Zemí lidí, zvířat a bohů/Démon Zagastaje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Démon Zagastaje
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
CBN Polona
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Démon Zagastaje.

Naše skupina, jež měla čtyři jízdní velbloudy a jednoho nákladního, postupovala dosti rychle údolím řeky Bojagol, míříc k horám tarbagatajským.

Cesta byla kamenitá a vysoko sněhem pokrytá; než velbloudi povzbuzovaní našimi Mongoly voláním „ok, ok,“ šli opatrně odhadujíce všemi smysly cestu. Po svazích hor se táhly téměř až k cestě veliké modřínové lesy. Minuli jsme tvrz „jamyň“, čínský „dugun“, a počali jsme stoupati do hor. Cesta byla strmá a nebezpečná, neboť sníh pokrýval vysokou vrstvou balvany, dolíky i příkopy. Velbloudi zděšeně stříhali ušima a chroptěli. Cesta vedla chvílemi s vrcholku hory do údolí, ale nepozorovaně jsme stoupali stále výše. V dálce, na vrcholcích hlavního hřbetu, bylo viděti pod těžkými nízkými mraky na sněhu jakési černé skvrny.

To jsou „obo“, svatá znamení, oltáře na počest Zagastaje, zlého démona tohoto přechodu, vysvětloval nám Mongol, který uměl ruský. Ten průsmyk se nazývá Zagastaj a obyvatelstvo o něm dochovalo velmi mnoho legend, starých jako ty hory samy.

Požádal jsem ho, aby nám vypravoval některou z nich.

Průvodce kývaje se na velbloudě a obhlížeje okolí začal:

„Jest tomu dávno, velmi dávno, ještě tenkráte, když vnuk Džengischanův seděl na trůně čínském a vládl celé Asii. Úskoční Číňané zabili chana a chtěli vyhladiti celou jeho rodinu, ale jakýsi starý a svátý lama vzal panovníkovu ženu a syna, ještě nemluvně, posadil je na velblouda, utekl za velikou zeď a zmizel v rodných stepích. Dlouho hledali čínští slídiči stopu uprchlíků, až ji konečně objevili a pustili se za nimi. Několikráte by byli málem dostihli nešťastníků, avšak lama dosáhl modlitbou a čarami, že se na hlavy pronásledovatelů snesla mračna sněhu, jimiž prošli velbloudi, ale koně nemohli se dostat vpřed. Starý lama pocházel z dalekého kláštera, který tu uvidíme brzo zblízka. Je to Džalchanci-Kure. Měli-li uprchlíci k němu dorazit, museli překročit Zagastaj, ale tu se právě stařec roznemohl, zachvěl se několikráte v sedle a spadl s velblouda mrtev. Zabědovala krásná Ta-Siň-Le, vdova po velikém chánu, ale vidouc čínské jezdce sjíždějící s hor do údolí, vydala se nešťastnice na další cestu. Unavení velbloudi se stále častěji zastavovali a klesali a ubohá žena si nedovedla s nimi poradit. Nepřátelé se přibližovali stále více. Už bylo slyšeti jejich radostné hlasy, prozrazující naději na odměnu, jakou očekávali od mandarínů, až jim hodí k nohám vak s hlavami potomka Džengisova a ženy hrozného vládce Asie. Nešťastná matka už viděla hlavu svého syna vystavenou na ponurém Chien-Menu na posměch pekinské luzy. Ustrašená a zoufalá žena zdvihla nemluvně k nebi a zvolala:

„Ó země! Ó bohové Mongolská! Hle, před vámi je pravnuk toho, který obestřel slávou jméno Mongolů od kraje světa ke kraji. Nedovolte, aby zahynula ratolest Džengischana Temudžina!“

Náhle spatřila vdova na kameni malou bílou myš, která skočila, když se přiblížil velbloud ke kameni, ženě na kolena a řekla jí lidským hlasem:

„Jsem poslána, abych ti pomohla. Jeď klidně a nelekej se! Tvoji pronásledovatelé se blíží k branám smrti.“

Avšak Ta-Siň-Le nedůvěřovala slovům bílé myši.

