Zlatníkova milenka/3.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 3.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 15–24.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jako si někdy v tiché, oddálené ulici, za osamělým okénkem člověk růži vypěstuje, ne aby mimojdoucí vábila, nýbrž aby jej samého těšila: tím skoro samým způsobem vychovala si vdova, paní Barbora, v malém domečku za Týnským chrámem dcerušku Helenku, ne jiným na podívanou, alébrž ke své útěše. I bylať Helenka šestnáctiletá tak rozkošné poupátko, že mu po městech Pražských rovno nebylo. Ta líbeznost panenských řečí, ta spanilost kvetoucích tváří, ta nábožnost modrých očí, ta ušlechtilost útlého tílka, ta pokora myšlének, ta čistota mravů — to všecko zdálo se býti kvítkem přesazeným na nuznou zemi z rajské zahrady.

Na otce ubohá se nepamatovala. Od věku nejútlejšího vychovávala ji matka sama a sama, živic se prádlem a dary několika dobrodincův, až pak i Helenka pěkným šitím k zahájení života vezdejšího tak pilně napomáhala, že si matka i dcera některého pohodlí dopřáti mohly. V tichosti a samotě rozkvetla dívka až k jaru šestnáctému, o ničem jiném z pocitů a náruživostí lidských nevědouc, než o lásce a vděčnosti k Bohu, k své matce a k dobrým sousedům — a žádnému povědoma nejsouc, nežli opět Bohu, své matce a nejbližším sousedům. Avšak nemělo poupě takto v tichu a o samotě odkvésti! — Ve chrámu Panny Marie na Týně, kamž jediná její denní procházka bývala, poznal ji mladý Vojtěch, syn konváře Košiny. S nemalým zalíbením zpozoroval krásnou modlitelku, kterážto s matkou jako on na postranním místě klekávala, jakoby s pobožností svou před očima světskýma se ukrýti chtěla, obětujíc modlitbu toliko Pánu Bohu. Také Helenka si konečně mládence švarného povšimla, jenž od nějakého času vždycky blízko ní pobožnost svou konával. I stávalo se potom, že se oči jejich i na ulici potkávaly: ale potkání toto nebylo všetečností samolibého světáka neb zavádivé fiflenky; alebrž potkání dvou čistých, nevinných duší, jež pro sebe stvořeny jsouce, v prvním okamžení poznají, že jeden v druhém blaženost vezdejší nalezne.

Časem seznámili se více. Láska upoutala srdce jejich, a když toto sladké tajemství sobě svěřili, usmál se na ně svět jako ráj, o němž byli v letech dětských tolik rozkošného slýchali.

Rodiče Vojtěchovi požehnali lásku synovu, nabyvše přesvědčení o ctnostech Helenčiných; jediná matka dívčina vrtěla hlavou, když k rozhodnutí o svolení přišlo.

Byloť na ní ovšem viděti, že jí odporování toto bolest působí, ale Košinovům zdálo se to tím podivnější, an dceru svou ženichovi zámožnějšímu dáti poněkud se zpouzela.

„Helenka jest ještě tuze mladá,“ vymlouvala se paní Barbora s mnohou nesnadností — „a pan Vojtěch musí ještě světem se ohlídnouti. Kdož ví, jak Pán Bůh do té doby s ním i s holkou naložiti ráčí! Proč bychom je tedy již nyní poutali? Já se nedivím, že se ty dvě dobré duše rády mají; požehnati je ale ještě nemohu, Pán Bůh ví, že nemohu — leda až se pan Vojtěch navrátí a láska jeho upřímná zůstane.“

Vojtěch byl ducha vážného, knězem Janem nad obyčej prostých řemeslníků vzdělaného, ke ctnosti vedeného a láskou k umění svému zaníceného. K Helence s veškerou vřelostí panické lásky přilnuv nalézal v útlém srdci jejím to samo toužení a žádání, jenom že ovšem o mnoho jemnější a líbeznější nežli ve svém vlastním. Láskou této dívky byl šťasten a štěstí svého tak jist, že skoro žádné bolesti a žádné bázně necítil, když odcházeti měl do světa. Odešel s plnou vírou v nevěstu svou, a pomyšlení na ni provázelo jej cizinou jako utěšující anděl.

Truchlivěji bylo arci okolo srdce útlému, tichému děvčeti, jež odchodem svého miláčka co živa první bolestnou ztrátu utrpělo; byla však tak pokorná, tak do vůle boží odevzdána, a tak ve svého Vojtěcha spolehavá, že rozloučení toto za určené a nevyhnutelné zkoušení lásky své považujíc, žalost svou brzo utišila a s upokojeným srdcem radostnějšího příští očekávala.

