Zemí lidí, zvířat a bohů/V „zemi zemí“

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Tažení přeludů	V „zemi zemí“	Mongolsko

Údaje o textu
Titulek:	V „zemi zemí“
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V „zemi zemí“.

Když jsem se probral ze mdlob, obklopoval nás už tajemný Tibet, „země zemí“, svými nebetyčnými štíty, močálovitou rovinou Cajdam a kotlinou Koko-Nor, s nejrozmanitějšími krajinnými obrazy.

Dost široká cesta se stopami kol, okutých železnými svorami, nás vedla přes hory; pátého dne jsme vešli do kotliny, v jejímž středu ležel Koko-Nor. Nazývají-li cestovatelé Finsko „zemí tisíce jezer“, měla by se nazývat severní část kraje kokonorskěho „zemí milionu jezer“. Prošli jsme na západ od Koko-Noru mezi Dulan-Kittem a jezerem, probírajíce se mezi bahnisky, močály, jezery a hlubokými i bažinatými říčkami. Voda tam nezamrzala; teprve na vrcholech horských přechodů jsme cítili působení mrazivých a silných větrů severních.

Domorodce jsme potkávali řídko. S velikými obtížemi jsme museli vyhledávat tibetské pastýře, od nichž náš Kalmuk kupoval skopce a dostával pokyny o další cestě. Obešedše od východu jezero Tassun, spatřili jsme neveliký klášter, v němž jsme se zastavili.

Mimo nás prodlévala v klášteře ještě nějaká skupina cestujících. Byli to Tibeťané. Chovali se k nám velmi vyzývavě; na všechny otázky Kalmukovy odpovídali posměšným mlčením. Všichni byli ozbrojeni ruskými nebo německými puškami a přepásáni; za pasy měli náboje a revolvery. Zpozoroval jsem, že si nás prohlížejí velmi bedlivě, odhadujíce patrně naše síly.

Téhož dne opustili Tibeťané klášter. Přikázal jsem Kalmukovi, aby se vyptal převora kláštera na ony podezřelé hosty. Mnich dával vyhýbavé odpovědi, ale když jsem mu ukázal psaní hutuhty z Narabanči-Kure a Veliký žlutý „chatyk“, který jsem od něho obdržel, stal se laskavějším a hovornějším.

„To byli zlí lidé,“ šeptal, „střežte se jich!“

Avšak nechtěl povědět jména jejich vůdce, při čemž se odvolával na příkaz lamaismu, který zakazuje vyřknouti jméno otce, učitele a náčelníka. Značně později jsem se dověděl, že v Tibetě právě tak jako v Číně se vyskytují často lupičské tlupy. I tu i tam utvoří některý bandita vlastní ozbrojenou tlupu a stane se postrachem obyvatelstva v okolí. Vůdce lupičů se objeví po určité době u obchodních firem, v klášteřích, ve vsích a v bohatých osadách, žádaje určitý plat, a od té doby se stávají lupiči ochránci těch, kteří přistoupili na jejich požadavky.

Domnívám se, že vůdce tlupy tibetských banditů čili „mtudrů“, čínsky „chunchuzů“, byl převorovi kláštera na Tassuně takovým ochráncem proti útokům jiných tlup lupičských, které jsou domovem ve všech zemích, jež kdysi patřily nebo nyní ještě patří do svazu staré Číny, mimo Mongolsko.

