Ze světa lesních samot/X.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 194–212. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Málo dní po této výpravě proti skotákům bavorským dostavil se do Pürstlinské myslivny starý náš známý, Podroklanský lesní Malý. Přišel už o sedmé ranní, všecek promočen, zablácen, udýchán, neboť pršelo, jen se lilo. Uvítala ho Nany.

„Pan fořt doma?“ tázal se krátce.

„Ba je doma, pane Malý,“ odpověděla, „ba je doma náš milostpán. Kdo pak by dnes mohl do lesa! Ježíši můj drahý, taková nepohoda v červenci! Tři dni už prší, ani na chvilku nepřestalo — a sníh se sypal včera, neviděl pan fořt?“

Malý nedbaje dalších výkladů stařeniných, jichž obšírnost od jakživa se mu protivovala, vstoupil do jizby v přízemí. Kořán, který už po hlase ho byl poznal, přicházel mu vstříc i podával mu obě ruce.

„Vítám tě, starý příteli,“ pravil srdečně, „co mi neseš? V takové hrůze jsi se vypravil…“

„Také vidíš, jak vypadám,“ vece Malý, utíraje si modrým šátkem vodu s obličeje a s knírů; „je to stakraholtský život! Už včera jsem chtěl přijíti, ale to ti byla u nás nepohoda, soudný den! Sníh se sypal jako v prosinci. Ale dovol, abych se vyzul v kuchyni, zanesl bych ti do světnice půl Plattenhausenského močálu.“ A nedbaje ujišťování Kořánova, že neškodí, zašel do kuchyně, provázen domácím pánem, a zbavil se tam těžkých svých bot. Nany přinesla mu jakési trepky o dřevěných podešvech, které klapaly jako selské nejšle. „Ty,“ — obrátil se Malý k děvečce — „namaž mi boty lojem, ale pořádně;“ pak podávaje Kořanovi ruku: „Pojď, ať ti povím — prožluklá trampota.“

„Přineste dvě láhve piva, Nany,“ řekl Kořán, „či bys raději kávu?“

„Ne, ne, žádnou kávu — jen pivo, a máš-li, nějakou Prachatickou, žaludek se svírá.“

Nany šla do špíže, nepřestávajíc rukama lomiti a naříkati: „Bože, Bože… konec světa! Chudák, ten pan Malý… a náš pán taky chudák! Bohorodičko, kdo by to byl řekl?“

Oba revírníci usadili se zatím v jídelně. „Příteli,“ vece Malý, „nezoufej… slyšel jsem všecko — bude zase dobře — nediv se — hm, proklatý život!“

„Kdo ti řekl —?“

„Kdo řekl — dřevaři řekli.“

„A co řekli?“

„Inu, hm, že ti utekla. Škoda — taková hezká panička a taková hodná…. Ta moje škemra má v tom svůj podíl. Však jsem jí to řekl, a pořádně, že jí tenkrát takovou tíž na srdce uvalila. Nemá to rozumu, ty ženské, ani nejhodnější ho nemá! K zbláznění!“ Kořán upřel zraky své na mluvčího, bolestně, vážně; ten v nich četl výčitku, a nemoha snésti pohledu toho, sklopil oči: „Inu odpusť, že jsem se snad dotkl… hloupě žvanil… už jsem takový pitomec neotesaný… ale tak mi tě bylo líto, můj zlatý Emile — a řekl jsem si: Franto, půjdeš ho potěšit a řekneš mu, aby — čerta — je to sakramentské!“ Chudák, nemohl dále a šňupl si třikrát.

Zatím Nany přinesla jalovcovou, pivo a sklínky; postavila na stůl a počala opět dlouhou řeč, která by snad do večera byla potrvala, kdyby Kořán jí nebyl naznačil, že bude mluviti s Malým důvěrně, aby šla zatím do kuchyně připravit něco k snědku.

Konvenience jest velká věc, ani v Pürstlinském světě se člověk bez ní neobejde, a třeba jí přinášeti tu a tam oběť. I muž tak vážný, nepravdy neschopný, jakovým byl revírník Kořán, nahlížel, že v případu tomto nelze říci všecko. „Příteli,“ pravil, „lesní policie trochu nadsazuje. Zdenička, abych pravého slova užil, neutekla. Nuda na ni padla, není divu; odešla na nějaký čas k matce do Budějovic; dá Bůh, že se brzo vrátí.“

