Ze světa lesních samot/XI.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 213–230. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Revírník byl právě v prohlubni mezi Plattenhausenskou a Kaltstaudenskou horou, když přikvačila bouřka. V první chvíli pomýšlel na zpáteční cestu, nebylo to však již možno; byl by musel vysokým lesem a tam řádila nepohoda, až hrůza viděti a slyšeti. V rachot hromu mísil se třeskot kácejících se větrem vyvrácených dřev. Před ním ovšem rozkládal se bezedný močál, ustavičnými dešti nabobtnalý, jímž ve tmě noční nebylo lze projíti, ba ani teď už se nemohl odvážiti, ježto déšť mu šlehal v oči, neustálým blýskáním oslněné; ale na štěstí na místě, kde právě dlel, nebylo vysokých stromů, které padajíce by ho byly mohly zasáhnouti. Malý potok, jemu naproti tekoucí, mžikem proměnil se v kalný divý proud a přinutil ho ustoupiti na skalnatou stráň v pravo; v chaotickém bludišti balvanů, do něhož kvapná noha se uchýlila, jiné hrozilo nebezpečí: bořil se pod každým krokem ošemetný povlak slizkého mechu, hluboké tu zely jámy, černé díry; hnáty by si byl zlámal. Řídké tu bylo stromoví, větrem zcuchané, chabé korunky, kterými pronikal déšť i vítr. Nezbývalo než usednouti za větší balvan a čekati. Takového rachotu co živ neslyšel; třískal hrom nad ním i podle něho; viděl, jak elektřina kolem něho ze země vycházela, v modrá mluna se slévajíc; modré plamínky křepčily na vrcholcích stromů, na skalních hrotech a hranách, pověstné ohně sv. Eliáše, u nás tak obyčejné jako na stožárech lodí oceánem plujících.

Dlouhé hodiny seděl tu schoulen, jediná živoucí bytost v té poušti, uprostřed vřavy všech rozpoutaných příšerných sil přírody; viděl před sebou hrob svůj, tichý, němý hrob. Jak ho budou hledati! Najdou ho? Och, v lese mnohý spí, jehož marně hledali… Sírnatým žárem kol něho vzplápolal blesk za bleskem; který bude poslední?… Natáhl houni přes hlavu, položil konce na dva balvany, tak že seděl jako pod střechou. Déšť se lil, že v brzku i tou tlustou houní pronikl… Deset kroků pod ním na holém kameni skákala, tančila modrožlutá kulička, díval se na ni upřeně, vlasy hrůzou se mu ježily; pojednou praskla, vydavši ránu jako když z bambitky se vystřelí, a rozplizla se… ale hned zase jiná, a zase, a zase.

Zdálo se mu, že tu sedí celou věčnost. Tupost se ho zmocnila, ať se stane cokoli… a přece se mu odlehčilo, když ustával déšť, když hlouběji, táhleji donášela k němu protější ozvěna z Kaltstaudenských strání hukot hromu.

Seděl a seděl, dívaje se za odcházející bouřkou; pod ním hučela voda, ve vrcholech stromů hudl vítr svou píseň. I ozval se hlas v nitru jeho, hlas plný výčitek:

„Proč vydával jsi se sem? Komu prospěješ? Temná je noc, hluboké jsou stíny — koho dopadneš? Marně se životem si zahráváš!“ — A zase jiný hlas mluvil: „Co je ti život? Zda má jakou cenu? Sám stojíš ve světě, sám, jako samoten jsi v tom lese, jemuž i zvěř se vyhýbá, i noční ptactvo… ta, která ti byla světlem v noci života, opustila tě, nemohouc žíti v surovém tomto kraji. Snad lépe by bylo, kdyby…“ Ale zas jiný hlas nedal tu řeč dokončit; ozval se hrdě: „Nejsi tu darmo… všeho do konce! Trp a doufej! konáš povinnost svou, která velí, abys pomáhal bližnímu. Zapadl tvůj soused do potměšilé sluje, dlouhé hodiny ležel v bílém hrobě… přišli bližní jeho, pomohli s nasazením života… Šli bližní v hrůzách vánice zimní, šli mu pro dalekou pomoc… Přišel bližní, mnohé míle cesty vykonal, přišel otec rodiny, o jehož život žena a děti se třásly, přišel a bloudil ve spoustách sněhu, sterou smrtí ohrožen, aby žádané pomoci skýtal… Zvonila žena šestinedělka v mrazu a noci, zvonila až do vysílení, aby pomoc nezbloudila! A jak jemu pomohl bližní, tak soused tvůj chce chrániti majetek jeho, aby škody nevzal, a utíká se k tobě o pomoc… Nebudeme-li státi k sobě, vzmůže se pych a zloba… Dnes mně, zítra tobě…“