Kolem jezera Tassunu je několik stálých osad. Když jsem je navštívil, pátraje marně po průvodci, všiml jsem si nezvyklého zjevu. Za své cesty Mongolskem jsem zapomněl, že jsou zlatovlasí lidé. Avšak, ó dive! Osadníci tassuňských vsí měli většinou světlé nebo ryšavé vlasy jako mosaz. Pátral jsem po původu těch podivných typů s mongolskými tvářemi a světlými vlasy, které se tak neharmonicky odlišují od temněhnědé pleti obličeje s vysedlými lícními kostmi a s černýma šikmýma očima, a dověděl jsem se neobyčejnou historii o osadnících. Předkové jejich přišli do Tibetu v XIII. století z Benátek a z Janova, zlákáni byvše vypravováním sekretáře Džengischanova, Janovana Marca Pola, který ztrávil dlouhá léta v Mongolsku, Tibetě a v Číně, cestuje s císařem a s chánem Kublajem, vladaři Asie a poloviny Evropy. Jsou to jediní obyvatelé v Tibetě, kteří se zabývají rolnictvím a chovají dobytek v ohradách po evropském způsobu. Vzpomínku na své podnikavé předky si zachovali věrně po mnohá pokolení i s vypravováním o jejich životě a činech a předávali ji spolu se starými benátskými zbraněmi, s přílbicemi a meči janovskými svým potomkům. Ač si nezapamatovali jmen svých předků a nemohli vyslovit cizích jmen, přece si zachovali příjmení „Bystrý“, „Válčící“, „Střelec“, „Záhubce strašného Lamparta sněžného“ (levharta sněžného — felis nivica). Mezi oněmi potomky obyvatelů krásné Italie jsem viděl dvě ženy s modrýma očima a s překrásně vykrojenými ústy. Ony tibetské „signoriny“ byly však stejně špinavé a divoké jako ostatní Tibeťanky, jichž původ zaniká v temnotách minulosti.

Jest ovšem pověst, že jakýsi opičák toužící po dojmech se dostal přes strašlivé Himalaje do Tibetu, kde pojal za manželku dceru „ducha hor“ a z toho manželského páru povstal národ tibetský.

Odtud se dostal kult opice do Číny, kde se objevuje v architektuře a malířství XII., XIV. a XV. století velmi často v přerůzných motivech.

Jakmile jsme se vydali na další cestu, hned jsme zpozorovali, že jsme sledováni. Jacísi jezdci se často ojediněle vynořovali z lesa a ze skal a pozorovali každý náš pohyb, ale každý pokus přiblížiti se k nim a promluviti s nimi byl marný. Mizeli jako stíny na svých malých rychlých konících. Přebrodili jsme se sněhem neschůdných horských přechodů Hamšanu, jdouce po stopách nějakých vozů a jezdců a již jsme se chystali k odpočinku, když vyjelo náhle na bílých koních asi čtyřicet jezdců a vypálilo do nás několik salv. Dva moji důstojníci spadli s nářkem s koní. Jeden byl zabit, druhý žil ještě několik minut. Nedovolil jsem svým lidem stříleti a vyvěsiv bílou vlajku, zavolal jsem Kalmuka a jel jsem k jezdcům, abych ujednal s nimi mírovou smlouvu.

Tibeťané po nás ještě dvakrát střelili, ale po chvíli střelba umlkla a tlupa jezdců počala k nám sestupovati s hory.

Pozdravivše se mlčky jali jsme se vyjednávati. Tibeťané nám oznámili, že na Hamšanu, jako na místě posvěceném bohům, není dovoleno zapalovati ohniště a tábořiti, a radili nám, abychom jeli dále, kde budeme bezpečnější. Když se nás vyptali, odkud a kam jedeme, překvapil nás jeden z Tibeťanů prohlásiv příkře, že oni znají bolševiky a mají je za dobré lidi, kteří chtí osvoboditi asijské národy od jařma bílých ras. Nechtěl jsem vésti s loupežníky politický spor a rozloučiv se s nimi odjel jsem. Po celou dobu, co jsme jeli s hory k naší družině, jsme očekávali ze zadu kulku, avšak Tibeťané zachovali, jak bylo patrno, úctu před bílou vlajkou.

