedlníkům (Luk. 24) vzkříšení svého potvrzoval: 1) Svědectvím smyslu; aby hleděli a dotýkali se (v. 29). 2) Svědectvím rozumu; že obluda taková nebývá (v. 39) a nejídá (v. 4) a že jinak spasení nemohlo býti způsobeno (47). 3) Svědectvím zjevných Písem (v. 44. 45. 46). Jakož pro troje svědectví (smyslu, rozumu a písem) na jedinkém božím svědectví, kteréž sama pravda jest, se zakládá. Nebo cokoli Písmo praví, to Bůh praví, protože to hlas boží jest. Cokoli zdravý, jasný, neporušený rozum praví, to Bůh praví, protože to boží obraz jest. Cokoli zdravý, celý, nezmámený smysl praví, to Bůh praví, protože to jistý a divný boží k uvažování všech věcí lidskému rozumu odevzdaný nástroj jest. Protož vidí-li zdravé, jasné, nezmámené oko věc bílou, ta pro boží pravost taková jest a není jinaká. Vidí-li zdravý, jasný, neporušený rozum věc užitečnou, ta pro boží pravost taková jest a není jinaká. Ovšem co Písmo praví, to v pravém, dobře vzatém mínění pravé a nepohnuté jest.
    Z toho jde, že důvodové, jimiž mysl lidská jímána býti má, mohou a mají i z Písem, i z rozumu, i z smyslů (ukazovánim patrných. makavých příkladů, komu se tak stalo) vedeni býti, tak jakž že i proroci, i Kristus, i apoštolé činili, známé jest. Což ačkoli nejpředněji o materiích obecných rozuměti se má, však i v artikulích vyšších, v nichž rozum nic neví, než co sobě vyjeveno má, k tomu však, co sobě má vyjeveno, něco také svého přidati můž: ne tak-li za důvod, tedy aspoň aby se proti rozumu a víře to, což Bůh mluví, nezdálo. Ku příkladu artikul o Trojici svaté nad všecku rozumu našeho schopnost jest. Však i rozum o tom již věda, můž k vysvětlení toho něco přidati, jmenovitě sobě to obrazem duše naší (v níž 1. rozum, 2. pamět, 3. vůle), item slunce (v němž 1. světlo, 2. blesk a 3. teplo), item každého tělesného tvoru (v němž 1. podstata, 2. podoba, 3. moc nějaká se vidí) vysvětliti. Též tajemství dvojího v Kristu přirození podobenstvím duše a těla v jednom člověku, aneb vštípením ratolestky jednoho stromu do druhého atd. sobě jakž takž formovati. A tak staří učitelé činívali: jakož pak nic to jiného není, než že se pravda pravdě ozývá a stvořený rozum nestvořenému, sluha Pánu přisvědčuje.
  5. Jest-li to, což provedení potřebuje, vyučující toliko, tedy se Písmo, rozum, příkladové prostě jen k dotvrzení vedou, že tak jest. Ku příkladu, že spasení naše pouhý dar milosti boží jest, dovodí se: 1) Písmem (Efez. 2, 8; Řím. 7, 16 atd.). 2) Rozumem. Co může od toho, od něhož všech tvorů bytnost a všecko plyne pocházeti, což by jinak než darem slůlo? Neho kdo prvé dal co jemu? Item poněvadž jsme prvé milováni, než jsme byli, a co dobrého neb zlého činili, toto nic než milost slouti může. 3) Příklady: a) Manasses, b) žena hříšnice, c) lotr na kříži a jiní hříšníci, d) nýbrž i Pavel o sobě tak mluví (1 Tim. 1, 16) i e) David a jiní svatí jen o milost vždycky volali.
  6. Pakli jest něco probuzujícího, k činění neb nečinění vztahujícího, tedy musí vedeno býti z Písem 1) přikázání neb zápověd, 2) slib neb pohrůžka boží, 3) rozum - (1) slušnost neb neslušnost, (2) potřebnost neb nepotřebnost, (3) užitek neb škoda, (4) líbeznost neb trpkost věci té, (5) příklady: kdo by poslechl neb neposlechl božího takového poručení neb zápovědi; kdo se kdy potěšil slibem neb lekl pohrůžky; kdo rozvážil neb nerozvážil slušnost neb neslušnost toho a jakého došel skrze to užitku neb škody atd. Ku příkladu, že se milovati máme vespolek, toho se můž dovesti: 1) rozkazem teď v textu (item 3 Mojž. 19,18; 1 Jan 4,21 atd.); 2) slibem (Jan 14, 21); 3) slušností; poněvadž jsme jednoho Pána čeládka, jednoho Otce dítky, jednoho povolání učastníci, sumou z jedné krve zplozeni, jednou krví vykoupeni, k jednomu dědictví zapsáni atd.; 4) potřebností; jinak společnost lidská ovšem církve ostáti nemůže, než aby jedni druhé vzdělávali; 5) užitečností; kdekoli láska jest a svornost, tu všecko dobře stojí v každém stavu; 6) líbezností; láska jest sama z sebe milá, libá, sladká věc.
  7. Příklady; předně vůbec: jak za patriarchů bývala láska, item za apoštolů (Skut. 2,44 k 4, 32 atd.), item mezi Davidem a Jonatanem atd. (1 Sam. 18, 1), obzvláštně pak jako Malachiáš rozvažoval slušnost (Mal. 2, 10), jak svatý Pavel potřebnost (Gal. 5, 15), jak svatý David líbeznost (Žalm 132). Naproti tomu od nelásky odvoditi: 1) zápovědí (3 Mojž. 19, 17 atd); 2) pohrůžkou (1 Jan 2, 11; Gal. 5, 15 atd.); 3) neslušností; v ošklivosti máme lité šelmy, kteréž jiné honí a plaší, ovšem tuto; 4) nemáme se oč nesnadniti: však Pán Bůh o vše pečuje, každému jeho oddíl dává, a kdybychom jen jedni druhých šetřiti chtěli, nezůstávalo by příčiny atd.; 5) škodou; závisti, roztržitosti, vraždy a všeeko zlé odtud jde, kde láska utichne; 6) kdokoli nemiluje, ten svým vlastním katem jest, žere se, hryze, pálí atd.: 7) příkladové všeho světa ukazují, co neláska zlého působí a tropí na Kainovi, Ezau, Saulovi, Jidášovi atd.


O amplifikování

Obzvláštně pak k hojnosti materie teologa napomahá, aby způsob amplifikování znal.

