Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Za živa mrtvá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Za živa mrtvá
Autor: trad.
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf, s. 127–130
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf

Krásná Mara na čardaku dřímá,
vedle ní matička, ostařilá,
na výbavu dárky urovnává,
slze roní, při tom hořekuje:
„Spi, Mařenko, dceruško má, dřímej!
Neštastná já, co jsem učinila,
do zlého tak že jsem tě, ach, místa,
za vévodu za Štěpána vdala,
kde noc ani nebude ti klidná,
už teprvé, dceruško má, dnové!
Neboť Stěpán nejen že prý piják,
ale matka jeho ještě horší!
Promluví-li, jako hrom když bije,
zamihne-li, jako blesk když plane,
chodí-li, zem pod ní jen se třese!“

Z čehož Mara ze sna procitnuvši,
„Nuže,“ dí, „matičko moje milá,
Za něho mne tedy neprovdávej!“

Na to Maře stařičká matička:
„Za něho už jak tě neprovdati,
od něho když otec vzal již dárky,
sám pro sebe koně sedlaného,
pro bratříčka stříbrnou čelenku,
pro sestřičku sukénku hedbávnou,
pro mně skvostnou korunu s pozlátkem?"

Avšak na to matičce Mařenka:
„Nebudu, matičko, zlořečiti!
Za Štěpána, netrestejž mne bože,
za něho však také neprovdám se!
Totě raděj bych se oběsila
na dveřeje před tím naším dvorem!
Ale poslechni mne, má matinko!
Až zaslechneš píšťaly a bubny,
na, máry mne, matinko má, polož,
smílečkem a basaličkou oblož,
tenounkým mne rouchem pěkně přikrej,
na výsluní přede dvorec postav.

S průvodem pak vévoda až přijde,
u hlavy mně bědujíc ho vítej:
„Vévodo, o zeti nesouzený!
Nač pak svatů obtěžovals tolik,
tolik načpak upachtil jsi koní,
když nám v noci umřela Mařenka,
od usvitu na márách už leží?

A jak dcera matce poradila,
tak i matka ve všem učinila,
dcerušku na máry položila,
smílečkem, basalkou obložila,
tenounkým ji rouchem pozakryla,
na výsluní před dvůr postavila.
S průvodem pak vévoda když přišel,
u hlavy jí bědovat se jala:
„Vévodo, o zeti nesouzený!
Nač pak svatů obtěžovals tolik,
tolik nač pak upachtil jsi koní,
když nám v noci umřela Mařenka?
Od úsvitu na márách už leží!“

Vévoda však Štěpán proti tomu:
„Na nebesích jediný jak bůh jen,
mrtva není, mrtvou jen se staví!“
Žeřavé vzal s krbu na to uhlí,
za ňadra je bílá dívce vložil;
Mara sebou ani netrhnula.

Vévoda však ještě dále Štěpán:
„Jediný,“ dí, „bůh jak na nebesích,
mrtva není, mrtvou jen se staví!“
S výsluní vzal zmiji na to litou,
okolo ji krku Maře vine;
Mara sebou ani nepohnula.

Vévoda však přes to všecko Štěpán:
„Nad námi,“ dí, „pán bůh jak nebeský,
není mrtva, není, jen se staví!“

Vousy na to zalehtal ji po rtech,
jestli na to by se neusmála; —
ale Mara, aniž by se smála,
ani hnula — leží jako mrtvá.

Vévoda což Štěpán když byl shledal,
svatebčany ihned domů poslal,
ku dvorům svým bílým sám se vrátil.

Na to Mara s már když seskočila,
stařičká se matička jí ptala:
„Rci, Mařenko, dceruško má milá,
nejtěžší všech muk která ti byla?“

Načež Mara stařičké matince:
„Bůh můj svědek, stařičká matinko!
Žeřavé když v ňadra uhlí vložil,
zabolelo, ale nebolelo;
když okolo krku zmiji vinul,
ani drobet mně to nevadilo;
ale vousy po rtech když mne lehtal,
tu — bez mála byla bych se mála!“