„Nu, vždyť jsem si to myslil,“ odtušil Malý, „ale to máš ty chlapy! Dře se to až běda, člověk by řekl, že aspoň hubám dají pokoj. Vinna je ta baba Nany — ta to řekla Jakoben-Wenzlové v samém pláči, Jakoben-Wenzlová svému usmolenému manželi, a pan manžel kde kterému kollegovi v lese, až se to dostalo i k těm našim na Podroklaní.“ Kořán se nucené usmíval. Malý si nalil sklínku a vypil ji douškem, řka: „Ať žije tvá panička!“ Pak slova již nepromluvil v příčině té. Poškrabal se za ušima, pošoupl sebou, nalil si ještě sklínku a počal znova:

„Kamaráde, jdu ještě s jinou. Prosím tě, buď mi radou a pomocí. Předevčírem zas ukradli jalovici, čert aby je vzal. Je to banda Klingenbrunnská. Přiběhne ti skoták, a křik a pláč, že konečně ještě na Rehberku řeknou, že se s tou bandou spuntoval, abych prý mu pomohl, že oni to nemohou upást. Já řku: mám pást s vámi? Je to taky pravda, co je nám do dobytka, když se to tak vezme. A k tomu jsem já sám, nemám ani hajného ani mládence. Ale že naříkal a bědoval, bylo mi ho líto, a povídám mu: Jdi do lesa k dobytku a dávej pozor, tu máš pistol; střel do nich třeba, přijdou-li opět; já zatím půjdu do Mádru respicientovi říci, aby nařídil stráži, by také hlídala. Tak ti tam včera přijdu a k němu, ke Kacafárkovi, snad ho znáš, ožralu. Povídám mu to. On pak chlap, hle co řekl: ‚To nejde; stráži do dobytka míchat se nepřísluší, stráž má jiných starostí nazbyt.‘ Já ho na to jen prosil, aby pro případ, že by při obchůzkách něco viděli, nás upozornili; že jiného nemáme, kdo by se nás ujal — četník že přijde jednou za týden; načež on: ‚Na stráž střílejí pašeráci, mají střílet i skotokradové?‘ Vrátil jsem se s nepořízenou. Bylo mi líto, vzpomněl jsem si, že se tam pase také skot onoho sedláka, který mi přišel tehdy na pomoc, když jsem měl tu zlomenou nohu — víš, takové služby se nezapomínají, chudák byl by hnedle zahynul, a co času ztratil!… Mluvím s dřevaři, a jeden mi povídal: ‚Vidíme, nevidíme — když vidíme a povíme, na nás se vymstí, zabijou nás, zapálí nám chalupy; za tohle nebezpečí nejsme placeni.‘“

„To je u nás právě tak,“ ozval se Kořán, „onehdy stejnou píseň zazpívali příručímu a hajnému.“

„Konec konců jim toho ve zlé vykládati nelze,“ mluvil Malý; „což na mne stejné myšlénky nelezou? Kamaráde, mně je hůře než tobě. Vy jste už tu v myslivně dva, na pár kroků je Vavruch, kterého se bojí jako čert svěcené vody, a krom toho kolem vás tři, čtyři dřevaři. Vy jste tu jako v městě. Ale já jsem sám — moji dřevaři přes léto bydlí v Josefstadtě, půl hodiny daleko.“

Malý vida, že Kořán přisvědčuje, spokojeně si šňupl; pak důvěrně se kloně ke Kořánovi přidušeným pokračoval hlasem: „Víš, chodí pytláci. Slyším ránu, jako bych neslyšel… to bych si škodil, kdybych slyšel! Přijdu v lese na místo, kde srnce vyvrhli… myslím, že mravenci a havrani ho sežrali. Dejme tomu, že bych jinak myslil — zažehnou mi nad hlavou myslivnu, postřílejí mi dobytek, a tak dále… no, nemá to být, ale kníže pán má srnců dosť, a sem jich střílet nechodí, ať si tu a tam nějakého mají!… Ale tohle je jiná, s tím dobytkem. Chudák, ten sedlák — pomohl mi, a já bych mu neměl pomoci?“ Kořán opět přisvědčil. A Malý pokračoval: „Stádo je tam pořád u nás… k vám málo kdy zabrousí… pastva pod Gayerruckem ho drží. Chlapi chodí přes kamerální les — vždyť znáš ty houštiny — sami i přes močál se dostanou; ale s ukradeným dobytkem by neprošli, ten by zapadl. Proto když ho uloví, ženou ho vaším revírem, kolem Plattenhausenu, a přecházejí hranice v pravo od tak zvaného Zirkfilzu. Já jsem se jich dosť nastopoval; je tam po dešti sice mokro a blátivo, nicméně jakás půda pevná, která má podklad, nikoli bezedná kaše.“

„Vím, vím,“ podotkl Kořán.