Smutni ponechali jsme těla dvou našich přátel mezi kamením a zvolna jsme se hnuli dále. Jeli jsme celou noc, snažíce se vyjíti z hor, jimiž se táhl Hamšan. Naše koně se zastavovali a klesali únavou, ale přinutili jsme je jíti dále. Zastavili jsme se teprve, až slunce bylo vysoko. Pro jistotu jsme neodsedlali koní, uvolnili jsme jim řemení jen potud, aby si mohli lehnout a odpočinout. Před námi se rozkládala širá močálovitá rovina. Na onom místě vyvěrá řeka Ma-Chu, která není ničím jiným, než pramenem jedné z největších řek Žluté Asie, Hoang-Ho. V dáli se třpytilo veliké jezero Arung-Nor.

Rozdělali jsme oheň z „argylu“ (suchého hnoje), o kterých není v Mongolsku, a v Tibetě nouze, a vařili jsme čaj, když pojednou počala do nás se všech stran dobře mířená střelba. Skryli jsme se mezi kamením a čekali jsme, co bude dále. Střelba byla stále prudší. Všude na okolních výšinách blýskaly plaménky puškových výstřelů a kulky svištěly všemi směry.

Patrně jsme upadli do zálohy, byli jsme obklíčeni a určeni k záhubě. Zkusil jsem vyvěsiti znovu bílou vlajku, ale sotva jsem se zdvihl, již mě přinutilo krupobití střel, abych se opět skryl za skalou; té chvíle se mi zarazila do levé nohy kulka, odrazivši se od kamene. Jeden z mých lidí padl. Nebylo jiného východiska, leč přijmouti boj. Počali jsme palbu. Bitva trvala asi dvě hodiny. Mimo mne si odnesli ještě tři moji druzi lehká zranění. Drželi jsme se, pokud jsme mohli, avšak banditi se blížili pálíce stále přesněji. Naše situace se stávala zoufalou.

„Dosti toho,“ řekl starý plukovník. „Nasedat na koně! Musíme se obrátit kamkoliv, nebo nás zde postřílejí.“

„Kamkoliv…“ Bylo to strašné slovo! Neradili jsme se dlouho. Bylo jasno, že čím hlouběji budeme pronikati do Tibetu, majíce za sebou tlupy oněch lupičů, tím méně bude naděje, že vyvázneme životem. Rozhodli jsme se tudíž vrátiti se do Mongolska. Ale jak? To jsme ještě nevěděli…

Počali jsme ustupovati. Nepřerušujíce puškové palby, uháněli jsme na sever ze všech sil našich ubohých koní.

Moji soudruzi padali jeden po druhém. Padl Tatar s prostřelenou šíjí; za ním hlasitě kina se svalil po svahu hory plukovník Ostrovskij, byv raněn dvěma kulkami do břicha. Když jsme k němu doběhli, nežil již. Ležel se šedým, dlouhým plnovousem a s rozcuchanými vlasy, dívaje se klidně, s otevřenýma očima v širé nebe Tibetu a pěst pravé ruky měl hrozně zaťatu. Ustupujíce zanechali jsme na bojišti tři zabité přátele. Zdar podněcoval útočníky. Stávali se odvážnějšími, neskrývali se a již i stříleli s míst nekrytých.

Kulka mi zarazila přezku od boty do kotníku pravého chodidla. Můj nejstarší soudruh, agronom, zasténal, uchopivše za rámě. Statečný Kalmuk si obvázal zkrvácené čelo nějakým hadrem.

Pojednou asi patnáct Tibeťanů učinilo útok. Dali jsme jim dojíti velmi blízko a dali jsme salvu. Šest jich zůstalo na místě a dva, ztrativše koně, již leželi smrtelně raněni, utíkali sotva dechu popadajíce do skal. Ostatní jezdci se rozprášili na všechny strany.

Střelba pojednou přestala.

Za chvíli jsme zpozorovali bílou vlajku, vlající nad skalami, kam se ukryli útočníci. Zakrátko se k nám přiblížili dva jezdci. Ukázalo se, že byl náčelník banditů těžce raněn a nyní se obrátili k nám lupiči s prosbou o lékařskou pomoc, vědouce, že „Evropané vozí s sebou vždy lékaře“.

