Zemí lidí, zvířat a bohů/Mongolsko

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
V „zemi zemí“	Mongolsko	Tajemný lama-mstitel

Údaje o textu
Titulek:	Mongolsko
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Mongolsko.

V srdci Asie se rozkládá tajemná, bohatá, obrovská země — Mongolsko.

Od svahu Ťan-Šanu a horkého písku západního Džungarska až k zalesněným horám Sajanským a k veliké čínské zdi zabírá největší část Střední Asie. Kolébka národů, dějinných událostí i legend, vlast největších a nejkrvavějších výbojců, kteří zůstavili po sobě ruiny svých sídelních hradů, již zasypané pískem pouště Gobi, své kouzelné pečetní prsteny a staré kočovnické zákony; říše mnichů a zlých duchů, rejdiště kočovných kmenů — nomádů, ovládaných zbožňovanými potomky chánů Džingisa a Kublaje — to jest Mongolsko.

Tajemná země kultu Rámy, Sakkia-Muni, Džonkappy a Paspy, věrně střeženého „Živým Bohem“ (Budhou), vtěleným v jednoho ze tří hodnostářů lamaické hierarchie církevní, Bogdo-Gegeni v Ta-Kure neboli v Urze; země divotvorných lékařů, proroků, jasnovidných věštců a čarodějů; země ve znamení „svastiky“, země, kde žijí mohutné, hrdé myšlenky, vládců Asie a poloviny Evropy, před věky zhaslými — to je Mongolsko.

Země holých ponurých hor, rozpalovaných žárem slunečním a mrskaných studeným větrem, země nekonečných stepí, země nemocného dobytka, hnízd moru, malomocenství a černých neštovic; země horkých sirnatých zřídel, divokých horských přechodů, obývaných zlými démony; země svatých jezer, plných obrovských ryb, země vlků, jelenů, skalních beranů, divokých koní, zdivočelých psů a dravých ptáků, kteří drásají a požírají těla mrtvých, vyhozená na step — to je Mongolsko.

Země, kde vymírá původní národ mongolský, hledě na bílé, rozsypávající se kosti svých předků, kde vymírá národ, který si kdysi podmanil Čínu, Siam, Indii, Rusko, a jehož strašlivý náraz se rozbil o ocelovou hruď polského rytířstva, které tenkráte bránilo celého křesťanského světa před záplavou asijskou, seslanou trestajícím Bohem — to je Mongolsko.

Divným řízením osudu jsem musel v této zemi žít a cestovat přes půl roku, když jsem se byl předtím marně pokusil proniknouti Tibetem k oceánu Indickému. Bylo souzeno mně i mému starému, osvědčenému soudruhovi v cestování i v nehodách, abychom se činně účastnili velmi důležitých a nebezpečných událostí, které se odehrávaly na území Vnějšího Mongolska neboli Halhi v r. 1921. Měl jsem tudíž příležitost poznati zblízka pokojný, dobrý a uctivý lid mongolský, jeho šlechetnou, ale ustrašenou duši, jeho strasti, trampoty i naděje; pochopil jsem celou ohromnou tíži strachu před neproniknutelným tajemstvím života.

A v Mongolsku je tolik tajemství!

Řeky, jež lámou náhle, za největších mrazů s hukotem a praskotem ledová pouta; jezera, jež vyvrhují na ploché břehy lidské kosti; nesrozumitelné, divoké hlasy v horách; bludné plaménky blikající na rašeliništích; planoucí jezera, horské vrcholy, na nichž umírá každý, kdo se tam odváží; celá hnízda hadí v hlubokých teplých údolích, nezamrzající potoky, skály připomínající zkamenělé jezdce, velbloudy, vozy. A nad tím vším holé, bezbarvé, beznadějné hory, podobné záhybům ďáblova pláště, rdícím se při západu slunce jakoby plamenem vzpoury nebo krví tiché oběti.

„Pohleď tam,“ řekl mi jednou velmi starý pastýř ukazuje rukou k prokletému horskému přechodu Zagastaje. „To nejsou hory. To leží On v červeném plášti a očekává den, kdy vstane a započne boj na život a na smrt s dobrými bohy.“

Skutečně, v té chvíli mi vyvstal v duši mystický obraz proslulého malíře Wróbla. Právě takové holé štíty horské, podobné řasnatému, fialově červenému plášti satanovu, jehož tvář zastíral šedý mrak, dýšící hrůzou a smrtí.

