Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Varaždinka Mara

Zpěvy lidu srbského Siegfried Kapper
Alil-agová	Varaždinka Mara	Za živa mrtvá

Údaje o textu
Titulek:	Varaždinka Mara
Autor:	trad.
Původní titulek:	Варадинка Мара (Платно бели Варадинка Мара)
Zdroj:	Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf, s. 124–127 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD traditional
Překlad:	Siegfried Kapper
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Plátno bílí Varaždinka Mara
u Dunaje proti Bělehradu,
rukávy si k tomu vyhrnula,
sukénku si cudně pozdvihnula, —
ruce jí až po lokte se něžné,
nožky bělají se po kolénka.

Hradu paša na čardaku sedí,
přes Dunaj přes vodu širou hledí,
spatří dívku, na ni zavolá si:
„Varaždinko, jaká jsi to dívka?
Hned ať sukni, rukávy ať shrneš,
na hradě ať vojínové moji,
jeden se mi po druhém nezblázní!“

Varaždinka slyšela to Mara,
slyšela to, ale málo dbala;
přes lokte si rukávy hedbávné,
přes kolena sukni vyhrnula,
na čardaku pašeti se smála:
„Ať se zblázní, at se třebas vzteknou!“

Což když paša zahlednul s čardaku,
hradem ihned provolati kázal:
„Matka-li kde zrodila junáka,
že by širou Dunaj přeplul vodu,
Varaždinku onu zajal Maru,

a ji ke mně příved’ do divanu,
polovic dám pašetstva mu svého,
a polovic nad to špailuka!“

I vstoupiltě ku pašeti pánu
mladé rychle Turče do divanu:
„Selam-alek, pašo dobré zdraví!
Pravda-li, co provolání praví?“

„Ovšem, milé Turče,“ na to paša,
„ovšem, že je! By nebyla pravda!“

I jde Turek, běží co jen může,
na koníka na hnědého sedne,
Dunajem se širou vodou brodí,
druhé brzy dobrodí se strany,
Varaždinku Maru šťastně zajal.

A tu k němu Varaždinka Mara:
„Pro bůh tebe, bratře Turku, prosím,
ve jmenu tě boha nebeského
i svatého Jovana zvu bratrem;
plátno svoje daruji ti bílé,
Vychloubej se všemu Bělehradu,
žes ho třebas vydobyl si na mně,
jenom na svobodu propusť Maru!“

Ale Turek hrdě jmenem páně
i svatého Jana pohrdaje,
na hnědého hodí koně dívku,

trojím k němu upoutá ji pasem,
nad to čtvrtým řemenem své šavle,
přepluje s ní Dunaj vodou širou
i s ní štastně dobrodí se hradu.

S hnědého tu sesednuv koníka,
Varaždinku odepoutá s koně;
jen co z čižem vycedí prý vodu,
aby mu ho prováděla, velí.

Což však Mara jedva uhlídala,
na kůň hned se hbitě vyšinula,
co nevidět Dunajem, hle, plula.

Turek na to jen že obrátil se —
Děvče, hle, již v půli řeky bylo!
Jak rád honem pustil by se za ní;
ale když nemůže, volá na ni:
„Při sám bůh, slyš, Varaždinko Maro!
Ve jmenu tě boha nebeského
i svatého Jovana zvu sestrou!
Koník tobě darem bude hnědý,
projížděj se na něm Bělehradem,
vychloubej se třebas všechněm kjaurům,
žes ho na mně vydobyla, chceš-li,
vrať mi jenom sváteční můj pláštík!“

Ale na to Varaždinka Mara:
„Turecké,“ prá, „jsi ty jenom štěně!
Pro bůh když jsem bratrem já tě zvala,
pohrdnul jsi mnou, a teď já tebou!“

Šťastně na to až ku břehu plula,
s hnědého koníka sesednula,
turčinův na sebe pláštík vzala;
nebyl ani dlouhý ani širý,
právě jako by byl na ni šitý.
Do kapes když mile na to sáhla,
pět set ještě dukátů vytáhla.

A na kůň pak naložila plátno,
zpátky pěkně k domovu se brala.
Od Dunaje domů zpívala si,
za Dunajem Turek naříkal si.