„Jak by jen mohla bílá myš zadržeti tři sta ozbrojených mužů?“

Myš seskočila na zemi a řekla:

„Jsem démonem štítů tarbagatajských, jsem Zagastaj. — Jsem mocný a milý Bohu. Poněvadž si pochybovala, vidouc zázrak — mluvící myš, stane se Zagastaj od té chvíle nebezpečným pro dobré lidi právě tak jako pro zlé.“

Vdova chanova byla zachráněna, ale Zagastaj zůstává neúprosným. V průsmyku vinoucím se četnými oklikami je třeba se míti stále na pozoru. Démon hor číhá stále na život cestujících.“

Mongol měl pravdu. Zagastaj jako by na nás číhal. Sotva jsme vjeli do jeho říše, obořil se na nás mrazivý vítr, hučel a skučel mezi skalami a změnil se konečně v zběsilou vánici. Vše kolem zaniklo a sotva bylo lze rozeznati; zasněženýma očima míhající se postavu velblouda, kráčejícího vpředu…

Pojednou jsem ucítil lehký otřes. Nevěděl jsem, co se stalo; ohlížel jsem se. Ale vše bylo jako dříve. Seděl jsem si pohodlně mezi dvěma torbami s masem a se suchary, jenom hlavy svého velblouda jsem neviděl. Zmizel beze stopy. Ukázalo se, že sjel se stezky do rokliny, avšak nepřipevněné torby a houně, dopadnuvše na zemi, zůstaly i se mnou na sněhu. Byl to patrně žertík démona Zagastaje. Avšak bylo mu toho příliš málo, a rozlítil se doopravdy. Vzteklými nárazy větru nás takřka shazoval s velbloudů a málem že nepovaloval naše hrbaté soumary, při čemž nám metal sníh do očí a zarážel dech. Přecházeli jsme často po úzkých stezkách za vánice právě na pokraji propasti. Před večerem jsme dospěli do malého údolí, kde vítr hvízdal a volal tisícerými zoufalými, ponurými hlasy. Nastala noc. Mongolové prohlíželi dlouho údolí, dívali se na hory a potom kývajíce smutně hlavami oznamovali:

„Ztratili jsme cestu. Musíme zde zůstat na noc. Chyba, že jsme nedošli do nějakého lesa, budeme bez ohně a mráz přituhuje…“

S velikou námahou jsme postavili zkřehlýma rukama stan a upevnili jsme jej proti větru svými těžkými vaky, sedly a sněhem. Mongolové vyhrabali v sněhu příkopy a voláním „cok! cok!“ přinutili velbloudy, aby se do nich položili.

Když jsme vešli do tmavého a studeného stanu, můj soudruh, pořádně promrzlý, hlasitě zabědoval, a nechtěje se smířiti s myšlenkou, že by měl přenocovati v ledovém stanu, co zatím uprostřed stála jakoby na posměch studená kamínka, pojal jakýsi úmysl.

„Jdu hledat palivo,“ řekl rozhodně a vzav sekeru zmizel ve tmě.

Teprve za hodinu po tom se vrátil a přinesl obrovský kus telegrafního sloupu.

„Džengisové!“ zvolal na Mongoly, tra si zmrzlé ruce, „vezměte rychle sekery a běžte vlevo na vrch. Tam leží množství zporážených telegrafních sloupů. Potkal jsem na cestě starého Zagastaje, seznámil jsem se s ním a dověděl jsem se od něho, kde jsou sloupy.“

Skutečně nedaleko údolí se táhla linie ruského telegrafu, nyní zničeného Mongoly na rozkaz čínských úředníků.

Dík známosti mého soudruha s démonem Zagastaje jsme ztrávili noc při rozpálených kamínkách a velmi klidně jsme si vykládali v říši démona rozhněvaného na „lidskou pochybovačnost“.

Nazítří, když se rozednilo, našli jsme cestu. Byla 200—300 kroků od našeho stanu. Po několika hodinách jsme se blížili k severním svahům tarbagatajského hřbetu. Právě jsme vcházeli do údolí řeky Ederu, když jsme zpozorovali hejno mongolských havranů s červenými zobáky (Pyrrhocorax graculus), kroužící nade dvěma ostrými skalami. Obrátili jsme se tam a spatřili jsme ještě čerstvou zdechlinu koňskou a mrtvolu jezdce.

