Ze zašlých dob (Vilímek)/Antonín Wildt a Karel Purkyně

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Otilie Sklenářová-Malá a Ferdinand Heller	Antonín Wildt a Karel Purkyně	František Kolár a Petr Maixner

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Wildt a Karel Purkyně
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 100–102. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Purkyně
Související články ve Wikipedii: Antonín Wildt, Karel Purkyně

Sochař Antonín Wildt a malíř Karel Purkyně byli nerozlučnými soudruhy v kutění taškařic. Co do postav nelišili se mnoho od Don Quixotta a Sancho Pansy: Wildt byl vyčouhlý a hubený s dlouhým rezavým vousem na bradě, dělícím se na svém konci ve dva „jazyky“, kdežto Purkyně zas byl malý a zavalitý s řídkým vousiskem v obličeji, ne zrovna Adonisském. Wildt měl humor neodolatelný, jemný, nikomu neubližující, Purkyně zase vtip úsečný, trochu po otci zděděný. A oba doplňovali se na žertovného šibala a nebyli by v noci snad ani usnuli, kdyby cestou z hostince domů nebyli provedli nějakou frašku.

Zvláště spadýno mívali na policejní hlídky, když tyto za tmavých nocí krokem odměřeným a pádným vykračovaly rozděleně po obou chodníkách. Tu jednou Wildt a Purkyně, došedše Ovocnou ulicí k bývalé kašně naproti Perlové ulici, zaslechli za sebou směrem od Václavského náměstí známý v Praze policajtský „vejšlap“.

„Karle,“ šeptá Wildt, „jdi napřed a počkej na mne u Šlikova paláce.“ Purkyně mlčky šel, a Wildt, vyšvihnuv se potmě na okraj kamenné kašny a překročiv s tohoto dlouhou nohou vodu až k sousoší v stoje se objímajících děv uprostřed vodojemu, přehoupl se k těm panenkám, a přivinuv se jako socha nerozeznatelně k nim, zvolal žalostivě do tmy: „Pomóc! pomóóc!“ Strážníci, jako když do nich střelí, dali se do běhu, každý po svém chodníku, aby zakročili, kde by jich bylo třeba. Přeletěvše v temnu vedle kašny skoro až k Platýzu, zaslechli vzadu nanovo úzkostlivé volání: „Pomóc! pomóóc!“ V domnění, že ozývá se to z Františkánského plácku nebo ze Široké ulice, obrátili a spěchali do této. Dospěvše v ní bezmála k Pasířské ulici, slyšeli za sebou po třetí: „Pomóc! pomóóc!“ I nabyli přesvědčení, že to odjinud již nemůže být než z ulice Perlové, a hnali se zpátky zas do ní a doběhli až na Uhelný trh. Wildt, oceniv dle ozvěny kroků vzdálenost jejich a maje toho honění křížem krážem už dost, přestoupil honem od sousoší na okraj kašny, s té tichounce na dlažbu a po špičkách dlouhými kroky rychle k Purkyňovi u Šlikova paláce a okolo rohu do Spálené ulice, kde oba zlejduchové bydleli a v domech zmizeli. —

Jindy zase, když už také bylo „málo hodin“ a tma jako v ranci, šli domů opět z hostince na Slovanském vršku. Uprostřed Spálené ulice pak zaslechli známé dunivé kroky, blížící se od Karlova náměstí. „Karle, počkej u vašeho domu, jako bys zvonil na domovníka; já před „Donátem“ otevřu klíčem dům, v němž mám dílnu, a schovám se ve výklenku protějších vrat. Co dělají oni jiným, uděláme my teď jim.“ Stalo se. Patrola, dospěvši k domu otevřenému v noci, koukla významně na sebe, a předpokládajíc, že by v něm mohl býti zloděj, vešla do vnitř. Wildt vida, že policajti už jsou „tam“, připlížil se jako had k otevřeným dveřím, a nastrčiv hbitě klíč, zavřel „ptáčky v kleci“. Ti pak uvnitř museli prosit domovníka, aby je pustil ven.

Takových švingulací bylo mnoho. Policejní řiditelství obyčejně o nich vědělo, ale že samo se muselo jim smát, nezakročilo nikdy proti těm věčně veselým kumštýřům. Dederra jim jen hrozíval prstem.