Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Chytračka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chytračka
Autor: trad.
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf

Veselo banu Ivanu,
když odcházel do divanu;
neveselo, když z divanu
domů se vrátil, bylo mu.

Ptala se sestra Jelice:
„Co to, o bane Ivane?
do divanu šel’s veselý,
domů se vracíš nevesel?“

I na to Ivan sestřičce:
„Kterak bych vesel vrátil se,
když jsem při víně s Laušem
s mladým to bánem vsadil se,
o koně vsadil hnědého,
o tu mou šavli po otci,
na níž je jmeno otcovo,
o tři sta nad to dukátů,
že na ty vrchy Bršljanské,
do té lesiny zelené,
poslat tě nesmím k studánce
nabrat si vody studené,
aby tě Lauš nepoznal,
bílou ti tvář nezulíbal?“

A na to bratru Jelice:
„Nic, ty můj bratře Ivane,
nic ty se o mne nestarej!
Junácké jen mi šaty dej,
sobolovici na hlavu,
za ní tři péra veliká,
k boku po otci šavličku,
do měšce tři sta dukátů,
koně mně sedlej hnědouše,

a pak hle podíváme se,
jestli na vrchy nepůjdu,
jestli si vody naberu!“

A jak to prála, činila,
po junácku se oblekla,
sobolovici na hlavu,
za ní tři péra veliká,
šavličku k boku po otci,
do měšce tři sta dukátů.
Na koně sedla hnědouše,
a na ty vrchy Bršljanské,
do té lesiny zelené
k studánce oné studené
rovnou si cestou vyjela.

A když k studánce přijela,
hle tu už bana Lauše
u té studánky studené!
Doubím sem tam se prochází,
na Jelici si počíhá.
Jelice když jej uzřela,
hnědoušem k němu rejdila,
čepici vztáhla do očí,
Lauši úctu skládala:
„Pomáhej pán bůh, Lauši!
Na koho čekáš na hoře,
u tvé studánky studené?“

Na to jí Lauš, mladý ban:
„Na krásnou tuto čihám si
Ivovu sestru, Jelici!“

Co když Jelice uslechla,
čepici s očí pozvedla;
do smíchu dá se — chytračka,
že ji nepoznal, viděla.

„Při sám bůh,“ prála, „Lauši,
rád bych se ženil! Poraď mi,
jak bych Jelici uviděl!
Rád bych se o ni ucházel!“

Načež jí Lauš, mladý ban:
„Nebluď, příteli neznámý!
Nemožno ji ni uvidět,
neřku-li o ni se ucházet!“

A na to dále Jelice:
„Při sám bůh, bane Lauši!
víš-li to jistě o dívce,
na vrchy že na Bršljanské
k studánce chodí studené?“

A na to Lauš: „Ovšem že,
jinak bych se tu netýral!“

A k němu dále Jelice:
„Jakátě ta tvá tykvice?
Zapůjč ji, brachu, půjč mi ji,
ať si té vody naberu,
bílé si líce umeju!“

Zapůjčil Lauš tykvici,
zapůjčil hned ji Jelici;
ona si vody nabrala,
bílé si líce umyla.

A když s ní dále rozmlouval,
a přec ji ještě nepoznal,
hnědoušem žene ku předu,
šavli po otci tasila.

A když ji ještě nepoznal,
zasmála se a prála dál:
„Lauši, bane, doveď mne
k Ivově tedy ku sestře!
Možná, že vyjde proti nám,
a já se na ni podívám!
Ale pakli že nevyjde,
někoho přece naleznu,
dám-li mu tři sta dukátů,
aby mne doved’ k Ivanu!“

Což jedva Lauš uslyšel,
poklonu hned svou učinil:
„Příteli, štědrý junáku,
sám tě tam třebas povedu!“

A když už byli u dvora,
Jelice s koně skočila;
Lauš bán jí se uklonil,
a ona se mu vysmála:
„Při sám bůh, bane Lauši,

cožes nepoznal Jelici
po tom koníku hnědouši,
po té šavličce po otci,
na níž je jmeno otcovo,
a po mých očích černavých,
a po mých rukou bělavých?“

Rozzloben na to Lauš ban:
„Neželím koně hnědouše,
neželím šavle po otci,
neželím černých očí tvých,
ani těch tří set dukátů;
želím-li čeho, jest jen to,
zchytralému že děvčeti,
blázen já dal se obelstit!“