Zemí lidí, zvířat a bohů/Mezi vrahy

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Hnízdo smrti	Mezi vrahy	Na sopce

Údaje o textu
Titulek:	Mezi vrahy
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Mezi vrahy.

Přijeli jsme k telegrafické stanici na Tissin-Golu.

Náčelník stanice nám vyšel vstříc.

„Jmenuji se Kanin,“ představil se, patrně v rozpacích, a pozval nás laskavě do domu.

Když jsme vešli do pokoje, povstal od stolu hubený, vysoký člověk a váhavě přistoupil o krok k nám bedlivě si nás prohlížeje.

„Hosté…“ ozval se Kanin. „Jedou do Khathylu. Soukromí lidé, Poláci…“

„Aha…“ přisvědčil neznámý táhle, patrně jsa uspokojen.

Když jsme odepiali pasy a svlékli těžké kožichy, šeptal neznámý cosi živě hospodáři a pak mu krátce řekl:

„Musíme zatím odložit.“

Kanin kývl jen hlavou místo odpovědi.

Vešli jsme do jídelny, kde sedělo u stolu několik osob; Kaninův náměstek, vysoký, bledý blondýn, který mluvil ku podivu rychle a vzbuzoval dojem člověka stále vyděšeného; Kaninova manželka, mladá žena s vyjevenýma očima a s obličejem křečovitě staženým; dívka asi patnáctiletá s krátce přistřiženými vlasy, oblečená do mužského šatu, a dvé malých synů hospodářových. Nastalo všeobecné seznamování. Za Kaninem vešel i neznámý. Nazývali ho Gorochovem, vydávajíce ho za kolonistu ze Samg-altaje a krátkovlasou dívku za jeho sestru. Kaninova žena hleděla na nás stále vyjeveně, necítíc se patrně volnou v naší přítomnosti.

Kanin nám vypravoval, jak je mu těžko žíti od té doby, co byl zničen telegraf a co mu bolševici odpírají plat. Proto musel vyřizovat různé zakázky, jež mu svěřovali kolonisté ruští z Khathylu a z Uliasutaje.

Gorochov, který jel v obchodních záležitostech do Khathylu, by se byl rád i se sestrou k nám připojil. Avšak měl tak nepříjemnou, zlou tvář a tak bedlivě se vyhýbal mému pohledu, že jsem se měl mimoděk na pozoru.

Za rozmluvy jsem se otázal, nejsou-li v okolí Tissin-Golu nějací kolonisté. Kanin odpověděl zmateným a popuzeným hlasem:

„Jest zde bohatý stařec, Bobrov, který bydlí půl kilometru odtud. Avšak neradím vám, abyste k němu chodili, není příliš pohostinský…“

Při těch slovech sklonila Kaninová nízko hlavu a již nepozdvihla očí. Gorochových kouřili lhostejně cigarety. Hned jsem zpozoroval podrážděný tón Kaninův, úžas jeho ženy a strojenou lhostejnost Gorochových a právě proto jsem se rozhodl setkati se určitě se starým kolonistou. Oznámil jsem jim, že mám odevzdati Bobrovovi psaní z Uliasutaje. Když jsem dopil čaj, oblékl jsem se a vyšel jsem. V hluboké kotlině poblíže stanice stál za vysokým plotem Bobrovův dům. Okna byla osvětlena lampou. Zaklepal jsem. Odpověděl mi vzteklý štěkot čtyř ohromných psů. Z nádvoří se ozval hlas: „Kdo je tam?“

Odpověděl jsem. Tázající schytal psy a uvázal je na řetěz, pak otevřel vrata a vpustil mě, pozorně si mě prohlížeje. Byl to vysoký starý člověk, rozumného smělého výrazu. Měl za pasem veliký revolver a v rukou silnou sukovitou hůl. Dověděv se, kdo jsem, pozval mě zdvořile do světnice, kde mě seznámil se svou ženou a s pětiletým děvčátkem, nalezeným v stepi u mrtvoly matky, která zemřela na cestě za útěku ze sovětské Sibiře. Staří ji vzali k sobě a pečovali o ni jako o vlastní dítě. V domě Bobrovových jsem byl přijat velmi srdečně. Starý mi vypravoval, že oddíl plukovníka Kazagrandiho přinutil bolševiky k ústupu z Kosogolu, kde jest nyní zcela bezpečno.

„Proč jste se nezastavil u nás místo u těch lupičů?“ otázal se kolonista.

Vyptával jsem se na obyvatele telegrafní stanice a dověděl jsem se důležité věci. Ukázalo se, že byl Kanin bolševickým agentem a vyzvědačem.

„Nyní Kanin ovšem není škodlivý, když je spojení s Irkutskem přerušeno. Ale zato k němu přišel bolševický komisař…“

„Gorochov?“ otázal jsem se.

