Zemí lidí, zvířat a bohů/Tajemný lama-mstitel

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Mongolsko	Tajemný lama-mstitel	Divocí Čahaři

Údaje o textu
Titulek:	Tajemný lama-mstitel
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tajemný lama-mstitel.

Urazivše asi tři sta kilometrů přiblížili jsme se k jezeru Baga-Nor, kde jsme spatřili pastýřskou jurtu. Rozhodli jsme se, že tam zůstaneme na nocleh, neboť byla už pozdní hodina a zdvihl se studený vítr, vznášeje sloupy zmrzlého, bodajícího sněhu. U jurty jsme zpozorovali krásného vraného koně s nádherným sedlem, ozdobeným stříbrem a korály. Když jsme zahnuli s cesty k jurtě, vyběhli z ní dva Mongolové. Jeden z nich vyskočil do sedla a rychle zmizel za nevysokými pahorky. Zahlédl jsem cípy žlutého šatu, které se mi mihly pod obyčejným mongolským kožichem, a dlouhý nůž v zelené pochvě s rohovou a kostěnou rukojetí.

Druhý zůstal u jurty. Byl to hospodář jurty, pastýř místního knížete Navancyrena. Byl zřejmě potěšen naším příchodem a volně si oddechl.

„Kdo odjel na vraném koni?“ tázali jsme se pastýře.

Sklopil oči a mlčel.

„Mluv! Nemluvíš, tedy přijímáš zlé lidi?“

„Ne, ne,“ bránil se pastýř. „Dobrý, veliký byl ten host, ale víra mi nedovoluje prozraditi jeho jméno.“

Pochopili jsme, že ten, který odjel, byl buď pastuchovým knížetem nebo lamou. Nenaléhal jsem na něho a počali jsme se chystati k odpočinku. Hospodář nám zatím připravoval večeři; nasekal zmrzlého skopového masa a naházel je do kotle s vařící vodou.

Dověděli jsme se, že bolševici nebyli v místě viděni, ale že po krveprolití, spáchaném čínskými vojáky mezi Mongoly v okolí Kobda, počali tito tvořiti družiny pod velením tatarského důstojníka Kajgorodova. Odpočívali jsme v pastýřově jurtě po dvoudenní cestě, za které jsme urazili v mrazu asi tři sta kilometrů, a klidně jsme rozmlouvali požívajíce s chutí dobré tučné maso, když jsme pojednou zaslechli ochraptělý hlas, jenž mluvil:

„Sajn! Pozdrav Bůh!“

Obrátivše se spatřili jsme nevysokého, ramenatého Mongola v tlustém kožichu, v čepici s ušima a s nožem v zelené pochvě za pasem.

„Amursajn,“ odpověděli jsme všichni zároveň.

Příchozí rozepial pás a shodil kožich. Zůstal v širokém, žlutém plášti hedvábném, jaký nosí lamové-gelongi, přepásaném modrým pásem.

Oholená tvář, ostříhaná hlava, na ruce růženec a žlutý plášť nasvědčovaly, že máme před sebou nějakého vysokého lamu. Avšak za pasem měl host zastrčený veliký revolver.

Pohlédl jsem na pastýře a na Cerena. Na jejich tvářích se zračila hluboká úcta a strach.

Neznámý přistoupil k ohnisku a usedl u oltáře s obrazem Dalaj-Lamy.

„Mluvme rusky!“ řekl zcela správně a přijal ode mne kus masa, který jsem mu podal na noži.

Začala rozmluva. Neznámý se osvědčil člověkem velmi uvědomělým a sčetlým. Brzo přešel na otázky politické a počal si stěžovati na neschopnost ministrů „Živého Budhy“.

„Ti tam osvobozují Mongolsko, dobývají Urgy, vybíjejí čínská vojska a my zde na západě nevíme nic a sedíme nečinně, dávajíce se Číňany vražditi jako ovce. Bogdo-Chan by mohl přece k nám poslat své posly. Proč pak Číňané posílají své lidi do Urgy i do Pekinu a žádají o vojenské posily a Bogdo nic. Proč?“

„Dostanou Číňané pomoc? Jakou odpověď přivezli poslové?“ otázal jsem se.

Neznámý Mongol se tlumeně rozesmál a odpověděl:

„Pochytal jsem všechny posly, listy jsem jim odebral a je jsem poslal na onen svět.“

Opět se zasmál; při tom se mu zablýskaly divně, zlověstně zřítelnice.

