Zemí lidí, zvířat a bohů/Tři dni nad propastí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tři dni nad propastí
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Tři dni nad propastí.

Opatřeni nepravými průkazy, postupovali jsme po břehu Tuby. Na každých patnácti až dvaceti kilometrech jsme přicházeli na veliké vesnice, čítající sto až čtyři sta domů, spravované místními sověty, podle příkazů sovětu a čeky v Minusinsku. Všude jsme přicházeli na sovětské vyzvědače a slídiče, ale dosud nás chránily naše dobře vyrobené pasy techniků, poslaných k stavebním pracím.

Vyhnouti se těmto vesnicím nebylo možno z dvou příčin. Za prvé naše snaha vyhnouti se lidským sídlům po cestách, na kterých jsme potkávali stále sedláky, byla by vzbudila zcela pochopitelné podezření a některý nejbližší sovět by nás jistě velmi rychle zatkl a dodal nás do rukou minusinské „čeky“, která by ovšem našla pro nás místo v Jeniseji; za druhé — průkaz mého druha opravňoval k vozu a ke dvěma erárním koním pro služební účely. Proto jsme museli návštěvo váti místní sověty a vyměňovat koně. Své koně jsme odevzdali kozákovi, který nás převezl přes řeku a pak dopravil do nejbližší vesnice, kde jsme dostali první erární poštovní koně.

Zmiňuje se o cestě po Tubě musím podotknout, že až na malé výjimky byli všichni sedláci velmi nepřátelsky naladěni proti bolševikům, a slyšíce naše chladné nebo odsuzující poznámky o sovětech, snažili se nám všemožně pomáhati; zvláště jsme to cítili v domech sektářů a kozáků. Odměňovali jsme se za pohostinost léčením nemocných nebo radami hospodářskými. Přišli jsme na několik komunistických dědin, jichž obyvatelstvo však nebylo sibiřského původu. Byli to noví osadníci, poslaní ještě za časů carské říše z Ukrajiny — opilí, líní, tupí a mstiví vesničtí chlapi, kterých praví Sibiřané nenávidí, nazývajíce je „špana“, což znamená — pěna, špína.

Velmi rychle jsme se naučili rozeznávali vesnice komunistické od nekomunistických.

Když jsme vjížděli do vsi zvoníce rolničkami na koňském postroji a starci sedící před svými byty zvolna vstávali a skrývali se za vraty bručíce si: „Zase čert přinesl nějaké ďábly „tovaryše“, tu jsme věděli, že jsme mezi skutečnými, čestnými, svobodnými Sibiřany. Avšak když nás v jiné vsi vesničané obklopovali, tážíce se: „Odkud, soudruzi? Proč, soudruzi? Není to snad soudruh komisař?“ tu jsme se měli na pozoru a byli jsme velmi opatrní v slovech i činech.

Přišli jsme i na dědiny a vesnice, jichž obyvatelstvo vymřelo téměř úplně na skvrnitý tyf. Ostatně tato strašná epidemie, která se rozšířila až po hřbet Sajanských hor, zdecimovala všude obyvatelstvo sibiřských vesnic podél celé řeky Jeniseje i jejích přítoků. Úrodné lány černé země ležely ladem, neboť nebylo komu vzdělávali role; ostatně už nebylo ani koní ani dobytka, neboť komunisté zrekvirovali veškeren majetek konservativních a bohatých sedláků sibiřských, šetříce jenom líných a zločinných osadníků z evropského Ruska nebo z Ukrajiny.

Velmi trpké chvíle jsme zažili ve veliké vesnici Karatuz. Je to spíše město než vesnice. Před nastolením bolševictví tam byla dvě gymnasia a obyvatelstvo dosahovalo 25.000 hlav. Karatuz jest hlavním městem kozáků jenisejských a jest to město bohaté a veselé. V přítomné době se změnilo k nepoznání. Mužíci z Ruska a Ukrajiny, ozbrojeni a zagitovaní bolševickými agenty, vyhubili kozácké obyvatelstvo, poplenili všechny domy, které stály nyní spálené, s vytlučenými dveřmi a okny, se stopami kulek ve zdech a ve střechách.

Když jsme přijeli k sovětu, abychom vyměnili koně, obklopil nás zástup jakýchsi velmi podezřelých pochopů. Ukázalo se, že jsme přišli právě k sezení vysokých komisařů, kteří tam přibyli k vůli nějaké záležitosti od minusinské „čeky“.

