Ze zašlých dob (Vilímek)/Pasť na německé myši

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pasť na německé myši
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 39–43. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Když byla persekuce českého novinářství v největším rozkvětu, nebylo snad ani dne, aby nebyla zabavena halda našich časopisů zde i po venkově a na Moravě i ve Slezsku, a neminul snad ani týden, aby některý český redaktor v Praze nebo jinde nebyl souzen a — toť se ví — jistojistě odsouzen ne-li zrovna do žaláře, tedy alespoň do vězení, a ne-li právě ku ztrátě celé kauce, tedy aspoň její polovičky nebo velké částky z ní, a nejméně k hodné pokutě. Měloť být ubito novinářství české nejen pozavíráním redaktorů a spolupracovníků, nýbrž také finančním vyhladověním vydavatelských kas, zcela dle výroku a přání „anglicky“ svobodomyslného „otce ústavy“ Schmerlinga, prohlásivšího: „Das gemachte Czechenthum werden wir schon zu Paaren treiben!“

Osobní tresty jsme si — často i hromadně — odseděli v sousedství zlodějů a jiných hodných pánů, a ztráty z kauce nebo pokuty jsme zapravovali z úspor svých. Jen byly-li tuze velké, jako na př. někdy u „Národních Listů“ a u německé „Politiky“, skládali se na ty pokuty pod rukou i vrstevníci stran, aby pro nezaplacení jich nebylo vycházení časopisů úředně zastaveno. Slovem: byly to časy k pomilování! Ale tenkrát se osvědčila tvrdá lebka česká: Nepopustili jsme!

Zeptati se v té době některého našince, chce-li se státi redaktorem, bylo tolik, jako ptáti se ho, je-li odhodlán i sedět. A poněvadž posud nezavřených novinářů bylo čím dál míň a tudíž nutně zapotřebí, aby posud volní zůstali na svobodě, proto vyhledávali se a úřadům oznamovali za odpovědné redaktory také nenovináři, jen když co do příslušenství, stáří a zachovalosti odpovídali zákonu o tisku. O těchto redaktorech „dle jména“ věděly dobře také nic nám nepřející časopisy německé, zvouce ty kandidáty kriminálu posměšně „Strohmänner“. Ale tyto naše „Franty z nouze“ dovedly si přece jakž takž vysvětlit. Co však ty šornály nijak nemohly pochopit, bylo: odkud prý bereme tolik peněz na uhražování stálých pokut a ztrát z kaucí?! Hádaly na to i ono, až konečně připadly na to pravé: na všechno to prý dostáváme tajně — z Ruska rubly!! A při tom „přesvědčení“ setrvaly nezlomně a opakovaly je každou chvíli navzdor našemu vyvracení, stvrdivše tak pravdivost říkadla: „Mluvte s nimi, když jsou Němci!“

Jednoho dne dostal jsem zase platební rozkaz na 800 zl. pokuty. A že zrovna den před tím bylo v německých novinách opět ono blábolení o ruských rublech, čímž každý z nás už byl svrchovaně dopálen, řekl jsem si v duchu: „Počkejte, vy poctivci, já vás nabrknu!“ Pokuty, přiřknuté soudem vždy chudobinci u sv. Bartoloměje, platily se na magistrátním berním úřadě, jehož přednostou byl starý našinec pan Pfleger, pod rukou horlivý pro dobrou věc českou. Toho jsem vyhledal v soukromí a smluvil se s ním, pomůže-li mně, pak že ty pomlouvače vyvedu na vrch makovice. On že nepotřebuje dělat nic jiného, než zítra na 11. hodinu dopolední obeslat do své kanceláře k nějaké předstírané práci ze svých úředníků buď dva Němce nebo dva ramenáře, aby byli svědky, jak přijdu a budu platit pokutu rubly, což ti dva jistě donesou hned německým novinám. Ty rubly že si vypůjčím, abych kupováním jich ve směnárně nemusel tratit také ještě provisi obchodní, a až půjde pan Pfleger o polednách z úřadu, aby vzal složené rubly s sebou jakoby na výměnu jich u peněžníka, a zatím že mi je doma pouze vrátí po doručení mu 800 zl. v rakouských banknotách. — Starý našinec usmál se a přisvědčil, že udělá všechno tak.