Teprve nyní jsem zpozoroval, že jeho suchá tvář s vystupujícími lícními kostmi má rysy, jaké se nevyskytují u Mongolů Střední Asie. Spíše byl podoben Tataru nebo Kirgizovi ze Semirěčenska.

Mlčeli jsme kouříce ze svých dýmek.

„Má už brzo vyraziti z Uliasutaje oddíl jízdních Čaharů?“ tázal se pojednou, upřev na mne svůj planoucí zrak.

Odpověděli jsme, že jsme o tom nic neslyšeli a že za našeho pobytu v Uliasutaji nebylo Čaharův. Tu nám oznámil host, že pekinská vláda poslala na ujařmení Urianchaje a Mongolů v obvodu kobdoském oddíl, složený z jezdců bojovného a loupežného kmene Čaharů, pod vedením pověstného bandity (Chunchuza), jemuž dala vláda hodnost kapitána. Neznámý nám dal podrobné a soustavné zprávy o pohybech sovětských vojsk, takže jsme mohli upustiti od namáhavé cesty do Kobda.

„Nyní nepotřebujete jeti do Kobda, když všechno víte. Ostatně hrozilo by vám tam nebezpečí, neboť Číňané zboří a spálí Kobdo. Vím to z věrohodných pramenů.“

Když se za rozmluvy dověděl o našich příhodách v Tibetě, díval se na nás s úctou a pak zatleskav v dlaně zvolal nadšeně:

„Neměli jste jezdit k hutuchtovi v Narabanči s prosbou o pomoc na cestě, nýbrž ke mně. S mým listem byste se dostali třeba do Lhassy. Jsem Tušegun-Lama.“

Tušegun-Lama! Tolikrát jsem slyšel to jméno opětované s mystickým strachem a úctou!

Tušegun-Lama, ruský Kalmuk, který byl žalářován za carů za to, že propagoval nezávislost Kalmuků a za totéž vězněn i sověty, utekl do Mongolska, kde si hned získal zvučného jména a obrovského vlivu na západě. Poněvadž byl žákem a „bratrem“ Dalaj-Lamovým, nejučenějším divotvorcem a lékařem mezi lamaity, byl skoro nezávislým na „Živém Budhovi“ a získal si úplně kočovníky Západního Mongolska, Džungarska i Turkestanu.

Neomezený vliv jeho záležel v „magické nauce“, jak se sám vyjadřoval, ale říkalo se, že měl původ spíše v panickém strachu, jaký vzbuzoval v Mongolech tajemný a hrozný Kalmuk.

Mongol, který neposlechl rozkazu Tušegunova, zahynul, ať byl pastýř nebo kníže. Nikdo neznal dne ani hodiny, kdy ho zastihne v jurtě nebo na koni hrozný, nepřemožitelný kouzelník, „bratr“ Dalaj-Lamův. Bodnutí nožem, kulka nebo stisknutí hrdla silnými prsty jako kleštěmi bylo výrokem spravedlnosti, jaký vynášel „divotvorce“.

Za plstěnými stěnami jurty skučela a vyla vichřice a hlasitě šlehal do nich sníh. Ve vytí větru bylo lze slyšeti přerůzné hlasy, volání, výkřiky muk a bolesti, zlověstný a táhlý smích. Pomyslil jsem si, že za takových podmínek je snadno uvésti pastevce v údiv „zázraky“ a podrobiti si ho, neboť sama příroda působí mystickou náladu.

Sotva probleskla ta myšlenka mou hlavou, když Tušegun obrátil náhle ke mně obličej s přimhouřenýma pronikavýma očima.

„Jest ještě, mnoho nezbádaných věcí na světě,“ zašeptal pronikavým hlasem. „Velmi mnoho. Kdo zná část tajemství, může dělat zázraky. Ale to je dáno jenom vyvoleným. Ukáži vám to a potom mi řeknete, událo-li se vám viděti někdy něco podobného…“

Povstal, vykasal si rukávy pláště, zahrnul si jeho konce za pas, vytasil z pochvy nůž a přistoupil k pastýřovi.

„Vstaň, Mičíku,“ rozkázal.

