Přeskočit na obsah

Zpěvy lidu srbského (Šafránek)/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěvy lidu srbského I.
Autor: Jan Šafránek
Zdroj: Zlatá Praha II (1885), str. 34, 35
Licence: PD old 70

I.

Z jižních kmenův slovanských nejznámější jsou nám Srbové, vedle kterých řadí se jazykem příbuzní ale písmem a náboženstvím odchylní Chorvaté srbští. Jakkoli rozdrobenosť národa samého, jenž ve vlastním Srbsku, Černé Hoře a některých korunních zemích mocnářství rakousko-uherského jest domovem, v povaze národní ledakteré tu a tam způsobila změny, shledáváme nicméně, že ve hlavních rysech vládne podivuhodná shoda. Srbové jsou dle Drag. Seljana nejohnivější kmen slovanský; živí, obratní, chrabří, ochotní a pohostinní, milovníci národnosti své a zděděných zvyků, ne menší pak přátelé hudby a zpěvu. Tklivou písní srbská máti konejší milé nemluvňátko na kolébku je kladouc, zpěvem dospívající dívka prozrazuje něžnou ač bedlivě skrývanou lásku a náklonnosť; odrostlí pak mužové i starci písněmi svými slaví junáctva svých vítězných pradědů. Na luhách srbských, kterých ještě nedotkl se dech moderní civilisace, dlí a panuje neposkvrněná národní mysl. Máť Jihoslovan méně takových knih, jež by ho trudu zbavovaly a jemu byly zábavou; však také po nich neprahne, hledaje duchovní svou posilu a potěchu především v pověstech, zkazkách i písních, a věru byl by přešťastný, kdyby veškero to bohatství národního svého básnictví sebráno měl a sloučeno v jeden celek. Byla by z toho zajisté kniha veliká.

Srbové nejsou měkcí, nýbrž otužilí a ku každé práci způsobilí; ženy jejich jsou pevné a zdravé povahy tělesné, krásných očí, zdravých zubů, černých havraních vlasů, dobré jsou hospodyně, spravedlivé a přívětivé, vzorné matky, vzorné vlastenky. Muži jsou vysocí, krásní, těla svižného. Orba, písně, hudba a zbraň — jsou nejdražší pro ně předměty, s nimiž také od útlého takořka mládí až do smrti se stýkají. Dobré zbraně Srb váží sobě velice a pistolí tím více, čím uměleji a drahocenněji jsou vyzdobeny. Divě krásná příroda, kamkoli po vlasti jejich se ohledneš, všude mocně a platně v povahu lidu toho působila, že nezkrocenosť, ohnivosť a těkavosť — rysy to u druhých Slovanů méně obyčejné — u nich vedle poměrů historických a společenských i přírodou samou podporovány. Ani krb domácí dlouho neměl pro Srba toho kouzla, by povahu jeho zjemnil a životu klidnějšímu přizpůsobil; pouta svazků manželských, rodinných i přátelských nebývala tu nijakou pohnutkou, by vzdal se života dobrodružného, by opustil strmě posněžené hory a bratry hajduky. Nad otce a matku, nad obětovnosť chotí a lásku milenčinu vážil sobě i váží Srb pobratima, a pobratimství, toť mu zákonem svrchovaným. Pobratimovi lásku, věrnosť, pobratimovi život obětuje junák srbský!

A jaký to svazek pobratimství? junáci srozumivše se a lásku přátelskou sobě slíbivše, oděni nejlepším šatem a opatřeni nejskvostnější zbraní přicházejí do církve (chrámu) se pobratřit. Tu pokleknuvše se svícemi rozžatými odpovídají knězi na otázku, zdali bratřími jsou, že »z lásky«. Na to kněz vykládá jim, že není to obtížná služba, spolu-li milovati a se nesvaditi mají. Když pak slib věčného přátelství vyslovili, kněz žehná jim a posvátné modlitby vykonav i blahořečí, načež tito políbivše se před shromážděným lidem políbením míru, vycházejí z chrámu a po horách rozléhá se na počesť nových pobratimů mohutná střelba. Při veselí přátelském a domácí radovánce rozdávají se na památku dary a přítomný kněz zdvihá první číši na zdraví pobratimův připíjeje: »U zdravlje nošega pobratimstva! da bi do godine pili i zdravo bili, kudkod išli, da bi jeden za druhoga pitao! Ljubili se neomrazili umnogo lětah i godinah.« Na to rozezvučí se kobzy a zpěv, hudba, tanec střídá se navzájem.

Beze zpěvu není u Srbův ani jediné slavnosti, ani jediného obyčeje národního. A přece po písni-li se ohlížíš, ani nejmenší zmínky nenajdeš ve veliké knize národní historie, ani jediného básníka nepoznáš, jenž by i jedinou píseň byl zaznamenal v dějinách uplynulých století! Dobré stránky života národního, rozvoj rodinného a pospolitého života — zůstaly od tehdejších kronikářů zcela nepovšimnuty. Nejstarší — ač kusé svědectví — čteme u byzantského letopisce Gregora Nikefora, jenž psal o pouti své po Makedonii a Srbsku, kterou léta 1325—1326 vykonal.