  1. Amplifikovati jest slovo neb povědění jakékoli široce rozvésti uměti. Avšak o amplifikování slov skrze slova tuto se nemluví, kteréž se skrze synonyma, epitheta a periphrases děje, než o amplifikování buď slov, neb samých věcí skrze věci.
  2. Amplifikování se pro dvůj cíl děje: 1) Pro hojnější vysvětlení. 2) Pro zveličení neb ztenčení. Přední to, kde se sprostě vyučuje; druhé, kde se probuzuje.
  3. Amplifikování pro hojnější vysvětlení děje se:
    1. Per causas: Připomenutím příčin, odkud, s čeho, proč neb k čemu a jak která věc jest. Jako o obřízce Krista mluvě, připomenouti mohu, kdo ji ustanovil, k čemu, proč, jak a čím bývala konána.
    2. Per efftecta: Vyčtením, co působívá ta věc, o níž se mluví. Jako že obřízka přirozeně a) bolela, b) krev cedila, c) tělo před lidským rozumem ohavila. Duchovně pak: a) osvědčovala lidem přirozenou zkázu, s níž se na svět rodí (protož na rodící ud vzkládána); b) malovala vnitřní obřízku nečistoty (to jest nový rod že bez bolesti nebývá); c) zavozovala a zavazovala lidi k ostříhání smlouvy; d) rozdíl držela mezi církví a necírkví; e) tělesným udem dávala k smíchu příčinu, proto aby moudrost světa bláznovstvím božím zahanbována byla.
    3. Per circumstantias: Kdy ustanovena, kde ustanovena, v jakém věku přijímána a před jakými svědky, od koho posavad ostříhána neb neostříhána (že jí nejen Židé, ale i Izraelité, kteří se Saraceni nazývají, Agareni jsouce, a nyní Turci, Arabové, Peršané atd. slovou, ostříhají; item mouřeninští křesťané pro poctivost Kristu).
    4. Per similia: Jako mluvě, že obřízka pro rozdíl tehdejší církve od necírkve ustanovena, přidati mohu, že se tu podobně dálo, jako když pastýř jehňátka, kteréž se mu zrodí, znamením nějakým znamenává, aby je, že k jeho stádu náleží, znal.
    5. Per opposita: Ukázaním rozdílných a odporných tomu věcí. Jako: kteří se mezi pohany zrodili, byli co divoká zvěř, k jistému pánu a stádu nepřináležíjící. Ač i sám ďábel sobě některé z dítek oddávati kázal, však to hrozné bylo. Nekázal on obřezovati, než řezati, sekati, skrz oheň voditi a mučiti a některé celkem páliti. Item, pracnější byla táto ceremonia, obřízka, než náš křest atd.
    6. Per exempla (když se ne k prokázaní, než k vysvědčení vedou): Kdo byl kdy obřezován neb se obřezati nechal (dal).
    7. Per partes: skrze vyčtení po částkácb, co při které věci bývá. Jako víra ospravedlňující neb živá, ta, z níž spasení jde, že v sobě obsahuje: a) známost vlastního v sobě a z sebe zatracení a hrůzu nad tím; b) známost hojné v Kristu složené hříšným milosti a radost nad tím; c) chopení se jí a na ní celé v životu i v smrti spoléhnntí; d) vděčnost vroucí k Bohu; naposledy e) žádost a umysl celý k ostříhání se v té milosti boží na věky.
    8. Per testimonia: To jest připomínáním, co jiný někdo na týž smysl o tom promlnvil. Kdež rozličná jak z Písem, tak z Otců starých, novějších teologů, filozofů a historiků vzatá propovědění (ač byla-li by toho potřeba) místo své mají. A to nejen smyslu našého potvrzující, ale i což by se učení našému na odpor zdálo, to připomínati a srovnávati se může, že ač by se jedno proti druhému čeliti zdálo, nečelí však.
    9. Per contraria: Cízí scestné o tom smysly připomenouti a mocnými důvody vyvraceti také řeč amplifikuje; a často s užitkem.
    10. Per objectionem: Ale tuto by se toto a tato snad říci mohlo atd.


    NB. Tím způsobem se i celý text amplifikovati můž ukázáním, kdo ho psal, komu a za jakou příčinou, ku které částce katechismu náleží atd. Item slovo kterékoli, ku příkladu „Ježíš“. a) Kdo ho původem? b) Proč c) Z jaké materie (to jest, hebrejské že jest)? d) Jaká forma (to jest, co znamená)? e) Co působí? f) Kdy nejprv slyšáno? g) Kde se v biblí nalézá? h) Také-li v Starém zákoně (to jest všudy, kde slovičko „spasení“ nebo „spasitel“ a „vysvoboditel“ stojí, že v židovském jen „Jeschuah“, jako 2 Mojž. 15, 2; Žalm 118, 14; Izai. 49, 6)? Jiná jména Kristova že znamenají jeho člověčenství, neb božství, neb panování, a tak velebnost a hrůza: ale toto samu sladkost.

  4. Zveličování něčeho děje se skrze cirkumstancii a skrze komparacii.
  5. Cirkumštancií, skrze něž se věc zveličůje, jest sedm: quis, quid, ubi, quibus auxilis, cur, quomodo, guando? Ku příkladu: zrada Jidášova rozvážením:
    1. Co neb koho zradil? Mistra svého, Pána svého, Spasitele svého a všeho světa; a tak vlastního a velikého dobrodince svého.
    2. Kdo? Jeden jsa z domácích jeho, náchlebníků jeho, učedlníků jeho, apoštolů jeho.
    3. Proč? Ode Pána sobě příčíny dané neměl, nýbrž od něho, jako i jiní, milován a pěstován byl. Pouhá lakomost jej k tomu přivedla; kus stříbra více sobě vážil nežli vykupitele svého.
    4. Kdy? V svaté velikonoční dny, když s jinými myšleními zacházeti měl. Item, když Pán večeři svou držel, on s nešlechetnými úmysly zacházel. Protož Písmo dí, že tu do něho vstoupil satan.
    5. V zahradě, kamž věděl, že Pán k modlitbě chodíval. Item, snad se ta zrada v chrámě konala, poněvadž jim potom stříbrné v chrámě povrhl.
    6. S kým? S nepřátely božími se spuntoval.
    7. Jak? Lstivě, zrádně, tajně, pokrytě, přítelem se stavěje. Item, zarputile, nebo ho Pán pamatoval a osvědčoval; však nic platno nebylo.


    Tím způsobem děje se ztenčování něčeho, jako pokání Achábovo zlehčůje se tím: a) Kdo byl? Modlář a bezbožník bez přestaní. b) Co činil? Zevnitř se pošmuřoval. c) Proč? Ne z lítosti hříchu, než pro bázeň pomst. d) Kdy neb jak dlouho? Dokud neodtrnulo atd.

  6. Komparacie jest přirovnání věci naší k nějaké jiné, neb větší, neb menší, aby se buď zvláštnost neb špatnost její ukázala. Ku příkladu zradu Jidášovu zveličiti mohu, přirovnaje jí k zradě Doegové takto:
    1. Doeg byl člověk politický, v pobožnosti nevycvičený a ještě pohan idumejský: Jidáš teolog a apoštol.
    2. Doeg Davida a kneží vyjevil Saulovi, pánu svému, snad to za částku povinné věrnosti maje: Jidáš Pána svého zradil nepřátelům jeho.
    3. Doeg to učinil, tázan jsa od pána svého (1 Sam. 22, 7): Jidáš sám běžel.
    4. Doega nepamatoval žádný v zlém předsevzetí: Jidáše sám Pán atd.
    5. Avšak oneb vběhl v zlořečenství a prokletí hrozné (Žalm 52 a 109): Ovšem tady tento atd.
    6. Zas, tatáž zrada jeho mohla by se přirovnati k jiným hříchům, jakož: a) Kdyby byl jen okradl Pána svého (jakož tak činil). b) Kdyby ho jen byl pomlouval neb sočil. c) Kdyby jen byl věděl o zradě a jí nevyjevil a nepřetrhl, moha atd., ač by to zlé bylo, však by bylo snesitedlnější než toto, že jej sám dobrovolně, chtě, naschvál na masné krámy vydal atd.