Několik slov neb řádečků, jimiž Vojtěch v listech k rodičům svým o drahé dívce a o lásce své zmínku činíval, vždycky jí na mnoho neděl posilu a utišení přineslo.

Avšak mezi tím, co miláček srdce jejího v cizinách meškal, potkala ji ještě jiná ztráta, a sice tím bolestnější, jelikož dívka ubohá těšiti se nemohla, že by osobu, s kterou se nyní rozloučiti měla, na tomto světě kdy opět spatřila. Matka se jí totiž roznemohla i pracovala k smrti.

Hořem a starostí o nemocnou ztrápena ani nezpomněla, že by po matčině smrti na dalekém světě osiřelá zůstala, až jednoho dne již ovdovělá paní Dorota Košinová, i matku i nevěstu svou potěšiti hodlajíc, z vlastní vůle slibovala, že Helenku — povolá-li Pán Bůh matku do věčné radosti — k sobě vezme a zajisté jako dceru chovati bude. Ale paní Barbora jí poděkovala, řkouc:

„Vímť předobře, že by Helenka na srdci vašem, paní Doroto, jistého útočiště a utěšení nalezla; leč Pán Bůh mi dal již dříve dobroditelku nalézti, nežli našimi dětmi přátelství mezi námi zrostlo. Onať bývala v těžkém stavu mého vdovství často mou zpomocnicí, a přízeň její zůstane také při Helence, dokud ji Boží vůle ve stav neuvede, kdež pomoci její snad potřebovati nebude.“

Toho se paní Dorota ovšem k nelibosti své nenadála, i byla by tedy aspoň jméno neznámé dobroditelky ráda zvěděla; než na nemocnou mnohými otázkami doléhati nemohouc, an ji velmi zesláblou a takořka z mdloby do mdloby padající viděla, pátrání k jiné chvíli odložiti musila.

Druhého dne byla Helenka pro léky odběhla, a navrátivši se nalezla v komnatě u lože matčina osobu, kterouž tu dříve nikdy nebyla viděla.

Byla to paní na pohled asi třiceti a několika let a ještě velmi půvabná. Její krásné, živé oko, plné, kulaté tváře a jakési potutelné usmívání okolo vábných úst, její pěkně rostlé a poněkud silné tělo — slovem její celá ušlechtilá postava dávala na jevo, že co dívka velmi spanilá bývala; spolu však také při bystřejším pohledu z chování jejího vysvítalo, že se jednou ve stavu nižším a chudším nacházela, než byla tak lesklý aksamitový čepec s pěknými krajkami na hlavu, tak těžký zlatý řetěz na krk a vesměs tak ozdobný šat na tělo své vložila.

„Pojď sem, pojď, Helenko!“ jala se nemocná slabým hlasem mluviti, „a tuhle naší dobroditelce ruku polib. Onať jest to, jež o tebe pečovati bude, až mi oči zatlačíš.“

„Ó nemluv, matinko — nemluv o věcech takových!“ zvolala dívka, s pláčem vedle postele pokleknouc a matce ruku líbajíc. „Bůh je nejvýš milosrdný — on vyslyší modlitby moje a tebe opět pozdraví.“

„Bůh jest i nejvýš moudrý, milé dítě!“ řekla zas matka, „a člověk bohabojný do vůle jeho se odevzdává. Mně bude blaze mezi jeho vyvolenými — neboť doufám, že dojdu milosti před očima jeho; ty pak nebudeš osamělá na světě, neboť jsi druhou matku nalezla.“

„Důvěřuj ve mne, dcero má!“ promluvila nyní cizí paní, a dívku s patrným pohnutím se země pozdvihnouc, k prsoum ji přivinula. „U smrtného lože matky tvé zavazuji se tobě před Bohem, kterýž vnitřnosti naše okem vševidoucím proniká, že o tebe pečovati budu jako matka pravá, Helenko! — spoléhej ve mne, dcero má!“

I držela dívku v náručí, a pak ji hlavinku pozdvihnuvši, očima zarosenýma s takovou upřímností v uplakané zraky její hleděla, že bylo dívce, jakoby tu laskavou těšitelku již dávno byla vídala, již dobře znala a nyní celé své živobytí jí svěřiti mohla. V tom jí však opět napadlo, jakoby hřích bylo pomýšleti, kam příště hlavy své ukloní, dokud matka ještě na živu, a protož jemně z loktů paniných se vyvinouc, opět k nemocné přistoupila i ptala se, zdali by léku užívati nechtěla.