A hlas ten mluvil a těšil, až se jitro šeřilo. Všecek utýrán, promočen, jako polámán nepohodlným bydlem, tvrdým lůžkem, vzchopil se Kořán. Les se kouřil, ale nad ním smál se lazurný blankyt, bledly v jitřní záři kmitavé hvězdičky.

Sjížděly skřehlé nohy po hladkém, kluzkém mechu, bořily se do rozmočené půdy, která kvílela, reptala mluvou svou.

Obešel západní svah Plattenhausenské hory až tam, kde značně padá terrain plný vývratů a tlících pahejlů, tvoře prohlubeň, jíž říkají „v díře“. Snad to bylo jednou jezírko, jaká jsou zde onde po Šumavě. Na dně té prohlubně samá voda, louže i strouhy bez břehů, jednotvárným mechem vroubené. Tudy dnes, po včerejším lijáku, nikdo projíti nemohl. Obešel tedy „díru“ po levém kraji. Pět set kroků od něho hranice — Zirkelfilz; s pravé strany vedla stezička od Podroklanských hvozdů. Ohledl se, poslouchal… nic… větřík nešelestil ve větvičkách, kapky jen padaly, mohl je slyšeti v té tišině.

Rázem srk, srk… co je to? Věru kroky, dýchání, frkání — skot a lidé. Šelestilo, rupalo to v houštině. Bezděky uchopil hlaveň pušky, ale pustil ji opět; však to odbude bez boje — nebojí se, kdyby i tři byli. Kráčel jim vstříc po sluchu — pro houštinu viděti nemohl, kráčel tiše, pozorně, aby jich nepoplašil. Přišel na místo, kde řídčeji stály drobné smrče. Poodstoupil stranou… musili kolem něho.

I přišli. Dva mužové, jeden v jeho letech, druhý mladší. Znal staršího, čili lépe, poznal ho dle popisu Vavruchova. Wurzmüller Egidi z Klingenbrunna, zlopověstný pytlák, podloudník, snad i zloděj; druhého, mnohem mladšího, neznal. Hnali před sebou tři kusy skotu, dva voly a jalovičku; hluboko zapadávala hovada v černou promočenou rašelinu a mužové pobádajíce je, třískali do nich dlouhými holemi.

„Stůjte!“ zvolal najednou lesník, a mohutná jeho postava stanula před překvapenými jako anděl pomsty. Starší zbledl jako stěna; ruka jeho maně sebou trhla, jako by chtěla holí mávnouti, sklesla však bez vlády pod dojmem klidného, přísného pohledu lesníkova.

„Ty jsi to, Egidi — kde pak jsi koupil ten dobytek?“ Oslovený stál všecek zničen. „Tohle je snad tvůj syn, co?“ — Revírník, co zrakem svým krotil staršího taškáře, ani nespozoroval, že druhý zatím se dal do skoku… zapraskaly, zašuměly větvičky — jako splašený srnec uháněl mladší, než by pět napočítal, zmizel v lese. Jen srkající bahno půdy, šum větví a tu a tam náraz podpatku o kámen prozrazovaly po krátkou chvilku směr, kterým se pustil.

„Nu, pojď, příteli… obrať laskavě ty voly a pomoz mi je dohnat na místo, kdes je koupil,“ vece revírník — „a co se týče tvého kamaráda, povíš mi jeho jméno po cestě.“

Bavorák stál jako do země vkořeněn; smrtelná bledost pokrývala tvrdé rysy jeho líce, oči vytřeštěné pohledu protivníka svého snésti nemohly.

