Ze zašlých dob (Vilímek)/Žák soudcem

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Telegrafie bez drátu není už nic nového	Žák soudcem	Mezi lotry arcilotrem

Údaje o textu
Titulek:	Žák soudcem
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 48–54. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Moje drahá žena se čtyrletým synkem naším směla mne navštěvovati v žaláři vždy jenom v neděli dopoledne na čtvrt hodiny v kanceláři inšpektora trestnice, rady Jankovského. Týž „věrný služebník svého pána“, poslouchal na slovo státního návladního Jaroše, pilného hlídače českých novin, a bděl nad přesným vykonáváním přiřknutých nám trestů. Já na př., „zločinec“, musel jsem, když tam přišla moje žena, vedle ní, sedící na židli, vždycky stát, při čemž synek si hrál na podlaze s mými pouty a Jankovský jako vojenská stráž pilně patroloval před námi nahoru a dolů, abychom si nemohli říci snad něco, čímž byla by ohrožena bezpečnost státu.

Že takové chvilkové návštěvy nedělní, v rozmluvě kontrolované úředním posluchačem, nebyly po chuti a hrubě nic platny ani mně ani ženě, ba že nás místo vzájemného potěšení pokaždé spíš hodně rozladily, nemusím ani povídat. A že krom toho bylo ženě v bytu beze mne smutno, usnesli jsme se oba souhlasně, že v době prázdnin zastaví ty jalové návštěvy vůbec a odjede na srpen a září do rodiště k sestrám, odkudž neměla mi, vyjma důležité příčiny, ani psát, protože inšpektor Jankovský otvíral a četl také každé moje psaní, jako činil z úřední moci zavřeným žhářům, zlodějům a ostatním škůdcům. Vždyť jsme, abychom si mohli sděliti slovo důvěrné, museli si dopisovati tajně, majíce za poslici do trhu chodící ženu mého žalářního hospodáře, jemuž za to a za pašování novin platil jsem měsíčně 100 zl., porto zajisté dosti slušné.

Abych mohl dostávat do žaláře noviny a podle jejich zpráv sestavené návrhy obrázků zasílat Kolárovi k vykreslení do „Humorů“, což se muselo dít tajně, proto vyžádal jsem si při nastupování trestu samovazbu, odůvodniv žádost tím, že při čtení knih, mně tam povolených, nerad bych byl vytrhován všedním spoluvězněm, nemajícím pro čtení pražádného smyslu.

A v této němé samovazbě vytrval jsem po ženině odjezdu až do konce ferií. Na jejich sklonku byl jsem však už netrpělivý, touže spatřiti opět svou ženu, byť i jen na tu chvilku v neděli. A když na týden před 1. říjnem se vrátila, musel jsem nanovo čekati šest dní, anať přijela v pondělí a navštívit směla mne až v neděli!

Abych si s ní pohovořil alespoň písemně, napsal jsem jí hned prvního dne sáhodlouhý list, očekávaje druhého dne jistojistě odpověď. Tato však nedošla. I byl jsem toho mínění, že buď nemohla psaní do příchodu poslice dokončit, nebo že měla po návratu s urovnáváním bytu a všeho tolik práce, že nemohla na psaní ani pomysliti. Přemohl jsem tedy nedočkavost svou a psal jí hned ještě druhý dlouhý list. Ale ani na ten nedostalo se mi odpovědi. Nemoha si to nijak vysvětliti a trna netrpělivostí, napsal jsem ženě ve středu list třetí, už trochu rozmrzelý, žádaje určitě odpověď, byť třeba i sebe kratší. A zase marně! Jakoby zde ženy mé posud ani nebylo!

