Zemí lidí, zvířat a bohů/Na sopce

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Mezi vrahy	Na sopce	Krvavé vyrovnání

Údaje o textu
Titulek:	Na sopce
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Na sopce.

Nazítří večer jsme dorazili do Khathylu. Byla to neveliká ruská osada, skládající se z vládního stavení, z telegrafní stanice, která nebyla již v činnosti, a desíti až patnácti „chošunů“ neboli ohrad od sebe oddělených. Osada se rozkládala na prostoru několika kilometrů u pramenů řeky Egin-Golu, vyvěrající v Kosogolu.

Byla to místa nám již známá, která však nezanechala po sobě příliš příjemných a půvabných vzpomínek. Znali jsme již „Ďáblovu řeku“ a znovu jsme spatřili četná „obo“ postavená na počest zlých a všetečných duchů, kteří prováděli pro lidi nebezpečné kousky. Kosogol nebo Chubsugul je veliké „alpinské“ jezero, hluboké a chladné, jež má 140 kilometrů délky a 45 kilometrů šířky. Mongolové a Darchatští Sojoti je pokládají za svaté a tajemné a toto označení je v některém směru velmi oprávněné. Jak jsem se již zmínil, leží Kosogol v kotlině, kde dosud nezanikly úplně podzemní síly. Za léta se zdvíhají na Kosogolu nenadále obrovské vlny za úplného bezvětří a za klidného počasí, vypínají se vysoko a bijí o břeh, hrozíce zkázou nejenom rybářským lodičkám, nýbrž i parníkům plujícím mezi severním a jižním břehem jezera; v zimě zase láme jezero náhle a bez jakékoliv příčiny ledový povrch a zbavuje se ledu na velikých prostorách, zahalujíc se v hustou mlhu a v oblaky páry. Patrně vytryskují ze dna jezera vřelé gejsíry, čemuž nasvědčuje i to, že po takových zjevech lze pozorovat na jezeře i na řece Egin-Gol množství mrtvých, skoro uvařených ryb, které se časem nahromadí na mělčinách ve vysoké vrstvy, jež zadržují tok řeky.

Za svého pobytu v Khathylu jsem měl příležitost nasbírati něco vědomostí o onom tajemném jezeře. Kosogol oplývá rybami zvláště dvojího druhu. Lososovité, zvané jinak „bílými“ rybami, jsou jemné, chutné a dávají znamenitý kaviár. Pstruhovité, bílé i černé chajrusy, plují v jezeře v obrovských spoustách. „Bílé ryby“ jsou hledány na sibiřských trzích. Pstruhů však neloví obyvatelé dvou rybářských osad na západním břehu jezera vůbec proto, že všechny ryby tohoto druhu jsou nakaženy hlízami z rodu solitorův, které naplňují a pokrývají jejich vnitřnosti. Nejenom lidé, ale ani psi a kočky nechtí požívat oněch chorobných, nakažených ryb.

V Khathylu jsme zastihli paniku. „Bílý“ oddíl plukovníka Kazagrandiho, který napadl velmi udatně rudé a přinutil je k ústupu až na irkutskou silnici severně Kosogolu, rozprchl se, jak to obyčejně u Rusů bývá, pro vnitřní spory. Toho využili bolševici a přistoupili k ofensivě. Demobilisovaný a početně slabý oddíl, který byl při Kazagrandim, musel ustoupiti na jih, zamýšleje svésti bitvu se sovětskou jízdou v okolí Khathylu. Obyvatelé osady opustili svá sídla a ukryli se zčásti v okolních lesích a horách, kde si narychlo postavili stany, částečně se vystěhovali do Mureň-Kure, budhistického kláštera, ležícího devadesát kilometrů na jih. Místní úřad mongolský opustil ohrožený Khathyl a odjel z osady na velbloudech. Naši Mongolové, polekáni jsouce hrozivou situací, utekli, vzavše s sebou velbloudy a ponechavše nás ve velmi těžkém a nebezpečném postavení.