    Srovnaje ji s Petrovým hříchem: a) Petr Pána zapřel zevnitř jazykem: Jidáš vnitř srdcem. b) Petr učinil z bázně: tento bez nutící potřeby. c) Petr z unáhlení, bez rozmysla: tento s dobrým uvážením. k rozmyšlení se dosti času maje. d) Petr Pánu svému k ničemu zlému neposloužil ani posloužiti nepomyslel, než toliko Pánu pomoci nemoha, sobě pomoci chtěl: Jidáš Pána samého na smrt vydal atd. A tak se tím i jiným způsobem k tomu i k jinému přirovnati můž, cokoli se bůď zveličiti, neb zmáliti má.

  7. Zveličování čím kratšími a mrštnějšími slovy se dělá, tím lepší.


O vysvětlování věcí v textu zatemnělých.

Řídký jest text, v němž by se slov neb mluvení některých nenacházelo, kterýmž co s sebou nesou, není ihned povrchu rozuměti. Protož kazatel mysliti musí, jak by smysl jejich sobě i posluchačům patrný učinil.

Což ačkoli jiná věc jest nežli analysis, k analýsi však z velké částky přináleží: protože analysis na jisto postaviti nemůž dotud, dokud se všemu, co text ve všech slovích svých i sebou nese, nevyrozumí. O tom tedy také:

  1. Zatemnělost, kteráž se v textu najíti můž, aneb jest v slovích, aneb v mluvení, aneb v obojím. Nemoci má-li lékař šťastně hojiti, potřebí mu nevyhnutedlně: 1) Znati rozdíly nemocí všelijakých, co která jest, kdy bývá, z čeho pochází atd. 2) Uměti poznati, která jest a jaká při jeho pacientu. 3) Uměti ji zahnati. Tak kdo chce texty vysvětlovati, toho trého jemu potřebí, to jest, aby věděl, v čem a odkud může býti zatemnělost, v čem tuto jest a jak jí spomoci. Protož se všecko to troje oznámiti musí.
  2. Zatemnělost v slovích a mluvení zároveň bývá:
    1. aneb od tvrdého výkladu,
    2. aneb od nepovědomosti věci té, o niž se mluví,
    3. aneb od homonymie.
  3. Tvrdý neb nevlastní výklad jest, jestliže vykladači naší biblí nesvětlého nějakého slova užili neb řeč nesvětle postavili. Příklad Zach. 11, 15 stojí staroslovenské slovo „oruží“, jemůž nyní řídký rozumí; v kapitole pak 13, 7 nesvětlá jest řeč „Meči, prociť na pastýře mého a na může bližního svého!“ Nebo tu co se praví, nic z českého textu vyrozuměti se nemůže.
  4. Nepovědomost věci zatemňuje smysl tak, když kdo způsobu věci té, o níž se mluví, svědom není; ku příkladu Izai. 41, 15: Aj učinil jsem tě (Jákobe) jako smyk s zuby novými po obou stranách; pomlátíš hory a setřeš je atd. Item Oz. 10, 11: Efraim jest jako jalovička, kteráž miluje mlatbu. Item 1 Kor. 9, 9: Volu mlátícímu nezavážeš ust atd. Těmto a podobným mluvením nerozumí, kdo neví, že za starodávna k mlácení ne cepů jako nyní, nýbrž smyků zubatých, kteříž volmi taháni bývali, a tak volové, shýbajíce se a klasů dosahujíce, přiživiti se mohli, užívali. Tak když Kristus dí: „Buďte bedra váše přepásána,“ proto tomu nerozumíme, že nyní roucha takového, kteréž by se vždy, kam jíti neb něco dělati máme, podpasovati muselo, neužíváme. Ezech. 21, 21 nesrozumitedlný jest tomu, kdo neví, jakých pohané pověrných hádání, něco před sebe berouce, užívali hleděním do zrdcadel, neb do vypulerovaných mečů a střel; též nahlédáním do hovad, kteráž bohům svým obětovali, jak tam játra a jiné vnitřnosti leží. Tak sumou všudy v Prorocích a v Písmě místa taková se nacházejí, kteráž, není-li kdo tehdejší historie a geografie povědom, též způsobu oběti a jiných rozličných ceremonií a obyčejů starozákonních, nemohou než zatenmělá býti.
    NB. V Žalmu 40, v. 7 nesrozumitedlný jest i pro výklad, i pro věc samou. Pro výklad, že místo „Provrtal mi uši“ položeno „Otevřel mi uši“. Pro věc samou, že nyní nevíme, a v Zákoně zapsano majíc, nepamatujeme, co to bylo v Izraeli a k čemu vrtání uší. Ale rozvážíš-li, co o tom Bůh poroučí (2 Mojž. 21, 5. 6), porozumíš. A porozumíš také, proč to povědění Apoštol přivodě mění, takže místo slov „uši's mi provrtal“ klade „tělo's mi způsobil“. Proto jmenovitě, že ucha synu svému provrtati a za služebníka jej přijati nemohl Otec, leč by jemu prvé tělo dal atd.
  5. Homonymia jest, když jedno a tož slovo rozdílné věci vyznamenenává, aneb když promluvení dvojitý smysl má. Jako Bůh
    1. někdy znamená pravého Boha Stvořitele (tak vůbec),
    2. někdy anjely,
    3. vrchnost a soudce,
    4. někdy modlu atd.

    Takové slovo když se v textu trefí, suk jest, který se sice někdy sám rozsmekne, a co se míní, samo se ukáže. Jato když se dí, že „Bůh miloval svět“, snadno jest vyrozuměti, že se tu ne modla, ne ďábel, ne anjel, ne kníže neb král nějaký rozumí, ale pravý Bůh. Někdy pak velmi tuhý a k rozvázání pracný bývá, jako slovo „svět“ v našém textu, ať vidíme, že neznamená ani nebe, ani země, než lidi: a to však hádka jest nemalá, všecky-li lidi či díl jich atd.

  6. Zatemnělost v slovích jest od tropu. Tropus jest, když slovo v jiném trochu vyznamenání, než jakž přirozeně znamená, užito jest. A toho v každém textu bývá víc neb méň. To jest ve čtverém rozdíle:
    1. Když se na opak rozuměti musí, jako Job 2, 9: Dobrořeč Bohu (to jest „zlořeč“); Mat. 26, 42: Spěte (to jest „ach nespěte, není čas“), a to slove ironia.
    2. Když se podobná povaha neb vlastnost rozuměti musí, jako: Já jsem dvéře (to jest podobný dvéřím, Jan 10); Hospodin jest skála (to jest jako skála, nepohnutedlný); lidé řehcí (to jest bujně sobě počínají, Jer. 5, 8); to slove metaphora, a jest jí všudy plno.
    3. Když se celá věc jmenuje a rozumí se částka, jako: Bohatec umřel a pohřben (to jest tělo jeho); Bohatec se octl v pekle (to jest duše jeho). Item na odpor tomo, když se částka jmenuje a míní se celá věc, jako: Mají Mojžíše a Proroky (to jest knihy jejich, Luk. 16); Bohatí sbírají chudé (to jest statečky jejich); Zkormoutil se Jeruzalém (to jest obyvatelé jeho); Dva národové jsou v životě tvém (1 Mojž. 25, 23, to jest otcové dvou národů); to vše dove metonymia.