„Co se s nimi asi stalo?“ namáhali jsme se uhodnouti.

Jezdec i kůň leželi téměř u sebe. Jezdec měl ovinutou kolem pravé ruky uzdu koně. Nikde jsme neshledali stop kulky nebo nože. Tváře jezdcovy nebylo možno poznat, neboť byla rozdrásána ptáky. Měl na sobě mongolský kožich, avšak kalhoty a košile prozrazovaly cizince. Tělo měl snědé jako starý bronz, vlasy značně měkčí a světlejší než vlasy Mongolů.

„Co ho potkalo?“ tázali jsme se vzájemně.

Vůdcové ustrašení pokyvovali hlavami a jeden z nich pravil s přesvědčením:

„To je msta Zagastaje! Cestovatel nesložil oběti u jižního „obo“ a démon jej usmrtil i jeho koně…“

Konečně jsme vjeli do údolí Ederu. Úzké údolí, nekonečně dlouhé, se táhne jako had po obou stranách řeky. Všude jsou výborné, tučné pastviny. Středem údolí vedla široká, dosti schůdná cesta, podél té pak trčely zbytky telegrafních sloupů a ležely několikakilometrové kusy kabelu.

Brzo jsme přicházeli na stáda beranů a ovcí, která rozhrabovala sníh a hryzla suchou, rudou trávu. Výše v horách bylo viděti stáda býkův a jakův. Pastýři spatřivše nás chvatně se ukrývali v horách. Nikde jsme neviděli jurt, ačkoliv četná stáda nasvědčovala tomu, že je kraj zalidněn. Mongolové se skryli se svými pohyblivými domy v hlubokých horských záhybech, kam se nedostal ani nejsilnější vítr a kde bylo teplo i za nejostřejších mrazů.

Zanedlouho jsme se blížili k velikému stádu beranů. Podivili jsme se, že tak, jak jsme se blížili, se stádo dělilo. Část zůstávala na místě, druhá pak se vzdalovala. Od poslední se oddělila malá skupina beranů a drápala se velikými skoky na svah strmé hory. Pozoroval jsem lorgnetem stádo. Ve skupině, která zůstala na stepi, jsem poznal domácí berany a ovce, kdežto utíkající stáda tvořily mongolské antilopy, džereň (Gazella gutturosa a Gazella subgutturosa). Neveliké stádo, jež uteklo do hor, bylo složeno ze skalních beranů (Ovis ammon) čili mongolsky „argali“ s obrovskými a těžkými rohy, stočenými v jakési prapodivné mušle. Nežli jsme se objevili, pásla se všechna ta stáda klidně vedle sebe na znamenité a výživné trávě údolí Edery a napájela se společně v řece na místech prostých ledů, nad nimiž se vznášely kotouče páry.

Antilopy, k nimž jsme se přiblížili zatím asi na pět set kroků, zdvihly hlavy a bedlivě si nás prohlížely.

„Nyní nám začnou přebíhat přes cestu,“ zvolal Mongol směje se. Jsou to zábavná zvířata. Často běží zároveň s dobrým koněm usilujíce o to, aby ho předběhly; když pak dosáhnou konečně svého cíle, odběhnou klidně několik set kroků a znovu se pasou, jako by se kolem nich nic nedělo.

Znal jsem tyto zvyky antilop a chtěl jsem jich využiti při honu. Rozkázal jsem jednomu z průvodců, který vedl nákladního velblouda, aby jel dále, my pak jsme jeli po třech a směřovali jsme různými směry k antilopám. Antilopy se zastavily překvapeny, vidouce, že musí přetnouti najednou cestu třem velbloudům jdoucím různými směry. Hned nastal zmatek. Stádo čítalo aspoň tři tisíce antilop. Celé to množství se rozběhlo v různé strany shlukujíc se v stáda a hned se zase rozprašujíc. Konečně po dlouhém těkání se rozdělily antilopy v jednotlivé skupiny. Celými rotami v dost pravidelných četách se hnaly před námi, ale vidouce opět a opět jiného jezdce, vracely se, aby opakovaly týž manévr. Stádo, čítající asi padesát hlav, se hnalo ve dvou skupinách přímo ke mně. Když bylo ode mne asi padesát kroků, vzkřikl a vypálil jsem. Antilopy se na okamžik zastavily, jako by je do země vryl, ale pak se rozprchly na různé strany pletouce se jedna druhé. Tato panika je stála mnoho. Vystřelil jsem čtyřikrát a usmrtil jsem dva krásné samce. Agronom měl větší štěstí, neboť položil jednou ranou dva „džereně“.

