Zemí lidí, zvířat a bohů/K Sajanským horám. — K vysvobození

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: K Sajanským horám. — K vysvobození
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

K Sajanským horám. — K vysvobození.

Prales nás obklopil, pohltil. Mezi vysokou travou a žloutnoucími křovisky se vine sotva patrná stezička. To je už dávno opuštěná „stará amylská stezka“, po které se vozila před třiceti pěti lety mouka a sůl, stroje i dělníci do četných zlatých dolu, rozsetých při řece Amylu. Stezka se přibližuje hned až k samému břehu bystrého Amylu, hned zas zaniká v lese. Vede nás na bažinaté roviny s tůněmi ukrytými ve vysoké trávě, do houštin, na štíty hor. na rozlehlé louky! a do hustých lesů. Náš průvodce, potomek hrabat Przezdzieckých, na něž se dobře pamatuje a kterými se chlubí, ač už se nazývá „Preždzieckij“, prohlédl patrně náš vlastní záměr a čas od času praví pohlížeje s obavou na zemi:

„Projeli tři jezdci… Koně okovaní… Patrně vojací…“

Zakrátko se však uklidní, poněvadž vidí, že stopy šly někam bokem a pak že se obrátily nazpět.

„Dále nejeli,“ oznamuje nám Przezdziecki, chytrácky se usmívaje.

„Škoda,“ říkáme mu. „Ve společnosti by byla cesta veselejší.“

Avšak sedlák si hladí svou rozcuchanou bradu a směje se. Patrně nám nevěří.

Projeli jsme velikým zlatými dolem, vybudovaným v nové době Američany podle požadavků současné techniky. Bolševici vydrancovali tento podnik, odvezli zlato, stroje, zásoby, ba dokonce i některé části stavení, zůstavujíce důl téměř zruinovaný, mrtvý, nečinný. Jako vlajka sovětského Ruska stál na pahorku spálený chrám se strženou střechou a svrženým křížem. Hladová rodina hlídačova tu tráví osamělý a smutný život, jsouc vydána stálému nebezpečí. V okolních lesích se potloukají tlupy rudých partisánů, loupí a vraždí. Časem se zdrží delší dobu v dolech, které kdysi slynuly hojností zlata, propírají písek a vyrýžovavše něco kovu, jedou dále propiti ho v nějaké zapadlé vísce, kde sedláci vyrábějí líh z bobulí a z bramborů a prodávají kalný, otravný nápoj, dávajíce si ho vyvážit zlatém. Tyto ozbrojené tlupy lupičské, nepodřizující se zákonům, jsou velmi nebezpečné. Kdo se s nimi setká, tomu hrozí smrt.

Za tři dni jsme přijeli k horskému přechodu Čokur, vedoucímu přes hlavní hřbet Sajanských hor, přepravili jsme se na protější břeh řeky Algiaku a od té chvíle jsme byli již v hranicích urianchajských.

Kraj tento, vzbuzující podiv svým bohatstvím, zalidněný 60.000 vymírajících Sojotů, mluvících jazykem úplně jiným než ostatní kmenové mongolští a chlubících se, že zachovali po dlouhé věky ideály odvěkého míru, jsou pokusným místem pro administrativní úřady ruské, mongolské i čínské. Sousedé hospodaří dávno podle libosti v Urianchaji, Sojoci pak platí klidně daně všem třem.

Lze tudíž snadno porozumět, že tato „zagranica“ nemohla být ještě pro nás přístavem vysvobození. Již dříve jsme slyšeli od dozorce milice o chystané výpravě do Urianchaje a od Rusů v Urianchaji jsme se dověděli, že některé ukrajinské vesnice na Malém Jeniseji (neboli Khua-Kem) utvořily oddíly stoupenců bolševických, které uzavřely jižní hranice země olupujíce a vraždíce cestující. Před několika týdny stoupenci bolševiků zabili dvaašedesát důstojníků kradoucích se do Mongolská, oloupili a pobili kupce čínské vedoucí s sebou karavanu se zbožím, zabili několik německých zajatců vojenských, unikajících ze sovětského „ráje“. Možnost setkání s těmito bandity nám nevěstila nic dobrého. Bylo třeba mít se stále na pozoru.