    Takoví tropové někdy snadní jsou k vyrozumění, někdy i rozumní vystitnouti nemohou; jako Amos kap. 1 i 2 několikrát se jmenuje oheň, že jej Pán Bůh na nepřátely vyšle, aniž se vlastně rozumí, přirozený-li a živelní oheň se míní, čili metaphorice válka neb jiné pokuty boží; tak 2 Kor. 12, 7, že satanu k poličkování byl vydán svatý Pavel, nerozumí se, tělesné-li to poličkování bylo či-li nějaké vnitřní trápení tak metaphorice nazývá.
    NB. K tropům počítají také hyperbolen, jenž jest nadsazená řeč, když se ne tak mnoho rozuměti musí, jak mnoho se praví; jako 2 Mojž. 20, 6, do tisíce pokolení, nebo jich od Adama posavad tolik nebylo a nebude do skonání světa; Luk. 2, 1, aby byl popsán všecken svět; Mark. 16, 15, kažte evanjelium všemu stvoření, to jest, co jen rozuměti můž a chce.

  7. Zatemnělost obzvlášť v mluvení jest od alegorie. Alegoria pak jest, kde se jiné praví a jiné míní, to jest, kde se všecka slova celé sentencie tropíce musejí rozuměti, jako: Volu mlátícímu nezavážeš ust, to jest dělníku pracujícímu nezadržíš mzdy; Buďte bedra váše přepásaná a svíce hořící, to jest buďte hotovi k smrti, jako posel k cestě a sluha s fakulí pána v noci čekající. Někdy celý text jest allegoria. Tehdáž, to jest když se o věcech nebeských pod příkladem zemských mluví, jako jest mnoho Kristových kázání v podobenství. Tak Píseň Šalomounova všecka jest allegoria. Slove textus parabolicus.
    To o příčinách zatemnělosti textu: následuje o vyrozumění jí.
  8. Kdekoli se tedy v textu nesrozumitedlnost naskytne, rozvážiti se musí, od výkladu-li jest, či ze mluvení od starého nějakého nyní neobyčejného zvyku vzaté, či od homonymie, či od tropu neb alegorie; o čemž tyto regule býti mohou:
    1. Jestliže se hned slovům textu nerozumí, tedy aneb výklad tvrdý, aneb věc sama již neznámá v příčině jest.
    2. Pakli slova známá jsou, literámě však vzatá, nemotorný nějaký smysl rodí.
  9. Odkudkoli pak nesrozumitedlnost jest, vyrozumí se jí, jestliže kazatel:
    1. S předcházejícími a následujícími slovy se poradí.
    2. Ovšem rozváží-li, o jaké tu autor materii mluví a jaký cíl má. Nebo tu samo se ukazuje: Verba intelligenda sunt secundum subjectam materiam. Slova rozuměti se mají tak, jak by se to materii té, o níž řeč začatá, trefovalo.
    3. Jestliže podobných o té materii mluvících povědení posoudí a s přítomným místem je srovná. Nebo tak se Písmo Písmem vykládá. (Klín klínem se musí vyrážeti.)
    4. Jenliže naposledy do původního aneb sic do jiných, které umí, a přitom anotací v biblí aneb do jiných komentařů pohlédne.
  10. Vysvětluje se pak všecko to takto:
    1. Jestliže slovo výkladem tvrdé jest, položiti měkčejší a světlejší. Jako místo „oruží“ hůl neb potřeby pastýřské; místo „Prociť na pastýře mého a na může bližního svého“ na může bližního mně (jakož tak vzníti má).
    2. Pakliže nyní toho neužíváme, obnoviti to, co tam bývalo, a vypsati to co nejkratšími slovy, co se míní a jak bvchom to nyní řekli: Učinil jsem tě nepřemoženého, vítěziti budeš, neodolajíť nepřátelé, tak jako se obilí pod cepem brániti nemůž (Ozeáš 10, 11); Efraim jen miluje zemské pohodlí.
    3. Jestliže jest homonymia, povědíti v kolikerém slovo se brává smyslu a v jakém tu stojí.
    4. Jest-li tropus, dáti místo něho prosté vlastní slovo neb periphrasim, jako Jak. 5, 9: Nevzdychejte jedni proti druhým, to jest nemstěte se, jest synekdoche, pars pro toto. Nebo vymstívání se má několik stupňů, jako: a) skutkem zlým za zlé se odměňovati, b) řeči zlořečiti, proklínati, pomlouvati. A toť tuto míní a spolu s tím synekdoche všelijaké vymstívání. Nebo kdo nejmenší zapovídá, zapovídá všecko.
    5. Ovšem jestli allegoria jest, vyjádřiti ji slovy odevřenými, toliko na reguli pamatujíc: Parabolae non sunt extendae ultra scopum intentionemque dicentis, to jest podobenství nemá se dále vztahovati, nežli cíl mluvícího s sebou nese. Item, výklad podobenství musí se srovnávati a pravdou zjevného božího slova.

Výklad slov nejlepší jest ten, kterýmž se rozum jich snadničký patrný a jako po vrchu ležící činí. Někdy zajisté někteří výkladové tak vysvětlují, že cokoli mluví, nic se smysl slov neotvírá, nýbrž čím se více vysvětluje, tím bývá tměji. A toť není vysvětlovati, než zatemňovati; není rozvínati, než zamotávati; nenť jádro vylupovati. než spolu s škřupinou hmožditi a droponiti. Protož péče býti má, aby výklad z dobrého fundamentu brán a slovy kratšími, jádrnými však vvnášín byl.


O dvojí dišposícii

Dispositio, totiž pořádek neb rozložení kázaní, dvoje jest: textovní a artikulní.

Jako kdyby kdo na náš text kázal, že Kristus lásku Otce svého k lidem zveličuje, a to vypravováním: 1) Koho miloval? Svět. 2) Jak hrubě? Tak, že Syna dal. 3) K jakému cíli? Aby všickni v něho věřící spaseni byli. To se po částkách paraphrastice vysvětluje a z každé částky naučení vyvodí.

Artiktulní pak kázaní jest, když se za proposícii locus communis, to jest artikul víry vezme a z textu i odjinud z Písem vysvětluje. Jako kdyby tuto kdo kázal o spasení lidském.

1) Jaký jest počátek? Milosrdenství boží. 2) Jaký prostředek? Dvůj: z strany boží Kristus a zásluha jeho, z strany nás víra. 3) Jaký cíl? Život věčný.

