Ze zašlých dob (Vilímek)/Z velblouda blecha, a to ještě bezzubá

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Také já byl jednou ve „veselém kriminále“	Z velblouda blecha, a to ještě bezzubá	Kdo chce psa bít, hůl vždycky najde

Údaje o textu
Titulek:	Z velblouda blecha, a to ještě bezzubá
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 31–35. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
page=1 Inkriminovaný obrázek (Humoristické listy, roč. 4, č. 23, str. 188)

Až do r. 1866 patřilo Rakousko i se svými českými a slovinskými zeměmi k Německému Bundu, jehož vladaři byli také zde chráněni zvláštním paragrafem trestního zákona, jednajícím o velezrádě, spáchané na panovnících německých, a vyměřujícím velké tresty vinníkům, „porušivším i jen povinnou úctu vůči německým knížatům“ třeba sebe menším.

Proto hrklo ve mně, když koncem března r. 1862 ke mně vklouznul diurnista soudu a sdělil tajemně, že obdržím obsílku k výslechu pro velezrádu, jíž prý jsem se dopustil na Německu jakýmsi vyobrazením makovice s příslušným k tomu textem.

Obrázek ten byl uveřejněn dne 8. března 1862 a vypadal takto: Do makovice byl lehkými rysy vkreslen holý obličej, nad nímž na vrchu byla z kroužku horních lístečků makovice zformována korunka, od níž za ucho byly sčísnuty vlasy, představované přiléhajícím lístkem makovice. Trochu delší krk byl utvořen z hořejšku stonku, jehož dolejšek byl zahalen usýchajícím listem, činícím dojem hermelinového pláštíku. A text obrázku zněl: „V Kurhessensku a — ještě někde dozrávají makovice proti všemu obyčeji místo v srpnu již teď. Navzdor tomu však nemůže se lid už ani dočkati slova ‚žeň‘.“

Přiznávám se upřímně, že při tom úplném nedostatku dvojsmyslnosti obrázku i textu nevěděl jsem si rady, kudy z toho ven. Vymýšlel jsem stále „zadní dvířka“, jimiž bych při výslechu vyklouzl, ale všechno bylo marné. A také právníci, jimž jsem „kasus“ předložil, krčili jen rameny a „že prý se nedá nic dělat, protože je všecko tuze zřejmé“. Slovem: měl jsem to na „motyku“, jak později ten cikán řekl o sobě.

Tak nadešel den výslechu. Bez rady a pomoci. A teprve, když jsem už se chystal na cestu k soudu, tu v posledním okamžiku najednou — jako blesk z čista jasna — zasvitla mi spasná myšlénka. Dav ženě sotva „s Bohem“, pospíchal jsem do ulice tenkráte Pasířské, teď třídy Palackého, kde měl svou malířskou dílnu dobrý heraldik. Vraziv k němu jako splašený, prosil jsem za odpuštění, že tak divoce vyrušuji, a zároveň i za to, aby laskavě mi řekl, kolik cípků má koruna knížecí? „Devět.“ „A kolik jich má hraběcí?“ „Sedm.“ „Díky!“ zvolal jsem radostně — a rovnou k soudu.

Vstoupiv do kanceláře, viděl jsem, jak všechno už bylo připraveno a naladěno na výslech státu nebezpečného „velezrádce“. Za hlavním stolem, u něhož i pro mne bylo místo, seděl rada s písařem a se dvěma starými měšťany pražskými jako svědky, že vyšetřování povede se docela správně. A u dvou vedlejších stolků byli zástupci úřadů bezpečnostních: u jednoho delegovaný policejního řiditelství a u druhého člen státního zastupitelství. Všichni hleděli zasmušile do vyložených lejster, očekávajíce věci, které měly se dít.