Po čtyřech dnech cesty jsme se dostali do močálovitého údolí, kde stála uprostřed háje osamělá osada ruského kolonisty. Odtud jsme odpravili svého průvodce, který se obával, že sníh pokryje přechod přes Sajanské hory a pak by musel do zimy vyčkávat příležitosti k návratu domů.

Dále k řece Sajbi nás měl doprovodit majetník usedlosti, kterého přemluvil náš průvodce.

Naše koně byli unaveni a chtě nechtě museli jsme jim popřát odpočinku a trochu je vykrmiti. Rozhodli jsme se ztrávit tam celý den a snad dokonce i dva.

Nazítří průvodce odjel, přeje nám štěstí a zdraví.

Neminula ani hodina, když malá dcerka našeho hospodáře zatleskala a zvolala:

„Sojoti přijeli!“

Do světnice vešli, jeden za druhým, čtyři Sojoti v plstěných čepicích a s puškami v rukou.

„Mende (buďte pozdraveni)!“ uvítali nás vešedše a jali se nás bez okolků prohlížeti se všech stran. Jistě ani cvoček v našich botách ani knoflík na našich šatech neušel jejich badavému pohledu. Potom jeden z nich, který byl místním okrskovým náčelníkem, neboli „merinem“, se nás vyptával prostřednictvím osadníka, v jehož domě jsme byli, na naše politické a mravní přesvědčení. Vyslechnuv náš úsudek o bolševicích, zdál se býti uspokojen a uklidněn, neboť řekl:

„Vy — jste dobří lidé!… Nemáte rádi „ulanův“ (ulán sojocky = rudý). Pomůžeme vám...“

Poděkoval jsem „merinovi“ a daroval jsem mu tlustou hedvábnou šňůru, kterou jsem si obyčejně přepásával kazajku. Večer Sojoti odjeli, ale slíbili, že se vrátí před úsvitem.

Nadešel večer. Šli jsme se podívat na naše vychrtlé herky, škubající lačně hnědou, ale výživnou trávu na louce za statkem, a vrátili jsme se do světnice, kde hospodář přichystal již čaj a večeři.

Rozmlouvali jsme vesele a volně s rodinou hospodářovou, když se náhle rozlehly údery podkov a do světnice vešlo, druh za druhem, pět mužů s puškami v rukoií a se šavlemi po boku. Cosi mrazivého a lechtajícího svíralo hrdlo a srdce počalo bušit. Hned jsme poznali v příchozích rudé vojáky. Na kožišinových čepicích měli rudé hvězdy a na rukávech rudé pásky. Byli to lidé z kárného oddílu, stíhajícího kozáckého důstojníka, o kterém nám vypravoval v Kožubaře dozorce milice.

Nedůvěřivě nás prohlížejíce odstrojili se a usedli mlčky ke stolu. Počali jsme první rozmluvu, tak jako mimoděk jim vysvětlujíce cíl naší výpravy „stavění mostů a silnic“ a vyptávajíce se opatrně příchozích. Dověděli jsme se, že zakrátko sem dorazí se sedmi jezdci vůdce oddílu, který má rozkaz pro majetníka osady, aby je tento doprovodil k Sejbi, kde se ukrývá kozák. Hned jsem zvolal radostným hlasem, že se naše záležitosti vytvářejí velmi šťastně, neboť můžeme jeti společně. Na to jeden z vojáků podotkl záhadným hlasem:

„Vše rozhodne soudruh důstojník.“

V té chvíli vstoupil náš přítel, sojocký „merin“. Právě tak, jako nás ve dne, prohlížel pozorně příchozí a potom se zeptal ponurým hlasem:

„Jakým právem jste vzali Sojotovi dobrého koně, davše mu zaň chorého a slabého?“

Vojáci vybuchli v smích.