Otázka jest, jaká json lepší kázaní, textovní-li, či artikulní? Někteří tato, jini onano chválí a kladou tyto i onyno důvody. Ale rozepře jeden jistý teolog rozhoduje takto: Jestliže text jest veřejný, theticus, to jest vyučůjící, jako jsou apoštolská, Kristova a prorocká kázaní, že proposície také může a má veřejná býti, to jest artikulní. Pakli jest historicský, vypravující něco, hypotheticus, propozície také historická a kázaní textovní aby bylo. Avšak nezopovídá se kazateli, kdykoli by potřebu toho viděl, artikule víry vykládati, než mluví se jen, co v textu bývá případnějšího.

NB: Tuto regule se dávati budou, aby se nejpředněji textovním kázaním trefovaly. O kázaních artikulních naposledy se něco dotkne.


O hlavních kázaní částkách

Každé kázaní má aneb má mítí šest hlavních částek:

  1. Exordium Přístup
  2. Propositio, předloha Věc aneb partitio, rozvrh
  3. Partitio Na částky jí rozložení
  4. Declaratio Smyslu povysvětlení, neb vyložení
  5. Demonstratio Stvrzením toho důvody
  6. Applicatio, přivlastnění Vyvedení naučení
  7. Conclusio, epilogus Zavírka

Jinak mluvě, tři jsou hlavní částky kázaní:

  1. Exordium Přístup
  2. Tractatio textus, v níž se obsahuje:
    1. Propositio Položení do sumy
    2. Partitio Rozložení na částky
    3. Conclusio Zavírka

    Exordium k tomuto všemu posluchačům dvéře uší a srdcí otvirá: conslusio zase zavírá, zamyká a zapečeťuje je.