Sotva se pastýř zdvihl se svého lůžka, když mu Tušegun mocným vzmachem ruky rozepial kožich a vrazil mu nůž do prsou. Pastýř padl naznak. Tušegun se schýlil nad ním. Spatřil jsem otevřená krvácející prsa pastuchova s oddychujícími plícemi a bijícím srdcem; rukávy a konce pláště Kalmukova byly zbroceny krví. Zpozoroval jsem, že se nachýlil níže a jal se rozparovati břicho ležícího Mongola. Přivřel jsem oči… Po chvíli jsem upřel zrak na Tušeguna. Seděl zamyšlen na dřívějším místě u oltáře a vypouštěl zvolna kouř z dýmky. Na druhé straně ohniště spal klidně pastýř s rozepiatým kožichem na prsou.

„To je záhadné,“ zvolal jsem. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„O čem mluvíte?“ otázal se mne chladně Kalmuk.

„O hypnotickém pokusu nebo o „zázraku“, jak to nazýváte,“ odvětil jsem, podivuje se jeho klidnému hlasu.

„Nikdy jsem s vámi o něčem takovém nemluvil,“ odpověděl tímtéž chladným hlasem, jenže v jeho očích zahrála ironie.

„Viděl jste?“ otázal jsem se agronoma, který bafčil s melancholickou tváří z dýmky.

„Co jsem měl vidět?“ otázal se ospale.

Pochopil jsem, že jsem se stal obětí hypnotické síly Tušegunovy.

Nazítří jsme se rozloučili s „čarodějem“. Naše skupina se rozhodla vrátiti se do Uliasutaje, Tušegun-Lama pak chtěl „utonouti v prostoru“, jak se sám vyjádřil. Toulal se po celém Mongolsku, pobývaje v chudých jurtách pastýřských, v kaplích s poustevníky, nebo v nádherných sídlech knížat a vůdců kmenových, všude obklopen stejnou úctou a pověrečným strachem, uchvacuje bohaté a mocné, chudé a slabé plamennou výmluvností, vypravováním a zázraky.

Kalmuk, tiskna mi ruku a usmívaje se chytře, řekl mi přitlumeným hlasem:

„Čínským úředníkům se o mně nezmiňujte…“

Slíbil jsem mu, že zachovám mlčení. Tušegun se mnou poodstoupil a počal hovořiti zamyšleně:

„To, co jste včera viděl v jurtě, je drobným kouskem magickým. Evropané nechtějí věřit, že tajemná věda kvete mezi námi, dětmi přírody, kteří se touláme mezi jejími zjeveními, obklopeni jejími mocnými silami. Ach, kdybyste viděl divy a moc svatého mudrce Taši-Lamy, který rozkazuje lampám a svícnům v svatyních, aby se rozsvěcovaly před starým Budhou, těžkým dveřím svatyň, aby se otvíraly a zavíraly, a s kterým rozmlouvají lidskými hlasy sochy a obrazy bohů! Jest ještě mocnější člověk, ale ten je na jiném světě …“

Vzpomněl jsem si hned na horskou trhlinu u Aršanův v kotlině Nogan-Kul, z níž vycházely sirné výpary a nad níž byl nápis: „Vchod do říše podzemní Aharti“.

Připomněl jsem si slova, která pronášel s mystickou úctou a strachem nojon-lama Soldžaku a dvorní Gelong knížete Čultu o „Velikém Neznámém“, zpola legendárním, zpola skutečném „vládci světa“, jenž má své sídlo a obrovskou říši v podzemí naší planety.

„Vládce světa v Aharti?“ otázal jsem se.

Kalmuk se vzchopil a v úžasu upřel na mne své rysí zraky.

„Vy jste o něm slyšel?“ zašeptal a zamyslil se hluboce. Než za chvíli zdvihl hlavu a vážným, smutným hlasem pravil:

„Než jeden člověk na zemi zná jeho jméno, jen jediný z lidí nyní žijících byl v říši Aharti. Tím člověkem jsem já. Proto právě si mne váží svatý Dalaj-Lama a obává se mne „Živý Budha“ v Urze. Ale to jsou plané obavy. Nikdy se nebudu ucházeti o svatý úřad nejvyššího kněze a pána Tibetu nebo o trůn potomků Džengis-Chanových, jímž vládne urginský Bogdo-Gegeni-Chan, vysoký hodnostář žluté víry. Nejsem mnich, jsem bojovník a mstitel....“

V okamžiku se vyšvihl Tušegun do sedla a udeřiv koně a rozloučiv se zběžně obvyklým mongolským pozdravem „Sajn! Sajn, bajna!“ zmizel ve stepi.