„Pusť hůl, buď tak laskav,“ vece tento, „není potřebí, abys dobytek poháněl bitím.“ Když oslovený váhal rozkazu uposlechnouti, vzkřikl revírník hlasem hromovým, pozdvihuje hrozivě pažbu: „Pusť hůl!“

Zachvěly se ruce, zatřásla se celá postava zločincova, a bělavá hůl jeho padla, o kámen v pádu zazvonila.

„Kde máš zvonce?“ tázal se Kořán. Nic. „Kde máš zvonce, jež jsi dobytku sňal?“ opakoval revírník mocně, z hluboka, jako když hrom rachotí. „Tu je jeden,“ zašeptal muž, vyndávaje z kapsy velký zvonec; „druhé má tam ten…“

„Pověs si ho kolem krku, ať zvoní,“ velel revírník, „a to hned! Tak. Teď marš! A to ti povídám; ať se ti nezdá utíkati — bylo by to tvé neštěstí. Děkuj Bohu, že tě nedostal hajný; sotva bys teď ještě dýchal. Ku předu!“

Zavzněl zvonec; v udivení ohlédl se dobytek, slyše pojednou známé zvuky. Vystoupil blízký Roklan z lesní černě nalevo, na šedou, kostrbatou jeho hlavu padly první paprsky ranního slunce, zlatíce skály na temeni mocné hory, polívajíce nachově fialovým leskem závoj vodních par a lesního dýmu, do něhož se halilo.

Ušli dvě, tři sta kroků. Revírníkovi se zdálo, že oči starého lotra chvílemi v pravo v levo bloudily, jako by někoho hledaly.

„Máš tu snad ještě jiného druha?“ tázal se. „Připomínám ti, že, jakmile se kdo ukáže, stáhnu ti řemen zvonce na krku, že se ti dech zatají.“

V tom okamžení rozevřelo se husté houští podle stezky, přiskočila malá, pružná postava, skoro hošík — bác! bác! rychle po sobě dvě rány z dvouhlavňového tercerolu… Revírník pozdvihl pravici k nebi, levici k prsům přitiskl, zavrávoral, skácel se jako podťatý dub…

Egidi zvoncem kol šije zavěšeným praštil na zem, že kov třeskně zazvučel — a dvě postavy uháněly, co nohy stačily, k bavorským hranicím, ukradený skot jeho osudu zůstavujíce.

Oba voli i družka jejich jali se škubati tvrdou trávu, bílé na zadní straně listí křů malinových a a všady kvetoucí červené vrbice; jalovička zvědavě přistoupila k ležícímu na zemi člověku, sklonila pěknou hlavičku, roztáhla nozdry a srkajíc do sebe vzduch, očichávala nohy a ruce, až ucítivši teplou krev lekla se a odskočila.

Ticho vůkol; slyšeti jen žvýkání pasoucího se skotu; c, c — ti, ti, drobounký zlatohlávek se ozval, jeho samička poblíž mu odpovídala. Frr! rázem ulítli maličtí ptáčkové.

V tom slyš! Krok a krok se svahu dolů; tu větvička praskla, kamínek se kutálel.

„Na mou duši, tu je dobytek, a beze zvonců,“ pravil Svijanský. Vavruch se škaredil po svém: „Tu se něco přihodilo — co pak mi nebylo, jako bych byl slyšel dvě rány… to jsme však byli ještě za Plattenhausenem, tam ozvěna ničeho nedonáší,“ zabručel.

Sestoupili dolů. Vavruch ukázal na množství se křižujících stop: „Pan revírník tudy nešel — ale tři chlapi z Bavor, dva zároveň s voli a třetí za nimi — toť patrno! Pan revírník asi šel dále ještě po stráni a teprve blíže hranic sestoupil na pěšinu. Pojďme po stopě, uvidíme.“

Ba viděli. Nešli ani padesát kroků a našli nebohého. Příručí leknutím div neomdlel, hajný nemohl potlačit výrazu myšlénky první, která hlavou mu proletěla: „Tu to má, chudák! Nestřílet, pořád že nestřílet! Kdyby byl střelil, ležel by tu jeden z těch lotrů!“ Nahnuli se k němu, poklekli. Rána na čele. „To není nic,“ vece hajný, „to jen tak stranou ho zachytilo.“ — „Ale tuhle…“ Svijanský ukázal na pramínek krve, prýštící se pod kabátem, právě pod srdcem. Vavruch rozepjal kabát i vestu; nebylo lze pochybovati: koule vnikla do prsou. „Můj zlatý, můj dobrý!“ naříkal příručí, „tak chudák bídně zhynul!“ Vavruch přiložil ucho na hruď. „Nezhynul ještě, posud dýchá… ale ošklivé je tuhle to…“