Z večera sešel jsem se v hostinci s „pravou rukou“ velkoobchodu „Hrubý a Neff“, prostředkujícího také koupi a prodej lněného semena z Ruska, tak že v závodě tom bylo vždycky dost rublů, přichystaných za semínko. Snad i následkem tohoto obchodního spojení byla řečená „pravá ruka“ závodu takovým rusofilem, že kromě bot měl i vestu z pravé ruské juchty, k níž každou chvíli voněl, aby osvěžil vědomí své. Neříkali jsme mu jinak než „baťuška“, což mu nemálo lahodilo. A sotva že jsem „u Pinkasů“ po straně ho šeptem zasvětil do „podvodního“ plánu svého, souhlasil hned s radostí, ubezpečiv, že za 800 zl. rublů mně přichystá, jen abych si pro ně přišel ráno do obchodu.

Druhého dne šlo všechno jako na drátku. Vstoupil jsem o 11. hodině do berního úřadu, tváře se jako strápený lajtnant. Pan přednosta, na oko překvapen mou návštěvou, vítal mne, jakoby mne kdo ví kdy neviděl, a ptal se zvědavě: „Co že prý jim nesu?“ „Ale, to víte: zase pokutu.“ „Zase již pokutu?! Chudáčku! A velkou?“ „800 zl. Tady jsou.“ A při tom položil jsem na berní stůl hezkou hromádku rublů a s nimi platební rozkaz i bursovní lístek toho dne, aby bylo možno nahlédnouti kurs. Přednosta nejdříve spočítal hezky nahlas, aby to slyšeli také ti dva obeslaní, počet rublů, načež, nahlédnuv do bursovního lístku a vzav křídu do ruky, násobil na pultu počet rublů jejich bursovní hodnotou, a zvolal konečně překvapen: „I pro pána, ani o krejcar víc ani o krejcar míň tu není! Akorát na fous!“ A podepsav kvitanci na 800 zl., poroučel se mi a já zase jemu. —

Druhého dne ráno bylo mým prvním, číst německé časopisy pražské. Nemýlil jsem se v předpokládání svém. V „Bohemii“ byla místní zpráva se záhlavím: „Tak se podívejme! Stále prý zapíráme, že na pokuty dostáváme z Ruska rubly, a včera byl ten a ten dokonce tak neopatrným, že ty cizí peníze ani dříve nevyměnil, nýbrž platil pokutu veritábl jimi! atd.“ Druhý list, „Morgenpost“, měl rovněž zprávu podobnou, ale za to „Tagesbote aus Böhmen“ nesedl na lep. Nadepsal svou lokálku říkadlem: „Faule Fische“ (asi jako Nepodařené vtipy) a správně uvedl, že jsem si udělal ‚drahý špás‘ a platil pokutu ruskými rubly. Setkav se odpoledne na ulici s jeho redaktorem, pravil jsem s úsměvem: „Je vidět, že jste žurnalista!“ „A ‚Bohemia‘ je hloupá husa!“ doložil s úšklebkem on, proti které kollegiální kritice neopovážil jsem se tenkráte protestovati.

„Naběhnutí“ to mi však „Bohemia“ dlouho nemohla zapomenout, otírajíc se často o „Humory“ a viníc mne i z nelidskosti. Když totiž byl dohotoven visutý most z Eliščiny třídy na Letnou, nemohli se odborníci nijak dohodnout, jakou zatěžkací zkouškou má se zjistit jeho nosnost. A když ty jejich spory trvaly už příliš dlouho, šly „Humory“ konečně mezi znalce a navrhly: „Pusťte na most všechny pražské židy; vydrží-li to, je dobře, nevydrží-li, také dobře.“ A proto v „Bohemii“ zle a zle hned a ještě i po letech!