Strašná to země, Mongolsko! Země tajemství, země satanova!

Není tudíž nic divného, že každá násilná změna panujícího zde prostého způsobu života asijských kočovníků vyvolává krveprolití a hrůzy k radosti satana, shlížejícího s nenávistí a pohrdáním s mrtvých hor.

Na zpáteční cestě z Koko-Noru do Mongolska jsme si odpočinuli v klášteře Narabanči a později jsme se ubytovali s druhem v hlavním městě západního Mongolská Halhi v Uliasutaji. Jest to poslední město na západě Vnějšího Mongolska. Poslední… ze tří. V Mongolsku jsou pouze tři města: sídlo „Živého Boha“ a administrativní středisko Urga neboli Ta-Kure (veliký klášter), Uliasutaj a Ulankom nedaleko od jezera Ubsa. Jest ještě město Kobdo, ale to jest sídlem zatemnělé čínské administrativy pro onen kraj, jenž je obydlen kočovnými kmeny, žijícími pod svými knížaty z bohatýrského kmene Oletů a uznávajícími jen podle jména nadvládu Urgy a Pekinu. V Uliasutaji pak a v Ulankomě jsou mimo guvernéry čínské, kteří tam neprávem vládnou, guvernéři mongolští — „saitové“, jež ustanovuje svými dekrety „Živý Bůh“ z Urgy po dohodě s ministerskou radou.

Přišedše do onoho města pohroužili jsme se hned do víru vášnivé politiky. Právě vznikly nepokoje mezi Mongoly přivedenými k zoufalství útiskem čínských úřadů, jež si počínaly vůči nim bezohledně, chtíce od nich vynutiti všechny daně a dávky za uplynulá léta, ve kterých Halhi vymanivši se z područí čínského se samo spravovalo. Ruští kolonisté utvořili několik stran a vedli mezi sebou zavilý boj; ve Východním Mongolsku válčil v čele vojsk rusko-mongolských s Číňany budhista a Němec, ruský generál baron Ungern von Sternberg, který hájil nezávislosti a svrchovanosti „Živého Boha“; ruští uprchlí důstojníci se seskupovali v družiny, chystajíce vzpouru proti bolševikům v Sibiři; mongolské úřady bez výjimky přály těmto družinám, ale zato čínští úředníci pronásledovali a utiskovali Rusy a s nimi i jiné cizince. Sovětská vláda, znepokojena mobilisací ruských uprchlíků, posouvala svá vojska stále dále a hlouběji do Mongolska a čínští guvernéři vstupovali ochotně v jakési tajné styky s bolševickými komisary; v Urze utvořil ministr „buforové“ republiky Jurin komunistickou správu v ruské městské čtvrti s někdejším popem v čele; ruští konsulové byli nečinní, starali se leda o obchody a o rozprodej státních statků; Číňané zesilovali posádky na důležitých strategických místech Halhi a vysílali do vnitra země kárné oddíly; čínští vojáci vpadali do domů soukromých osob, loupili, vraždili a dopouštěli se násilí.

Do takového ovzduší jsme se dostali hned po příjezdu.

Můj soudruh mi často říkával: „Raději bych rdousil bolševiky, potýkal se s chunchuzy a jedl maso morem zdechlých býků, než poslouchati stále nové a stále úzkostlivější zprávy.“

Agronom měl pravdu. Nejhorší bylo, že ve zmatku vášní, pletek, útoků a intrik mohla se rudá vojska nepozorovaně přiblížiti do Uliasut a zajmouti je všechny za tichého souhlasu čínského guvernéra.

Byli bychom velmi rádi opustili ono město, ale neměli jsme, kam jeti. Na severu byli naši nepřátelé — bolševici, na jihu jsme ztratili již navždy šest soudruhů a prolili jsme i nemálo vlastní krve; na západě, v okolí Kobda, zuřili proti cizincům Číňané; na východě zuřil boj, a přes veškeru snahu čínských úředníků, aby věc utajili, přicházely o boji zprávy často zmatené a nesprávné, které však dávaly přece tušil, že je situace vážná.