„Právě jsi mi toho nejplatnějšího podala,“ promluvila tato temným šepotem, a po tváři jí tichý mír zasvítil, „an jsi na srdci dobroditelky naší spočinouc, mlčky slib matky přijala a slib dcery učinila. Ráda nyní oči zavru, vidouc tě s náklonností k paní se přichylovati, kteráž mocná i dobrá jest, aby ti k štěstí pomohla. Zůstaň ctnostnou — zůstaň bohabojnou. Pokud síla prosté vdovy stačila, ke všemu dobrému jsem tě mívala — bodejž má slova k budoucímu prospěchu tvému sloužila — jakž toho také očekávám. Budiž pokorná a poslušná — cti a miluj dobroditelku svou a setrvej při ní co upřímná dcera. Kdyby pak se státi mělo — neboť člověk je třtina větrem se klátící, jak jsi ve svatém evangelium čítala — kdybys tedy rozumem nebo srdcem puzena chtěla opustit novou matku svou proti vůli její: pak si přečti tento list!“ Při tom poněkud se vzchopíc vyndala z malé přihrádky vedle postele stočený a zapečetěný pergamen. „Nadarmo jsi psáti a čísti se neučila. Do té doby ale poroučím tobě do něho nenahlížeti — tajemství jest v něm schováno. Slib mi to, dítě — slib!“

„Slibuji, slibuji!“ zaštkala Helenka, ruce v pravici matčinu vkládajíc, jakoby jí přísahu složiti chtěla. Nemocná ji křečovitě stiskla a dlouhou řečí zesláblá potichu se modlila. Nastalo pomlčení. Helena pokleknouc opět vedle postele, ruce matčiny líbala a slzami smáčela. Cizí paní tu stála s rukama sepjatýma, jakoby modlitbu za umírající konala.

Konečně zašeptala ještě nemocná:

„Bůh tě posilni a — zachovej! Boha a ctnosti se nespouštěj, dcero má — a soud lidí spravedlivých před očima mívej! Já budu za tebe u Věčného orodovati — on tě požehná — jakož tebe já žehnám — Helenko má!“

V posledním tažení napnula pravici, s poslední silou položila ji dívce na hlavu — a duch její vznesl se k Slitovníku od věčnosti k věčnosti.

Helence nastala nyní starost o matčin pohřeb, ale k tomu byla již nová dobroditelka nezkušené dívce městského písaře zjednala, kterýž i všecku pozůstalost v pořádek uvésti měl. Ona sama pak odstěhovala se hned po pohřbu, vedena letitou služkou, ke své nastávající opatrovnici, nic jiného s sebou neberouc, nežli šatstvo a některou maličkost na památku po matce. Domek pozůstalý za Týnským chrámem se pronajal.

Helenka neznala nynější matku svou ani dle osoby, ani dle pověsti, ale od prvního spatření byl jí v duši přívětivý obraz panin pozůstal, i bylať tedy plna divného očekávání, jak se jí povede. Přivítání v novém příbytku bylo upřímné. S rozpjatou náručí vešla paní Helence naproti, a s hlasitým pláčem klesla jí tato na prsa.

„Bud dobré mysli, dcero má!“ potěšila ji. „Mnoho jsi ztratila; co však svět a dobří lidé osiřelému srdci ještě poskytnouti mohou, toho všeho u mne jako u matky své pohledávej!“

Tichost a pokoj, panující v komnatách nového příbytku, Helenku co nejjemněji dojímaly. Smutek její po matce ničím tady se nerušil, nýbrž dobře s osamělostí nového života se srovnával; ano i pěkný, dílem skvostný a dívce neobyčejný nábytek, jakýž dobroditelka její měla, všeliké upamatování na prostinké obydlíčko za Týnem zastíraje, k upokojení sirotčí mysli poněkud přispíval.

A když jí pak nová matka v postranní komůrce pěkné, čisté lůžko vykázala, poklekla panna v noční tichosti na kolena svá a se vřelými slzami Bohu děkujíc, že ji docela samotnu nezůstavil v těžkém zkoušení, slibovala chovati se co živa dle slov učení jeho, zpomínajíc při tom otčenáškem na zemřelé i na živé, na blízké i na vzdáleného.

V tichém žalu, při práci a v nábožných rozmluvách bylo několik dní uplynulo, když pod večer muž do komnaty vešel, jehož Helenka ovšem neznala.

