Přeskočit na obsah

Zpěvy lidu srbského (Šafránek)/II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěvy lidu srbského II.
Autor: Jan Šafránek
Zdroj: Zlatá Praha II (1885), str. 46, 47
Licence: PD old 70

II.

Jak v písních lidu srbského sama národní povaha se zrcadlí, není zajisté nic divného. Vyrostl věru lid i písně jeho na témž výsluní pohod a časů příznivých, zkusilť lid i písně jeho týchž bouří a nepokojů. Zbožnosť lidu srbského ve zpěvech národních právě se připomíná jako nezlomná jeho láska ku přírodě, příbuzenstvu a vlasti. Co náboženství za hřích pokládá, to má za hřích i píseň národní. Ta ovšem jenom přestupku života společenského vzpomíná, při kterých mimo zákony božské stejně rozhoduje od předků zavedený mrav i obyčej. Proto za těžký hřích pokládá se: nešetrnosť pohostinství, svévolné porušení svazku rodinného, neposlušnost dítek k rodičům a pod. Tak v písni II. 50. sbírky Vuka Stefanoviče Karadžiče vytýká králevic Marko begovi Konstadinovi tři hříchy: že dvou sirotků nepohostil, že při hostině mladším lidem větší čest prokazoval nežli starešině a že ku hodu ani otce ani mateře nepozval. Dle jiné písně (I. 205.) kárá sv. Nikola duše těch, kdož hádku se sousedy pro pozemský majetek vznítili a v žalobě před soudcem proti přátelům svědčili. Srbovi každému platí zákonem, aby pro hřích svůj nerozhněval si Boha a svého svatého. Pravidlem mu: »Nehřeš; hříchem vydáš se Bohu i lidem.« Sám miláček bohův a junák nad junáky — králevic Marko — zakusil také, jak tresce se úchylka od tohoto pravidla. Potkal se totiž kdysi s Musou,[1] loupežníkem albanským, a potýkaje se s ním povalen byl do zelené trávy. Vida nyní hrozící nebezpečí úpí a volá vílu posestrimu vyčítaje jí, že ho opustila:

»Kdes v dni dnešním, posestrimo vílo?
kde jsi nyní? bohdejž tě nebylo!
Ty mně křivě jsi se zapřisáhla,
kdy se v úzkých se životem octnu,
že mne vyrveš z hubitelských rukou.«

Ale marný jeho ston! zjevuje se víla a káravá tato vece slova:

»Jak to bratře, králevici Marku!
Zda já tobě výstrahy nedala,
bys v neděli svády nepočínal?«

Svévolně v nebezpečí se vydav a k tomu v den sváteční sám nucen vyprostiti se vrahu z nástrah, jehož na konec přece poráží.

Jako bázeň boží a stud před lidmi jsou mravní pobídkou, nejinak má se i s pocitem hrdosti, jenž každému Srbovi vrozen. Své cti ostříhá bojovník srbský jako zřítelnice oka svého; běda pak tomu, kdo pro hanbu jí zbaven. Pravíť vladyka svým hajdukům (IV. 10.):

»Hromní blesk toho nezmůže,
by rozdrtil srdce junákovo,
ale ovšem hanba, povržení.«

A největším darem vedle moudrosti, rozumu a dobrého srdce jest junákovi: »uctivosť od světa«.

Tuto uctivosť arci získati mu jest především hrdinskými činy.

Neštěstí to věru veliké. zemře-li junák srbský dříve, nežli hrdinnou myslí se proslavil. Podívejme se do temné komůrky Skaderského vězení; tré sokolův, tré dobrých tu junáků. Vězněni a pro hajducké činy čekají popravy. První lituje, že mu s životem jest opustiti mladou žínku, druhému žalno při vzpomínce na stařičkou mateř; třetí však řečí jejich popuzen jsa horlí:

»Bratři moji! zlí jste vy junáci!
I u mne jsou pozemky a bohatstvo,
doma čeká stará, milá máti,
spoluvěrná, přesličná manželka;
mám i libou, svobodnou sestřičku —
ale co mi, pravím — co mi potom?
Bolí mne jen, že již zemříti mi,
zemříti mi bez hrdinské slávy.«

Kdybychom na první ráz souditi chtěli, že hrdina necitelný jest člověk, zle bychom si počínali; srdce jeho žije také něžným citům lidským, ale především žilo cti hrdinské, té pak nedosáhlo. Tklivý obraz lásky rodné v nejedné písni srbské vykreslen barvami vpravdě mistrovskými. Slyšme píseň o Miljutinovi. Uvězněn jsa v žaláři bana Zadranina, píše bratru svému bílé psaní a žádá si zlaté svobody za každou cenu. Dnem i nocí chudák bratr sháněl výkupné, ale kdež by se dobral! Přemýšlel dlouho, jak by naplnil žádosť bratrovu. Pravda, nic mu nebylo přetěžkého, nic nemožného, co by pro Miljutinovo vysvobození nebyl chtěl učiniti. Převlékl se tedy za žebráka a toulaje se ode hradu k hradu došel na konec zámku bana Zadranina. Namanuv kdesi služku, ana dvé banových synků opatrovala, prosil zprvu za almužnu; byv odbyt uloupil jednoho banova hocha, za něhož arci rád Zadranin propustil Miljutina na svobodu.