    1. Exordium
      Exordium jest začátek kázaní, kterýž by posluchači k bedlivosti nástrojem byl; a jest dvoje: před řečí a po řeči.
      Exordium před řečí k tomu toliko směřuje a směřovati má, aby se posluchačům mdloba náše a potřebnost božské pomoci v mysli obnovila a k textu případný přístůp učinila. Tuto exordium někteří vždycky jednostejné mají, jedněmi slovy: ale příjemnější jest proměna, jen aby krátce a případná byla.
      Exordium po řeči volnější jest. O to souditi.
      1. Odkud se béře? Béře kazatel exordium:
        1. Z osob. a) Bůď z své vlastní, jako svatý Pavel (Řím 1, 9; Kol. 1, 9; Gal. 1, 6). Školští a světští orátoři (řečníci) casto od osoby své exordia berou, ale při božím legátu to škřipí, leč v příčině zvlaštní. b) Buď z osoby posluchačů, jako svatý Pavel (Skut. 17, 22; k. 24, 20). Tak by se říci mohlo: Nejmilejší, dobře jste učinili, že jste se hlučně sešli, nebo máme přepěkný text a bude k vaší potřebě. Naproti tomu málo posluchačů maje, říci by mohl: Žel bůď Bohu naší nedbalosti, věcí zvláštních naskytá nám dnešní text, a není jich kdo poslouchati. Nu tedy aspoň vy přítomní živě - - -
        2. Z místa. Ku příkladu: Jestli kázaní jest v domě, může říci, že text náš (Jan 3, 16) v domě jest mluvený v soukromnosti před jedním, avšak pilným posluchačem.
        3. Z času. Když text k přítomným časům, v nichž se toto a toto děje neb k dnešní službě připadá.
        4. Z textu. Buď že jej, jak jest pěkný, schvaluje, neb jak se tu s předcházejícími slovy drží, neb jak se k předešlému kázaní trefuje, neb (jestli extraordinarní text) proč k přítomné chvíli vybrán jest, ukazujeme. Aneb že schvalujeme autora, kterýž jej psal, jak pilný, bedlivý, spasení lidského žádostivý byl, jak sladce mluvil etc.
        5. Odjinud. Ku příkladu když povědění nějaké sumu textu našého obsahující přivodíme. Jako kdyby kdo tuto od Efez. 2, 8. Sumou co se prv v examinování textu veřejně naskytalo, to se všecko, to jest cokoli z toho, za exordium užíti hodí.
      2. Jaké má býti, o tom tyto regule:
        1. Exordium ať není dlouhé, ovšem cizí od textu, avšak také ne částka traktacie. Nebo ne traktacie, než přístup k ní býti má.
        2. Exordium ať jest krátké, dvou, tří, nejvíc čtyr periodů, nebo s dlouhým krkem potvorné jest.
    2. Propositio
      Propositio jest krátké a sumovní oznámení, co se z přítomnébo textu mluviti bude. Slové věc, kterouž, chce-li sobě předložiti kazatel, musí dobře povážiti cíle textu, kam směřuje a co se v něm dělá. Poučuje-li tu Duch boží, či dovodí něčeho, či napomíná, či radí, či vystříhá, či poroučí, či hrozí, či schvaluje, či haní, či jen vypravuje něco atd.
      Což někdy v samém textu patrné jest, někdy předcházející neb následující slova namítají. A tu se snadno artikul udělá. Jako textu našeho cíl patmý jest: že Kristus horlivou láskou Otce svého zveličuje. A to bude proposicie.
      Regule o proposícii jsou:
      1. Proposície má z textu jíti, a ne do něho vnášína býti.
      2. Proposície jednoho textu můž-li jedna býti, lépe jest, Pakli pod jednou hlavní sumu příhodně nemůž uvedena býti (jako evanjelium neděle masopustní), mohou se i dvě neb tři trpěti.
      3. Proposície má býti s textem reciproca, to jest ani víc, ani méň v sobě neobsahovati, než co text nese. Chyboval by tedy, kdo by z přítomného textu proposície položil: o dobrodiních božských neb rozmlouvání s Nikodémem:protože šířeji i dobrodiní božská jdou, i s Nikodémem rozmlouvání, nežli to text obsahuje. A zase kdyby kdo řekl, že se tu mluví, jak spasení docházíme, užší by byla proposície než text, protože také o příčinách spasení mluví.
      4. Proposície má býti co nejužší, to jest krátká a prostá, bez množení a květování slov. Proposícíe sumu všeho kázaní posluchačům v mysl má vložiti, protož nepochopí-li jí dobře a jádrně, jiné všecko teměř u vítr rozprávěti bude. Hřeší tedy, kdož tvrdými neb velebnými slovy proposícii přednášejí, aneb v ní tak slova množí, že jí témeř kdy zavříti nevědí.
    3. Partitio jest, když se věc položená na částky dělí (slove také distributio); o tom jsou tyto regule:
      1. Částky při jedné věci přes tři neb nejvíc čtyry klasti se nemá, a to proto:
        1. Že mnoho částek pamět mate jak kazateli, tak ovšem posluchači.
        2. Že kázaní příliš na částky rozdrobené horlivé býti nemůže, protože v častém z částky do částky přestupování horlivosti impetus se trhá a chládne. Horlivost kázaní (jak se níže porozumí) v opravdovém na aplikacii se meškání a jádrném jí zostřování záleží, k čemůž větší překážky býti nemůž jako mnoho otázek, když se jen z jedné na druhou skáče a žádné, leč jalové jako přibížkou, neodpraví. Tak přítomného textu částky tři jsou: a) Koho miloval? b) Jak hrubě? c) Na jaký cíl? NB. Někdy se text sám patmě na jisté částky dělí, což samo přečtení jeho ukazuje. Jako 1 Kor. 15. kapitole mluví o budoucím vzkříšení. Kteréhož nejprv jistotu klade, od počátku až do v. 34. Potom způsob maluje, od v. 35 do konce, což patmé jest. Někdy pak částky v textu tak i jinák rozstaveny jsou a bedlivým toliko kazatele soudem, co kam náleží, rozeznáno a spořádáno býti musí. Jako Izai. 56. Částky dvě jsou: První napomenutí k dobrým skutkům, kteříž se tu vypisují. Druhá příčina k tomu ponoukající. Což divně jedno skrze druhé propleteno jest, a co k první neb druhé častce náleží, z celé kapitoly shledáno býti musí.
      2. Dichotomia (dvoučástečnost) zvláštní má chválu pro snadnost i k rozumění, i zapamatování: avšak kdo jí pověrně šetří, často vetší nesnadnost sobě i jiným dělá, protože se ne všecky věci tak na dvé, leč s nějakým zavilým točením a kroucením štípati dají.
      3. Částky věcí tak se klasti mají, aby od první k druhé, od druhé k třetí jako po stupních se šlo. Tak v přítomném textu mohou jíti částky:
        1. O začátku.
        2. O prostředku.
        3. O dokonání spasení našeho. Začátek spasení našeho jest sám Bůh. Prostředek spasení připravuje jest Syn boží, Pán Ježíš Kristus. Dokonání a cíl život věčný.
      4. Částky jakým pořádkem položeny jsou, týmž pořádkem jedna po druhé traktovány býti mají.
      5. Začátek traktování každé částky má býti přečtení textu, aby posluchač véděl, co se o tom praví.
      6. Text náš rozvláčněji se čísti má, aby mezi slovy textu a výkladem jich rozdíl byl.
      7. Jest-li text krátký, že se děliti nemůž, můž se říci, že se 1) vysvětlí, 2) naučení z něho ukáže: a tu deklaracie sama za jednu částku kázaní, aplikacie za druhou bude.
    4. Declaratio
      Nejprvnější práce při slovích jest vyložení jich, aby pravý jejich smysl posluchačům co nejkratšeji a nejsvětleji před oči postaven byl.
      O čemž jsou regule:
      1. Jsou-li slova textu sama z sebe světlá, nepotřeba než synonymy neb perifrasí, to jest jinými slovy jich obnovení. Jaká tato v druhé částce, že Syna svého dal, říci, že Bůh to, což nejmilejšího měl, to jest Syna svého, kteréhož před věky zplodil a v lůnu svém pěstoval, nám ho pro potřebu naši z nebe na zem poslal. Podobně v třetí částce.
      2. Pakli slovo textu některé v smyslu zatemnělé jest, na tom se pozastaviti a je rozbírati sluší, že by jako po snětí šupiny a rozrazení škořepiny jádro se ukázalo. Tak tuto při první částce nesvětlé jest slovo „svět“, i musí se povědíti, že se ním míní někdy nebe a země složení, někdy lidé na světě bydlící všichni vesměs, někdy sami bezbožní, a to jest tuto vyznamenání jeho. Tak Bůh miloval svět atd., to jest milosrdenství Otce mého nebeského tak veliké jest, že mne, Syna svého, poslal na svět, abych za všecky lidi stal se obětí smíření (1 Jan 2, 2).
      3. Pakli celé promluvení tvrdé jest, musí se povědíti, odkud to mluvení vzato jest a jak my nyní obecně to vyslovujeme. Příklad toho na slovích Kristových: „Buďte bedra váše přepásaná a svíce hořící.“ Kdež se ukázati může, že východní národové, kteříž nosí dlouhý oděv, chtějíce práce čerstvě konati, aneb na cestu se vydati, opasovali se. Služebníci pak když pány své domů sprovázeti nočním časem mají, svíce neb fakule do rukou berou: k bedlivosti tedy a k hotovosti vede.