Na zpáteční cestě nám vypravoval starý Ceren sta legend, jejichž středem bylo jméno Tušeguna-Lamy. Jedno takové vypravování mi utkvělo zvláště v paměti, tím spíše, že mi je potvrdil mongolský kníže Džap-Hun a ruský kolonista Jerin, kteří byli svědky události.

Bylo to v letech 1911 až 1912, kdy Mongolové, byvše vehnáni do zoufalství, bojovali se zbraní v rukou proti Číňanům za svobodu a za lidská práva. V západním Mongolsku bylo hlavní čínskou pevností Kobdo. Mongolská vláda pověřila knížete Boldon-Huna úkolem dobytí oné pevnosti. V čele špatně ozbrojených a úplně nevycvičených jezdců podnikl kníže několikráte útok proti Kobdu, ale desítitisícová posádka vyzbrojená kulomety odrážela útoky. Marně hynuli Mongolové pod stěnami tvrze, marně šel odvážný a ukrutný Baldon osobně do boje; jeho oddíl, zdecimovaný kulomety, se rozplýval bez účinku. Pojednou se objevil neočekávaně Tušegun-Lama a svolav Mongoly, oslovil takto „ciriky“ (vojáky):

„Mongolové, nesmíte se bát před smrtí a ustupovat! Bojujete a umíráte za Mongolsko, kterému je souzeno Bohem státi se opět velikou zemí síly a moudrosti. Hleďte do budoucna.“

Obepsal rukama dva široké kruhy a všichni spatřili nepřehlednou plochu Mongolská s četnými, bohatými tábory a s množstvím stád dobytka hovězího, ovcí i koní. Po stepích uháněli krásně odění jezdci na bystrých, bohatě ustrojených ořích. Ženy v hedvábných šatech s těžkými stříbrnými a zlatými ozdobami na hlavách rozmlouvaly vážně a klidně. Dlouhé karavany velbloudů, vedené čínskými kupci, kteří se poníženě klaněli vznešeným mongolským saitům obklopeným družinami „ciriků“, kráčely po silnici. Vidina po chvíli zmizela, avšak Tušegun se jal znovu mluviti.

„Nebojte se smrti! Je jen vysvobozením od strastí dočasného života pozemského a přechodem do království blažených. Obraťte oči k východu. Vidíte své bratry a přátele pobité v těžkých bojích?“

„Vidíme, vidíme,“ volali radostně mongolští bojovníci.

Skutečně spatřili shromáždění jakési síně prostorné a zalité vábným světlem vycházejícího slunce. Byly to buď obrovské knížecí jurty nebo síně svatyně. Červené a žluté záclony hedvábné přikrývaly v nádherné stupnici barev stěny a zakrývaly výklenky; všude zářily pozlacené sloupy a dveře. Na velikém šarlatovém oltáři hořely zářivými plameny veliké červené svíce v zlatých svícnech, stály drahé stříbrné a zlaté nádoby s obětním mlékem, s ořechy a s prosem. Na měkkých kobercích a barevných přikrývkách seděli nádherně odění Mongolové, v kterých přítomní poznali druhy padlé pod hradbami Kobda. Před nimi stály nízké lakované stoly s velikými podnosy a mísami plnými kouřícího se masa, pečiva, suchého sýra, datlí, rozinek a ořechů. Mongolové kouřili ze zlatých dýmek a vedli veselé rozmluvy....“

Obraz zmizel a před očima užaslých diváků zůstal jen záhadný a hrozný Kalmuk se zdviženou rukou.

„Jděte do boje,“ zvolal, „a nevracejte se bez vítězství! Budu všude s vámi…“

Počal útok. Mongolové bojovali jako tigři, hynuli masami, ale vedrali se na hradby a do tvrze. Tenkráte se opakovaly výjevy vojenských orgií, jaké prováděly tatarské ordy v nepamětných dobách, když bořily evropská města.

Baldon-Hun dal nad sebou nésti tři červené chocholy. Bylo to znamením, že vůdce dává město dobyvatelům na tři dny v plen. Nastalo vraždění a loupení. Všichni Číňané v Kobdu byli vyvražděni a město bylo vydrancováno a spáleno. Tvrz byla vyvrácena ze základů. Po tomto vítězství táhl Baldon-Hun v čele tří set jezdců do Uliasutaje, avšak Číňané již byli opustili ono město a prchali rychle přes Barkul k čínským hranicím. Kníže se spokojil pouze s pobořením „Jamyně“, čínské tvrze, kterou jsem viděl s pobořenými náspy, hradbami a budovami, se spálenými baštami a s rozsekanými pevnostními vraty.