Zemí lidí, zvířat a bohů/Tajemný přítel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tajemný přítel
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Zemí lidí, zvířat a bohů I. str.11.png
Tajemný přítel.

Vraceje se po několika dnech z honu do skrýše, postřehl jsem dým vycházející z komínu chaty. Plíže se velmi ostražitě k domu, zpozoroval jsem dva osedlané koně s vojenskými puškami u sedel. Pochopil jsem hned, že dva neozbrojení lidé nemohou pro mne znamenat vážného nebezpečí, když jsem měl dokonalou manlicherovku. Nepozorován obešel jsem chalupu podél stěny, která neměla oken, a vstoupil jsem neočekávaně do světnice. S lavice vyskočili v zděšení dva vojáci. Byli to bolševici, neboť měli na beranicích připevněné rudé hvězdy a na prsou kožichů — rudé špinavé kokardy.

Uvítavše se, usedli jsme. Vojáci již připravili čaj; popíjejíce ho dali jsme se do rozhovoru. Abych odvrátil od sebe jejich pozornost a podezření, vypravoval jsem, že jsem lovcem z jisté vzdálené vísky a že jsem se zde usadil, neboť jsem již dávno vyslídil několik sobolích pelechů. Od bolševiků pak jsem se dověděl, že byl vyslán z města do tajgy veliký oddíl jízdy, který mešká patnáct kilometrů odtud; byli pak vysláni, aby vypátrali, nepotulují-li se po lesích nějaké podezřelé osobnosti.

„Rozumíš soudruhu,“ řekl jeden z vojáků, „že hledáme protirevolucionáře a že je postřílíme…“

Avšak já jsem se toho dovtípil už dávno a nepotřeboval jsem naprosto jeho výkladů. Moje myšlenky směřovaly k tomu, abych přesvědčil nezvané hosty, že jsem obyčejný sibiřský lovec, nemající nic společného s protirevolucí. Zároveň jsem přemýšlel o nutnosti okamžitého přesídlení po odjezdě bolševikův na jiné bezpečnější místo.

Nastával večerní soumrak. Tváře mých hostí se stávaly ještě méně vábnými. Vojáci vyňali z torby láhev lihu a pili, přikusujíce chléb a popíjejíce horký čaj. Alkohol působil rychle, a bolševici, házejíce rukama a tlukouce pěstmi do stola, hlasitě rozmlouvali, chlubíce se počtem zabitých „buržuů“. Hlasitě se smějíce, vypravovali si vzájemně o veselých dnech v Krasnojarsku, kdy chytali nenáviděné kozáky a spouštěli je pod led Jeniseje. Konečně se počali vojáci o něco přít, ale brzo je to unavilo a zvolna usínali.

„Půjdu již odsedlati koně a přinesu pušky,“ řekl mladší a protahuje se zdvihl se s lavice. Té chvíle se otevřely široce dveře vedoucí na dvůr; do světnice se vhrnula hustá oblaka mrazivé páry a proud studeného vzduchu zavanul na nás. Když mlha klesla, viděli jsme ve světnici vysokého sedláka širokých plecí v huňaté beranici a v širokém kožichu. V rukou držel pušku a za pasem mu bylo viděti ostrou sekeru, s kterou se sibiřský lovec nikdy nerozloučí. Bystré, pronikavé, svítící se, téměř zvířecí oči neznámého utkvěly badavě na každém z přítomných. Po chvíli smekl čepici, pokřižoval se a tiše se zeptal:

„Kdo je zde hospodářem?“

„Já“ — vysvětlil jsem mu.

„Mohu přenocovat?“ — otázal se.

„Prosím, místa dost,“ odpověděl jsem. „Napijte se čaje, je ještě horký.“

Neznámý si zatím pomalu svlékal kožich, nepřestávaje pozorovati lidi i předměty. Hodil kožich do kouta světnice přikrývaje jím pušku a zůstal v obnošené kožené kazajce a spodkách, zastrčených do vysokých plstěných bot. Tvář měl zcela mladou, uštěpačnou a pěknou. Probleskovaly mu bílé zuby a badavé, pronikavé oči. Rozcuchaný, šedinami silně protkaný vlas a hluboké vrásky kolem úst svědčily o bouřlivém životě.

Neznámý usedl na lavici na svůj kožich a jaksi zvlášť pečlivě položil vedle sebe sekeru.