Museli jsme tedy zůstat v Uliasutaji a mimovolně žít jeho životem. Našel jsem tam dva Poláky, vojáky páté polské divise sibiřské, kteří utekli ze zajateckého tábora a dostali se Urianchajem do Mongolska pak dvě polské rodiny a dvě americké obchodní firmy. Spojili jsme se a utvořili jsme si vlastní zpravodajství, sledujíce pozorně vše, co se dělo ve městě i v Západním Mongolsku. Podařilo se nám navázati styky s mongolskými i čínskými úřady, a tím nám bylo velice usnadněno přehlédnouti stav událostí.

Velmi rozumný a sčetlý mongolský „sait“, kníže Čultun-Bejle, se velice se mnou spřátelil a z jeho vypravování jsem seznal celkovou situaci i její příčiny.

„Stala se veliká křivda, pane,“ řekl úzkostlivým hlasem „sait“. „Naše země hyne! Zvláštními úmluvami Mongolska, Ruska a Číny 21. října 1912, 23. října 1913 a 7. června 1915 dosáhlo Halhi nezávislost a náš duchovní vůdce „žluté víry“ jeho svatost Živý Budha s titulem Bogdo Džebtsung-Damba-Hutuchtu-Chan se stal císařem celého Vnějšího Mongolska. Pekinská vláda zachovávala smlouvu, dokud bylo Rusko mocné a dbalo svých politických zájmů v Asii; ale již počátkem r. 1915, když se vyvíjela vojna s Němci pro Rusko nepříznivě, počala nám Čína odebírati část po části námi dobytá práva. Když pak v Rusku vypukla revoluce a nastaly bolševické časy, tu si již čínská vláda nemusela ukládat zdrželivost. Všichni vlastenečtí „saitové“ byli nahrazeni lidmi oddanými čínské vládě a pak bylo do naší země přivedeno čínské vojsko, které vydíralo branným násilím z obyvatelstva daně za minulá léta. Obyvatelstvo Halhi bylo oloupeno o vše a všude kolem měst a klášterů je viděti osady ubožáků, bydlících v podzemních děrách a žijících z almužny. Všechen náš národní majetek byl zabrán: klenotnice v Urze, arsenály, sklady, kláštery. Všichni vlastenci úpěli v čínských vězeních nebo byli otráveni čínskými lékaři, poslanými k nám k tomu účelu. Ukázaly se nepěkné zjevy mezi zchudlými a zdemoralisovanými drobnými rody knížecími. Číňané získávali Mongoly penězi, dávali jim vysoké hodnosti a řády a ti zrádci jim sloužili ke zkáze Halhi! Nediv se proto, že jak vládnoucí třída „Živý Bůh“, chanové, knížata a vyšší lamové, tak i obecný lid stejně nenávidí čínské uchvatitele a všichni čekají jen na chvíli osvobození a pomsty. Ale povstání jsme nemohli vyvolat. Neměli jsme zbraní, neměli jsme vůdců, neboť všichni vůdcové buď již zahynuli, nebo byli pod přísným dozorem a každý jejich pokus ozbrojeného zápasu by byl skončil pro ně

v tomtéž pekinském žaláři, ve kterém zemřelo před několika lety hladem osmdesát našich nejznamenitějších knížat, potomků velikého Mongola a vysokých lamův — nejodvážnějších bojovníků za svobodu Halhi. Bylo třeba nějakého vnějšího popudu, aby veškero obyvatelstvo najednou povstalo a tu pomohli mimoděk sami Číňané, když uvěznili „Živého Budhu“ a již po druhé se snažili přesvědčiti národ, že Bogdo Chan je posledním vtělením Budhy. Tenkráte tedy došlo k prvnímu spiknutí a lamaité se počali radit se „Živým Budhou“ a osnovali plány, jak by ho vybavili z rukou čínských, a chystali se k boji za štěstí naší země a národa. Naši lamové vstoupili ve styk s potomkem burjackých carů knížetem Džam-Bolonem a jeho prostřednictvím s ruským generálem baronem Ungernem, který měl titul knížete mongolského, byl vyznavačem naší víry a upřímným přítelem a „bratrem“ „Živého Budhy“ v Urze a Dalaj Lamy ve Lhasse tibetské. Nyní právě zuří válka.“

To mi vypravoval kníže Čultun-Bejle, potomek velikého Džengisa.

