Zlatníkova milenka/1.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 7–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Až do leta Páně 1406 pokládán byl v Čechách řád a stav lazebníků, lazebnic a jich čeládky za nepoctivý. Slavné pověsti paní Zuzana — a proč bychom neřekli slavné pověsti, an památka její po vlasti naší zajisté tak dlouho trvati bude, dokud povídačky o Václavu Lenivém nezhynou? — teprv paní Zuzana toho na králi vymohla, že lazebnický pořádek za poctivý prohlásil, ano i milostmi obdařil.

Paní Zuzana, aneb jak jí za let mladších říkávali: krásná Zuzanka, byla vůbec velikou zástupnicí řemesla lazebnického, a za času jejího podobaly se Pražské lázně veřejným, svobodou nadaným rejdištím šejdířů, karbaníků, smilníků a všelijakých prostopášníků, jakož ovšem v tak lidnatém, bohatou a veselou mládeží, obchodníky a pocestnými naplněném městě, jako Praha byla, takořka jináč býti nemohlo.

Paní Zuzana nebyla sice nikdy provdána: leč od oněch let, co byla ze služebných závazků vyklouzla a vlastní lázně držela, říkala jí veselá děvčata matičko, a veselí mládenci nazývali ji paničko, tak že posléz krásná Zuzanka jako cestou přirozenou v hodnost a důstojenství paní Zuzany vstoupila. Pozvolna jménu tomu celá Praha uvykla, a mravokárcové jen potajmo pohoršení své jevili, rozpustilcové jen potajmo posměch svůj tropili, dobře vědouce, že by jim prchlivý král veliké zlé třeba jen pro jediné slovo připravil, jež by se mu o spanilé lazebnici k uším bylo doneslo. I neosmělil se tedy nikdo pohaněním aneb jakýmkoli jiným příkořím paní Zuzaně veřejně ublížiti; ale vedle stavu a rodu svého, jakož i vedle tehdejšího veřejného smýšlení nemohla se předce mezi Pražany z vážnosti radovati, jakou tito paním zachovalé pověsti vždy rádi vzdávali.

„Nebud bláhová, paní Zuzano!“ usmál se jí král, an opět jednou stran prohlášení lazebníků za poctivé naň dotírala. „Co ti pomůže nyní poctivost? před kým budeš poctivější? přede mnou, či před sebou? Nebo bys ráda s Pánem Bohem na maškary hrála? Dej pozor, paničko, aby ti hostů neubylo, až budeš poctivou!“

„Však já dám pozor, o to se nestarejte, pane Václave!“ řekla Zuzana poněkud pohoršena. „Svět se mi směje, to vím, i bude se mi dále smáti, neřku-li že s mým jménem ještě něco horšího nežli posměch vyvádí —“

„Při sám Bůh, kdo se to opovažuje?“ vzkřikl vášnivý syn Karla Čtvrtého. „Ty jsi moje, to ví celá Praha, a kdyby nebylo jinak ve hvězdách psáno bývalo, a zvuk plného měšce hlasy srdce mého nebyl překřičel: byl bych se neptal celého království, a ty bys vedle mne na trůně seděla.“

„Vím, vím,“ řekla Zuzana, spíše aby zrůstající Václavovu prchlivost přetrhla, než aby králi něco milého řekla, „vím, že mi král a pán můj vždycky milostivě nakloněn býval.“

„Dosavad je ti nakloněn, má Zuzanko, při sám Bůh! dosavad, a z celého srdce!“ řekl král se vší srdečností, jakovou na něm v dobré chvíli viděti bývalo. „A ještě nyní mohl bych tebe co milenku svou u dvora chovati, kdybych si právě tam všecko neošklivil, a chci-li se obveseliti, z něho vycházeti nemusel. Kdož tedy se opovažuje z milenky krále svého ještě něco horšího nežli posměch si tropiti? Kdo?“

„Aj, člověk se snadno zasměje!“ prohodila Zuzana; „a tomu bych se já sama skoro zasmála, že muž pět a čtyřicetiletý ženu čtyřiceti roků milenkou nazývá, a prosbu její předce vyslyšeti nechce.“

„Ale, bláhová! k čemu tobě třeba lázní? Nech všeho, i lázní.“

„Ne, ne, králi a pane můj! o té věci jsem již dávno a pevně u sebe rozhodla, to víš. Já chci také v něčem paní svou býti na světě. Dokud milenka mladá byla, nedbala krev a mysl na nic, nežli na čackého jinocha, jemuž jedinému po celý život věrnou lásku zachovávala, ačkoli vůkol pokušení velké bývalo. Ano za šťastnou se pokládala, že ji neštěstí a chudoba do lázní přivedly, kdežto hned při prvním kroku tebe spatřila. Na rod a na stav se tě neptala; řeči tvoje lahodily prosté dívce, jíž nebylo nebe nic nežli trochu hezkého těla dopřálo, i zdály se jí býti upřímné a pravdivé, tak srdce její dojímajíce, že ani nezpomněla, že při nepočestném řemesle zůstává. Ale milenka zestaralá nehledí jenom na dny přítomné; ta myslí také na budoucí, na poslední, a v těch by ráda aspoň nějakým právem na lidech onu uctivost požadovala, kterouž jí dosavad buď cele upírají, aneb jenom nucené vzdávají. To tedy považ, pane můj, a vyslyš prosbu své Zuzany! A byť tato prosba i mně žádného zisku nepřinesla, přinese přece budoucím údům řemesla mého, přinese celé obci, přinese veřejnému pořádku, a vděčný Pražan bude králi svému opět pro jeden ušlechtilý skutek dobrořečiti!“

Král tomuto stýskání a slibování o Pražské vděčnosti se zasmál, učinil ale posléz vedle proseb ženy, kterouž jedinou snad vždycky upřímně byl miloval.

Vydal majestát o lazebnické poctivosti, a jí samé, totiž paní Zuzaně, kázal na místě starých nové, mnohem pěknější lázně vystavěti, upsav jí mimo to ještě na každý rok dvacet kop grošů Pražských na vsi Borovicích.