„Argali“ byli zatím již téměř pod samým vrcholem hory, a postavivše se v řadu jako vojáci, otočili hlavy k nám. Viděl jsem lorgnetem zcela zřetelně jejich svalnatá, temněšedá těla s mohutnými rohy stočenými na obrovských, krásných hlavách.

Obtěžkáni „džereny“ dohonili jsme brzo průvodce poslaného napřed.

Na několika místech jsme viděli těla ovcí, zadávených vlky.

„V tomto údolí je mnoho vlků,“ podotkl Mongol.

Zastihli jsme ještě několik antilopích stád, ale měli už jsme honu dost, zato však jsme velmi bedlivě pozorovali, jak si počínají „džereni“, když se k nim blížíme. Nevím skutečně, čím vysvětlit podivný zvyk antilop, že předhánějí jezdce a předbíhají mu přes cestu…

Na břehu malého přítoku Ederu jsme ztrávili noc ve staně. Avšak byla to noc nepříjemná.

V našich kamínkách praskal vesele oheň a voda jiz vřela v kotli. Bylo teplo a příjemno a tak jsme podřimovali v očekávání večeře, když pojednou jakési zlověstné vytí a pak jako by satanský smích přerušily noční ticho. Odevšad se ozvaly ponuré jednotvárné hlasy a pojednou jako by je někdo přerval.

„Vlci,“ ohlásil klidně Mongol a vzav můj revolver vyšel ze stanu. Dlouho se nevracel, až konečně k nám dolehla z daleka ozvěna výstřelu a zakrátko nato se objevil průvodce.

„Polekal jsem vlky,“ pravil se smíchem. „Celá smečka se jich shlukla kolem velbloudí zdechliny na břehu řeky.“

„Jen aby nerozsápali naše velbloudy,“ pravil jsem.

„Nikoliv. Zapálíme oheň za stanem, toho se vlci bojí,“ upokojili mě Mongolové.

Hned po večeři jsem usnul, ale po půlnoci jsem se náhle probudil. Kdosi za plátěnou stěnou stanu mě udeřil velmi silně do boku. Domníval jsem se, že jsou to žerty některého velblouda. Chopil jsem proto pistoli a rukojetí jsem silně uhodil všetečníka. Uslyšel jsem skučení a vrčení zvířete a pak jsem rozeznával, jak utíká po drobném kamení. Ráno jsem se přesvědčil, že nějaký vlk, zvábený vůní masa, se pokoušel prohrabati se do stanu na loupež, ale nenadále se setkal s nevlídnou rukojetí mého Mauzera.

„Vlci a orli jsou sluhy Zagastaje,“ poučoval nás přesvědčivě náš starý Mongol, což však pranic nevadilo jeho rodákům loviti vlky. Pronásledují je na rychlých koních a zabíjejí šelmy těžkými „tašury“ (velkými bambusovými kyji s řeménky na konci) nebo nahajkami, na jejichž koncích jsou uvázané kousky olova.

Orli a supové jsou však bezpečni před Mongoly, kteří je ctí a snaží se, aby je připoutali ke svým tábořištím. Zabije-li Mongol berana nebo býka, hází vždy do vzduchu různé kousky masa a vnitřnosti. Vznášející se ve vzduchu orli, jestřábi, supi a sokoli chytají zručně potravu, křičíce při tom pronikavě a svádějíce zápas o každý kousek.

Orli a supi plaší a rozhánějí straky, vrány a havrany, kteří jsou skutečným soužením pro koně i hovězí dobytek. Stačí škrábnutí na těle dobytka, aby je masožravé ptactvo rozdrásalo a proměnilo v ohromnou, nikdy se nehojící ránu, z níž rve stále kusy masa.