Zemí lidí, zvířat a bohů/Hnízdo smrti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hnízdo smrti
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
CBN Polona
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Hnízdo smrti.

Postupovali jsme úspěšně denně 50—60 kilometrů. V polovici cesty mezi Uliasutanem a Khathylem jsme zpozorovali na svahu neveliký klášter, položený o samotě ve veliké kotlině mezi vysokými horami. Bylo to obyčejné „kure“ vystavěné do čtyřúhelníka, vroubeného vysokým plotem z neotesaných kůlů. V ohradě byly čtyři krychlové stavby, mezi nimiž šly ulice vedoucí do svatyně. Svatyně byla stavba v čínském slohu, temně červená, z hlazených klád a prken s fantastickými střechami, zprohýbanými a vyborcenými jako dračí hřbet. Za ploty bylo lze spatřiti domky a jurty lámů a nízká a malá stavení hospodářská.

Na druhé straně cesty, 3—5 kilometrů od kláštera, se černal na rovině druhý čtyřúhelník. Byla to čínská obchodní osada, t. zv. „dugun“, který bývá vždy ohrazen dvojitým silným plotem a obrannými stavbami uvnitř. „Duguny“ se značným počtem dobře ozbrojených kupců, pomocníků a dělníků mají politický význam; konají pekinské vládě výzvědnou službu a každou chvíli se mohou přeměniti v opevněnou tvrz. Takovými tvrzemi obestřela čínská vláda jako sítí nejenom Mongolsko, než i Urianchaj, Turkestan, Afganistan, Beludžistan i Persii.

Mezi kure a dugunem u cesty se rozkládal veliký tábor mongolský. Koně nebyli nablízku, což znamenalo, že se tu Mongolové usadili k dlouhému odpočinku. Nasvědčoval tomu též dobytek, který se pásl značně daleko v horách. Nad některými jurtami vlály barevné trojúhelné vlajky, jimiž označují budhističtí lékaři místa, kde jsou nemocní; při některých stanech byly nasazeny na vysokých tyčích mongolské čepice na znamení, že jejich majetníci nežijí. Veliké smečky černých zdivočelých psů, potulujících se po stepi, nasvědčovaly, že kdesi v jakémsi úvoze nebo pod skalní stěnou nad řekou leží těla mrtvých.

Přiblížili jsme se k jurtám. Ujž z daleka jsme slyšeli víření bubnu, pronikavý hlas píšťaly a šílený, pomatený křik. Starý Mongol vyšel a vysvětloval nám, že několik mongolských rodin přišlo ke „kure“ k svátému hutuhtovi — převoru Džalchanci, proslulému divotvornými léky, jemuž patřil klášter s přilehlými stepmi a horami. Mongolové, nemocní vyrážkou a černými neštovicemi, přišli z daleka, ale na neštěstí nezastihli Džalchanci-hutuhtu, který zastávaje úřad předsedy ministerského rady v Urze, dlel odedávna při dvoře „Živého Budhy“. Tu byli nuceni obrátiti se o pomoc k „šamanům“ čili čarodějným lékařům a zmírali druh po druhu.

„Včera jsme nechali na stepi dvacet sedm lidí,“ zakončil stařec se zármutkem a zoufalstvím své vypravování.

V té chvíli vyšel z jurty „šaman“. Byl to starý, hubený člověk, s bělmem na oku a s obličejem neštovicemi zohyžděným, oblečený v jakési špinavé, různobarevné, na větru vlající hadry, s červenými a žlutými stužkami visícími u pasu. Měl veliký buben a kostěnou píšťalu. Z jeho planoucích, široce rozevřených nehybných očí zíralo šílenství. Náhle počal vysoko a rychle vyhazovat nohama, ohýbaje je jaksi divně v kolenou, točil se a chvěl jako v horečce; svíjel se tluče na buben a piště na píšťalu, křičel, běsnil dělaje stále rychlejší a rychlejší pohyby, až konečně strašně zbledl, oči se mu zalily krví, z úst počala téci pěna. Klesl na sníh, zmítal sebou, vyrážel jako v bezvědomí jakási podivná slova.

Tak léčil čarodějný šaman své pacienty, vyháněje šílenstvím zlé démony choroby a smrti.

Jiný šaman zase dával nemocným pít špinavou kalnou vodu, nabranou z vany, ve které si myl „Živý Bůh“ své „božské tělo, jež vzešlo ze svátého kvetu lotosu.“

„Om, om!“ skuhral a pištěl šaman.

Zatím co čarodějové zápasili tímto nezvyklým způsobem s epidemií, byli nemocní ponecháni svému osudu. Ubožáci leželi v strašné horečce pod kupami ovcích koží a kožichů, blouznili, zmítali sebou a naříkali.

Mongolský pes.

Zatím zdraví Mongolové, lhostejně rozmlouvajíce, hodujíce a kouříce ze svých dýmek, čekali, až dojde na ně.

Jakási žena, pokrytá černými neštovicemi, kojila prsem dítě a naříkajíc rozškrabávala špinavými nehty své rozdrásané vyhublé tělo. Vedle ní trčely holé vyhublé nohy mrtvoly, přikryté špinavým kožichem. V jiné jurtě pili zdraví Mongolové čaj společně s nemocnou ženou, jejíž ústa, líce a klapky byly pokryty strašnými, ohyzdnými, hnisajícími vředy, které se zažíraly vždy dále a hlouběji do jejího zuboženého těla. Její prsty a ruce byly napuchlé a osypané vyrážkou. Nemocná nalévala svýma strašnýma rukama hostům ěaj a prsty házela sůl na jejich mističky a vyměňovala si s nimi dýmku.

Veliký Džengis-Chane, proč ty, který jsi chápal duši i smýšlení celé Asie a Evropy, ty, který jsi posvětil celý svůj život za slávu Mongolská, proč jsi neosvítil světlem vědění svého národa, tak poctivého, s takovou posvátnou úctou zachovávajícího staré zásady mravnosti a zvyky předků a mírumilovného? Což se neobrátí tvé kosti odpočívající v ssutinách Karakorumu hrůzou nad rychlým vymíráním kmene druhdy velikého, který ohrožoval celé kulturní, ale zločinné lidstvo?

Takové myšlenky mi táhly hlavou, když jsem se díval na onen tábor k smrti odsouzených, když jsem poslouchal lkání a bědování umírajících. Kdesi nablízku vyl zlověstně pes a stále se rozléhalo jednotvárné víření bubnu a divoké výkřiky šamanovy.

Vpřed! Neměl jsem dosti silných nervů, abych hleděl na ta pekelná muka, když jsem nemohl pomoci nešťastníkům.

Rychle jsme se vzdalovali od hrozného místa. Zdálo se mi, že se někdo plížil za námi, neviditelný, zlý a ohromující hrůzou… Duchové chorob? Přízrak nevyslovitelných muk a zoufalství? Duše mrtvých obětí temna a zaostalosti? Zachvacoval nás jakýs ničím nevysvětlitelný děs a dlouho jsme zápasili s oním tíživým pocitem.

Oddechli jsme si teprve tehdy, když nám zmizelo Džalchanci-Kure, dugun i tábořiště s očí za nízkým hřbetem zalesněných malebných pahorků.

Zakrátko jsme se přiblížili k velikému jezeru Tissin-Gol. Na jižním břehu stál dům ruské architektury. Byla to jediná telegrafní stanice mezi Khathylem a Uliasutajem.