      4. Jestli přítomnému textu od odpurců k dollčení nějakého bludu cizí smysl se dává, dobře jest kratičce a středmě toho dotknouti a zsvrci. Jako tuto při první částce smysl není, jakž někteří praví, že Bůh jen ty miloval, o kterých předzvěděl, že věřiti budou, a je světem proto je nazývá, poněvádž též hříšní byli a pekla sobě zasloužili. Nebo jakéž by to bylo argumentum v tento smysl: Tak Bůh miloval ty, kteří věřiti měli, že Syna - - - dal, aby každý ten, kdo jistě věřiti má, věřil atd.
      5. Připouští-li text víc než jeden výklad, na to kazatel doma pilně pomysliti má, aby který jest nejvlastnější a nejvzdělavatelnější, ten lidu schválil, jako Is. 59, 19 „Když se přivalí jako řeka“, může se i o Bohu, i o církvi, i o nepříteli (jako v naší biblí vyloženo) rozuměti. Kazatel pak, jak mu tehdáž tu potřebí posluchačů nejlépe připadá, tak vykládati může.
        Tak Iz. 7, 14 „Aj panna počne“, jedni to o Kristu, jiní o Ezechiášovi, jiní o Izaiášovu synu rozumějí: ale kazatel cirkumštancii rozváže, první schválí i utvrdí atd.
    5. Demonstratio
      Demonstratio jest stvrzení toho, což se již povědělo a vysvětlilo, že ten a ne jiný slov těch smysl jest, jak se povědělo. To potvrzování béře se: 1) Z textu. 2) Z jiných podobných Písem. 3) Z katechismu. 4) Z rozumu. 5) Z příkladu. 6) Z podobenství.
      1. Z textu přítomného, to jest z jeho cirkumstancií. Jako když vykládání v textu našém, že se věrou nemíní historická víra, než živá, dovodí se toho z slov předcházejících, v nichž mluví o činění pravdy Kristus Pán. Item, když se vykládá povědění Kristovo „Nebude-li hojnější spravedlnost váše atd.,“, o spravedlnosti ne evanjelitské, než zákonní mluví. Ten výklad se tvrdí: 1) Cílem textu, nebo tu Kristus před sebe vzal Zákon vykládati. 2) Slov předcházejících, nebo napomíná apoštolů, aby světlem pobožnosti jiným svítili. 3) Z slov následujících, nebo po částkách vykládá Zákon.
      2. Písma podobná citují se, aby se jedno druhým tvrdilo a vysvětlovalo, jako k stvrzení, že víra ustní toliko nespasí, citují Mat. 7, 21: Ne každý, kdož mi říká „Pane! Pane“; Jak. 2, 14: Co prospěje, bratři moji, praví-li se kdo víru míti; 2 Tim. 2, 19: Znáť Pán, kteříž jsou jeho, a: Odstup od nepravosti každý. Regule k tomu:
        1. Citování Písem má býti z obojího Zákona, nebo Nový zákon Starým se tvrdí a Starý Novým vysvětluje.
        2. Písma majíť ne mnohá, však příhodná k věci přivozována býti, sic by nebylo dovozování, než matení sebe i jiných.
        3. Má-li přivedené Písmo něco nesnadnosti, sluší se při něm zastaviti a vysvětliti, přidávaje: Jako by řekl.
        4. Když se propovedění přivodí, formálních slov Ducha svatého sluší užívati, leč by slova tvrdá a nepochopitelná byla, jako Izai 28, 24, 25. Povíš-li ta slova tak, jakož v textu stojí, žádný neporozumí, ale povíš-li smysl, k čemu směřůjí, snadno srozumí. Item, cituje-li se historia, slovy se tak vázati nesluší, leč kterak by emphasim, to jest ostrost a platnost v sobě měla. Jako kdyby citoval Ezech. 37 o budoucím vzkříšení, dosti bude sumu platnějších slov připomenouti, a ne všeho vyříkati.
      3. Dobře také a vzdělávatedlně dělá, kdož katechismus cituje, a jak se co s přikázaním božím, s modlitbou, vírou křesťanskou, klíči a svátostmi srovnává, ukazuje. Jako že Bůh miloval svět, potvrditi se toho může: 1) Z zavírky přikázání božích, že Bůh jest činící milosrdenství nad tisíci. 2) Z artikule prvního, kdež se nazývá Otcem, nebo ani by toho jména neměl, kdyby nemiloval. Že Syna dal, toho druhý díl symbolum potvrzuje. Že skrze víru ospravedlnění jde, titýž artikulové symbolum učí. Svátosti ovšem to svědčí a tvrdí. Že konec víry jest život věčný, učí tomu poslední dva artikulové. Druhá prosba svátosti atd.
      4. Důvodové mohou také bráni býti z rozumu, když ukazujeme, že samé přirozené světlo ukazuje. Jako kdybych k dotvrzení velikosti milosrdenství božího, že svět miloval, rozumu toho podával ku povážení: nepřátely své milovati, není-liž těžká věc a veliká ctnost.
      5. I vysvětluje, i tvrdí se také přiklady, když ukazujeme, kdo kdy podobného něco učinil, nýbrž trpěl, o čemž tytýž regule jako o citování Písem povědíny býti mohou, aby ne mnozí, ale případní příkladové byli vedeni. Jako tuto; že každý, kdož věří, spasen bude, příklad ženy hříšnice, lotra a Pavla dosti bude; pakli více, jiných dotknouti se toliko můž.
      6. Podobenství mají zvláštní moc k potvrzování a jako k zapečeťování srdcím lidským toho, co již z božího slova přivedeno jest. Jako kdyby kdo na ta slova, že Bůh Syna dal, připomínal typos neb figury, kterýmižto v Starém zákoně předukázáno a jako malováno bylo, že Syn boží za lid, jeden za všecky na smrt dán bude. Tak vydán na smrt, aby skrze to poslušenství zaslíbené z něho požehnání všechněm čeleděm země zrozeno bylo. Tak vydán Jonáš, aby jeden za všecky utonul. Tak každoročně kozel jeden za hříchy lidu utrpěti a druhý preč zahnán býti musel (3 Mojž. 16).
        Regule o tom:
        1. Podobenství bráti se mají z věcí známých a ku pochopení snadných. Příklad toho na podobenstvích, jichž proroci, Kristus a apoštolé užívali.
        2. Podobenství nemnohá býti mají.
    6. Applicatio
      1. O aplikacii vůbec
        Applicatio jest textu vysvětleného posluchačům k užitku obrácení. NB. A to jest nejplatnější částka kázaní, bez níž by kázaní bylo strom bez ovoce, ořech bez jádra, zvon bez srdce, tělo bez duše. Quia applicatio est anima con cionis. Užitek z božího slova k nám plynoucí (jakož v prvním dílu § 5 oznámeno) šester jest: 1) Ujištění v pravdě. 2) Odvrácení od bludu. 3) Zamilování ctnosti. 4) Nelíbost k hříchům. 5) Potěšení v kříži. 6) a Rozhorlení k modlitbám.
        Taková aplikacie a textu dokládání dvoje jestiť: a) na věci a b) na osoby. Na věc, když bez jmenování osob veřejně o věci mluvím, ku příkladu: Odtudto vidíme, že pravé jest toto a toto učení. Item, tuto se poráží tento a tento blud. Item, tuto se poznává, jak jest užitečná věc bázeň boží. Item, tuto poznáváme, jak jest škodná věc nemíti pozoru na své svědomí. Item, tuto máme příklad, že iest nejplatnější potěšení v Bohu se těšiti. Na osoby pak, když se hned zejména tomu tu, co náleží, výčítá. Ku příkladu: Odtud vidíme, že učení náše jest pravé, když učíme a vyznaváme atd. Tuto se zahanbují ariani atd. Tuto sobě slyšte, vy páni a vrchnosti. Tuto nechť se zahanbí ožralci a lakomci atd. Vemte sobě potěšení tuto, vy chudí atd. Regule:
        1. Aplikacie veřejná každému kazateli a kázaní jest povinná: osobní pak prozřertedlnosti potřebuje, kdo, kde, kdy, komu mluví.
        2. Naučení každá aby z textu plynula.
      2. O potvrzování v pravdě a vystřihání od bludů.
        Kterýkoli artikul k spasení jest potřebný aneb o něm někteří pochybují, mají býti posluchači napomenuti, aby se v něm utvrdili a stálí byli.
        Formule k tomu jsou tyto a jim podobné: Odtud vidíme. Důvod tuto máme. Utvrzuje nám Písmo toto víru náši. Mocně se tuto prokazuje. Tímto pověděním posilujeme víry své. Ó šťastní my, že tomuto tajemství rozumíme. Máme tuto zač Bohu děkovati, že atd.
        Co pak té pravdě odporného jest, to má oznámeno a božím slovem vyvráceno býti a od toho posluchačům výstrahu dáti. Regule mohou býti tyto:
        1. O žádném bludu zmínky činiti netřeba, leč patrně proti přítomnému textu čelí.
        2. Nýbrž ani všeho, co proti textu čelí, připomínati se nemá, než před čím posluchače vystříhati jest potřebí. A protož bludové dávní a dalecí, o nichž posluchači nevědí, ani refutováni, ani jmenováni býti nemají, protože bludy vyčítati jest je rozsívati. Poněvadž kacířství nic jiného nejsou než hříčka mozku lidského, vypravovati je jest myšlénkám podnět dávati. Lépe tedy pomyjí těch v koutě nechati (aneb lejna nedrážditi nežli drážděním) nežli hýbaním jimi smrad množiti.
        3. Konfutacie má býti krátká, světlá a mocná.

