Ze zašlých dob (Vilímek)/Otilie Sklenářová-Malá a Ferdinand Heller

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Otilie Sklenářová-Malá a Ferdinand Heller
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 98–100. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ferdinand Heller
Související články ve Wikipedii:
Otilie Sklenářová-Malá, Česká beseda

Ústavou z r. 1861 zas oživený národní ruch přivábil do Prahy také mnohé našince odjinud. Z Liberce vrátil se připomenutý už Bedřich Moser a z Vídně přijela krom hudebníka Ferd. Hellera též mladistvá slečna Ot. Malá, puzená sem neodolatelnou touhou po vystoupení na českém divadle. Dosáhla toho velmi brzy jako „Panna Orleánská“. S jakým výsledkem, shrnuto je nejlépe do několika slov „starého pána“ J. J. Kolára, režiséra kusu, jenž po ukončení hry pochvaloval si spokojeně svým dvojnásobným r: „Konečně zas máme trragédku!“, již bolestně pohřešovalo české divadlo po kolik let.

Ferd. Heller pak vydal rychle za sebou dvě „čtverylky“, složené z melodií národních písní: první z českých a druhou z moravských. Obě byly tak oblíbeny, že za nedlouho hrály je nejen všechny hudební kapely, ale i většina kolovrátků. Jeden takový spustil ji také na dvorečku kavárny „u města Vídně“ v domě „u Špinků“, právě když jsme tam odpoledne seděli u malého stolku: Ferd. Heller, deklamátor Heřman Přerhof a já.

Jako pořadatel „besed“ liboval si Přerhof ty skladby, já však namítal jsem, že nezdá se mi to dost přiléhavým, když odměřené, vážné kroky salonního tance francouzského provázejí zvuky národních písní českých, namnoze dovádivých; my že bychom měli mít nějakou čtverylku svou vlastní, složenou z národních tanců, provázených také popěvky českými. „Což je o to!“ pravil Heller, „ale kde ty tance vzít?“ Odpověděl jsem, že starý Link (otec nynějšího starého Linka) vypravoval nám jednou v taneční hodině, že na někdejších svých učebních cestách po venkově seznal mnoho národních tanců českých, čím dál více zapomínaných, a Link že by jistě ochotně přispěl z paměti své. Krom toho že je tu ještě starý P. Krolmus, horlivý sběratel všeho národního, a ten že jistě zná leckterý tanec český, Linkovi třeba nepovědomý. A Neruda jako Krolmusův dobrý známý a zároveň Linkův žák už „vyučený“ zajisté rád by dělal prostředníka mezi oběma, čímž stal by se i spolutvůrcem národní čtverylky české.“

Hellerovi líbila se myšlenka jak náleží, i došel hned k Linkovi. A konec konců byl, že za nějakou dobu po tom sestoupila se u tanečního mistra zvaná společnost 20 dam a 20 pánů, která v pateru carré nastudovala si „Českou besedu“ tak, že lépe by ji nebyl mohl tančit snad ani žádný balet, což dosvědčiti mohou krom pisatele nyní ještě tři posud žijící účastníci té taneční tvorby z r. 1862: paní Sklenářová-Malá, Karel Link (tehda mladší, teď starší) a Ferd. Heller.

Abychom se mohli pochlubit svým uměním také veřejně, uspořádali Barák a Přerhof besedu v Konviktě, kdež na galerii byli přítomni též pozvaní předáci čeští: Palacký, Purkyně, K. J. Erben a jiní. A ti radostí z obnoveného zas kusu národního života ani nepřestali tleskati, takže jsme museli opakovat celou „Českou besedu“ třikrát po sobě. Teď ovsem netančí se už tak precisně, protože to velké množství rozličných rychle se střídajících tanců a kroků vyžaduje píli a pozornost, kterých už dávno není u nás také v ledačems jiném.