Ze zašlých dob (Vilímek)/Setník Mírohorský

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Václav Levý	Setník Mírohorský	Otilie Sklenářová-Malá a Ferdinand Heller

Údaje o textu
Titulek:	Setník Mírohorský
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 96–98. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Související články ve Wikipedii: Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský

V letech padesátých dosáhlo úřední potlačování všeho českého takového stupně, že každý bál se už také odebírat časopis i jen zábavný, aby jako „čtenář“ neupadl v podezření, že je nespokojencem. Proto také dopadalo to velmi bledě s odběratelstvem. Mikovcův „Lumír“ na př. měl i při své prémii a jako jediný svého druhu list pouze 800 předplatitelů. A „Humoristické Listy“ neměly o nic více, při čemž náklad na tyto byl mnohem větší pro četné jejich obrázky, tenkráte ještě dosti drahé dřevorytiny, takže nestačil jsem na list doplácet. A to i potom, když horlivý illustrátor jich, setník Mírohorský ve Slavonii, nabídl se mi obětavě, že bezplatně bude kreslit vše, „až mu budou prsty praštět“, jen abych časopis mohl udržet, čemuž také věrně dostál. Navzdor tomu však žádný div, že v září 1860, ve třetím roce vycházení „Hum. Listů“, přátelsky mně domlouvali Kar. Sladkovský, Vávra-Haštalský a redaktor „P. N.“ Josef Šesták, abych toho už nechal, že nejen se zakrvácím, ale ještě i hodných dluhů si nadělám. Já však, maje už jen malý zbytek svého jmění, odpověděl jsem odhodlaně po venkovsku: „Když na to už padla kráva, ať padne i tele!“ a počal jsem 1. října, kdy obnovovaly se mé ročníky, vydávati „na zkoušku“ ještě jedno čtvrtletí, v případu opětného nezdaření už to poslední. A zkouška se zdařila, ale jen mimořádným štěstím. Za tři neděle po zahájení nového ročníku, dne 20. října 1860, vyšel totiž „říjnový diplom“, klestící cestu ústavnosti. V listopadu a prosinci už byly všude u nás nové obecní volby nebo aspoň přípravy na ně, a „Hum. Listy“, nedbajíce, že jsou posud nepolitické, uveřejňovaly pilně volební čtení všeho druhu, čímž nemálo sloužily dobré věci už také proto, že toho času vycházel teprv na druhý měsíc pouze jeden český denník neúřední, Krásův „Čas“, na nějž vydavatel dostal koncesi nedlouho před 1. říjnem 1860. Následek politické „oblevy“ a zasahování „Hum. Listů“ do časových otázek byl, že jejich odběratelstvo počalo se vůčihledě zmahati, takže po Novém roce byla už jejich existence zabezpečena. A průběhem další doby sílily stále víc a víc, takže pak mohly přečkat nejenom své kruté útrapy policejní a soudní, ale také asi 20 humoristických časopisů českých, současně vydávaných. Mezi těmito byly v Praze Rachejtle, Diblík, Kovář, v našem smyslu Ed. Rüfrem redigované Leuchtkugeln, Brejle, Šotek, Paleček, Kopřivy, Illustrovaná Praha (neb tak nějak), Hloupý Honza a Šípy; v Jičíně Ženiálný humorista, v Brně Veselé Listy, v Olomouci Ječmínek a ve Vídni Švingulant a Čecháček. Atd. Ku podivu však jest, že tolik pěstitelů humoru jsme už měli a přece ještě nám není do smíchu! —

Konečně připomínám, nepočítá-li se čtvrtletní Časopis Českého Musea, že jsou „Humory“ nejstarším listem českým, načnuvším letos již druhé půlstoletí své.