„Nu, ve vašem revíru to je,“ pokračoval Malý, „myslil jsem však, že’s tam nepřišel. Co bys tam dělal? Les je tam v pravdě vysoký, ale kácet se nemůže; toho bych rád znal, kdo by trámy a jen polena odtamtud dostal — samá příčná rokle. Však jsou i v mém revíru ještě místa, kde jsem nebyl, ač sedím skoro třicet let v Podroklaní. Vidíš tedy, příteli: skotokradové se z výprav svých vracejí tvým revírem, a proto se utíkám k tobě, abys mi pomohl. Střezte tak trochu naznačenou jejich přecházku; buď je chyťte nebo se aspoň na ně podívejte, abyste je poznali; udáme je pak u bavorských úřadů, aby ty jim řemeslo překazily. Prokázal bys mi velikou službu, kdybys v té příčině mě podporoval — vždyť si musíme vypomáhati navzájem, my sedlákům a sedláci nám.“

„Dobře, dobře, starý,“ vece Kořán, „stane se dle tvé vůle.“

„Zaplať Pán Bůh,“ zvolal Malý, rukou mu potřásaje, „tys hodný člověk, kámen jsi mi sňal se srdce.“

Na to přešel hovor na jiné věci. Malý zůstal do večera; pak odešel, nedbaje domluv Kořánových, který jej zval, aby se přes noc pozdržel, ježto déšť se lil neustále. „Víš, brachu,“ dokládal, „má stará by strachem celou noc nespala — je všecka ne svá od té doby, co ta banda zase obchází.“

Kořán doprovodil přítele před dům a díval se za ním, až zmizel v kroužící se mlze. Zadíval se do chmurné dáli, kde v šeru padající srážky objevovaly se a opět mizely kusy černého lesa a zamodralé kleče; zadíval se do plačících šedobělavých oblak, které mlčky, bez větru na nízké obloze se kupily směrem k východu se hrnouce. I jemu bylo u srdce smutno, tak teskno a nevýslovně žalno v té mrtvé hluši, že mu oči zvlhly. Letěly myšlénky a touhy jeho přes valné lesy, o závod s prchajícími mraky, zalétaly k oné, která sluncem i hvězdným svitem mu bývala v samotě jeho, ve mrákotách života. „Proč jsi mi odešla?“ zašeptaly jeho rty — a líce přejel stín trpkého vzdoru. Máchnul rukou, jakoby ukázati chtěl na přírodu srdce svírající.

V tom objevil se Svijanský za rohem hajnice; revírník po celý den ho nebyl viděl, ježto příručí záhy ráno odešel a teprve nyní se vracel. Revírníkovi bylo vhod, že přicházel, toužilť po společnosti — samota přinášela tak černé myšlénky.

„Proč pak jste odcházel, pane Svijanský?“ tázal se příchozího; „ani by mi nenapadlo posýlat vás do lesa za takové nepohody. Podívejte se na sebe, jak vypadáte, a docela bez účelu! Vždyť ani dřevorubci nepracují.“

Svijanský ždímal na náspu promoklý svůj klobouk a trpce prohodil: „Co dělat, pane revírníku? Lépe v dešti po lese chodit, nežli doma se nudit. Tloukl jsem se z boudy do boudy, ohlížel jsem se po stopách lidských, abych se cvičil v jich rozpoznávání… Je to zajímavé.“

Vešli spolu do průjezdu. „Budete mít pořádný hlad,“ dí revírník a vida Nany, poručil, aby panu příručímu přinesla oběd, jemu pak večeři. Příručí, když se byl převlekl, usadil se za stůl v jídelně, revírník podle něho. Pokud jedli, nepromluvili; když Nany sklidila se stolu, revírník se tázal: „Kde jest Vavruch? byl s vámi?“

„Nevím, se mnou nebyl, bez pochyby že jest doma.“

Revírník nařídil Nany, aby poslala děvečku do hajnice. Když Vavruch přišel, revírník jemu i příručímu pověděl, co s Malým umluvil. „Budeme se střídat v pozorování,“ doložil.

„Ve dne se neukážou,“ namítl hajný.