Rozumí se samo sebou, že tím naprostým neodpovídáním byl jsem nanejvýš rozčilen, tak že hlavou mně počaly kolovati myšlenky nepěkné. A když ani v pátek ani v sobotu nedošel mne zhola žádný list, rozmáhalo se mé rozechvění čím dál ještě víc, až jsem byl konečně v duchu již pevně přesvědčen, že moje žena, vždy tak hodná a žijící jen pro mne už od svého 16. roku, teď pojednou stala se v mé nepřítomnosti snad – – –

Hrozná to myšlenka! A ne a ne sprostit se jí! Proto, obávaje se prudkého výstupu před Jankovským, nechtěl jsem v rozčilení svém ženu tam už ani vidět a použil jsem nahodilé příležitosti, abych jí to dal vědět. Druhého dne, v neděli ráno, mělo totiž po osmidenním uvěznění jít zase na svobodu 6 „ovačních dívek“, odsouzených proto, že házely kytice a věnce do kočáru Dru Jul. Grégrovi, když se vracel z vězení po šestiměsíčním pobytu v něm. Tyto dívky byly zavřeny na tétéž chodbě jako já a vyžádaly si na hospodáři, aby jim, až ráno půjdou domů, otevřel mou separaci, by mně mohly dát „s Bohem“. Vyhověl jim, a já, louče se s nimi, požádal jsem je, aby došly přímo k mé ženě a doručily jí psaní, jež jsem už měl připravené.

V psaní tom, mému rozechvění přiměřeně drsném, vyzval jsem ji, aby ke mně už nechodila, že s ní už nechci mluvit, ba ani ji vidět.

Když přišly ty dívky k mé ženě, byla právě už připravena na první zas cestu ke mně. Přelítnouc po jejich odchodu rychle mé psaní, jaké posud jakživa nedostala, byla náhlou lítostí tak uchvácena, že chtěla šaty se sebe takřka strhat a zůstat doma. Pojednou však jí napadlo, že stůj co stůj musí zvědět, co vlastně je příčinou mého příkrého jednání, a šla přece ke mně do trestnice.

Byv předvolán Jankovským, myslil jsem, že jedná se o něco úředního, a dal jsem se zavésti do jeho kanceláře. Spatřiv tam ale proti všemu očekávání svou ženu, přikročil jsem rychle přímo k ní a plný hněvu, ale šeptem, aby to neslyšel inšpektor, tázal jsem se jí zhurta: „Co u mne ještě chceš?!“ „Já?! Pro Boha tě prosím, co se to s tebou děje?!“ „Se mnou?! Se mnou nic, ale s tebou! Či myslíš, že má mně býti lhostejno, když po dvouměsíční vzdálenosti jsi teď už týden v Praze a za celých těch osm dní ani slůvkem mi neodpovíš na všechny mé zdejší dopisy?!“ „Já že ti nepsala? Vždyť jsem hned po příjezdu byla vzhůru do jedné hodiny s půlnoci a napsala ti toho celý půlarch!“ „Mně? Já nedostal nic!“ „A když jsi ve středu psal o 30 zl., také jsem ti je hned zaslala!“ „Já že ti psal o peníze?!“ „Arci že! Jen si vzpomeň! A ne jednou! V pátek psal jsi po druhé zas o 20 zl., jež prý také ještě nutně potřebuješ, a ty jsem ti též zaslala spolu s novým psaním rovněž hned.“ „Cože, jakže?! Ty žes mi zároveň se svými dopisy zasílala též peníze, o něž jsem ti psal?! A po kom jsi vše to zasílala: po hospodáři nebo po jeho ženě??“ „Po nich ne, nýbrž po jejich synovi, který teď po prázdninách místo nich obstarává tajné poseláctví mezi námi.“

Jak jsem slyšel slova „po jejich synovi“, hádal jsem v duchu hned, co se stalo přičiněním toho pěkného synáčka. Byl to nenapravitelný darebák, s nímž rodiče nevěděli si rady už za jeho mládí. I dali jej konečně odvést v naději, že na vojně snad se polepší. Ale když ho ani tam pak už nechtěli mít, vrátil se po vysloužení koncem září domů, a rodiče, aby alespoň něco dělal, svěřovali mu poseláctví mezi mnou a mou ženou. (Jak tuto ošálil, povím až na konci.)