Dali se do umývání, o vodu zle nebylo. Po některém tření a křísení otevřel raněný oči; chtěl z hluboka vydechnouti, dusil se; mluviti nemohl. Nová starost: kterak ho odnesou, domů dopraví? Hajný při všem tom nemohl se zdržeti poznámky: „Poručí pan revírník opět, abych nestřílel?“

Spletli, stloukli jakás nosítka, podložili kde jaký šat, naložili raněného; byl těžký, jedva jím vládli. Pořád se dusil, nevýslovně zkoušel. Hajný nepřestával reptati: „Tohle mi splatíte, vy sloty, vy bestie! Však vás dostanu!“ Než se měl k tomu, aby se společníkem svým raněného domů odnášel, prohlédl stopy, rozhlédl se po celém místě, kde děsný ten výjev se udál. Bystrou svou kombinací všecko si vysvětlil; kdyby byl viděl výjev vlastníma očima, nebyl by jej mohl lépe a důkladněji posouditi. „Vidíte,“ pravil příručímu, „tři byli. Jeden jmenuje se Egidi, je z Klingenbrunna. Stopu toho chlapa znám jako svou, protože už před lety jsem ji nesčíslněkráte sledoval. Jeden, toho neznám, utekl hned, jak pan revírník na ně přišel — tuhle máte stopu. Na to pan revírník eskortoval Egidiho; tuhle pak vyskočil třetí, klouče mizerné, a střelil. Ten ho tu sklál, načež s Egidim utekl.“

Péro lidské nevypíše, s jakou námahou raněného domů odnášeli; chtěli i skot s sebou hnáti; nešlo to, musili se zastaviti, poněvadž jednak raněný transportu snésti nemohl, jinak oni sami pod tíží klesali. Snad by ho byli ani domů nedovlekli, kdyby stará Nany, vidouc, že pán nepřichází ani v poledne, celý Pürstlink nebyla vzbouřila, načež dva dřevorubci vydali se k Plattenhausenu, dva jiní k Špicberku; onino setkali se se smutným průvodem a pomohli…

O třetí hodině odpolední vkročili na násep myslivny. Nany uvítala je zoufalým bědováním, takže příručí musil ji okřiknouti; hajný na ni zavrčel jako zlý pes. Uložili raněného do postele a hleděli mu seč byli ulehčiti. Také vypravili bez meškání posla pro doktora do Hor Kašperských; nejméně osm hodin cesty; co se stane, než lékař přibude?

Svijanský pak usedl a napsal stručný list paní Zdeničce do Budějovic, zapřísahaje ji, aby se bez odkladu do Pürstlinka vrátila, že pan revírník snad živ nebude.

Šel pošel do Hor, šel přes Kvildu, rozmočeným, potměšilým lesem, pozdě v noci tam došel. Časně ráno už ujížděla bryčka doktorova dolů k Loznici říčce, k Vogelsangu kolem sklárny a šplhala se pracně po krkolomné cestě nahoru do Kvildských planin, kdežto list pro Zdeničku ubíral se pěkně pomalu do Sušice, do Horažďovic, do Strakonic, do Vodňan, do Budějovic, kamž šťastně třetího dne se doplížil. Byly tenkrát hezké časy v jižních Čechách — o železnici ani potuchy; u nás bývalo vždycky času dosť, a ve Vídni vládlo „bürgerministerium“, které náramně se staralo o Pošumavské Němce, zrovna tak jak o Čechy.

Doktor zůstavil koně a bryčku svou u Verderbra na Kvildě a provázen drvoštěpem, který pro něho byl došel, pěšky ubíral se lesem do Pürstlinka, kam dorazil právě 24 hodiny po výpravě posla; Nany se divila, že tak brzo přišel.