„Buďte pamětlivi, že jste v cizí zemi, kde jsou jiná práva a obyčeje,“ řekl „merin“ a v jeho hlase zněla hrozba.

„Zavři hubu a jdi k čertu!“ vzkřikl jeden z bolševiků.

Ale Sojot si sedl zcela klidně ke stolu a hospodyně mu podala bez prodlení kus chleba a velký pohár čaje. Rozmluva se přerušila. Sojot se napil čaje, vykouřil svou dlouhou a tenkou dýmku, vstal a řekl k nikomu se neobraceje:

„Nebude-li zítra ráno kůň vrácen vlastníkovi, odebereme ho sami.“

Odvrátil se a vyšel klidně ze světnice.

Hned jsem zpozoroval zřetelný strach na tvářích sovětských banditů. Poddůstojník rozestavil hlídky kolem osady a všichni seděli sklopivše hlavy v těžkém zadumání.

Pozdě v noci přijel důstojník se sedmi jezdci. Po raportu poddůstojníkově o příhodě s „merinem“ důstojník svraštil čelo a řekl hlasem prozrazujícím neklid:

„Zle… zle! Musíme se prodírat takovou tůní a tu budou za každým keřem a kamenem číhat Sojoti. Oj, zle, soudruzi…“

Důstojník se stále více znepokojoval a chmuřil a proto nám nevěnoval příliš mnoho pozornosti, tím spíše, že jsem ho chlácholil a sliboval mu prostřednictví mezi oddílem a Sojoty. Byl to zasmušilý ukrajinský sedlák analfabet, který se chtěl vyznamenat před sověty zajetím nenáviděného kozáka, ale obával se, že mu Sojoti překazí rychlé dosažení řeky Sejbi.

Na úsvitě jsme byli již na koních, jedouce zároveň s rudými zbojníky. Když jsme projeli několik kilometrů, vynořili se znenadání z křoví dva sojočtí jezdci. Na zádech měli své podivné křesací pušky s malou plochou pažbou a s vidlicemi na podepření o zemi při střelbě, při níž se nikdy nechybí cíle.

„Počkejte,“ řekl jsem, zadržev důstojníka. „Pojedu promluvit se Sojoty.“

Rychle jsem klusal napřed. Jeden ze Sojotů byl „merin“, druhý — neznámý domorodec mluvící lámanou ruštinou.

„Držte se za oddílem,“ zašeptal zabodnuv svůj rysí pohled do mých očí, „a pomozte nám.“

„Dobře,“ souhlasil jsem hned, „ale pohovořme déle, aby tamti mysleli, že vyjednávám s vámi jejich záležitost.“

Potom jsem stiskl Sojotům dlaně a vrátil jsem se k oddílu.

„Můžeme jeti,“ zvolal jsem, „Sojoti nebudou překážet.“

Vyjeli jsme a když jsme projížděli rozlehlou lučinou, spatřili jsme oba dva Sojoty, jak pádí plným tryskem po strmém svahu hory. Nepozorovaně jsem vykonal příslušný manévr a oba, já i můj spolucestující, jsme zůstali za oddílem i se svým nákladním koněm. Za námi jel pouze jeden vojín — zasmušilé chlapisko, hledící na nás velmi nevraživým pohledem.

Stačil jsem pošeptati svému druhovi jediné slovo „Mauzer“ a zpozoroval jsem, že tento hned opatrně odepial torbu u sedla a povytáhl rukojeť pistole.

