Ze zašlých dob (Vilímek)/Telegrafie bez drátu není už nic nového

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Telegrafie bez drátu není už nic nového
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 44–47.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

V polovici června r. 1864 nastoupili své tresty: měsíčního a šestinedělního lehkého vězení spolupracovník německé „Politiky“ Bozděch (bratr Emanuela Bozděcha) a redaktor čtrnáctidenníku „Blesk“ Jos. R. Novotný, medik a domácí učitel mladistvé Renaty Fügnerovy. Oba byli odsouzeni pro přečiny a proto jako rovný s rovným dáni k sobě do jedné separace. Když pak dne 27. téhož měsíce já nastoupil osmiměsíční žalář, nebyl jsem přidělen k nim, nýbrž vykázána mi separace vedlejší, ježto jako „těžký zločinec“ nesměl jsem býti pohromadě s pouhými „přečinkáři“, abych jako „mnohem špatnější člověk“ nesvedl ty dva zachovalejší k činům podobným, pro něž právě jsem pykal v poutech a v šatě trestnickém. I setkávali jsme se a pohovořili si pod dozorem „hospodáře“ jedině „na luftu“, zdravotní to procházce na dvoře, vždy odpoledne od 3. do 4. hodiny. Rozumí se, že čas tak krátce vyměřený nestačil nám na probrání všeho, co jsme měli na srdci. A tu, abychom i mezi dnem a z večera, navzdor dělící nás zdi, mohli vzájemné mluvit, vymyslili jsme si velmi správný telegrafní systém, po jehož rychlém osvojení si rozprávěli jsme hravě skrze zeď.

Sestavili jsme totiž stručnější abecedu z písmen, zvukem si podobných, a označili je číslicemi následovně;

eéě iíyý uúůou bp dďtť
1 2 3 4 5 6 7 8
fv gjhchk l m zž.
9 10 11 12 13 14 15 16

Při telegrafování vyťukala se každá písmena na stěnu takovým počtem úhozů, mnoho-li těchto naznačovala číslice, příslušná té písmeně, čemuž druhý za zdí pozorně naslouchal.

Když na př. chtěla se ptát jedna strana druhé: „Co děláte?“, byly písmeny té otázky obsaženy v číslicích: 7-4-8-2-11-1-8-2, které se vyťukaly na stěnu obyčejně druhým koncem tužky. Dříve však, než se počalo telegrafovat, rychlým zaklepáním dalo se znamení na zeď, což z druhé strany se opakovalo na důkaz, že se poslouchá, a pak teprv to šlo dále podle „systému“.

Aby jednotvárné vyťukávání písmen netrvalo dlouho a nemátlo v počítání úhozů ani jednoho ani druhého, zkrátili a usnadnili jsme počet úderů tím, že zvolili jsme básnický daktyl: —◡◡ za representanta pětky, takže na př. „z“ a „ž“, tedy „16“, zahrnovaly v sobě tři daktyly a jeden ťuk, čili názorně: 5 + 5 + 5 + 1 = 16. Jak známo, je při skandování daktylů první „úder“ silnější a o poznání delší, ostatní dva pak jsou slabší a rychleji se následují, tak že melodické znění daktylů: „Dam ta da, dam ta da, dam!“ dobře se poslouchá a bezpečně počítá.

Na počátku zaznamenávali jsme si počet úhozů na papír a podkládali pak ty číslice příslušnými literami, abychom správné mohli přečísti telegram. Ale již třetího dne utkvěly nám číslice písmen v paměti tak, že „čtli“ jsme telegram hned při ťukání, a za krátko zbystřil se vězeňský důvtip tolik, že často nebylo třeba větu ani dotelegrafovat a druhá strana dávala rychlým zaklepáním vědět, že už ví, co chceme, a dle toho hned odpovídala.

Že bylo naše ťukání na zeď jemnému uchu dosti slyšitelné, zvláště za tichých večerů, donesla se zpráva o tom brzy také inšpektoru radovi Jankovskému. I přišel jednoho dne ke mně ptát se „visitačně“, je-li u mne takto všecko v pořádku, a mezi ostatními ledabylými otázkami prohodil najednou též: „Vy prej si zde s vedlejšími také telegrafujete?“ „Tak jest, pane rado. Krátíme si dlouhou chvíli jak jen můžeme.“ „Což, o to tu nejde; ale hůř bylo by, kdyby naučili se tomu také vězňové nepolitičtí! Považte, že by pak takoví inkvisiti mohli se před vyšetřováním vzájemně dohodnout, jak mají u „šťárky“ vypovídat, čímž by celé řízení s nimi mohlo být úplně zmařeno!“ Vysvětlil jsem mu, že mohli by se tomu naučit jen v tom případu, kdybychom je zasvětili do svého „systému“, a o nás že přece nemůže předpokládat, že bychom škůdcům lidí i jen chtěli jít na ruku. Upokojiv se mým vysvětlením a opakovaným ubezpečením, odcházel, řka ještě, že vlastně tomu ani jak se patří nevěří, že bychom si mohli telegrafovat srozumitelně hned celé věty. „Ó ano! Ustanovte sám, co mám zvěstovat sousedům, a oni tam hned povědí, co jsem jim dal odtud vědět.“ Stalo se. Jankovský pronesl větu, já ji odťukal, a Novotný s Bozděchem opakovali mu ji slovo za slovem. Nevěřící Tomáš byl překonán a duše jeho měla pokoj. A my také. Mohli jsme si pak už telegrafovat až do našeho rozchodu, kdy po jejich trvalém „výletu“ na svobodu „osiřelo dítě“ v zamlklé samovazbě, vyrušované jen chrastěním řetězu u pout.