Raněný posud strašně trpěl; doktor ránu na prsou prohlédl, vyšetřil. Potřásl hlavou: „Nevím, nevím,“ vece, „žebro přeraženo, pneumothorax; vzduch vniká do dutiny hrudní — velice nebezpečná rána.“ Ponořil sondu do rány, vyňal několik roztříštěných kostiček, posléze i kulku našel; obrátiv se ke Svijanskému, pravil: „Štěstí je, že pan revírník měl hodně šatů na sobě — tím oslabena síla kulky. Nevnikla do plic, uvázla mezi žebrem a pohrudnicí. Nebezpečí i tak je veliké: dojde-li k většímu hnisání, za nic neručím. Jinak by bylo, kdyby člověk denně přihlédnouti mohl. Je to hrůza, býti odsouzen k živobytí na Pürstlinku.“

Nemocný, kterým horečka lomcovala, snad ani neslyšel. Doktor ránu obvázal, poučil Svijanského, jak obvazek obnoviti, náčinky dělati a přikládati.

„Kdyby tu byla aspoň paní,“ vzdychl si — „není nad ženskou ruku v takových případech.“

„Paní za málo dní přibude,“ odvětil Svijanský, „je u rodičů v Budějovicích.“

„To je chyba; právě teď bylo by jí potřebí.“

„Je tu stará hospodyně.“

„Dejte mi s ní pokoj, mladý pane! Patrně tu dlouho nejste, jinak byste věděl, co by se stalo; čert na hříšnou duši méně pase, než ty babice na mazání ran všelikým svinstvem.“

Lékař pak, čeho třeba bylo, nařídil, léky připravil a slíbiv, že za čtyři dni opět přijede, k domovu se odebral. Starý pán, ten doktor, vous mu kvetl jako mléko, a sotva došel, opět pěšky nazpátek do Kvildy lesem a močálem.

Jedva opustil myslivnu, již tu byla Nany, v ruce držíc starý, pavučinami potažený hrnec. „Mladý pane,“ pravila pološeptem, jakoby se bála, že by odcházející doktor mohl ji ještě slyšeti, „mladý pane, čemu pak doktoři rozumějí? Ničemu! To už moje bába, dej jí Pánbůh věčnou slávu, říkávala. Ale tuhle je něco, ó to je výborné, to pomáhá!“ Stáhla s hrnce jakýs špinavý hadr, jímž byl zavázán. „To je nejlepší lék: vytáhne horkost z rány a zacelí i tu nejhlubší. Podívejte se, mladý pane.“

Mladý pán se podíval: zelenavá hmota, čpící stuchlinou.

„Ba, jezevčí sádlo, promíchané odvarem jitrocínovým… za dva dni je rána zavřena.“

„Dejte mi pokoj, Nany, doktor nařídil, aby se pilně přihlíželo, by se rána nezacelila na povrchu, hnisání uvnitř by trvalo dále a plíce by nakazilo.“

„Ale prosím mladého pána — jezevčí sádlo vytáhne hnis.“

„Už jsem řekl, Nany — nic se nebude mazat, doktor přísně zakázal.“

Nany se dala do usedavého pláče: „Tak tedy zabít ho chce, ten doktor, mého zlatého pána! A pan adjunkt mu pomáhá! Toho se mám dočkat?“

„Mlčte a hleďte si svých věcí,“ vece Svijanský, „bude se dělat, co doktor nařídil, nic více, nic méně.“

Nany ještě všelijak se vzpírala, hledíc smlouvati; když viděla, že mladíka nepřemluví, odešla všecka rozhněvána, zůstavujíc mu plnou zodpovědnost. Svijanský dobře tuše, že nebude-li raněný pilně ostříhán, stará svůj úmysl provede, ustanovil se na tom, že ho bude ošetřovati střídavě s hajných Katy. Došel si pro ni, také hajnému úmysl svůj oznámil.

Katy se s ochotou v úkol ten uvázala. Byla radost se na ni dívati, jak obratně si vedla; vrozený každé téměř ženě pud ke skutkům samaritánským ani u ní se nezapřel. Tvrdé její ruce jakoby nadzemským kouzlem byly změkly. Tiše, šetrně přisluhovala, obcházela; mladík do duše byl pohnut, vida ji tak důvtipnou, obětavou. Ve dne v noci tu byla — tu a tam ob čas sedla na židli, podřímla si lehkým snem, z něhož procitla, kdykoli nemocný vzdychl, slovo zašeptal. Jakýs milý, nebývalý výraz uhostil se na krásné tváři prosté dívky té… Svijanský kochal se v pohledu tom; i jemu divno bylo u srdce. Cit neznámý, čistý, vší smyslnosti prostý poprvé se rozlil vším jeho nitrem. Zachvěl se, když se dotknul dívčiny ruky, když kloně se k nemocnému zároveň s ní, pocítil teplý její dech, ucítil vlas její na tváři své — bylo mu blaze, slastně.