Pochopi nás počali vyslýchat a žádat předložení průkazů. Neměli jsme pražádné jistoty, že naše papíry vyvolají žádoucí dojem, a proto jsme hleděli ujiti prohlídce průkazů. Můj soudruh agronom mi později řekl:

„Jaké štěstí, že člověk, který byl včera špatným ševcem, zastává u bolševiků úřad gubernátora, co zatím učení lidé zametají ulice nebo čistí stáje rudé kavalerii! S bolševiky, buď jak buď, je možno se domluvit, poněvadž nerozeznají „desinfekce“ od „influence“ a „antracit“ od „apendicitu“. Jim se dá všechno namluvit, dokud nevypustí kulky z revolveru.“

Skutečně se nám podařilo namluvit komisařům „čeky“ vše, čeho bylo třeba. A tak jsme jim vylíčili nádherný obraz budoucího rozvoje kraje, kdy vystavíme silnice a mosty, které umožní vývoz dříví, vlny, koží z Urianchaje, rud, nafty a zlata ze Sajanských hor, dobytka z Mongolská, drahých kožišin z lesů rostoucích při pramenech Jeniseje…

Naše „óda“ trvala asi hodinu, avšak triumf byl po ní úplný, neboť „čekisté“ zapomněvše již na průkazy, sami nám přenášeli věci na nový vůz a přáli nám zdaru k chvále sovětské vlády.

To byla naše poslední příhoda na území ruském.

Po přejití údolí řeky Amylu nám přálo štěstí. Zastihli jsme na prámu za Karatuzem staršího dozorce milice, který vezl s sebou několik pušek a revolverů Mauserových. Byly určeny pro chystanou výpravu milice do vnitra Urianchaje na stihání jakéhos kozáckého důstojníka, „kata svobodného, revolučního lidu“, jak ho nazýval náš nový známý. Ta zpráva byla pro nás velmi důležitá, neboť jsme se mohli snadno potkat s tím oddílem, a neměli jsme jistoty, bude-li óda o silnicích a mostech mít i po druhé vliv na ty bandity. Vyptavše se opatrně dozorce, zjistili jsme cestu, kterou se měla dát expedice. V poslední ruské vsi na pomezí Urianchaje jsme se zdrželi v domku s dozorcem, čekajíce, až nám vymění koně. Překládaje své věci zpozoroval jsem pojednou nadšený, zanícený pohled dozorcův obrácený k mé brašně.

„Co pak se vám tak zalíbilo?“ otázal jsem se.

„Kalhoty,“ zašeptal zástupce sovětské milice, „kalhoty!“

Skutečně, dostal jsem od svých přátel úplně nové kalhoty z černého, hrubého sukna, velmi dobré k jízdě na koni. Právě na tuto část mé garderoby měl upřeny oči dozorce milice.

„A co pak vy nemáte kalhot v zásobě?“ otázal jsem se ho, chystaje mravní útok na nadšeného dozorce.

„Ne,“ odvětil smutným hlasem. „Sověty nedají. Chodíme sami bez kalhot, říkají. A moje jsou již úplně roztrhány. Jen se sami podívejte!“

Pravě to odhrnul kožich a ukázal mi kalhoty, které připomínaly spíše síť na veliké ryby. Divil jsem se, jak se mohly na chudákovi udržet.

„Prodejte,“ ozval se za chvíli prosebným hlasem dozorce.

„Nemohu, sám jich potřebuji,“ odpověděl jsem rozhodně.

Přemítaje chvíli přistoupil dozorce ke mně a zašeptal:

„Pojďme ven, promluvíme si. Zde není vhodné místo.“

Vyšli jsme.

„Poslouchejte,“ počal dozorce. „Jedete do Urianchaje! Tam nemají naše sovětské peníze ceny, nic za ně nekoupíte. A tam lze leccos koupit! Soboliny, lišky, hranostaje, též zlato se tam dostane lacino záměnou za některé drobnůstky. Tam se dostane všechno za pušky a náboje. Máte sebou než jednu pušku. Dám vám ještě jednu a sto nábojů do ní a vy mně — kalhoty. Co? Dobře?“

„My nepotřebujeme zbraní, nás chrání naše průkazy,“ odpověděl jsem klidně, dělaje, jako bych nerozuměl, oč jde.

„Ale ne,“ odvětil živě dozorce. „V Urianchaji vyměníte karabinu za kožišiny nebo za zlato. Dám vám karabinu navždy, ve věčné vlastnictví. Rozumíte?“

„A! nyní rozumím,“ řekl jsem. „Ale to je málo za kalhoty. Kalhot, a k tomu tak nádherných, nenajdete nikde v Rusku. V celém Rusku chodí nyní bez kalhot. A za karabinu mi dají jednu sobolí kůži. Co budu s ní dělat?“

Slovo na slovo a dosáhl jsem svého. Dozorce dostal mé kalhoty a já karabinu se stem nábojů a dvě mauserovské pistole s osmdesáti náboji. Od té chvíle jsme byli ozbrojeni a mohli jsme klásti vážný odpor, kdyby se něco přihodilo. Nadto šťastný majitel nových kalhot nám úředně potvrdil právo nositi zbraň.