A kdo ze Srbův neznal by písně »o mladé Pavlovici závistnici«,[2] která lásku dvou bratří k rodné jich sestře zmořiti chtějíc sebe samu pohubila?

»Dva modříny podle sebe rostly,
mezi nimi štíhlovrchá jedle« —

tak počíná básník národní, naznačiti chtěje dvé bratří Pavla i Radula a sestry jejich Jelice, kterou oba vřele milovali. Závistivá švegruše Pavlovice přemlouvala manželku Radulovu, by společně Jelici usmrtily, když zmoci nemohou přízeň její u bratří — mužů.

Přemlouvala, nepřemluvila. Sama tedy k činu se chystajíc zabila manželova milého koně a činem tím Jelici vinila. Leč marně. Rozhněvaný bratr domlouvaje sestře uvěřil na konec jejím slovům a Pavlovice seznala, že marně pokoušela se popuditi Pavla proti Jelici. Podruhé skolila sivého sokola zase Jelici obviňujíc. Pavel však:

»sestry Jelice se táže:
Tak-liž tomu, sestro? Bůh tě naprav!
Zaklíná se bratrovi tak sestra:
Ne já, bratře! na svůj tobě život,
na svůj život přísahám i na tvůj!
uvěřil hned Pavel slovům sestry.«

Než kde závist se zahnízdila, tam černé zrady a skutku násilného blízkosť neklamná. Tak i zde. Vzavši Jelici nůž, zabíjí jím Pavlovice vlastní dítě a Jelici vraždou viní. Nářek, jaký vedla, zaslepil Pavla; rozčilen jsa smrtí milého děcka nevěří slovům zaklínající se nevinné sestry, vede ji na pole a tělo její čtvrtiti káže. Rozkázáno, vykonáno! A hle!

»Kudy krve vonné krůpěje z ní padly,
tudy vonné vyrůstalo kvítí,
a kde sama ubožička padla,
překrásný se kostel zklenul.« —

Málo na to uplynulo času a zlou Pavlovici uchvátila děsná nemoc. Není pomoci, není léku; v úzkosti a hrozných bolestech vyznávajíc se Pavlovi ze zločinu svého prosí muže, by jí ku kostelu tomu donésti dal, dojde-li tam úlevy. Výstražný hlas z kostela znějící ohlásil hříšnici ortel její, též jí bylo zahynouti jako Jelici. A hle!

»Kudy krve krůpěje z ní padly,
tudy rostou kopřivy a trní,
a kde sama závistnice padla,
jezero se náhle provalilo,
po jezeře vranný koník plove
a kolébka za ním pozlacená,
na kolébce sivý sokol sedí,
ve kolébce ono pacholátko,
pod hrdélkem matčina mu ruka,
v rukou lesknou tetiny se nože.«

Podobně zajímava jest rozprava měsíce s dennicí, která vypravuje o Angelii,[3] choti Dmitarově, jenž s bratrem Bohdanem Jakšičem o dědictví se nepohodl, ale její péčí i snahou potom se smířil a narovnal.

Však netoliko dobré vlastnosti lidu srbského zrcadlí se v písních národních, také s nechvalnými tu se potkáváme. A jako jsou s jedné strany přátelské a pobratimské svazky skalopevné, nejinaká jest s druhé strany i nenávisť a nepřátelství. Plamen vášní a náruživostí vylíčen jest i v písni měrou netušenou a běda tomu, koho stihne ve hněvu a rozčilení kletba!

»Což jest siré země tíha
proti kletbě mateřině?«

O pomstě vypráví srbská národní píseň děsné věci a rozjímá o nich s největší chladnokrevností. Krvopomsta byla u Srbů, najmě pak u Černohorců, zakořeněným obyčejem a pokládána za povinnosť náboženskou. A povinnosť ta přecházela s otce na syna, zavazovala též celá pokolení. Biblická výpověď: »hlava za hlavu« měla tu plnou platnosť. Nezdržíme se u hrůznych výjevů těch; vizme jen jak hajduk Novakovič (III. 7.) potrestal nevěru své milenky. Zmocniv se jí, natřel ji voskem a lojem, pak:

»posypal ji sírou, střelným prachem
a zavinul měkké do bavlny:
pokropil ji silnou slivovicí
a zakopal až po pás do země.
Zapáliv pak havraní jí vlasy
sám popíjel ruměného vína,
a za svíci hořela mu milka.«

Hrůzný obyčej pomsty vůbec měl zajisté kořen svůj ve strachu, by mezi přátely a krajany nebylo zrádců od Turků zakoupených. Osvěta a s ní nové zákonodárství odstranilo ten hrozný obyčej.

Viděli jsme líc i rub; seznali jsme, jak jednotlivé rysy národní povahy v lidu jsou zobrazeny, a říká-li se, že oko jest zrcadlem duše, možno nám říci, že prostonárodní zpěv srbský jest zrcadlem duše a života celého toho zpěvného národa, jehož písně již od tisíciletí zůstávají nevyčerpatelným pramenem, z něhož rád béře básník, historik, psycholog i národopisec a zeměpisec.