Dobroditelka její poněkud se uleknouc, jak se zdálo, před dívkou ve tvářích se zarděla. Muž byl veselé mysli, a zahlídna Helenku, zastavil se na prahu, jiskřícím okem hledě na dívku. Paní domácí vstala, aby jej uvítala; ale muž pokynuv rukou, aby nepřicházela, řekl se smíchem:

„Nech, nech, paní Zuzano, však já již vidím, cos mi uchystala, i najdu si sám cestu k večeři.“

„Odejdi, Helenko!“ obrátila se tato k dívce, kterouž byla před mužem cizím krev polila, i ukázala jí vedle na dvéře, jimiž dívka do ložnice chodila.

„Zůstaň, Helenko!“ zasmál se opět muž, a k dívce rychle přiskočiv, třesoucí se za ruku uchopil, „zůstaň a nechtějž mezi matičkou a dobrým přítelem válku rozněcovati, jakou prý někdy ta řecká Helena mezi dvěma národy způsobila, ač nemohla býti krásnější, nežli ty jsi, naše česká Helenko!“

„Vykládejte své učenosti před školáky, vzácný pane!“ vskočila mezi to paní domácí s plamennýma očima. „Dcera má po takových věcech nebaží!“

A s těmi slovy Helenku z mužových rukou vyvinouc, k ložnici ji dovedla; a když dívka za sebou dvéře zavřela, zaslechla ještě chechtot muže řkoucího:

„Tvá dcera? při sám Bůh! kde pak jsi toho pokladu zdědila, matičko?“

„Nesmějte se, vzácný pane!“ odpověděla tato, muže takořka křečovitě za sebou do třetí komnaty táhnouc, aby Helence dalšího pohoršení nedala. „Tato dívka je dcera moje mocí slibu, kterýmžto jsem u smrtelné postele matky její se zavázala, že o ni mateřsky pečovati budu. I dostojím také slibu svému, pane můj! a jakož jsem vlastní život svůj lásce vaší obětovala, život panny této obětuji ctnosti! Ona bude utěšení moje v hořkých dobách, jakové na křehkou, ale kajicnou ženu přicházívají — a vy mi, pane, zajisté pro svou přízeň ke mně pomáhati budete, abych před Bohem i před světem cíle svého dospěla.“

Těchto slov a další mezi oběma rozmluvy Helenka ovšem již nedoslechla. Stálať ve své ložnici všecka se třesoucí. Tak na ni nebyl ještě žádný muž pohleděl, tak ji nebyl žádný ještě za ruku chopil. Tváře jí hořely, a slza studu vyronila se jí z krásného oka. Napadloť jí, že by tento host častěji přicházeti mohl, a tiché přání její zaletělo ke vzdálenému Vojtěchovi.

I vídala muže dovádivého v skutku ještě častěji; ale chování jeho bylo mírnější a jakousi lahodnou zdvořilostí promíšeno; jen jadrných žertů nechati nemohl, a chvilkami tmavé oko jeho s podivným plamenem na dívce spočinulo. Ale o pravém jeho stavu, aneb o známosti, jaková mezi ním a novou matkou její trvala, nedověděla se ničeho. Tato jej toliko svým mocným příznivcem a panem Švihovským jmenovala.

Až dosavad nebyla Helenka s novou svou matkou na ulici vyšla, mimo co s ní časně ráno na mši svatou do blízké kaple betlémské chodívala.

Avšak i tato jediná denní chůze přinášela jí dostatečného potěšení, jelikož v kapli betlémské kazatel Jan služby boží konával, jejž byla u Košinů poznala; i shledala zde také na své dobroditelce pobožnou ženu, kterážto vždy s velikým pohnutím, ano s pláčem ledva utajeným, modlení své vykonávala.

Jednoho dne ale, a sice času nedělního, byla ji matka na procházku vyvedla. I pozorovala dívka nyní s uzarděním, že na ně na obě lid mimojdoucí, a zvláště vystrojení panáčkové, s jakýmsi úsměchem pohlédají a cosi mezi sebou štěbetají.

Nevinná ovšem nevěděla, co o tom souditi; až pak jí napadlo, že snad pro pěkný šat, jakýž jí byla pečlivá dobroditelka zhotoviti kázala, zřetel mimojdoucích na sebe obrací.

Cesta je vedla po staroměstském náměstí, a živěji začalo v panně srdce tlouci, an si zpomněla, že tady s Vojtěchem chodívala — i tlouklo jí tím silněji, an proti sobě matku jeho se starou služkou přicházeti spatřila. Smála se a radostí byla by jí k srdci padla, kdyby u veřejnosti pro panenský stud byla takto učiniti mohla.

Jakž ale ztrnulá, jak se v ní dech utajil, spatřivši, že paní Dorota, sotva ji zahlídnuvši, sebou trhla, staré Lidušce něco pošeptala a tvář zamračivši rychle s ní stranou se uhnula.