Hned mi zasvitl paprsek naděje. Nedbaje zraněné nohy, vzal jsem rychle lékárničku a odebral jsem se k nim s Kalmukem, ačkoliv se moji druzi obávali úskoku loupežníků.

„Namíchejte tomu satanovi cyankali,“ volali za mnou.

Ale já jsem měl jiný plán.

Byli jsme připuštěni k raněnému. Na houni mezi kameny ležel vůdce banditů. Byl jsem přesvědčen, že to není Tibeťan, nýbrž spíše obyvatel jižního Turkestanu, míšenec Sarta, Turkmena a Afgance. Patřil na mne prosebným pohledem a patrně velice trpěl. Ohledal jsem ho. Kulka mu prolétla levou stranou prsou. Raněný pozbyl mnoho krve. Rána byla rozhodně nebezpečná. Udělal jsem svědomitě vše, co jsem mohl. Natřel jsem ránu jodem a posypal jsem ji jodoformem, načež jsem ji převázal vatou a kouskem obvazu. Po té operaci jsem mu dal značnou dávku aspirinu, poněvadž měl horečku, neboť byl raněn již v poledne.

Naučil jsem jednoho z Tibeťanů, jak se vyměňuje obvaz, nechal jsem mu též trochu vaty, jodoformu a několik tabletek aspirinu.

Když jsem byl hotov, obrátil jsem se k lupičům, při čemž mi byl Kalmuk tlumočníkem, s touto řečí:

„Rána je nebezpečná, ale dal jsem vašemu vůdci silné a zázračné léky. Vím, že se uzdraví a brzo sedne na koně. Musíte však splnit jednu podmínku. Poslechněte! Zlí duchové smrti jsou u nemocného a ihned ho usmrtí, rozlehneli se nyní, kdy přijal mé léky, třeba jen jediný výstřel. Ba nesmí se ani zbraň nabíjet. Pamatujte si to! Jedenácte dní a nocí se nesmíte hnout s tohoto místa a nesmíte vložiti náboje do hlavně. Jinak se duchové smrti pomstí na vůdci…“

S těmi slovy jsem přikázal Kalmukovi vyjmouti náboje z jeho pušky a sám jsem vysypal kulky z Mauzeru. Banditi učinili okamžitě totéž, při čemž se po mně ustrašeně dívali.

Když jsem se vrátil ke svým, upokojil jsem je, že jsme na jistý čas bezpečni, ale že musíme jak možno nejdříve dorazit k mongolským hranicím. Avšak naše koně byli úplně vysíleni; proto jsme museli zůstati na místě a odpočívati po celé dva dni. Navštívil jsem raněného, kterému nebylo dobře. Ošetřili jsme zatím též své, na štěstí lehké rány a poněkud jsme si odpočinuli.

Dověděvše se od Tibeťanů o nejbližší karavanní cestě, zamířili jsme tam a zakrátko jsme velmi šťastně potkali velikou karavanu mladého mongolského knížete Punciga, který konal pouť z Urgy do Lhassy s psaním „Živého Budhy“ k Dalaj Lamovi.

Kníže nám velice pomáhal při obtížné cestě a vykonal s námi cestu do Narabanči-Kure, kde nás přivítal hutuhtu Dželib se srdečnou radostí a řekl nám na uvítanou:

„Věděl jsem, že se k nám vrátíte. Věštby mi prozradily vaše osudy. Vím, že budete ještě jednou hostem našeho kláštera… avšak v jiných podmínkách, v jiných…“

V Narabauči jsme ztrávili dva týdny, načež nás osud a události rozprášili po světě. Ruští důstojníci vstoupili do družin, jež se tvořily k boji s bolševiky, já pak jsem cestoval s agronomem dále přes Mongolsko a hnán touhou po vlasti, prožil jsem nové, nebezpečné a pro Evropana tajemné příhody.