Ze zašlých dob (Vilímek)/Kdo chce psa bít, hůl vždycky najde

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kdo chce psa bít, hůl vždycky najde
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 36–38. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Roku 1863 byl u Říma francouzskými vojíny postřelen Garibaldi, a brzy na to byla v Paříži Napoleonu III. na cestě do divadla Vlachem Orsinim pod kočár hozena puma. Obě ty události přetřásány v „Humorech“ večerními hosty v „Politice u džbánku“, na jejímž konci byla také stručná zmínka o vídeňském sjezdu německých právníků zahraničních a rakouských a o přijetí jejich deputace u dvora. „Hum. Listy“ byly pro ten článek zabaveny a já obeslán k soudu. Dostaviv se k vyšetřování, viděl jsem, že rada je zamračen. Odbyv mé generalie, pravil, že do protokolu dá zapsati vše, co v tom článku vidí státní návladnictví, a já pak abych své hájení diktoval si sám. A zamračiv se ještě víc než posud, uváděl doslovně z obžaloby, že návladnictví shledává v té „Politice u džbánku“ zločin uražení Jeho Veličenstva, protože se mluví o J. V. „ve sprosté hospodě, kde se pije pivo ještě ze džbánku, kdežto ve všech slušných hostincích pije se už dávno ze sklenic“, a že „taková sprostá místnost je způsobilá, aby J. V. urážela.“ (Cituji doslovně, neboť jsem si to klassické odůvodnění žaloby zapamatoval pro vždy.)

Soudce, dodiktovav Jarošovy náhledy, vyzval mne, abych se hájil. „Pane rado,“ odpověděl jsem chladně, „já nebudu se hájit.“ „Rozumím. Vy si to chcete dříve promyslit a hájit se teprv při speciálním vyšetřování. Že?“ „Nikoliv, pane rado. Já nebudu se hájit ani potom.“ „Tak dojde na přelíčení!“ vyhrk’ ze sebe soudce. „Dojde, dojde, jistě dojde!“ „Ah — vy si ponecháváte všechny své protidůvody až na stání, aby návladní neznal jich už ze šetření a nemohl se připravit a při líčení vás vyvracet!“ „Nikoliv, pane rado; nebudu se hájit ani o přelíčení.“ „Tak budete odsouzen!!“ skoro už hněvivě doložil soudce. „Vím to, vím, jakož i to, že dostanu 3—4 měsíce žaláře. Jakmile však tyto odsedím, budu mít v ruce „Rozsudek“, potvrzený odpykaným žalářem: že „taková sprostá místnost je způsobilá, aby J. V. urážela“. I vydám se s dvěma najatými muži na cestu po Praze a předměstích a v kterékoli pokoutní hospůdce nebo noční kavárničce naleznu na zdi podobizny Jeho a Jejího Veličenstva, dám na základě soudního nálezu všechny ty obrazy sundat a veřejně odnést jinam, ježto „takové sprosté místnosti jsou způsobilé, aby J. J. V. V. urážely.“

Ještě jsem nedomluvil, a dříve tolik zamračený rada počal vyjasňovati tvář, z čehož bylo patrno, že posavadní jeho nevrlost neplatila mně, nýbrž že protivilo se mu jakožto právníku to za vlasy přivlečené odůvodnění žaloby. Popošed až ke mně, pravil skoro naléhavě: „Prosím vás, diktujte to, co jste právě řekl, místo všeho hájení do protokolu! To úplně stačí!“ A stačilo. Žaloba pro urážku J. V. padla, ale já pro ten článek seděl přec: tuze šikovný pan Jaroš, jejž o něco později vídeňská vláda pro jeho zásluhy pasovala na „rytíře z Adlershortu“, dovedl rukavičku pěkně obrátit na ruby a bez jakéhokoliv varování ze „zločinu urážky J. V.“ obratem péra udělat „zločin rušení veřejného pokoje“…

Kdo ještě pamatuje tyto a podobné procesy tehdejších českých novinářů, nepodiví se ani dost málo nynější také „rytířské“ justici maďarské vůči „zločinným“ národnostem neemberským. Je to nyní jen uherská kopie vzoru Schmerlingova. Ale věrná k nerozeznání.