Tak bylo právo i síla na naší straně.

Dozorce nám dopomohl získati ve vesnici od bohatého sedláka tři koně, dva k jízdě a jednoho k nesení zavazadel, najmouti průvodce, který byl pravnukem vypovězeného Poláka, hraběte Przezdzieckého, nakoupiti sucharů, masa, soli a másla. Odpočinuvše si den, hnuli jsme se k zřídlům Amylu, abychom dosáhli Sajanských hor, za kterými už jsme nemohli potkat „rudých“, ani hloupých, ani chytrých.

Tři dni nám zabrala cesta od ústí Tuby k oné poslední pohraniční vsi ruské. Tři dni stálého pocitu bezpráví, bezprostředního nebezpečenství a blízké, hloupé smrti z rukou šílených, zdivočilých hord.

Veliká síla vůle, ovládání dojmů, chladná krev a úporný zápas za dosažení cíle nám dopomohly vyhnouti se šťastně nebezpečenstvím a nezřítiti se do propasti, na jejímž dně ležela již sta lidí, kteří prahli vykonati to, co se podařilo nám. Nedostávalo se snad našim nešťastným předchůdcům vytrvalosti a důmyslu, nebo snad neuměli skládat ódy na počest budoucích mostů, silnic a dolů, nebo prostě neměli s sebou… dobré přebytečné kalhoty?

Nelze pominouti velmi zajímavého zjevu historického, který nám padl do očí za cesty po březích Jeniseje, Tuby i Amylu. Po pravém břehu Jeniseje a potom po březích Tuby i Amylu táhne se, ukryto v hustých křovinách a v lesních porostech, nekonečně dlouhé pásmo neznámých mohyl. Sibiřští sedláci je nazývali „čudskými mohylami“ nebo mohylami neznámých lidí. Pásmo toto sahá až ke Krasnojarsku, někteří pak badatelé nalezli tytéž mohyly až na březích oceánu Ledového. Cesty, po nichž se táhnou ony mohyly, místopis kraje a badání vykonaná archeology ukázala, že nějaké mongolské plémě táhlo od jihu k severu po levém břehu Jeniseje, skrývajíc se v lesích z obavy před útoky domorodých kočovníků a zanechávajíc po sobě mohyly. Umírali tito přistěhovalci rukou Tatarů, kočujících v stepích minusinských a čulymských, umírali hladem a nemocemi, vysílením a podnebím stepí pro ně příliš drsným. Ze zbytků nářadí a oděvů, nalezených v mohylách, bylo lze souditi, že to nebylo plémě bojovné, nýbrž plémě lovců a pastevců dobytka.

Odkud táhlo ono plémě a kam? Na tu otázku nedávali ruští učenci odpovědi, když prozkoumávali mohyly ležící na prostranství od Minusinska do Krasnojarska, nestarajíce se o poznání geografie toho zjevu. A zatím zeměpis a mongolské legendy vrhají zářivé světlo na původ „čudských mohyl“.

Veliký Mongol Džengischan vypravil se v čele asijských hord do Evropy. Cesta jedné části jeho jízdecké armády vedla Urianchajem. Šel-li tamtudy sám Džengis nebo některý z jeho vůdců, není známo a různě o tom vyprávějí legendy a knihy mongolské. Avšak je známo, že mongolští vůdcové, nadšeni zdatností lučištníků urianchajských, jakož i neobyčejnou vytrvalostí oněch nevyrovnatelných jezdců, rozhodli se přibrati je do svých zástupů. Než Urianchajci odepřeli poslušnost dovozujíce, že jejich země je „zemí odvěkého míru“ a že jejich víra zakazuje prolévání krve „ptačí, rybí i lidské“. Nepomohly hrozby a přísné tresty, při kterých zhynulo na řece Džabartaši tři sta předních domorodých náčelníků. Pod nátlakem hord Džengis-chanových počali Urianchajci opouštěti vlast, táhnouce dvěma cestami do vyhnanství: Kemčikem k jihu, kde se dostali do nynějšího obvodu Kobdoského a pozbyli řeči a víry předkův, a Amylem a Tubou na Jenisej a dále na sever. Řece Tubě dali své staré historické jméno „Tubův“, kmene, který pocházel od Tatarů Ujgurů, tvůrců největší kočovnické říše na světě. Z oněch severních vyhnanců se už nikdo nikdy nevrátil do krásného Urianchaje a kosti jich leží v tajemných „čudských“ mohylách, v těch stopách veliké tragedie dějinné, která se odehrála v XIII. věku.

Nynější domorodci Urianchaje Sojoci dochovali památku o předcích, kteří ustoupili před „démonem vojny“ Džengisem, jsouce věrni přikázáním staré víry a starých mravů, kvetoucích v „zemi odvěkého míru“.