V Khathylu byla kancelář Ústředního sibiřského svazu kooperativního, t. zv. „Centrosojuz“, který se prohlašoval za nestrannou organisaci, avšak přál nesporně bolševikům. V čele oné organisace stál zvěrolékař Gej, který tam bydlel s celou rodinou. Onen Gej byl za vlády Kolčakovy podezříván z bolševictví, byl souzen, ale podmíněně osvobozen na zkoušku. Odebrali jsme se k němu, abychom získali zpráv o celkové situaci a abychom si koupili nebo vypůjčili tři koně. Přijal nás velmi zdvořile a dvorně poskytl nám žádaných jízdních koní, které jsme měli nechat v Mureň-Kure, kde bylo snáze možno zaopatřiti si jiných koní nebo velbloudů. Čekajíce na koně, pro které poslal Gej Mongola, musili jsme ztrávit v Khathylu celou noc; a byla to noc, v níž se očekávalo, že přijdou první oddíly bolševické, neboť Kazagrandi změnil svůj prvotní plán a ustupoval na východ, nechávaje osadu na pospas sovětským vojskům.

Podivil jsem se velmi okolnosti, že když všichni obyvatelé utíkali z Khathylu, Gej zůstal s rodinou i s veškerým svým majetkem v ohrožené osadě. Nedovedl jsem to pochopit, neboť jsem slyšel, že se činně účastnil tvoření družiny Kazagrandiho, pro kterou nešetřil peněz, potravin a různého zboží ze skladišť „Centrosojuza“. V osadě zůstalo s Gejem ještě několik úředníků oné instituce, jakož i šest kozáků sledujících pohyby rudých.

Nadešla noc… Já a agronom jsme se museli připravit na zápas nebo na sebevraždu. Byli jsme v neveliké chatě, právě nad břehem Jagy, ještě s několika dělníky, kteří sice nenáviděli bolševiků, ale nemajíce koní, nemohli utéci.

Seděli jsme ve světnici osvětlené čadící lojovou svíčkou a přemýšleli jsme o vrtkavosti lidského osudu. Pojednou vpadl do světnice jeden z dělníků a zvolal udýchaným hlasem:

„Běda, běda! Rudí přišli…“ V téže chvíli se mihl po lesní stezce za domem rychle nějaký jezdec. Vzkřikl jsem na něho, ale on jel mlčky dále. Kůň mi nebyl znám…

„Lžeš!“ ozval se některý z dělníků. „Byl to jistě nějaký Mongol a ty jsi viděl ve strachu hned rudé!..“

„Ne, to nebyl Mongol,“ bránil se ustrašený muž. „Kůň byl okovaný. Slyšel jsem zřetelně cvakání železa o kamení. Běda, běda!“

„Taaak!“ poznamenal táhle můj agronom. „Nyní došlo patrně i na nás. To je hloupé!“

Nemohl jsem odporovat, neboť měl úplně pravdu. Situace byla hloupá a… zlá.

Na štěstí jsem však uslyšel před oknem koňský dusot a hlas Mongola, který na mne volal rusky. Byli to koně poslaní pro nás Gejem. Neztrácejíce ani chvíle, osedlali jsme je a vydali jsme se na cestu. V Gejově domu byl poplach, poněvadž byly na okolních horách zpozorovány veliké ohně. Nebylo pochyby, že bolševici jsouce si jisti vítězstvím nechtěli vkročiti v noci do osady a zastavili se v lese k odpočinku, aby vešli ráno vítězoslavně do Khathylu.

Loučili jsme se s rodinou Gejovou, když vtom vešel kozák vyslaný na výzvědy a oznamoval, že jakýsi neznámý oddíl zapálil na horách veliké ohně a dva vyzvědači že již přibyli do Khathylu. Byli jsme přítomni, když příchozí podávali své zprávy. Oznámili, že oddíl bílých stoupenců, sedláků z vnitřní Sibiře, se prodral pod vedením několika důstojníků do Mongolska a dověděv se o oddílu Kazagrandiho šel, aby se s ním spojil.

Tak bylo nebezpečí, hrozící obyvatelstvu Khathylu, rázem zažehnáno, avšak my jsme nečekali, až přijde protibolševická družina, a rozloučivše se se všemi vydali jsme se na zpáteční cestu do Uliasutaje. Na cestě jsme museli však zajeti do Mureň-Kure, abychom odevzdali koně patřící Gejovi a abychom najali velbloudy k další cestě.

Když jsme se přiblížili ku břehu Egin-Golu, potkali jsme tři kozáky, vyslané k prchajícím osadníkům se zprávami o událostech v osadě.