V duchu s myslí už veselou, před nimi však tajenou, přisedl jsem k zodpovídání se. Výslech řídil rada Wolf uherský, který posud každému „vonikal“. Odbyv mé generalie, předložil číslo se závadným obrázkem a pravil: „Tak nám teď povědí, koho představuje ta makovice?“ „To snad je vidět, pane rado, hned na první pohled, že je to ženská.“ „Ženská? A jaká?“ „Inu, má to být hraběnka Reichenbachova. Je-li dobře trefená, nevím.“ „Ale nepovídaj’! Dyť má ta osoba korunu na hlavě a je to tedy někdo z panujícího rodu!“ „O prosím, pane rado, hraběnky mají také svou korunku, ale na rozdíl od vzácnějších knížecích pouze sedmicípovou, jako tato zde. Račte si jen ty cípky spočítat. (A když tak učinil): Že je to skutečně řečená dáma, je kromě hraběcí korunky viděti z jejího ženského obličeje: kulatého a plného, beze všech vousů, s vlasy sčísnutými od temena k uchu, z delšího útlého krku „labutího“, jaký mívají jenom vznešené dámy, a ze drahého pláštíku na bedrech.“ „Inu, inu! Dejme tomu! Ale vzdor tomu dopustili se přece zlého činu tím, že na konec textu vyzývají lid, aby jí ten labutí krk podřezal; neboť o žních, o nichž mluvěj’, makovice se před sklizením uřezávají. A to nijak nemohou vymluvit.“ „Také není třeba něco vymlouvat, nýbrž jen vysvětlit, že nejedná se tu o podřezání, nýbrž o vyhnání. Řečená hraběnka Reichenbachova těší se totiž veliké přízni u dvora, které zneužívá tím, že plete se dotěrně do vladaření. A toto její zasahování do státní moci je tamnímu lidu náramně proti mysli, tak že už rád by volal na kurfürsta ‚žeň‘!“, aby totiž tu intrikánku ode dvora už vyhnal.“ „Tak tedy má se tomu rozumět? Pak ale nepotřebovali říci v textu: „a — ještě někde“. To „ještě někde“ ukazuje na něco zcela jiného.“ „Proč pak, pane rado? To „ještě někde“ vztahuje se opět na dvůr dánského krále Christiána, kde žije též taková dáma, hraběnka zas Dannerova, která rovněž zneužívá přízně královy a také se plete do vladaření. A té hraběnce by zase dánský lid už rád se díval na paty.“ „Tak ono je to i tam takové? Inu jo! Pak ovšem!… Ale počkaj’ — kouřej’?“ Překvapen tou prapodivnou, do výslechu nijak nepatřící otázkou, odpověděl jsem rovněž nenucené: „A jak! Denně 6—7 viržinek!“ „Tak si tuhle jednu vyberou a zapálej,“ a při tom otevřel u stolu zásuvku, v níž byly celé hromádky nejrůznějších doutníků; „vědí, já jsem se stal v Uhrách náruživým kuřákem a rád bych si teď zabafčil, ale jen, když také budou kouřit.“ Abych mu v těch jeho těžkostech ulehčil, vzal jsem si od něho viržinku a na oko jsem ji zapálil, kdežto on ze své vyluzoval kotouče dýmu, v nichž jako v oblacích počal diktovati písaři závěrek protokolu.

Vida, že končí se vyšetřování, teprv jsem se ohlédl bezstarostně po ostatních přísedících. Jaká to změna s nimi! Na počátku výslechu zakabonění jako kakabusové usmívali se nyní na mne a já zase na ně! Přestalť jsem býti jim „hrozným zločincem“.

Podepsav uzavřený protokol, uklonil jsem se sl. soudu a bral už za kliku dveří, abych odešel. V tom ale zavolal pan vyšetřující: „Počkaj’ ještě trošku!“ Co to?! myslím si nedůvěřivě, ale rada hned doložil: „Poslouchaj’, mně se zdá, že hessenský kurfürst s tou hraběnkou Reichenbachovou teď už nežije, že má zas nějakou jinou.“ Já posud mluvil opatrně vždy jen o přízni u dvora a střežil jsem se vysloviti, že potrefní potentáti žijí s těmi dámami, abych nemohl být žalován pro nové „porušení povinné úcty“; ale když to nyní řekl na celé kolo sudí, odpověděl jsem mu také bez obalu: „Do toho mně, pane rado, pranic není, má-li kurfürst každou chvíli nějakou jinou; když vyšlo to číslo „H. L.“, měl ještě hraběnku Reichenbachovu — s čímž uctivě se poroučím!“

Vyšed za smíchu přísedících na chodbu, dozvěděl jsem se teprv, že byla pro mne už připravena zcela zvláštní separace. A chudince skláplo! Osiřela. A to pro nahodilých sedm cípů korunky!