Zemí lidí, zvířat a bohů/Boj o život

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Boj o život
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Boj o život.

A tedy jsem samoten… Kolem dokola jenom les zelených cedrů, zasypaných do polovice kmene hlubokým sněhem, holé keře, zamrzlá řeka a — kam oko dohlédne přes větve cedrů — oceán lesů a sněhu. Tajga sibiřská…

Jak dlouho budu muset prožít v samotě? Najdou mě zde nebo nenajdou bolševici? Nebo se moji přátelé dovědí, kde jsem?

Ty otázky mě trápily bez oddechu jako planoucí oheň. Velmi rychle jsem pochopil, proč mě Ivan doprovodil až tak daleko. Všude na cestě jsme přicházeli na mnoho prázdných sídel bez obyvatelstva, ale on mě vedl stále dál, opakuje:

„Doprovodím vás na dobré místo, kde bude snáze žiti.“

A skutečně tomu tak bylo. Krása okolí spočívala v cedrovém lese a v hoře porostlé cedry. — Cedr — nádherný, mohutný, široko rozvětvený strom, věčně zelený stan, vábící k sobě vše, co žije. V lese vřelo stále životem.

Mezi větvemi skákaly veverky dělajíce směšné přemety; přelétaly vzdušné eskadry hýlů nebo stehlíků, hvízdaly, vnikaly do všech mezer a do všech koutů lesa, naplňujíce ho ruchem a živým štěbetáním; mihl se zajíc a za ním se plížil stínem sotva na sněhu pozorovatelným jako had útlý hranostaj, který z touhy po lupu potrhoval ocáskem na konci černým; někdy se též přiblížil obrovský ušlechtilý jelen — „moral“ neboli „izubr“. Konečně sestoupil s vrcholků hor, aby vykonal návštěvu, hnědý vládce tajgy — medvěd. Vše to rozptylovalo a zapuzovalo ponuré myšlenky obetkávající mozek, svědčilo o životě a dodávalo důvěry. Dobře, ačkoliv velmi obtížno, bylo vyjít časem na vrchol „mé“ hory. Vypínala se vysoko nad lesem a s jejího vrcholu se otvíralo široké, nekonečné panorama tajgy s řetězem rudých hor na obzoru. Tam daleko byl břeh Jeniseje, tam byla lidská sídla, tam byli nepřátelé i přátelé, tam… dále na západ, byla ta, k níž se nesly od mnoha let mé myšlenky…

Proto mě vlastně doprovodil Ivan do cedrového lesa. On sám nejednou ztrávil zimu o samotě, jenom se svými myšlenkami, tváří v tvář s přírodou, řekl bych — „před tváří boží“. Zkusil zoufalství osamocení a hledal uklidnění. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že bude-li mi souzeno umřít zde, tu umíraje vystoupím s napětím posledních sil na vrchol a umru hledě k nekonečným horám a lesům, za kterými dlí pro mne nejdražší bytost odervaná ode mne řízením osudu.

Ale život v takových podmínkách poskytoval mnoho látky k přemýšlení a ještě více k práci fysické, neboť byl stálým bojem o existenci, bojem těžkým a bezohledným.

Nejtěžší prací bylo připravování zásoby dříví na „najdu“ a malého ohniště na chystání pokrmů. Ležící stromy byly zasypány sněhem a přimrzlé k zemi a kamení. Musel jsem odhrabovat sníh a potom pomocí dlouhých tyčí odtrhovati kmeny od země a dovléci do své jámy. Vybral jsem si na sbírání dříví strmý svah hory. Tam bylo tíže se dostati, zato však bylo snáze dopravovati odtržené kmeny k mému úkrytu. Po několika dnech jsem učinil velmi důležitý objev. Našel jsem poblíže své jámy veliké množství modřínových kmenů polámaných vichry. Když jsem je začal sekat, hroužila se sekera do něčeho měkkého a lepkavého. Ukázalo se, že kmeny byly nasáklé smolou. Stačila jiskra, aby se taková tříska vzňala planoucím, hojně kouřícím ohněm. Od té doby ležely v mém obydlí vždy zásoby takových smolných kousků modřínu na zapalování „najdy“ nebo ohniště na vaření pokrmů a čaje.

Největší část dne pohlcoval lov. Pochopil jsem velmi rychle, že musím vykonávat tuto práci každodenně, abych se bránil doléhajícím na mne neveselým myšlenkám. Obyčejně po ranním čaji jsem šel s puškou do lesa na tetřívky nebo tetřevy. Zastřeliv jednoho nebo dva ptáky, vracel jsem se domů a chystal jsem si oběd, který nevynikal přílišným výběrem jídel. Bývala tedy nezbytně polévka ze zabitého ptáka se suchary a pak nesčíslné množství velikých pohárů čaje — nápoje nezbytného pro život v lese.