        Formule k refutování tyto jsou: Vidíme tedy, že bludí ti. Bídně se mýlí. Slepí, ó slepí, kteříž této pravdy nevidí. Ale poráží se tu blud tento a tento atd.

      3. O napomínaní
        Napomínání jest nabízení a rozhorlování posluchačů k tomu dobrému, o němž se z textu mluvilo. Totiž buď ku pobožnosti a bázní boží, buď k lásce k bližnímu, jenž záleží v spravedlnosti a v milosrdenství aneb sdílnosti, buď k střédmosti v činech vlastních, V kterémž rozhorlování: 1) Potřebnost té ctnosti schvalována býti má. 2) V čem záleží, poučováno. 3) Jak k ní přijíti a jak překážky skládati, ukazováno; a to vše krátce, světle a jádrně.
        Formule k tomu jsou tyto: Tuto i my k sobě slyšme. Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti, dí Kristns Pán (Jan 13). Ó dalť by to Bůh, abychom tuto již ne jen posluchači, ale činitelé byli. Hle toto: Bůh miloval, mluví podnes, každý z nás sobě slyš atd.
      4. O žehrání
        Žehrání jest ošklivení posluchačům hříchů, o nichž se v textu rnluvilo. O tom jsou regule:
        1. Na hříchy a ne na osoby má žehrati kazatel, a pamatovati na to, že sám jest také člověk a že svatý Pavel dí: Všecko mi sluší, ale ne všecko vzdělává.
        2. Na všelijaké hříchy tajné i zjevné má byti dotíráno, protože mnozí jsou tajní hříšníci, čehož třebas ani sami neznají; jako nemodlívati se jest tajný hřích, ale jiných hříchů studnice (pramen, zřídlo).
        3. Ne všickni hříchové jmenováni býti mají, nebo co o bludích řečeno, to též o hříších pravé jest, že mluviti o nich jest jiné učiti, protože všetečná jest mysl lidská.
        4. V každém žehrání oškliven má býti hřích co nejvíce, jak mrzkostí jeho, tak i božími pohrůžkami. Každé žehrání má býtí zavříno napomenutím ku pokání a zaslíbením milosti boží a jiných užitků z pokání jdoucích. Formule žehrání takové býti mohou: Kdož by sobě neošklivil mrzutého toho hříchu? Nechť se tuto zahanbí ožralci, lakomci. Nahlédniž tuto každý k sobě.

        Formule napomínání ku pokání:
        Ale nic nehřešiti jest věc anjelská. Hřešiti a nepřestávati ďábelská. Hřešiti a povstávati přihází se lidem, kteříž spasení své milují, a protož atd. Nemůžeš však tak hluboko zabřísti, abys vybřísti nemohl, jen čiň pokání. Tohle slove rany dělati, rany hojiti.

      5. O potěšování
        Potěšování jest ukazování posluchačům, jak se jim ten text v kříži, v pokušení, v smrti hodí. To zajisté troje jest, k čemuž všecka potěšení směřují, aby sobě křesťané věděli, jak udatně v kříži, v pokušení a v smrti počínati.
        1. Kříž jsou bídy a zármutkové všelijací, zvlástě pak chudoba, nemoc, siroba, nenávist, protivenství a příkoří jakákoli. Protož kazatel, co z textu chudým, co nemocným. co osiřalým, co protivenství snášejícím ku potěšení vzáto býti může, vždycky ukazovati má.
        2. Pokušení jsou troje: a) Ďábelská. b) Lidská. c) Božská. A lidské opět: a) Světa. b) Těla. c) Antikrista. A to neb líbá, neb odporná, buď k hříchům, neb zoufalství vedoucí. Protož naskytá-li text něčeho, jakž by se v které té příčině v pokušení zůstavený clověk udatně míti měl, zamlouvati toho nesluší, poněvadž řídko pobožní bez pokušení bývají. Smrt jest nejodpornějsí zlé přirozené, jíž se tělo nejvíce leká. Protož křesťané často vyučováni o tom býti mají, proč se nelekati smrti, ale jí dobrou myslí čekati, i vesele, když přijde, podnikati mají.

        Formule: Potěšená jsou tato slova všechněm zarmouceným. Tímto milostným zaslíbením božím nechť se potěšují chudí. Ó jak sladká jsou slova tato! Ach Pane Bože, jak jsou přeštědrá potěšování tvá! Přijmětež toho, vy, pokušení trpící! Učte se také, abyšte jiné potěšovati mohli, nýbrž i sami, přišlo-li by na vás, zachystáni byli.

      6. O modlitbách
        Často přicházejí příčiny, že posluchači k chválení Boha a modlitbě napomenuti a porozhorleni býti mohou, protož se toho v takovém místě pomíjeti nemá. Tako promluvě a zveliče, že nás Bůh miloval a Syna dal, říci mohu: Ach jakého jest hoden chválení Pán Bůh náš, jehož milosrdenství tak převeliké jest, bychom každý den, každou hodinu, každého okamžení děkovali, nevyděkujeme se. A prosme, ať nás před nevděcností zachová. Item promluvě, že kdo věří, spasen bude, říci mohu: I záleží-liť tak mnoho na té víře, klekejmež každý den na kolena a říkejme: „Pane, přispoř nám víry!“ Item, po vysvětlení toho slova „nezahynul“ říci: Sami pak často k zahynutí se chýlíme, prosmež Pána, ať na toto slovo své pamatuje a zahynouti nám nedopouští.
    7. Conclusio
      Conclusio, zavírka kázaní neb peroratio jest posledek řeči, posluchače k tomu, aby kázaní dobře užili, vedoucí. Částka tato kázaní jest tak potřebná jako exordium a chce uměle býti udělána jako která. Protož němečští teologové říkají: Am Schließen kennet man einen Prediger. Z zavírky pozná se kazatel. Chladná zajisté zavírka chladného kazatele ukazuje. Částky její jsou tři: 1) Repeticíe. 2) Napomenutí. 3) Vinš.
      1. Repeticie jest kratičké některým slovem hlavních a potřebnějších mluvených věcí obnovení.
      2. Napomenutí jest probuzení k pilnému spamatování toho a ostříhání.
      3. Vinš jest žádost k Bohu, aby sám u víře, lásce a naději nás vzdělával a k konci víry, jenž jest večný život, pro milosrdenství své dopomáhal.

      Regule o tom:

      1. Zavírka co kratší, to lepší bývá.
      2. Čím ostřeji v věcech, slovích a hlasu, tím milejší.


    O transiciích

    Potud o částkách kázaní. Přináleží pak také k světlosti kázaní slušné spojování částek. Co by medle lidské tělo bylo, kdyby udové vespolek žilami propleteni nebyli a svázáni? Jak by se stavení v hromadě drželo, kdyby jen dříví a kamení rozsázel a žádnými klamry, hřebíky, vápnem jedno s druhým nespojil?

    To pak spojování děje se někdy kratěj podlé gramatické konjukcí: poněvadž, ačkoli, tolikéž, ne méně, také, a tak tedy, nýbrž, protož, aneb obšírněji skrze transicii.

    Jsou pak transitionis formule, kterýmiž posluchačům, že od věci k věci přistupujeme, návěští dáváme. Ku příkladu: Až potud o první věci, následuje druhá. Potud mluveno o církvi veřejně, následuje o udech jejich.

    NB. 1. To slove transicie plná, když se obé poví, i což již mluveno, i k čemu se nyní přistupuje. Užívá se pak častě jen polovičných transicií, když se toliko, aneb co přišlo, napoví a hned bez odpovědi jiné začne, jako „Až potud o první věci; druhá nám vypravuje, kterak“ atd. aneb o tom, co přišlo, mlče, to následujícím mluví, jako „Následnje (jiná) druhá věc, v níž se“ atd

    2. Transicie se někdy skrz otázky dělají: Ale řekne někdo, aneb: Tuto by mohl mysliti někdo, jak aneb proč toto a toto jest? Protož přistupme k druhé neb třetí, čtvrté věci, ta nás při tom zpraví.