Zemí lidí, zvířat a bohů/Divocí Čahaři

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Tajemný lama-mstitel	Divocí Čahaři	Démon Zagastaje

Údaje o textu
Titulek:	Divocí Čahaři
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Divocí Čahaři.

Vrátivše se do Uliasutaje, dověděli jsme se, že starý, vlastenecký sait, propuštěný ze služby, obdržel množství velmi znepokojivých zpráv. Značný oddíl bolševické jízdy napadl s úspěchem v okolí jezera Kosogolu družinu plukovníka Kazagrandiho, který ustupoval k Mureň-Kure, pročež sait očekával, že přitáhnou bolševici k Uliasutaji. Všichni cizinci se chystali opustit město, uváděli do pořádku záležitosti, avšak obávali se, aby na cestě na východ nepotkali čínské vojsko, které bylo vysláno z Kalganu. Rozhodli jsme se, že vyčkáme příchodu onoho oddílu, neboť tím mohla být změněna velmi podstatně situace.

Oddíl přišel po několika dnech. Skládal se ze dvou set lupičů bojovného kmene Čaharů, jimž velel Chunchuz, někdejší druh čínského maršálka Džan-Dzo-Lina^[1], právě takového bandity, jakým byl sám Ta-Šuan (veliký vůdce). Byl to vysoký, hubený Číňan s rukama sahájícími po kolena, s tváří zčernalou od slunce, mrazu a větru, se dvěma dlouhými jizvami přes čelo a jedním okem. Na hlavě měl obrovskou huňatou čepici. Člověk velmi ponurý a hrozný, s nímž by nebylo bývalo příliš příjemné potkati se za noci v lese.

Čahaři si obrali za tábořiště pobořenou tvrz, kde rozbili stany kolem jediného domu, ve kterém bydlel čínský guvernér a jeho úředníci. Téhož dne bezuzdná cháska poplenila čínský „dugun“ (skladiště), který byl kilometr od tvrze, a urazila Mongolku, ženu čínského guvernéra, na zvavši ji „zrádkyní“.

Sluší doznati, že pokud se posledního týká, měli Čahaři, jako Mongolové, trochu pravdu, poněvadž historka paní guvernérové vzbuzovala pohoršení.

Když přibyl guvernér Van-Dziao-Dziun do Uliasutaje, chtěl si vžiti ženu Mongolku. Nový sait, Číňany dosazený, dal vyhledati Mongolku, která by byla hodna tohoto vyznamenání. Brzo byla nalezena dívka a přes všeobecnou nevoli a pobouření vlasteneckých Mongolů odevzdána guvernérovi i s bratrem, zdatným Mongolem, který měl zastávat úřad adjutanta. Úřad záležel v ošetřování bílého pinčla, jejž dal čínský byrokrat nové manželce. Nic divného, že krásná paní se netěšila v místě zvláštní oblibě Mongolů.

Loupeže, rvačky a pitky neměly konce. Van-Dziao-Dziun se vynasnažoval všemožně, aby vypravil Čahary jak možno nejrychleji do Kobda a pak dále do Urianchaje.

Jednou dopoledne byli obyvatelé Uliasutaje svědky dosti nebezpečné a hrozné scény. Oddíl Čaharů táhl zvolna jedinou ulicí ve městě. Jezdci seděli na malých huňatých koních a jeli ve skupinách po třech. Byli oděni v teplé temnomodré pláště, přes něž měli přehozeny dlouhé mongolské kožichy z beraní kůže a na hlavách měli veliké medvědí čepice hluboko na uši a na oči naražené; ozbrojeni byli od hlavy po paty puškami, revolvery, šavlemi a noži. Jeli divoce a pronikavě křičíce, vyjíce a hvízdajíce a dívajíce se lačně po čínských krámech a domech osadníků. V čele jel jednooký vůdce, Chunchuz Mo-Taj, za ním pak tři jezdci v bílých kožiších s kožišinou navrch obrácenou. Potřásali čínskými korouhvemi, černě, bíle, žlutě a červeně pruhovanými, a troubili na veliké, bílé mušle, vydávajíce duté a chraptivé zvuky, a při tom pronikavě hlomozili.

Jeden čaharský voják, nemoha odolati pokušení, přijel k jednomu krámu, seskočil s koně a vnikl dovnitř. Ihned se rozlehly zděšené hlasy čínských kupců. Vůdce se rychle obrátil v sedle, hned zpozoroval čaharského koně u krámu a zamířil v tu stranu. Chraptivým hlasem zavolal Čahara a když se tento vyřítil z krámu, udeřil ho prudce těžkou nahajkou do obličeje. Z roztáté tváře vytryskla krev, ale Čahar skočil okamžitě na koně a vrátil se pokorně ke své skupině.

Užaslé obyvatelstvo se schovalo po domech, zatarasilo okna i dveře a se strachem hledělo za odcházejícími Čahary, nad nimiž se vznášely v mrazivém vzduchu výpary vyrážející z koní i z lidí. Několik kilometrů od Uliasutaje však oloupili čínskou karavanu, při čemž se k smrti spili.

Nato se dostali Čahaři kdesi u Hargany do rukou Tušegun-Lamových, který je do jednoho vyhubil, takže jejich rodné stepi nespatřily už oněch divokých jezdců, kteří se vydali s chunchuzským vůdcem Mo-Tajem na podrobení mírumilovných Sojotů, starých potomků kmene Tuba v daleké zemi urianchajské.

Několik dní po odchodu Čaharů napadlo tolik sněhu, jako nepamatoval dosud nikdo v Mongolsku. Veškera komunikace byla přerušena. Mongolští průvodci a majitelé karavan nechtěli dopravovati lidí ani nákladů, neboť nejen koně a velbloudi, nýbrž i zdlouhaví a silní býci a jakové se nemohli probrati hlubokým sněhem, do kterého zapadali po břicha a jehož svrchní kůra, vzniklá mrazem, tenká a ostrá jako sklo, je řezala do nohou.

Odejíti z Uliasutaje, kde se stávaly vnitřní poměry stále hroznějšími a kde rostlo nebezpečí bolševického útoku, jsme nemohli. Museli jsme proto vyčkávat. — Čeho? Smrti nebo vysvobození? Avšak zachránit nás mohly jenom naše vlastní síly a ostražitost.

Proto jsme museli vyzkoumat pohyby a úmysly sovětské jízdy. V tak důležité záležitosti jsem důvěřoval jen sobě a tak jsem se vydal spolu s agronomem znovu na výzvědy. Sait nám dal dva mongolské průvodce, stan s kamínky a zásobu potravin. Měli jsme dojít až ke Kosogolu, prozkoumati situaci v Khathyle a v Mureň-Kure.

↑ Také Čan-so-lin, nynější vládce v Mandžusku.

[1] Také Čan-so-lin, nynější vládce v Mandžusku.

[1]