Zemí lidí, zvířat a bohů/Tajemství mého hosta

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Tajemný přítel	Tajemství mého hosta	Boj o život

Údaje o textu
Titulek:	Tajemství mého hosta
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tajemství mého hosta.

Druhého dne na úsvitě jsme se vydali na cestu, opouštějíce můj první úkryt. Na jednoho z koní jsme naložili celý náš majetek složený v pytlích, hozených přes sedlo.

„Musíme vykonat 400—500 verst,“ oznámil klidně můj nový druh v neštěstí, který se jmenoval Ivan, jméno to, které nemluví nijak k srdci ani k rozumu.

První noc jsme ztrávili v lese pod větvemi vysokého rozložitého smrku. Byla to pro mne první noc bez střechy nad hlavou. A kolik takových nocí jsem později ztrávil, když jsem se půldruhého roku potloukal světem!

Den byl velice mrazivý, bylo jistě ne méně než 35° R. Pod kopyty koní chrupal sníh. Z hladkého náledí odletovaly kousky zmrzlého sněhu zvučně podkovami vyražené. Líně se vznášeli se stromů tetřívci a tetřevi; zvolna vybíhali zajíci z doupat do křovin. Před večerem se zdvihl vítr, hučel a šuměl ohýbaje vrcholky stromů. Avšak dole, v místech chráněných před vanutím větru, bylo ticho a klidno.

Zastavili jsme se v hluboké úžlabině, hustě zarostlé stromy a křovinami. Našli jsme dávno zlámanou suchou jedli, nasekali jsme dříví a přichystavše na ohni čaj, posilnili jsme se.

Po večeři přivlékl Ivan z lesa dvě dlouhá, suchá sosnová polena, přitesal je z jedné strany a položil je na sebe plochou stranou. Vraziv klín mezi polena vložil do otvoru trochu řeřavého uhlí. Oheň se posouval hned rychle podél žlábku mezi poleny.

„Nyní to bude hořet až do úsvitu,“ zvolal Ivan. „To je naše sibiřská „najda“. My hledači zlata, potloukajíce se přes zimu i léto v tajze, spíme vždy při „najdách“. Něco znamenitého! Však se sám přesvědčíte.“

Rychle nasekal smrkových větví a pomocí tří tyčí zrobil nakloněnou stěnu, před kterou hořela ve vzdálenosti několika kroků slabým ohněm „najda“ jsouc uvnitř stravována ohněm. Nad touto stěnou a nad „najdou“ se rozprostíral stan ze širokých větví mohutného smrku. Nakladli jsme na sníh větví a přikryvše se houněmi, hroužili jsme se do spánku. K mému velikému podivení se vysvlékl Ivan do košile a zpozoroval jsem, že se spotil a utíral si čelo i šíji rukávem košile.

„Dobře! teplo!“ pochvaloval Ivan náš útulek.

Zakrátko jsem byl i já nucen svléci šaty a usnul jsem, aniž jsem se přikryl kožichem. Ačkoliv větvemi smrku a stěny svítily hvězdy a přede mnou byl otevřený prostor, kde zuřil mráz a vichřice… než ten prostor byl od nás oddělen teplem jdoucím od hořící „najdy“. Teprve před úsvitem, když naše ohniště vyhořelo téměř úplně, jsem se přikryl kožichem. Od té noci jsem se přestal obávati mrazů. Promrznuv za denního pochodu, ohříval jsem se znamenitě u „najdy“, shodiv se sebe těžký kožich a sedě pouze v košili při poháru horkého čaje se suchary.

Za naší společné cesty mi vypravoval Ivan o svých dávných potulkách po horách a po lesích Zabajkalska při hledání zlata. Vypravování věčného tuláka se vyznačovala velikou živostí a uchvacovala hojností a názorným vylíčením nebezpečných událostí a těžkým bojem s přírodou a s lidmi. Ivan byl z typů „prospektorů“, kteří vyhledávali po celém světě nejbohatší ložiska zlata zůstávajíce ubohými tuláky bez přístřeší. Zpozoroval jsem, že se vyhýbal vypravování o tom, jak se dostal ze zabajkalských hor do jenisejské tajgy a pochopil jsem hned, že v tom právě se skrývá nějaké tajemství mého druha, a proto jsem se ho na to netázal.

Než tajemství to vyšlo jednou zcela neočekávaně najevo ve vší své drsné a hrozné skutečnosti.

Blížili jsme se již k cíli své cesty.

Po celý den jsme se prodírali houštinami na břehu východního přítoku Jeniseje, řeky Many. Všude bylo lze pozorovat četné stezičky vyšlapané zajíci, pelešícími v křovinách. Ta bílá zvířátka se míhala všude, utíkajíce před námi. Časem jsme viděli červený ohon lišky, krčící se za kameny a číhající na zajíce.

„Povím vám něco,“ řekl ponurým hlasem Ivan. „Nedaleko odtud ústí do Many malá říčka Něgeňť; při jejím ústí stojí malý domek. Co myslíte, máme tam přenocovat, nebo ztrávíme noc znovu při ohništi?“

„Pojedeme do toho domku,“ zvolal jsem radostně. „Potřebuji se konečně umýt. Vždyť jsme od dýmu „najdy“ černí jako mouřeníni! Ostatně mít nad hlavou střechu je velmi příjemná věc.“

Ivan se na mne ponuře podíval, ale souhlasil.