I revírník, probíraje se z mrákot horečky a vida ji mladou, krásnou u lože svého, upřel na ni zrak s výrazem něžným, vděčným a hnědé, rozpukané jeho rty šeptaly: „Děkuji, Katinko — děkuji, tys dobrá, milá…“ A když mu vodu, malinovku podala, hladíval jí ruku: „Zaplať ti to Bůh, děvče.“ — A jak uměla náčinky obnovovati, jak ránu čistiti — rozená milosrdná sestra!

Zapomněl jsem snad říci, že do ložnice revírníkovy chodilo se jídelnou; v jídelně se Svijanský setkával s dívkou, tam někdy slovíčko vyměnili. Třetího dne k večeru — příručí právě se vrátil z malé obchůzky po revíru — opět se tam sešli. Mladík uchopil dívku za obě ruce: „Tys dobrá, hodná, Katy, — mám tě rád, nikdy jsem tě tak nemiloval.“

Utkvěly na něm tázavě velké, černé oči: „Já tě mám pořád stejně ráda… proč ty mne právě teď?…“

„Že’s tak obětavá.“

„To se přece samo sebou rozumí, takový hodný pán… vždyť jsem křesťanka.“ Políbil ji na čelo, tvář, ústa — a tak svatý se mu ten polibek zdál, tak zcela jiný než dosud…

Kdo zatím velice se hněval, to byla stará Nany. Když jednou Svijanského tu nebylo, zkusila, zda by Katy nepřemluvila, aby ji nechala léčiti po svém. Bylo to marné; Katy starou ani k loži nepustila. Z toho byla velká nevole. Nany žárlila, jakoby dívka byla její sokyní. Pláč a rámus v kuchyni, až běda: „Taková frajerka — a ona kolem milostpána — mne vystrčili, jakobych byla travička, mne starou, zachovalou osobu, která něčemu rozumí. Toho jsem se dočkala po tolika letech věrné služby! Uh, hanba světu takovému! Znamení budou na nebi, konec bude všemu! Dcera toho vraha, urputníka, který hubí lidi jako dravou zvěř — kdo to kdy slyšel?“

Čtvrtého dne přišel opět doktor; byl spokojen, však ne ještě beze všech obav. Povídali mu o zázračném léku, jakýmž Nany raněného obmýšlela. „Co jsem vám řekl?“ smál se, „čertem jsou posedlé všecky. Ani nevěříte, co s nimi člověk zkusí a k jakým komediím dlužno se utíkati, aby ty baby všecko nezkazily. Dáte jim lék sladký, nevěří mu. Odporně musí chutnat, čpít jako horoucí peklo, pak věří. ‚To je lék! střeva trhá,‘ libují si pak, ‚ten pomůže!‘ Často abych předešel nepovolaným mazbám, nezbývá, než potřít kůži pěkně nad ranou smrdutou mastí. Asa foetida je arkanum; stává se, že jí hodím ještě kousek na žhavou plotnu, že celý dům zapáchá jako pekelným morem; jsou potom přesvědčeni, že smrdutý lék pomohl. Kdybych tak neučinil, běda by povstala z toho, co by sami podnikali.“

Doktor zase odešel, a Svijanský s Katy převzali opět ošetřování nemocného. O paní Zdeničce pořád žádná zpráva.

Nazejtří udělalo se revírníkovi velmi zle. Hrozná horečka lomcovala jeho tělem, dech se tajil a zajíkal. V záchvatech svých volal Zdeničku, tak něžně a trapně zároveň, že kdo slyšel, hluboce byl dojat. Nany v kuchyni vedla sobě jako zlověstná Kassandra neb Sibylla, bez ustání dovolávajíc se neomylnosti jezevčího sádla, a když přese všecky její protestace nepřipustili jí k nemocnému, o své újmě poslala pro kněze do Rehberka.

