Ze zašlých dob (Vilímek)/Také já byl jednou ve „veselém kriminále“

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Nestvůra přírody: orel s paznehty	Také já byl jednou ve „veselém kriminále“	Z velblouda blecha, a to ještě bezzubá

Údaje o textu
Titulek:	Také já byl jednou ve „veselém kriminále“
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 27–30. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Když jsem měl mít v únoru r. 1862 první politický proces pro tři přečiny, z nichž jeden — prý skoro zločin — byl prorockým obrázkem o následcích „únorovky“, vylíčených podrobněji v předcházející „kapitole“, řekl mi dobrý můj známý Dr. Jan Emminger, abych mu svěřil hájení, že „za to nic nechce“ a spokojí se reklamou „obhájce v záležitostech politických“. Týž jako právník docházel často k soudu, kdež dovídal se lecčehos pod rukou. Jako na př. nyní, že mají soudy pokyn od Schmerlinga, aby na počátku jeho vlády, vyhlašované za „anglicky svobodomyslnou“, ve věcech tiskových počínaly si a odsuzovaly co nejmírněji. A dle toho pokynu že prý jest už napřed hotov i rozsudek nade mnou: „14denní lehké vězení s jedním postem a 100 zl. pokuty.“ To mi šeptal Emminger v hostinci z večera před samým přelíčením, doloživ: „Kamaráde, ber! Lacinější nemohlo by to být ani mezi bratry!“ A já druhého dne o přelíčení skutečně hned „bral“, abych rekursem nepřiměl vrchní soud k zostření toho odsouzení, kdyby zatím snad vítr se obrátil.

Když pak jsem v letě nastoupil vězení a třetího dne došlo na můj půst, zarachotil ráno o 9. hodině klíč ve dveřích mé separace a uvnitř objevil se, provázen mým hospodářem, tehdejší inšpektor trestnice, rada zemského soudu Dvořák. Byl to už starý pán před pensí a přišel navzdor letnímu parnu v šosatém a objemném kalmuku, jakoby se bál nastuzení. Vyptával se, jak mi je, a spatřiv na věšáku zahálet „gypsovku“ s loketní troubelí, tázal se, zaháním-li si dlouhou chvíli kouřením. „Rád bych,“ odvětil jsem, „ale posud mi nebylo dovoleno, a proto jsem i bez tabáku.“ „Tak si ho, máte-li nějaké peníze u žalářníka, honem dejte přinést! Tuhle váš hospodář skočí vám pro takový, jaký sám budete chtít!“ A hospodář šel. Na to právě však čekal inšpektor, načež teprve vysvětlilo se mi, proč starý pán přišel v tak objemném kalmuku. Sáhl totiž do postranní hluboké kapsy a vyndal z ní dosti velký balíček řka: „Vy máte dnes půst — honem to schovejte do postele! Dal mi to pro vás kdosi na ulici!“ A sáhnuv do druhé postranní kapsy, vyndal také z ní balíček a doložil: „S tím také do postele! To zas mi dal pro vás jiný, jehož jméno rovněž neznám!“ Po té vytáhnuv z jedné spodní náprsní kapsy buclatou láhev a z druhé kapsy štíhlou láhev, pohrouzil obě v konvi na vodu, přikryté sklapovacím víčkem, a pravil přívětivě: „Ty láhve podstrčili mně pro vás také neznámí! A ježto chléb, který zde „fasujete“, je k zakusování dosti dobrý, přečkáte s tím vším už nějak svůj půst.“ — Sotva dořekl, byl tady už hospodář s tabákem, a zavřev za odcházejícím inšpektorem mou separaci na klíč, odešel též.

Jakmile dozněly na chodbě kroky inšpekce, pustil jsem se hned do visitace zas já a shledal jsem: v prvním balíčku velké kuře pečené, už rozkrájené, ale pěkně zas do celku složené, a ve druhém balíčku úhledně srovnané nářezy libové šunky; v buclaté láhvi pak rudou „Mělničinu“ ze sklepů Lobkovicových, a ve štíhlé láhvi dobré „Retzské“ z Rakous. Div jsem nevýsk’ a v duchu blahořečil dobrosrdečnému inšpektoru trestnice, jakého přál jsem upřímně i všem ostatním politickým vězňům také jinde.

Rozumí se samo sebou, že o polednách a z večera místo postění jsem hodoval jako o posvícení, tak že o 9. hodině, když úplněk měsíce okýnkem u stropu osvítil mou separaci, spatřil jsem v kapesním zrcádku tváře své nezvyklým vínem jen jen hořet, při čemž tepny mně bušily hnedle jako perlíky do kovadliny.

Že jsem po třídenní přestávce také s chutí si zabafčil, nemusím snad teprve povídat. Jen to zde podotknu, že místo doutníků kouřil jsem z dýmky proto, „jelikož a poněvadž“ podle tehdejšího (nyní snad už jiného) „Domácího řádu“ doutníkem bych mohl zapálit, což dýmkou nestane se prý tak snadno!!…

Vrátiv se po 14 dnech z „očistce“ domů, nalezl jsem dopis od bratrance, mlynáře na Mědenici u Choltic, v němž mi oznamoval, že pozejtří, totiž v neděli dne 2. července, bude na Kunětické Hoře veliká schůze lidu (tenkrát ještě bez shromažďovacího zákona) z celých východních Čech a zval mne, abych tam také přijel „vyvětrat“ z ovzduší vězeňského. A když mně i žena domlouvala, abych jen šel se vyrazit ze zažité „usedlosti“, jel jsem.

Kunětická Hora byla toho dne poseta lidem jako makem. Nikdo neměl kde si oddechnout ve stínu při vedru přímo africkém. Sluneční paly zrovna slejvaly. A v tom žáru došel jsem až nahoru. Když pak ve shromáždění mnozí mne poznali a ovace mi dělat počali, oslovil jsem je žádaje, aby všeho vynášení nechali, anoť to vězení nebylo nic tak hrozného, „čehož důkazem jest,“ doložil jsem, „že byste jistě všichni teď bez rekursu šli aspoň na hodinu sednout do „chládku“, v jakém já byl 14 dní.“ Srdečné haló! a účastníci úmorného vedra ještě po letech si vzpomínali, s jakou upřímností tenkrát se zasmáli. Byl tedy rozmarným i dozvuk mého „veselého kriminálu“, toho druhu jediného.