Zlatníkova milenka/2.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 10–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Setmělo se a z hluboka hřímalo. Denní lomoz po ulicích Pražských přestával; pečlivé hospodyně, pracovití dělníci, toulaví studenti pod střechu se uchylovali, prodavači zboží své sklízeli a zavírali. Také paní Dorota, od několika měsíců vdova po konváři Košinovi, byla krámeček svůj v železné ulici uzamkla, a sedíc nyní s dávnoletou služkou ve světnici u kulatého stolku, přepočítávala při nočním kahanci denní svůj příjem a výdaj. Na staroměstském radním domě uhodila dle staročeského počtu druhá hodina. V tom někdo na okenici zaklepal.

Obě ženské v počítání přestavše, očí svých s podivením nejdříve na sebe, potom k okrouhlému oknu obrátily.

„Kdo pak se to tak pozdě na nás dobývá?“ promluvila vdova hlavou vrtíc a pozvolna od stolu vstávajíc.

Tu bylo klepání opět slyšeti, a hned na to ozval se venku mužský hlas: „Matinko, spíš?“

„Ježíšovy rány!“ vzkřikla paní Dorota, a jakoby ji byl šípem proniknul, rychle se vzchopila. „To jest Vojtěch! — Synáčku, jsi ty to?“ zvolala opět, až k samému oknu přiběhnuvši. „Honem, Liduško! podej sem svícen. Kde pak je klíč od domu? — Hned, hned synáčku!“

A v několika okamženích stál čtyřiadvacetiletý mládenec ve světnici, objímaje radostí plačící matku.

„Ach, vítám tě, vítám tě, Vojtíšku! Pán Bůh tě potěš, ubohý sirotku! Vidíš, vidíš — toho jsme se nenadáli, když jsi z domu odcházel. Pán Bůh tě potěš! Tatínka již neuvidíš —“ mluvila dále, a při bolestném zpomenutí na zemřelého dala se do pláče. „Nebeský otec ho přijal do svého království.“

„Upokoj se, matinko!“ jal se Vojtěch hořekující vdovu těšiti. „Staloť se dle vůle boží, a člověk nábožný nesmí na ni stýskati, jakž nás páter Jan i sám nebožtík otec řečí a skutkem učíval. Upokoj se, matinko! otci jest blaze, a dokud mi Pán Bůh síly popřeje, nepovede se také tobě zle.“

„Ach, to vím, tys mé drahé dítě!“ povzdychla si vdova poněkud potěšená, a začala mládenci s ramenou tlumok sundavati, „a také jsem na tebe s toužebností čekala. Budeš míti hlad, viď, synáčku? My jsme tě teprva k neděli očekávaly. Podívej se do komory, Liduško — ale pojď pak také sem, pojď sem! tyť jsi Vojtěcha ještě ani nepřivítala!“

S uslzenýma očima přistoupila stará služka k mládenci, kterýž jí srdečně ruku stisknul a upřímně pozdravil. Na to pospíšila do komory, aby uchystala večeři.

Bez tlumoku stál tu nyní jinoch, a utišená matka upřela s rozkoší oko na syna, jejž nebyla po tři léta viděla, a který byl na ten čas mnohem mužnější podoby nabyl. Takéť mu tmavomodrý krátký kabátek, přepásaný černým řemenem, na němžto se pěkný meč houpal, a černé, až po lýtka dosahující široké kalhoty s velkými mašlemi velmi dobře slušely; a když mu do černých očí, na zdravé, cestou poněkud osmahlé a vousisky ozdobené tváře pohlídla: nemohlať ovšem jinak nežli s mateřskou pýchou říci, že mnoho podobných mládenců v Praze nenajde; a tím, jakož i myšlénkou, že syn její dle umění svého k osobám vzácným a váženým se počítá, mateřské srdce její nemálo okřálo.

Byl totiž Vojtěch na počátku k řemeslu otce svého veden, projeviv ale v brzce mnohem větší schopnosti v kreslení a ozdobování cínového nádobí, než bylo pouhému konváři potřebí, dán byl do učení k znamenitému zlatníkovi, aby schopností svých k věcem znamenitějším obrátil.

Staloť se to zvláště na radu kněze Jana, kterýž druhdy co student u rodičů jeho bytem bývaje, nyní k velikému jich potěšení a k pýše dosavad k nim docházel.

Starý, poctivý Košina, maje dosti rozumu i mohovitosti, aby jedinému synu a dědici potřebné při zlatnictví podpory poskytnu1, rady velebného pána rád poslechl, a brzo shledal, že dobře učinil; neboť Vojtěch za krátký čas v umění tom neobyčejně prospívaje, mnohé pochvaly od mistra svého i od jiných zkušených znatelů prací zlatnických docházel.

Před třemi lety odešel také do světa, aby v jiných znamenitých městech daleké říše německé, ano i francouzské v umění svém úplně dospěl a se zdokonalil.

I pobyl tam zajisté ku prospěchu svému, až jej posléz matčina zpráva o smrti otcově dostihla a prosba její z ciziny opět domů povolala.

Poprvé zas nyní Vojtěch doma večeřel, a paní Dorota kladouc mu kousek po kousku na cínový talíř, vypravovala ještě mnoho a dlouho o nebožtíku otci, o tom a jiném příteli, o svém živobytí nynějším i o letech příštích, a co jí buď radostná chvíle neb jinochova otázka na jazyk přinesla. Příhody své slíbil Vojtěch matce v budoucích dnech vypravovati, a poslouchal zatím, jaké věci doma se byly udáýly; bylo však na něm viděti, že zvláště na jednu a sice velmi důležitou novinu čeká, o níž matka ještě ani zmínky neučinila.