„Všemohoucí Bože, co to znamená?“ zvolala dívka v duchu, neboť rtoma jí ani slovo proklouznouti nemohlo.

I zastavila se a tváře jí zbledly.

„Dítě, dítě, co pak je ti?“ ohlídla se po ní starostlivá matka a bledosti její se zděsila. Helenka nemohouc odpověděti, jen ruku k srdci přitiskla, potom si ale šátkem tvář zastřela, chtíc násilně vyhrklé slzy ukryti.

„Bože nedopouštěj — někdo tě snad uhranul, Helenko?“ zvolala opět matka. „Pojď, vrátíme se domů! Či máme jíti dále na čerstvé povětří?“

„Domů, domů!“ zašeptala dívka; a když se pak do ložnice své dostala, nedbala na léky, jakých pečlivá dobroditelka snášela, nýbrž líce a čelo, které ji nyní pálily, hluboko do podušky schovávajíc, hořce plakala. Byloť ponejprv za jejího živobytí, co se kdo na ni zaškaredil, a to se jí stalo matkou Vojtěchovou, od nížto by se právě nejméně hněvu a nelibosti byla nadála.

I bylo by snad srdci jejímu se ulehčilo, kdyby si byla někomu postesknouti mohla; ale pak by také o paní Košinové jakož o matce miláčka svého byla musela mluviti, a lásku svou, toto nejprvnější panenské tajemství, nemohla tichá dívka ještě ani před novou matkou odkrýti.

Žalosti plna byla noc její; ale když ráno se oblékajíc živůtek si zapínala, bylo pod ním srdéčko poněkud utišeno, a mysl její byla se ustanovila. Paní Zuzana nemohla se toho dne na služby boží odprázniti, Helenka tedy samotna odešla, a nábožnou modlitbou se posilnivši, brala se potom s tichým srdcem a odhodlanou myslí k paní Dorotě. I zastihla přičinlivou vdovu již v krámci.

„Pánbůh rač pozdraviti, panímámo!“ jala se tady pokorným hlasem k ní mluviti a chtěla jí při tom jako jindy ruku políbiti.

Ale paní Dorota s nevrlou tváří ruku utrhla. Helence vstoupila krev do lící.

„Drahá paní Košinová!“ začala zase mluviti, „zármutek po nebožce matce, urovnávání a práce u mé dobroditelky, jakož i jiné věci nedaly mi dosavad, abych vás byla navštívila, jak bych snad byla měla a jak jsem si přála.“

Paní Dorota mnula mezi tím velikou cínovou konvici na dívku ani nepohlednouc.

„Vím, že jsem pochybila,“ mluvila tato pokorně dále; „avšak srdce vaše omluví osiřelou dívku, že u dobrotivé paní útočiště naleznuvši, první čas toliko na to dbala, co by jí na očích spatřila, a služby své jenom jí obětovala. Ode dneška však neopominu vás častěji navštěvovati, dovolíte-li dceři upřímné.“

Paní Dorota mnula nyní konvici velmi čerstva, i bylo na té dobré a počestné ženě viděti, že by již ráda něco odpověděla, a že dosavad nějakou mrzutost v sobě přemáhá.

„Nedostala jste žádného listu od pana Vojtěcha?“ ptala se tedy opět Helenka plna divného tušení; ale tato otázka byla jako poslední šíp, jejž trpělivost počestné vdovy snésti mohla.

I rozvázala ústa, řkouc:

„Milá, zlatá panno Helenko! jsem tomu sic velmi ráda, že jste na mne ještě nezapomněla, neboť lidská paměť bývá jako řídké sítko; ale co se dalšího navštěvování týče, milá zlatá panno! toť jste snad také ještě nezapomněla, že jsem vždy toliko s lidmi obcovávala, s kterými do domu čest přicházívala. Člověka ovšem divné věci potkávají, nu, vás potkaly také, já nikoho nezatracuji; to ale trpěti nemohu, aby pro vás příbytek můj do lidských úst přicházel. Zůstaňte, milá panno, kde jste, u své dobroditelky, aby ji Pánbůh napravil a vám oči otevřel, a zapomeňte, co kdy bývalo. Starou Košinovou a syna jejího vám paní dobroditelka vaše mezi svými známými snadno vynahradí. Tak, panno Helenko, tak! provázej Pánbůh!“

V uších ubohé dívky to znělo jako hučící hrana při pohřbu blaha jejího, svět s ní šel kolem. Patrně vůkol sebe nic více neviděla, nic více neslyšela.

Jako zničena octnula se opět ve své ložnici, aniž věděla, jak byla od konvářky odešla a přes ulice domů přeběhla.