Vida, že stali jsme se obětí ničemy, sevřel jsem horoucně ženu do náručí, prose ji, aby zapomněla, co jsem jí v největším rozechvění napsal nevlídného. A že již uplynulo inšpektorem přesně dodržované čtvrt hodiny, rozloučil jsem se s drahou zase ženou a opustil ji. Já totiž musel jsem odejít do separace vždycky dřív; neboť kdyby byla z kanceláře vyšla dříve moje žena, byla by mohla na chodbě počkati na mne a obejmouti mne bez úředního povolení a dozoru, čemuž se předešlo předcházejícím odvedením mne.

Když jsem vyšel na chodbu, kde u dveří čekal už na mne hospodář, změní jsem tohoto pohledem tak bodavým, že hned věděl, na čem je; neboť krátce před tím on i jeho žena, vidouce u lajdáckého syna tolik peněz, udeřili na něj, odkud je má, k čemuž konečně se přiznal.

Proto, když mně hospodář otevřel separaci a já si na jejím prahu na něj houk’, že ten darebácký podvod udám soudu hned v pondělí, tu on, nezavřev ani klíčem, běžel pro svou ženu a vrátiv se s ni, vrhnul se i s ní u prostřed separace přede mnou na kolena a oba prosili pro všechno na světě, abych to neudával, sic že by okamžitě byli propuštěni ze služby. Pohled na nás musel být zvláštní: já jako „těžký zločinec“ v trestnických šatech a poutech stojím tu plný hněvu, a přede mnou můj klíčník se svou ženou, oba na kolenou jako úpěnliví prosebníci! Jenom nás vymalovat!

Mou snad velikou chybou bylo vždy dobráctví. A že i v případu mého trapného napnutí vůči nevinné ženě došlo na šťastné vysvětlení, proto zamhouřil jsem teď obě oči a neoznámil to soudu, když prosebníci dříve ještě zařekli se mi, že už nikdy více nepoužijí svého nezdárníka k tajnému poseláctví našemu.

A teď ještě — skoro pro zasmání — malé objasnění podvodu, jenž málem byl by rozdvojil muže a ženu, kteří už od mládí měli se na smrt rádi:

Chlap mizerná neodváděl svěřené mu dopisy ani mé ženě, ani její zase mně, nýbrž zadržel je, otevřel a přečetl, a bylo-li v některém něco důležitého, to pak vyřizoval adresátovi ústně s doložením, že na sepsání té zprávy nebylo už kdy. Vedle toho pilně studoval můj rukopis a přiučil se rychle a neobyčejně dobře jeho napodobování, tak že už třetího dne mohl napsati jménem mým: „Milá ženo! Jsem úplně zdráv a neschází mně nic než 30 zl., které nutně potřebuji. Zašli mně je po doručiteli a měj se dobře! Tvůj Tě srdečně pozdravující Josef.“ — Mé ženě byla sice nápadna ta stručnost listu, myslíc však, že pro přísný dozor více psát ani nemohu, zaslala mi peníze a psaní to z opatrnosti hned spálila jako vždy každé. Vyřídíc však druhý podobný list (o 20 zl.), odložila ten dopisek ve spěchu na postel, ježto z nenadání musela odkvapit do kuchyně. Lístek zůstal zatím na posteli, kdež jej spatřil ženin mladý bratr Aug. Vyskočil (napotomní kapelník Nár. divadla) po svém poledním příchodu z gymnasia. Ze zvědavosti nahlédl do psaníčka a hned s ním běžel do kuchyně volaje: „Poslouchej, Anno, tohle švaříček nepsal!“ „Jak pak ne? Což to není jeho ruka?“ „To ano, ale v každém třetím slově tu je nějaká pravopisná chyba, kterou švaříček by nikdy neudělal!“ „Prosím tě, kdopak ví, kdy a kde to tam chudák píše; třeba potmě na koleně.“ A při té dobrosrdečné omluvě pravopisných chyb zůstalo až do nedělního odhalení darmošlapa. To teprve dalo školákovi za pravdu.