„Ale matinko —“ začal konečně sám, nemoha již déle hlasu srdce svého odolati, „což pak mi nepovíš nic o Helence?“

„Liduško, mně se zdá, že tam na velké míse ještě kousek tažené buchtičky s tvarohem leží, jakž ji Vojtěch vždycky rád jídával!“ obrátila se paní Dorota k letité služce, jakoby slov Vojtěchových nebyla zaslechla. „Jdi, podívej se do misníku!“

„Nechoď, Liduško — jsem nasycen, a matinka ví dobře, po čem nyní srdce mé touží!“ zadržel Vojtěch ochotnou ženu, a poněkud roznícen obrátil se k matce: „Matko, matko! pro Bůh tě prosím, co znamená tvé uhýbání se mé otázce? Toť přece víš, s jakým srdcem a s jakou nadějí jsem z domu odcházel, a co mi tedy na tvé odpovědi záleží! Co dělá Helenka? Nemohuť se nadíti, že by mě byla z mysli pustila. Či-li ji potkalo neštěstí, nemoc — ó mluv, mluv, matinko! Tyť jsi našich srdcí svazek požehnala, vidouc, že ačkoli chudobná, předce nad mnohé jiné spanilá a ctnostná byla milenka má.“

Tváře jeho byly se mezi touto řečí panickým ohněm zarděly, a oči spočinuly toužebně na matce, kteráž ruce majíc na lůně sepnuty, se sklopenou hlavou a zarmoucenou tváří syna poslouchala. Po krátkém pomlčení si povzdychla a jala se takto mluviti:

„Spanilá a ctnostná? — ano, to jsem také říkávala, synáčku; a předce bych nyní raději slyšela, že si’s v těch dalekých končinách jinou nevěstu vyhlídnul — třeba méně spanilou, ale ctnostnější.“

„Pro bůh, matko!“ zkřiknul jinoch s vyděšenou tváří od stolu odskočiv. „Co se stalo? Netrap mě zdlouhavě, a máš-li na mne uchystaný meč, vbodni mi jej rychle do srdce!“

„Ježíšovy rány!“ začala vdova bědovati, „jen se tak neděs, Vojtíšku! Stala se vůle boží, a to víš, holečku — vždyť jsi to prvé sám povídal — na tu nesmí člověk nábožný stýskati. Dej si jen říci! Od té doby, co nebeský Bůh našeho tatíčka k sobě povolal, zavřela také Helenčina matka oči. Byla to žena, Pán Bůh jí odlehčí! o mrtvých prý nemáme zle mluviti, a já tedy myslím dosavad, že byla plna bázně boží, i doufám, že se spolu na soudu božím po pravé straně sejdeme. Helenka se také celá po ní dařila, ale na světě se dějí divné věci — snad jí to bylo souzeno —“

„Co pak — co pak, matko?“

„Inu, že se měla k lazebnici dostati! Nu, nu, Vojtíšku, nelekej se — netrhej sebou —“

„K lazebnici, matko? Helenka moje k lazebnici?“ zvolal jinoch na smrt ubledlý a po celém těle ztrnulý. „Panna, kterou jste za příklad celé Praze postaviti mohli — má Helenka v místě nepočestném — při hanebném řemesle?“

„Nu, co se počestnosti lazebníků týká, synáčku, to se dějí také divné věci. Král je prohlásil za poctivé, udělil jim vlastního erbu — ano pod velikou pokutou nesmí jich žádný hanobiti anebo z nich posměch si tropiti — a dnes právě, tuším, slaví se udělení této královské milosti s hlučnou veselostí u paní Zuzany, u nížto se Helenka zdržuje.“

„U Zuzany? u té královy —? Nikoli, to nevěřím! to nevěřte — hanebná lež vás oklamala. Otevřte mi dvéře u domu!“

„Ježíšovy rány! co pak hodláš?“

„Přesvědčiti se musím — viděti na své oči, slyšeti na své uši — pusť mě, matko, pusť! podívám se do lázní!“

„Ale dítě, dítě! Pán Bůh tě rač potěšiti — tak pozdě na noc ještě na veřejné místo? Zůstaň doma! Pomodlíš se, položíš se — a Pán Bůh ti mysl napraví.“

„To také doufám, milá matko! Ale s tímto nepokojem v prsou nemohu se položiti — nemohu se modliti! Dřív musím jistoty nabýti, a pak snáze do vůle boží se odevzdám. Mimo tebe a své umění nemám na daleké zemi žádného, v něhož bych tak důvěrně blaženost života vezdejšího zakládal — jako v Helenku! Pomyšlení na ni provázelo mě dalekou cizinou. Láska moje tvořila si v duchu krásné chrámy na léta budoucí; a nyní bych v ssutinách měl všecku naději svou nalézti? nyní bych srdce svého nejútlejší touhu takto zmařenou — — ó nikoli! nikoli, matko! nedej mi tu bolestnou myšlénku domysliti! dej mi jistotu — pusť mě, matko, pusť!“

„Nu, nu — synáčku!“ začala jej matka bolestným jeho rozjitřením polekaná těšiti. „Já ti nebráním — ale nezapomeň, že jsi ušlý a zemdlený — dlouho se nezdržíš, vid? Děj se vůle Boží, pro tebe kvete ještě dost hezkých a poctivých panen — nezdržuj se dlouho, synáčku! městské stráže chodí potom po ulici, a také tam bouřka burácí. Já zatím hromničku rozsvítím a budu se s Liduškou modliti, nežli se navrátíš.“

Vojtěch si mezi tím zase pěkný svůj meč opásal, a černou aksamitovou čepici s lesknavým knoflíkem na hlavu vtisknuv, ze dveří pod širé nebe vyšel, z něhož nyní bleskové jen jen se sypali.