Pozdě v noci přišel známý nám mladý kaplan; Nany ho uvítala v průjezdě: „Ach, pane pátere, zle je; postřelili pána pytláci, a teď ho doktor dobíjí! Co se namluvím, že ho špatně léčí; pan příručí a dcera hajných nepustí mne k němu, abych svou zkušeností mu pomohla. Bůh sám poslal pana pátera, abych mu ty hanebnosti odkryla. Jiné to není: mladý pán chce se státi revírníkem, aby si mohl vzít tu holku, s kterou beztoho už žije. Předevčírem bylo pánovi už hezky, včera tu byl doktor, a zle je, tuze zle dnes.“

Mladý kněz skutečně se zděsil těch slov; snad v nich bylo přece něco podstaty. Nežli přistoupil k lůžku nemocného, kázal si zavolati Svijanského a jal se mu domlouvati, proč starou hospodyni vzdaluje od nemocného. Dostalo se mu náležitého vysvětlení. Všecek rozhorlen pokáral pak starou, ba utrhačnou ženou ji nazval. Nany, chudák, kterou jen strach o pána a řevnivost na Katy k takým řečem svedly, slyšíc slova ta z úst, jež za svatá pokládala, div si nezoufala. Vše proti ní se spiklo! Bůh sám suď: ať se stane cokoli, jí vinu dávati nikdo nesmí. Ale tady nebude, odejde, aby nemusila býti svědkyní…

Revírník zaopatřen byl svátostmi umírajících — snad v blouznění svém ani nevěděl, co se s ním děje. Časně ráno kněz opět odešel.

Téhož dne odpoledne přišla soudní komise; šlo to hezky pomalu tehda podle hranic. Drvoštěp, který svého času byl na Kašperských Horách pro doktora, ani nepomyslil, aby u soudu učinil udání, a tak soud zvěděl o celé té události teprve z úst četníkových, který třetího dne po revírníkově poranění na obchůzce své přišel do Mádru a tam o věci slyšel. S revírníkem pánové se nedomluvili; viděli ho, seznali, že poranění jest těžké, vyslechli podrobnosti zločinu z úst příručího a hajného, pokud tito je věděti mohli, podívali se na místo skutku, při čemž opětně do kůže promokli, a vrátili se. Poněvadž pak obvinění nacházeli se na půdě bavorské, věc dostala se na diplomatickou cestu, a po té se nejezdí rychlovlakem ani nyní, neřkuli tehda.

Téhož dne přišel také pan Malý z Podroklaní; byl tu již druhého dne, tehda však k nemocnému ho nepustili, poněvadž lékař byl nařídil absolutní klid.

Dnes ho pustili, protože na tom stál, aby ještě jednou viděl svého přítele, o němž myslil, že umírá. Chudák těžce na sebe žaloval, že jeho vinou vše se sběhlo, jemu k vůli že Kořán šel číhat na skotokrady. Když přistoupil k lůžku raněného, klesl na kolena a plakal, že žal bylo se dívati. Kořán ho poznal, úsměv přeletěl přes vybledlou jeho tvář; podal mu ruku, chtěl promluviti: nedali mu, dokládajíce, že to lékař zapověděl. Revírník opět po chvilce jakoby usínal: „Zdeničko, Zdeničko,“ šeptal, „viď, že mi odpustíš, viď, že tu u mne budeš…“

„Paní jste přece zprávu dali?“ tázal se Malý; „kde že mešká?“

Svijanský pokrčil ramenem.

„Že by tak málo citu a srdce měla, do smrti bych byl neřekl,“ vece Malý, „moje je sprostá, nevědomá, ale tohle by neučinila.“

Už se šeřilo, když odešel. Venku po přeháňce, která zmočila soudní komisi, opět se udělalo pěkně. Luzný kouřil nachovým dýmem, temeno Špicberka rudou vzplanulo září. Moorkopf i Marberk přioděly se černým nočním rouchem; na lazurném nebi hvězda za hvězdou prosvitla, a srp mladého měsíce, který stál uprostřed blankytné pouti své, stříbrem se zalíval.

„Zdeničko má, kde jsi, kde jsi?“ šeptal na lůžku svém raněný, v šeré prázdno zíraje…