Zemí lidí, zvířat a bohů/Jižní Sibiří

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jižní Sibiří
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Jižní Sibiří.

Za několik dní jsme již jeli koňmo lesy levého břehu jenisejského k jihu, snažíce se vyhnouti se vsím a osadám a nenechávajíce po sobě stop. Ostatně sluší podotknouti, že když nám bylo třeba zastaviti se u sedláků, přijímali nás tito velmi pohostinsky, a ačkoliv nás neznali, projevovali zjevně svou nenávist k bolševikům — komunistům, vyhladovujícím venkovany.

V jedné vsi nám řekli, že táhne od Minusinska ke Krasnojarsku značný oddíl „rudých“, vyslaných, aby schytali „bílé“. Odbočili jsme dále od břehu Jeniseje a tak zvané Ačinské cesty a zapadli jsme do lesů, kde jsme setrvali do srpna, poněvadž se po celé léto potloukaly bolševické kárné oddíly po borech, slídíce po bezbranných a téměř nahých důstojnících a kozácích bývalé Kolčakovy armády, kteří se skrývali v lesích před nevyhnutelnou smrtí z rukou sovětských katanů, a ubíjeli je. Později, na podzim, když jsme procházeli těmi místy, přišli jsme na neveliký lesní palouk, kde viselo na stromech lemujících palouk osmadvacet důstojníků s vyřezanými hvězdami na prsou. Věděli jsme dobře, že týž osud by stihl i nás, kdybychom se dostali do rukou „nejpokrokovější“ demokracie na světě.

Proto jsme si přísahali, že nás bolševici nedostanou za živa. Postupujíce k jihu, přicházeli jsme na obyvatelstvo stále nepřátelštější bolševikům, neboť to byl kraj starých sibiřských osadníků a kozáků.

Konečně jsme se vynořili z lesů na nekonečnou pláň čulymsko-minusinských stepí, proťatých červenými hřbety Kizyl-Kaje a s velkými slanými jezery Širo, Šunet, Forpost a j.

Je to krajina hrobů, jediný obrovský historický hřbitov. Národové, plemena, kmeny táhli těmito stepmi, zdržujíce se tam delší dobu nebo míjejíce jako noční přeludy a zanechávajíce za sebou mohyly, kurhany, monolity. Tisíce velikých i malých „dolmenů“ — mohyl dávných pánů těchto stepí, velikolepé kurhany z kamení a z lidských lebek, znamení do skal vytesaná, která dával kdysi pořizovati veliký Mongol Džingis a po něm Tamerlan Chromý, strašný bič boží, táhly se od jihu k severu nekonečnou řadou.

Nyní zde byli pány Tataři kmene abakanského, bohatí, pohostinští a vzdělaní. V přítomné době ustoupili před návalem bolševickým do Urianchaje, do Mongolská, ba i do Tibetu, a v pozůstalých utkvěla hluboká nenávist k potměšilým komunistům. Přitom se u nich probouzela, jak se zdálo, Džingischanova myšlenka, pohaslá před stoletími, v boji proti západní kultuře a o utvrzení nového práva, řízeného a ustanoveného naukou mudrce Buddhy, práva šlechetného a vznešeného ducha lidského. Často tatarští pastýři sedíce u ohniště si zpola zpívali, zpola vypravovali legendy o velikém Mongolovi, o jeho synu chánu Kublajovi, o krvelačném Tamerlanovi, o šlechetném, jasném sultánu Baberovi a o nešťastném chánu Amursanovi.

Čulymsko-minusinské stepi se tak staly místem stálých potyček, menších i větších bojů mezi Tatary a „osvobozenými“ Rusy, jako kdysi v republice polské byla proslulá „Divoká pole“, jenže úlohu „krvavých divochů“ vzali na se „obránci revoluce a svobody“ — ruské tlupy bolševické.

Tataři nás přijímali laskavě, poskytovali nám stravy, dávali nám vůdce a podnikali pro nás výzvědné cesty, abychom nenarazili na některou rudou hlídku. Říkali jsme veřejně, že utíkáme z Ruska do své vlasti, která je též vlastí mnohým Tatarům, obyvatelům svobodné Polsky. Poněvadž jsme měli od Tatarů adresy jistých osob a ochranné listy, skončila se naše cesta stepmi velmi šťastně.

Po několika dnech jsme spatřili s vysokého břehu Jeniseje loď „Orel“ plující z Krasnojarska do Minusinska a vezoucí rudé vojáky, a po několika hodinách — ústí řeky Tuby, proti jejímuž toku jsme museli postupovat na cestě k horám Sajanským, tvořícím hranici severní provincie Mongolská — naší „zaslíbené země“ — Urianchaje. Považovali jsme část cesty vedoucí po březích Tuby a dále — podél přítoku řeky Amylu za nejnebezpečnější, neboť údolí těch řek jsou velmi lidnatá, sousedství pak s komunistickým Minusinskem pokazilo místní obyvatelstvo úplně, takže ochotně vstupovalo do rudých oddílů banditů Ščetinkina a Kravčenky.

Tataři přeplavili v noci naše koně na protější břeh Jeniseje a potom pro nás poslali kozáka, který převezl na člunu nás i naše věci. Na úsvitě jsme byli už v hustém porostu na malém ostrůvku při ústí Tuby a pochutnávali jsme si na sladkých a vonných bobulích střemchy a na černém rybízu, rostoucích tam ve velikém množství.