„To je nepravé jméno,“ zvolal starý muž. „Jsem z téhož města jako on a vím, že jest to Puzikov, komisař „čeky“. Dívka pak, která s ním jezdí, je jeho milenka, též agentka „čeky“. V tomto podzimu postřílel tento párek revolvery sedmdesát bílých důstojníků v poutech. Po pijácké orgii stříleli se smíchem do nešťastníků jako do terče. Ten přítelíček se ukázal též u mne, ale poznal jsem ho hned a ovšem vyhodil jsem ho.“

„A vy se osobně nebojíte těch lidí?“ otázal jsem se ho, vzpomínaje zvláštních slov z rozmluvy Kaninovy a Gorochovových.

„Ne,“ usmál se Bobrov. „Měl jsem už nebezpečnější nepřátele v životě, dovedu se ubrániti. Ostatně mám dobrého ochránce v synovi, který, třeba je mu teprve dvacet let, je proslulý po celém Mongolsku jako střelec, jezdec a silák. Co nám mohou ti lupiči udělat? Jen ať zkusí! Škoda, že není můj chlapík doma, právě jel k stádům koní a vrátí se až zítra večer…“

Po několika hodinách jsme se rozloučili velmi přátelsky a musel jsem slíbit Bobrovovým, že se na zpáteční cestě zastavím v jejich „chošuně“ (statku).

„Co vám napovídal o nás starý Bobrov?“ otázali se mne na přivítanou ironicky Kanin a Gorochov.

„O vás nebylo řeči, neboť když se dověděl, že jsem se u vás zastavil, nechtěl s počátku se mnou mluvit. Co pak se mezi vámi událo?“ otázal jsem se neprozrazuje svých úmyslů.

„Staré účty,“ zabručel Gorochov.

„Zlý stařec,“ připojil se k němu Kanin.

</nowiki/> Mluvili klidně, avšak vyděšené, ztrápené oči Kaninové znovu na mne pohlédly s panickým strachem, jako by očekávaly smrtelnou ránu.

Gorochov činil přípravy k zítřejší cestě, my pak jsme se uložili k spánku v sousedním pokoji. Pošeptal jsem svému soudruhovi, aby měl u sebe revolver pro všechny případy, než agronom vytáhl mlčky a chytře se usmívaje revolver a sekeru, jež měl uschované pod lůžkem.

„Ti gentlemani se mi hned nelíbili,“ zašeptal mi do ucha. „Zítra pojedu za Gorochovem a shledám-li něco závadného, vpálím mu do šíje dum-dum.“

Nazítří, o sedmé hodině ranní, jsme se vydali na cestu. Agronom klusal hned za Gorochovem a jeho dámou, kteří jeli na dobrých koních.

„Jak pak jste si udrželi své koně v tak dobrém stavu?“ otázal jsem se.

„To nejsou naše koně, vypůjčili jsme si je od Kanina,“ odpověděla krátkovlasá dívka.

Pomyslil jsem si, že Kanin není jistě tak chudý, jak tvrdil, když má tak krásné koně. Za každého jízdního koně by dal bohatý Mongol rád tolik beranů, kolik by bylo třeba pro živobytí Kaninových na celý rok.

Vjeli jsme do soutěsky mezi sráznými skalami. V soutěskách bylo skoro tma, neboť den byl pochmurný. Tam odtud jsme vyjeli na veliký močál, obrostlý se všech stran hustým křovím. Močál nebyl zmrzlý. Podivili jsme se, že v křoví běhala ve sněhu sta koroptví a uprostřed močálu vzlétly dvakráte divoké kachny. Zima, mráz, led, sníh a pojednou divoké kachny!

Mongol vedoucí nás nám vysvětloval:

„Tento močál nikdy nezamrzá, vždy je teplý. Tu hnízdí kachny po celý rok a se všech stran se sem slétají koroptve, neboť snadno nalézají potravu v měkké a teplé půdě.“

</nowiki/> Když jsme jeli po břehu močálu, zpozoroval jsem náhle nad jeho hnědým povrchem plamének ohně, který se mihl vzduchem a zhasl. Po chvíli se zablýskly současně na několika místech jiné plaménky a rovněž ihned zhasly. Byly to bludičky, obetkané tisíci romantických legend. Chemie vysvětluje tento zjev velmi prosaicky, totiž tím, že se zapaluje močálový plyn metan, který se tvoří při hnití rostlinných zbytků.

„Zde právě sídlí démoni Ederu a bojují s duchy řeky Mureně,“ pravil Mongol.

Když jsme již minuli močál, spatřili jsme v dálce veliký klášter, ležící dosti daleko od cesty, kterou jsme šli. Mimo to Gorochov se „sestrou“ zamířili k onomu klášteru, vymlouvajíce se, že jsou tam čínské krámy, v kterých musí vyříditi nějaké záležitosti. Slíbili, že nás brzo dohoní. Odjeli a již se nevrátili. Setkali jsme se až zase po několika dnech v poměrech pro ně velmi těžkých. Byl jsem rád, že jsem se zbavil jejich protivné společnosti, a teprve pak jsem vypravoval agronomovi o všem, co jsem se dověděl od starého Bobrova.