„Je to tvá žena, ta sekera?“ otázal se ho opilým hlasem jeden z vojáků.

Sedlák pozdvihl zvolna náhle vzplanuvší oči na tazatele a tichým, jaksi vkrádajícím se hlasem, odpověděl:

„Různá individua se nyní potulují po lesích a tak je se sekerou bezpečněji…“

Umlkl a pil vášnivě horký čaj. Avšak zpozoroval jsem, že se na mne několikrát pozorně podíval a jeho oči těkaly stále po světnici, jako by hledaly odpovědi na nějaké pochyby.

Na otázky vojáků odpovídal neznámý opatrně a zvolna; potom postavil svůj pohár obrátiv ho dnem vzhůru na znamení, že dopil, zdvihl se a pravil:

„Půjdu na chvíli k svému koni a odsedlám zároveň i vaše…“

„Ach, děkuji,“ zvolal mladší voják, který již téměř spal. „Jenom nezapomeň přinést do světnice naše pušky.“

„Dobře,“ odvětil sedlák.

Bolševici se položili na lavici, nechávajíce pro nás pouze podlahu, a již neslyšeli, kdy se vrátil neznámý, který hodiv plstěnou houni na zemi ihned si lehl.

Vojáci i sedlák již dávno spali, kdy jsem já stále ještě dělal plány, co mám dále činit. Usnul jsem až k samému ránu, a když jsem se probudil, sedláka už nebylo ve světnici. Vyšel jsem z chalupy a zpozoroval jsem, že sedlá dobrého hnědého hřebce.

„Odjíždíte?“ tázal jsem se.

„Ano, ale pojedu zároveň s těmi… ‚soudruhy‘,“ pravil šeptem, „před večerem se vrátím. Čekejte na mne!…“

Nevyptával jsem se ho na nic, jenom jsem odpověděl, že budu na něho čekat. On pak zatím odvázal od svého sedla dva těžké pytle, hodil je ke stěně ve shořelé části chalupy, pozorně prohlédl uzdu a střemeny a pravil s úsměvem:

„Hotovo! Nyní půjdu vzbudit ‚soudruhy‘.“

Za hodinu, napivše se čaje, odjeli vojáci i sedlák.

Zůstal jsem sám ve dvorci a jal jsem se sekat dříví. Náhle odkudsi z daleka dolehl ke mně puškový výstřel a za chvíli druhý. Potom nastalo ticho. Ve směru výstřelů přeletělo vysoko nad lesem hejno vyplašených tetřívků. S vrcholu vysoké sosny zakřičela sojka. Dlouho jsem naslouchal, nepřiblíží-li se někdo k mé skrýši, avšak vůkol bylo úplné ticho.

Na středním Jeniseji nastává v zimě záhy soumrak. Zapálil jsem v kamnech a chystal jsem polévku z tetřeva, nepřestávaje naslouchati ani nejmenšímu šelestu, doléhajícímu od lesa. Cítil jsem zajisté stále jasně a chápal, že je smrt ustavičně zde, kdesi blízko mne a že se může konečně zjevit v podobě člověka, zvířete, mrazu, nešťastné příhody nebo nemoci. Věděl jsem dobře, že nablízku není nikoho, kdo by mi přišel ku pomoci, a že celá má naděje spočívá v ochraně boží, v síle rukou a nohou, v spolehlivosti oka a v důvtipu.

Přes všechnu pozornost jsem nepostřehl návratu neznámého lovce. Právě tak jako předešlého dne se objevil neočekávaně ve světnici. Mlhou páry jsem spatřil jeho planoucí a smějící se oči a pěknou tvář. Přistoupil k lavici a tiskl tři pušky.

„Dva koně, dvě pušky, dvě sedla, dva sáčky sucharů, půl cihly čaje, sáček s cukrem, padesát nábojů, dva kožichy, dva páry bot!“ vypočítával se smíchem Sibiřan. „Vskutku, dnes jsem měl velmi zdařilý lov.“

Hleděl jsem s úžasem na svého hosta.

„Co čumíte?“ zasmál se opět. „Vjeli jsme do lesa na úzkou stezku. Tam jsem je zastřelil. Ani nehlesli. Komu je třeba takových „soudruhů“? Ale napijme se čaje a potom spát! Ukáži vám příjemné místo v ústraní a sám půjdu dále…