Zakrátko jsme porozuměli, proč se oni vojáci, zkušení lesní tuláci, neodvážili jiti na Sejbu bez průvodce. Údolí Algiaka a Sejbi jsou rozdělena množstvím úzkých hřbetů, mezi kterými leží hluboké a široké úžlabiny s močálovitými, nebezpečnými rašeliništi. Byla to veliká tůně, bezedná bažina, jakési mrtvé, prokleté místo. Koně vázli po kolena, padali, zaplétali se nohama do sítě kořenů ponořených do rašeliny vodou prosáklé, tiskli jezdce, hryzli se, chroptěli, trhali řemení i popruhy. Stále častěji se bořili v bahně skoro až po kolena jezdců. Můj kůň zapadl do jakési díry naplněné hnědou, páchnoucí vodou. Nešťastný kůň uvázl tak hluboko, že jsem se již dotýkal prsy povrchu vody. Dostali jsme se odtud s nemalými obtížemi. Hned po mně upadl i s koněm bolševický důstojník a zranil se o kámen velmi vážně na hlavě. Můj soudruh si při pádu natloukl koleno. Vojáci stále padali a zraňovali se. Polekaní koně chroptěli a vzpírali se. Kdesi daleko temně a zlověstně krákal havran, zvěstovatel neštěstí…

Zatím se cesta ještě zhoršila. Stezka vedla jako dříve močálovitými bahnisky, která však byla pokryta větvemi polámaných, na zemi hnijících stromů. Koně, přeskočivše obrovské kmeny, nenadále padali do hlubokých bažin a počali tonouti, ponořujíce se vždy více do černého páchnoucího bahna. Jezdci i koně padali neustále.

Všichni byli pokryti blátem a potřísněni vlastní krví.

Já a můj soudruh jsme pohlíželi s hrůzou na své jezdecké koně, jichž síly byly vyčerpány a které už jsme dávno vedli za uzdy. Hryzla nás strašná myšlenka, co se stane s námi, padne-li některý kůň. Přece jsme nemohli rekvirovat koně Sojotům po příkladě našich rudých „soudruhů“?!

Konečně jsme vybředli na rozlehlou lučinu, porostlou hustými křovisky a obklopenou obrovskými úlomky skal, které se asi kdysi svalily s okolních štítů horských… Nejenom koně, ale i lidé počali zapadat do chladných močálů, zahořujíce se v nich až po pás a necítíce dna pod chodidly. Celý povrch lučiny tvořila tenká vrstva rašeliny pokrývající jezero s černou, hnijící vodou. Šli jsme jednotlivě, v určité vzdálenosti druh od druha, abychom zmenšili tíži a nebořili se do rašeliniště; s hrůzou jsem pozoroval, že keře rostoucí na rašelině se nakláněly a kolísaly a země pod nohama se uhýbala, pukala a z trhlin tryskala černá odporná voda…

Každý krok, nejmenší neopatrnost hrozila smrtí. Příklad jsme měli velmi tragický. Jeden z vojáků zkusil sejiti se stezky, hodlaje nalézti na úbočí tvrdší cestu. Avšak sotva učinil několik kroků, uslyšeli jsme pronikavé ržání koňské a úpěnlivý křik lidský volající o pomoc. Pod koněm a vojákem se probořilo rašeliniště, otvírajíc neznámou a ponurou propast. Marně se chytal kůň i člověk nohama i rukama břehů tenké vrstvy rašeliny. Bořil se stále více a voda a tekuté černé bahno se vylévaly rychleji a dále. Nikdo se k nim nemohl přiblížit, neboť nohy odvážlivce se bořily hned v síti hnijících trav a haluzí. Zdálo se, že někdo ze spodu, ze dna tohoto močálu podtíná vždy dále a dále tenkou vrstvu, na které jsme se ještě: gdrželi. Nejprva zmizela hlava koně s vyděšenýma, o pomoc prosícíma očima a potom se ponořil člověk, vyjící leknutím a zoufalstvím. Jenom veliké bubliny vyplynuly na povrch černé vody a pomalu pukaly…

Náhle se rozlehly tři výstřely.

Jejich zvuk byl tlumený, bez přílišného hukotu a bez ohlasu.