Zmíniv se o bohoslužbě bulharské a srbské dokládá, že skončivše modlitby »beze strachu a hlasno pěli zvuky velebnými slávu mužův«. Nejslavnější mužové, o kterých pěje dnešní píseň srbská a bulharská: Relja († 1343), Momčilo († 1360), králevic Marko († 1394), Bogdan Jug, Lazar, Vuk, Miloš atd., objevují se všickni v dějinách i poesii lidu srbského až po rok 1326. Tvrdí-li však vážný letopisec řecký, že shromáždění Slované »beze strachu a hlasno pěli slávu mužův«, poznáváme ve výroku jeho, že to svědectví o dávné epické poesii lidu srbského, která od nynější epiky byla zatlačena. Byly to zajisté písně o junáckých hrdinách, o knězech a starešinách, jichž jmen a skutkův nevšimla si pozdější historie, poněvadž písním těm, různé osoby a skutky oslavujícím, scházel epický střed, scházel bohatýr, kolem jehož osoby děj v nich opěvaný by se otáčel.

Teprve XIV. a XV. století dalo slovanské epice národní na balkanském poloostrově nový impuls; Turci, o záhubě slavných druhdy slovanských říší úsilím pracující, dali vznik novému hrdinskému věku a v něm nové epické poesii. Junáci národa srbského za víru a svobodu národní bojující, byli tím středem nového zpěvu epického a hlavní jeho osobou, hlavním předmětem proslavený po Srbsku, Bulharsku i Chorvatsku hrdina, králevic Marko. Sláva jeho a pověsť o junácích za víru a svobodu bojujících roznesla se po všem národě a pronikla i ku kmenům, jež zápasů krutých byly ušetřeny. Tak vypisuje Slovinec Kuripešič, jenž r. 1531 byl tajemníkem poselství z Vídně do Cařihradu vypraveného, v knize o cestě své, kterou po německu[1] složil, jak Chorvaté i Srbové i Bosňané zpívali písně o Kobiloviči, a diplomat rakouský věku XVI., Flor. Busbequius, zmínku činí v cestopise[2] svém o zpěvech pohřebních, jimž Srbové »noricanje« říkají. Český cestovatel z konce XVI. věku, Vratislav z Mitrovic, jenž v poselství r. 1591 do Konstantinopole jel v průvodě Bedřicha bar. Krekvice, na cestě mezi Sofií a Filipopolí viděl rozvaliny Dervent-Kapské a slyšel, že žil zde Marko králevic. (Příhody V. Vrat. z Mitrovic str. 38. cestop. bibl. svaz. III. Praha 1875.)[red 1] Od té doby čím dále tím více všímáno si zpěvův lidu srbského, ale že v nich nepřebraně bohatství pro dějiny vzdělanosti, pro zkoumání národopisná uloženo, toho si povšimli až počátkem nynějšího století bratři Grimmové, Herder mezi Němci, F. L. Čelakovský mezi námi, jenž již (1822—1827) ve třech dílech »Slovanské národní písně« tiskem vydal a později r. 1829—32 v časopise Musejním další ukázky z poesie srbské uveřejňoval. Jako sebráním českých národních zpěvu prosluli nejvíce Erben a Sušil, tak písně srbské sebral a vydal proslulý Vuk Stefanovič Karadžič v Lipsku 1824—33 ve 4 dílech, druhé vydání pětidílné vyšlo ve Vídni r. 1841—62. Ze sbírky Vukovy uvil českému čtenářstvu milou kytici ze zpěvů srbských Siegfried Kapper, jejíž I. díl v »Poesii světové« r. 1872, druhý tamtéž r. 1874 (č. 5. 11.) vydán byl. Jos Milutinovič r. 1833 vydal ve Vídni písně černohorské a hercegovské. Stěpán Popovič 1858 v Bělehradě uveřejnil »Crnogorske gusle« a v Oseku téhož roku vydali Franjo Jukič a Ljubomir Hercegovac »Narodne piesme Bosanske i Hercegovačke«[red 2], »Srbske narodne pjesme iz Bosne i Hercegovine« vyšly nákladem učeného Družstva srbského s předmluvou St. Novakoviče v Bělehradě 1867; díl II. r. 1870. Písně ženské vyšly v Sarajevě 1867. Sbírka písní srjemských je z r. 1875.


  1.  »Von Malkoschitz thut man viel in Croatien von seinen redlichen Thaten singen; von den ritterlichen thaten des treuen dieners des Herzogs Pavlovitz von Radasel genannt singen noch viel lieder; von dem Khobilowitz werden noch jetzt … viel lieder gesungen.« Jagič I. 114.
  2.  »inde lessum audivimus et naenias lamentabilesque voces, quibus mortuum precunctebantur: quid de eo tantum meruissent, quae res ad obsequium quod solatium ei defuisset?

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Na Wikizdrojích je zpracováno vydání z r. 1777.
  2. V předloze chybně citováno jako Franjo Jukiča Ljubomir »Hercegovoc narodne pjesme bosonské i hercegovočke«