Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Alil-agová

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alil-agová
Autor: trad.
Původní titulek: Чини на Агил-агиници (Шетала се Агил-агиница)
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf

Procházela Alil-agová se,
procházela basaličkou ranní —
basalka jí přichytla se šatu.

A tu ona basaličce ranní:
„Spusť se mne, ty ranní moje kvítí, —
Není blaze mně, jak tobě, není,
neboť krutý bol mi srdce svírá!
Můj muž aga stále v krčmě pije,
v krčmě pije, celou noc mne bije:
„Poroď, poroď, nerůdo ty jedna,

Buďto poroď, nebo vrať se k rodu!“
A já kterak porodit mám trudná?
Roucho posud jak nevěsta nosím,
opásána jak panenka chodím!“

Myslí, nikdo že ji neposlouchá,
a ji zelva poslouchala vlastní,
zelva vlastní Džaver-bežka její,
poslouchala, do zahrady přišla:
„Pomáhej ti pán bůh, snacho milá!
jaká nesnáz se ti přihodila,
že ti bledost s tváře rumeň sžírá,
nesdělené hoře srdce svírá?
Bratr-li můj vinen toho Alil,
čili vinna stará moje matka?“

„Není vinna stará tvoje matka,
vinen toho bratr ten tvůj, Alil!
Stále pije, celou noc mne bije:
„Poroď, poroď, nerůdo ty jedna,
buďto poroď, nebo vrať se k rodu!“
A já kterak porodit mám trudná?
Roucho posud jak nevěsta nosím,
opásána jak panenka chodím!“

A jí na to Džaver-bežka mladá:
„Pozor tedy, snacho moje milá!
Jdi do svého do bílého dvora,
z bílé mouky koláč pěkný upeč,
vyšívanou z truhly košilku vem,

půjdem spolu k dizdarově[1] dceři!
Za ní druhdy chodil Alil-aga,
ona očarovala vás oba!
Půjdeme k ní, posestříme s ní se,
možná, že vás sprostí zase kouzla!“

I do dvora agině šla svého,
z mouky koláč upekla hned bílé,
vyšívanou košiličku svou vzala,
k dizdarově dceři pospíchala.

„Pomáhej bůh, dizdarova dcero!“

„Dejž to bůh, snacho má i zelvo!
Jaká ke mně nehoda vás vede?“

A jí na to Džaver-bežka mladá:
„Přišly jsme se posestřiti s tebou!
Vyšívaná dárkem košilka ti,
sprosť nás kouzla, jímž nás okouzlilas!“

„Nesprostím a sprostiti nemohu!
Devatero kouzel učinila,
do ohně všech devět hodila jsem!“

„Pro bůh, dcero milá dizdarova,
darem tuhle bílý tobě koláč,
sprosť nás kouzla, jímž nás okouzlilas!“

„Nesprostím, a bychť i sama chtěla!
Devatero kouzel učinila,
do vody všech devět hodila jsem!“

A jí Alil-agině se koříc:
„Pro bůh, dcero milá dizdarova,
sprosť mne kouzla, jímž mne okouzlilas!
Zejtra bohdá matička má přijde,
jediného přivede mi bratra,
a já jej dám tobě, tebe jemu!“

Tu se dcera dizdarova smála,
malovanou odemknula truhlu,
pozlacenou vyndala z ní schranku,
nad hlavou jí přerušila kouzlo:
„Jdi teď, Alil-agině, jdi domů!
do roka, dá bůh, porodíš syna!“

A když k bílým vrátila se dvorům,
hle, tu Alil-aga, přišed z krčmy,
na kovová právě vrata tluče:
„Otevř, dušinko má, otevř vrata!
Dosud když jsem z krčmy chodívával,
nade všemi dvory slunce hřálo,
jen ty moje zakrývala mlha;
a dnes z krčmy když přicházím domů,
všechny dvory obklopeny mlhou,
jen ty moje osvětleny slunkem!“

  1. dizdar v tureckém značí vrátného hradu aneb pevnosti.