Jednou při výpravě na tetřívky jsem zaslechl v křoví praskání a prohlédnuv pozorně místo, zpozoroval jsem konce jeleních parohů. Plížil jsem se k jelenu, ale ačkoliv sníh téměř nechrupal pod mými koleny, zvíře uslyšelo nebo zvětřilo nebezpečí. S praskotem se vyřítil jelen z houští, i spatřil jsem ho teprve tehdy, když proběhnuv asi tři sta kroků se zastavil na srázném svahu hory. Byl to obrovský exemplář temnošedé srsti se hřbetem téměř černým. Na krásné hlavě nesl hrdě mohutné parohy. Přede mnou byl keř se silnými větvemi; opřev pušku o jednu ze silných haluzí, namířil jsem pečlivě a vystřelil jsem. Zvíře učinilo obrovský skok, proběhlo několik kroků a padlo. Hlubokým sněhem a křovinami jsem běžel k němu, avšak jelen postřehnuv mě se zdvihl a skoky, chvílemi též namáhavým krokem se jal vylézati na horu. Druhá koule ho zadržela navždy. Získal jsem tak veliké množství masa a výborný koberec do své jámy. Parohy jsem upevnil mezi kořeny, tvořící stěny mého útulku, a odtud mi sloužily jako pohodlný věšák na pušku a na šaty.

Nemohu zapomenout jistého velmi úchvatného, ačkoliv divokého obrazu, který jsem viděl několik kilometrů od svého „domu“. Byl tam neveliký močál porostlý jeřabinou. Tam se obyčejně slétávala hejna tetřevů, tetřívků i jeřábků. Jednou jsem se kradl k tomu močálku, skrývaje se za nevysokým houštím mladých cedrů. Spatřil jsem veliké hejno tetřívků rozhrabujících čile sníh a požírajících bobule. Několik minut jsem pozoroval tu scénu, neprozrazuje nijakým pohybem ani trhnutím své přítomnosti. Než jeden tetřívek, starý, černý kohout, náhle prudce vyskočil a vznesl se bije hlasitě křídly. Polekané hejno hned odletělo. K velikému svému podivení jsem zpozoroval, že starý kohout, proletěv několik set kroků, počal se rychle téměř svisle vznášeti vzhůru; za chvíli, dělaje ve vzduchu kozelce a bezmocně tluče křídly padl na sníh a zůstal nehybný. Běžel jsem tím směrem, když vtom od těla tetřívka odskočil krvežíznivý hranostaj a kroutě ocáskem a syče skryl se mezi kamením. Tetřívek měl prokousnuté hrdlo. Pochopil jsem, že se malý loupežník vrhl na ptáka a s ním zároveň se vznesl do vzduchu, kde mu přehryzl hrdlo a vyssál krev. Pro svou osobu byl jsem mu vděčen, neboť mi uspořil náboj.

Tak jsem žil zápase s přírodou o zítřejší den, stále více a hlouběji se otravuje jedem těžkých a beznadějných myšlenek. Plynuly dni, týdny, až jsem konečně pocítil zavanutí teplejšího větru. Na otevřených polanách počal pomalu táti sníh; hned zde, hned tam tekly již malé potůčky vody a čas od času jsem viděl mouchu nebo pavouka, kteří přečkali krutou sibiřskou zimu. Blížilo se jaro.

Věděl jsem, že z jara nelze projíti lesem. Velmi rychle vystoupily z břehů všechny říčky a potůčky tajgy a lesní močály a tůně činily přechod nemožným. Všechny lidské a zvířecí stezky se měnily tajícím sněhem v bouřlivé potoky ženoucí se s hor se šumem a hlukem. Věděl jsem, že jsem až do léta odsouzen k samotě.

Jaro nastupovalo rychle, a ačkoliv v noci a na úsvitě bývaly ostré mrazy, však za dne vedly sluneční paprsky vítězný zápas se sněhem. Zakrátko byla celá má hora prosta sněhu a nabyla všechna šedé barvy, jsouc pokryta jenom kamením, ještě holými větvemi březovými a osikovými a vysokými kuželovitými mravenisky. Reka prolomila již na několika místech svou ledovou pokrývku a pádila hlučně strhujíc vždy nové a vždy větší kry ledové.