Sestoupili jsme s koní a vedli jsme je tak jako dříve přes „řeku Ďáblovu“ za uzdy. A řeka běsnila. Podzemní síly bouřily vodu uvězněnou pod ledem a ta lámala s hukotem a praskáním své chladné okovy a strhujíc veliké plochy ledové unášela je k jihu.

Hrozné pukliny nenadále se objevující brázdily povrch ledu různými směry. Do jedné z nich padl kterýsi kozák, avšak dostal se s naší pomocí na led; promočený a promrzlý se musel vrátit do osady. Koně klouzali a padali. Lidé právě tak jako koně tušili zcela zřetelně blízkost smrti, která tam číhala stále v neočekávaných nebezpečenstvích. Přešli jsme konečně prokletou řeku a rychle jsme postupovali vpřed, vzdalujíce se stále od sopky otřásající zemí i lidskou duší.

V pozdní noci jsme dohonili velikou skupinu uprchlíků z Khathylu, kteří se zastavili na nocleh u čínského dugunu a byli ve velikém stanu, v němž se shromáždili mužové, ženy, děti, zdraví i nemocní. Nechtělo se nám zůstávati v onom nevlídném a ponurém ovzduší a jeli jsme dále. Mráz byl stále tužší a vítr dul stále silněji a vztekleji. Celé dva dni jsme se brodili vysokým sněhem a několikráte jsme přejeli dost vysoké hory. Konečně jsme spatřili rozsáhlou rovinu přeťatou nezamrzlou řekou Murení, nad níž se vznášela oblaka páry. Při jejím břehu bylo viděti vysoké čínské střechy budhistických svatyň, palác mongolského knížete, veliké, zděné „obo“, červené sloupy, označující hranice kláštera, a šedý čtverhran ruskočínské čtvrti. Bylo to „Mureň-Kure“, čítající asi 10.000 mnichů a 5000 civilního obyvatelstva.

Do Kure už nám zbývalo jen asi pět kilometrů cesty, když pojednou ze záhybu horského se vynořili dva jezdci, kteří spatřivše nás obrátili hned koně. Zavolali jsme na ně, aby k nám přijeli, ale odpovědí nám byly dva výstřely z pušky. Nikdy jsme se nedověděli, kdo byli ti dva jezdci. Mohla to být bolševická hlídka nebo též prostě obyčejní banditi, kteří se tak snažili zabrániti stíhání.

Za několik hodin jsme byli již v Mureň-Kure. Ubytovali jsme se v domě kolonisty Teternikova, který nám prokázal se svou ženou v několika dnech našeho pobytu tolik lásky, že jsme zachovali k nim navždy pocity přátelství a vděčnosti. Teternikov najal pro nás velbloudy a průvodce; stálo ho to nemálo námahy, neboť pro časté vánice a za silných mrazivých větrů se Mongolové zdráhali vydati se na dalekou cestu.

Za našeho pobytu v Mureň-Kure tam přijelo několik rodin, prchajících z Khathylu, k němuž se znovu blížily bolševické oddíly; přišlo tam též několik z oněch důstojníků, kteří způsobili roztržku v družině Kazagrandiho. Nazítří po příjezdě uprchlíků přišli mongolští úředníci a prohlásili, že podle nařízení čínských úřadů žádají, aby všichni uprchlíci opustili území kláštera. Nepomohlo nic vyjednávání a uprchlíci byli nuceni opustiti klášter a rozbiti stany v okolí Kure. Důstojníci pak se rozhodli jeti do kláštera Van, což též učinili. Avšak cestou je schytali čínští vojáci a povraždili je. Teternikov způsobil svým vlivem a svými styky s Mongoly, že jsme nemuseli odjeti. Bylo nám dovoleno ztráviti v klášteře tak dlouho, dokud bychom si neopatřili veškeré potřeby k cestě do Uliasutaje. Nemohu zde nevzpomenout, že paní Teterniková, která nám prokázala tolik dobroty a srdečného přátelství, byla dcerou polského povstalce z r. 1863, vypovězeného na Altaj, odkud též pocházeli oba manželé.

Po několika dnech, ztrávených v milém, pohostinském domě našich nových přátel, vypravili jsme se do Uliasutaje s velikou skupinou čínských kupců a ruských uprchlíků.