Byly to však rány dobře mířené, neboť bolševický důstojník a dva vojáci spadli hned s koní. Ti proplétajíce se mezi keři a řehtajíce hleděli se prodrati na svah hor, ale klouzali a padali, neboť úbočí hory, prosáklá podzemní vodou, se sesouvala pod nohama a zvolna sjížděla dolů. Vojáci se chopili karabin a polekaní se rozhlíželi kolem, nevidouce nepřátel. Ale ti je viděli zcela dobře. Padli ještě čtyři bolševici raněni jsouce smrtelně do prsou. Tu jsem zpozoroval, že voják, který zůstával stále za námi, namířil na mne z karabiny a upravoval cosi u spouště. Můj mauzer ho ještě předešel dvěma kulkami a zbavil nás jednoho nepřítele.

„Začněme,“ zvolal jsem na svého soudruha, a za chvíli jsme též odstřelovali bolševické bandity.

Zakrátko pobíhali po lučině Sojoti obírajíce zabité bolševiky a rozdělujíce si kořist. Po hodině obtížné cesty jsme počali stoupat na svah horského hřbetu a konečně jsme vystoupili na vysokou planinu porostlou starým lesem.

„Ale Sojoti nejsou příliš mírumilovným národem,“ podotkl jsem přistupuje k „merinovi“.

Pohlédnuv na mne pozorně odvětil sojocký úředník:

„To nezabíjeli Sojoti...“

Měl pravdu. Bolševiky, kteří vnikli protizákonně do Urianchaje, přepadli ne mírumilovní Sojoti, nýbrž abakanští Tataři, převlečení do kožichů domorodců, kteří ustupujíce před úřady sovětskými, zvolili si tuto zemi za pastviska pro svá stáda. Dosti značný počet tatarských rodin opustil stepi abakanské a dostal se západním Urianchajem do západního Mongolská a i dále na jih a proklouznuv nepozorovaně čínskou provincií Kansu, dostal se až do severního Tibetu. Tu Tataři, zaplativše poplatek tibetským plemenům, získali práva kočování až do pádu komunistické vlády v Rusku. Tataři, kteří přepadli bolševiky na močálu mezi Algiakem a Sejbi, měli znamenitého průvodce a tlumočníka, lamaického Kalmuka.

Noc před dosažením řeky Sejbi jsme ztrávili v lese při ohnisku a Tataři nám vypravovali skoro do úsvitu o bezprávích, vraždách a loupežích, jakých se dopouštěli bolševičtí komisaři v stepích, v nichž kdysi založil svou vládu a své zákony vůdce Mongolů — Džengischan, vládce Asie a poloviny Evropy. Ta vypravování dýchala hrůzou a nezkrotnou nenávistí.

Časné zrána jsme přijížděli k neveliké ruské osadě a přibližujíce se k ní jsme zpozorovali, ani vyhlížejí z lesa jezdci. Jeden z našich známých Tatarů se pustil k nim a pohovořiv s nimi chvíli vrátil se volaje:

„Vše jest v pořádku, jeďme rychleji.“

Jeli jsme širokou cestou, která vedla podél vysoké ohrady z tenkých modřínů, oddělující rozsáhlý kus louky a lesa, kde se procházelo sporé stádo jelenů; byly to t. zv. „izubři“ čili „morali“, které pěstují místní ruští kolonisté. Z jara upilovávají těmto krásným zvířatům parohy, vaří je zvláštním způsobem a suší. Upravené parohy nesoucí název „panty“ se prodávají Číňanům jako nejmocnější a nejcennější prostředek léčebný, uznaný lékařskou školou tibetskou. Cena „pantův“ dosahuje někdy ceny zlata.

V osadě nás přijali s velikým strachem a nepokojem.

„Chvála Bohu,“ volala žena hospodářova. „A my jsme mysleli…“

Avšak umlkla pohlédnuvši na muže.