Značně později přišly do Uljasutaje zprávy, že baron Ungern von Sternberg vkročil s malým oddílem jízdy ze Zabajkalska do Mongolska a po několika nezdařilých pokusech se zmocnil 3. února 1921 útokem Urgy a odevzdal Džengisův trůn „Živému Budhovi“ s titulem císaře Bogdo-Chana. Avšak v polovici března zde ještě nikdo nevěděl o oněch podrobnostech války a o nezávislosti Halhi, ačkoliv v březnu způsobil baron Ungern množství porážek čínským vojskům a stal se pánem v zemi. Číňané tajili úzkostlivě pravdu a nepropouštěli nikoho z Urgy na západ. Ale přesto nám docházely zvěsti.

Ovzduší bylo den ze dne těžší. Poměry mezi Číňany, Mongoly a Rusy byly velmi napiaté.

Guvernér čínský Van-Dzao-Dziun a diplomatický zástupce Fu-Sian, oba velmi mladí lidé, se chtěli zalíbiti své vládě a provozovali nepromyšlenou politiku vůči Mongolům i Rusům, štvouce je proti sobě. Van-Dzao-Dziunovi pomáhal nástupce propuštěného Čultun-Bejle, nový sait, Číňanům oddaný a Mongoly nenáviděný.

Ruští důstojníci utvořili tajně družinu na obranu, kdyby se k nim Číňané chovali nepřátelsky, ale v družině nastaly hned spory a intriky a nebylo pochyby, že by se ve chvíli nebezpečí ihned rozběhla.

Obávajíce se příchodu vojsk, dohodli se cizinci vyslati výzvědy, aby zjistili situaci na západě, k čemuž jsme se já a můj agronom ochotně propůjčili. Kníže Čultun nám dal za průvodce úředního tlumočníka, starého Sojota Cerena, který mluvil plynně rusky. Byla to místní znamenitost, známá v celém Mongolsku, neboť slynul jako nevyrovnatelný jezdec. Ještě nedávno býval Ceren posílán s velmi důležitými tajnými listinami do Pekinu a projel koňmo za devět dní 2400 kilometrův, jež dělily Uliasutaj od hlavního města čínského. Cestu tu vykonal takto: Dal si obvázati prsa, břicho a nohy proužky silného plátna, aby se nevytřásl příliš na sedle. Na čepici měl připevněna tři orlí péra na znamení, že musí „letět jako pták“, v záňadří choval dokument „dzara“, na který dostal poštovní koně na první požádání. Maje s sebou náhradního koně a dva poštovní průvodce „ulačeny“, uháněl, co kůň stačil k první poštovní stanici „urtonu“. Jeden z „ulačenův“ pádil napřed, přichystal koně na výměnu a když Ceren dojel, sňali ho i se sedlem a přenesli ho na svěžího koně, načež vyjel Ceren s novými ulačeny dále. Na každém třetím „urtoně“ vypil šálek horkého slaného čaje a nesestupuje s koně jel dále. Po 18—20 hodinách této šílené jízdy se zastavil na nocleh v urtonské jurtě, kde snědl celou skopovou kýtu, vypil množství čaje a spal jako zabitý do rána. Tak uháněl malý, hubený Ceren devět dní bez oddechu. A s ním právě jsme se vydali na cestu za mrazivého zimního dopoledne a jeli jsme na západ ke Kobdu, odkud přicházely poplašné zprávy, že „rudí“ vkročili do Ulankomu a že jim Číňané již vydávají cizince.

Za několik hodin jsme přejeli přes zamrzlou řeku Zaphyn, která pohlcuje každoročně mnoho obětí, jež hynou v jejích písčitých hlubinách. Za řekou jsme vjeli do úzkého údolí mezi horami a nevelikými lesy modřínovými.