Už nastával soumrak, když jsme se přiblížili k neveliké chalupě, stojící těsně při ústí malé říčky Něgněti do bystré a studené Many. V domku byl malý pokoj o dvou oknech s velkými kamny. U domku stála spálená kůlna a pobořená chladírna. Klády a prkna byly vytrhány a rozházeny v nepořádku. Všude bylo lze pozorovati stopy vykopané země a kamení.

Zapálili jsme v kamnech a chystali jsme jídlo. Při večeři se napil Ivan lihu z láhve „vypůjčené“ od jednoho z rudých vojáků, kterou ukořistil, a záhy se stal velmi hovorným.

Se zářícíma očima a s blýskavými zuby, načechrávaje svůj hustý prošedivělý vlas, vypravoval mi Ivan o jakési události v Zabajkalsku, avšak náhle umlkl a s úžasem utkvěl zrakem na temném koutě chaty a otázal se šeptem.

„Co je to, potkan?“

„Nic jsem neviděl,“ odpověděl jsem mu.

Umlkl a ponuře svěsil svou pěknou dravčí hlavu. Poněvadž jsme často v mlčení ztrávili celé dlouhé hodiny, nedivil jsem se pranic, že se neozývá. Avšak náhle se ke mně sklonil a vřele mi šeptal:

„Chci vám povědět jistou událost. Měl jsem v Zabajkalsku srdečného přítele. Byl to vypovězený trestanec. Jmenoval se Gavronskij. Procestoval jsem s ním mnoho lesů i hor v shonu po zlatě. Měli jsme smlouvu, že si rozdělíme vše na rovné části mezi sebou. Avšak pojednou Gavronskij zmizel a teprve po několika letech jsem se dověděl, že je v jenisejské tajze, že tam našel bohatá ložiska zlatého písku, zbohatl a že tam žil v lese samoten, maje u sebe pouze ženu. Později jsem se dověděl, že Gavronští byli zabiti…

Ivan znovu umlkl, avšak po chvíli pokračoval s těžkým povzdechem:

„To je právě chatrč Gavronských. Zde bydlil můj nevěrný přítel se ženou a kdesi tady, v korytě té říčky „vymýval“ zlato z písku a z oblázků, avšak nikomu toho místa neukázal. Všichni okolní sedláci věděli, že Gavronskij má kapitály v bance a že stále prodává zlato vládě. Tady… v této světnici byli Gavronští zavražděni.

Sedlák vstal, vytáhl z kamen veliký kus hořícího dřeva a sehnuv se, svítil na hrubá, sotva otesaná prkna podlahy.

„Vidíte ty skvrny na prknech a zde na stěně?“ otázal se hlasem chvějícím se vzrušením. „Vidíte? To je krev Gavronských… Zemřeli, ale neprozradili svého tajemství. A zlato bylo v jámě a v chladírně zakopané v zemi ve velikých hliněných hrncích. Avšak Gavronští nepověděli nic, ačkoli jsme je mučili, ohněm pálili, prsty jim vykrucovali, oči vylupovali… A oni mlčky zemřeli.“

Vstrčil hořící dřevo do červeného otvoru kamen, vrhl se naznak na lavici a přidušeným hlasem zabručel:

„To mi povídali sedláci z okolí… Ale… už je čas spat.“

Pozdě v noci jsem slyšel těžké vzdechy Ivana, tichý šepot a nezřetelná slova. Patrně se svíjel na tvrdé lavici a kouřil dýmku za dýmkou.

Sedmého dne jsme vjeli do hustého cedrového lesa rostoucího na svazích horských.

„Odtud,“ vysvětloval Ivan, „je do nejbližšího lidského sídla osmdesát verst močály a hustou tajgou. Zřídka sem zabloudí některý sběratel cedrových ořechů, ale to se může stát jenom na podzim. Do té doby tu neuvidíte živé duše. Zde je mnoho zvěře, mnoho ptactva, mnoho ořechů, zde lze snadno přečkati zimu. Vidíte tu říčku? Zachce-li se vám viděti lidi, jděte po jejím toku, doprovodí vás do vsi.“

Můj tajemný druh mi pomohl udělat v zemi jámu, Našel pro mne bouří vyvrácený obrovský cedr. Kořeny stromu vyrvaly zemi utvořivše hlubokou a prostornou prohlubeninu. Jednu stěnu a střechu tvořil kmen cedru, boční stěny kořeny propletené v síť. Ucpali jsme je větvemi, upevnili kameny a zasypali silnou vrstvou sněhu. Zpředu byl můj „dům“ zcela otevřený, ale před ním hořela spasitelná „najda“. V té díře jsem prožil dva nejdrsnější zimní měsíce bez lidí, beze styku s celým světem, v době, kdy se odehrávaly dalekosáhlé události. V tom hrobě, pod kořeny vyvráceného stromu, v pralese jsem žil tváří v tvář přírodě se svou úzkostí o blízké mi lidi, se svými mukami, žil jsem v stálém boji o existenci, o právo prožíti ještě jeden den.

Ivan odjel nazítří, zanechav mi pytlík se suchary a několik kousků cukru. Už nikdy jsem se nesetkal s tímto člověkem.

Zůstavil mi po sobě vzpomínky nejlepší a nejvřelejší. Doznal jsem od toho „vraha a kata Gavronských“ mnoho důkazů veliké dobroty, porozumění cizí duši a neobyčejné citlivosti.