„Opravdu?“ prohodil revírník ironicky, „dobře, že mi to povídáte. Rozumí se, že v noci budeme dávati pozor; zítra půjdu já s panem příručím, aby věděl kam a jak; pozejtří půjdete vy.“ Vavruch vyhlídkou na takové výpravy patrně se dostal do svého živlu; pablesk radosti přeletěl přes jeho zasmušilý obličej. „Pan revírník neračiž se namáhati,“ odtušil živě, „vezmu si tu věc na starost sám; půjdu třeba každé noci…“

„A kdy a kde byste spal?“

„Já spím všady, i v lese, a také ve spaní slyším; mně nic neujde. Už dávno jsem pomýšlel, že by se to mělo tak udělat; však jsem ty stopy dávno už viděl.“

„A proč jste mi to neohlásil?“

„Hlásil jsem to tehdy, jak milostpaní chtěla odejíti — ale od té doby pan revírník nenařídil… byly jiné starosti, stran pytláků…“

„Dobře; ale při střídavém pozorování zůstane, nechci nikomu příliš mnoho ukládati.“

„Kde pak příliš? A pak, pan revírník ví a zná — ale tuhle mladý pán… kde pak je zmůže, kde pak je pozná? A aby do nich střelil, to pan revírník nedovolí.“

„To jste dobře řekl, a to zejména vám povídám: střílet se nesmí leda v nejnutnější sebeobraně; krve už prolito dosť… zdá se mi, že pro tu krev ta krajina je kletbou stížena.“ Poslední větu promluvil revírník hlasem přidušeným, takořka jen k sobě. Dal pak hajnému ještě některá nařízení služby se týkající, a ten měl se k odchodu. Ve dveřích ještě se zastavil.

„Pan revírník na jeden dotaz mi neodpověděl; já dosud nevím, co pan příručí počne, ač setká-li se s tou bandou,“ zahučel; „za jednu noc ho pan revírník nepoučí, aniž mu vše ukáže. Bude snad přece dobře, půjdu-li prvních pět nebo šest nocí s ním; také mu popíšu všecky ty lajdáky do podrobna, že je pozná, jakoby měl fotografii jednoho každého z nich ve svém pokoji.“

Revírník nemohl se zdržeti úsměvu: „Vy jste divný patron, Vavruchu,“ pravil; „jste už při letech — jiný na vašem místě by byl rád, kdyby si mohl odpočinouti, a vy si nedáte pokoje.“

„To je tak, pane revírníku,“ odvětil Vavruch, „člověk má leckterou vinu na svědomí, a člověk je přece křesťan. Činí-li zle, má také činit dobře. Velební páni říkají, že je trojice dobrých skutků: modliti se, postiti se a almužnu dávati. Almužnu dávati nemohu, protože sám ničeho nemám; modliti se nemohu, protože česky jsem zapomněl a německy ty modlitby neumím, třeba je stará odříkává den co den; také to člověku nejde od srdce, nenaučil-li se od matky. Zbývá půst; Pán Bůh ví, co se napostím, ale to je málo na mé hříchy. Tož jsem si myslil, že je také dobrý skutek, když člověk bližního od škod chrání a škůdce trestá… Dovolí tedy pan revírník, abych hlídal s panem příručím?“

Že by Vavruch kdy byl tak obšírně mluvil, revírník nepamatoval; dobré jeho srdce se v pravdě pohnulo.

„Tahle slova vás ctí, Vavruchu,“ pravil, „takhle mluví šlechetný člověk; jest mi jen s podivením, že nenahlížíte, že jest hříšno člověka utratiti.“

„Škodnou zvěř vyhlazujeme,“ odpověděl hajný, „a lupiče, zloděje, vrahy bychom neměli utrácet, ohrožují-li nás a dobré lidi? To přece není hřích.“

„Od čeho pak jsou soudy, Vavruchu? Co pak neznáte slovo Páně, která nám nepovolaným zapovídá souditi?“

„Pan revírník přece sám ví, že by s námi zle bylo, kdybychom měli čekati, až soudy a úřady vůbec nám pomohou. Potkal pan revírník už četníka v lese? Já jsem ještě žádného neviděl, leda dva na cestě do Mádru; vždyť by se svou výzbrojí do lesa ani nevnikli. Musíme si tedy pomáhati sami!“

Byla železná pravda v těch vývodech, a revírníkovi nezbývalo, než utéci se opět k své autoritě a prohlásiti jako již několikráte před tím, že prostě zapovídá každé střílení, nejhorší případy vyjímaje. „Jen ať toho pan revírník nelituje,“ zabroukal Vavruch. „Smím tedy hlídat s panem příručím?“

„Když jinak nechcete, buďsi,“ odpověděl revírník.

„Dobrou noc!“ vece Vavruch a odešel.

Revírník s příručím dále hovořili. „Vás také něco tlačí, příteli,“ děl prvý, „mohu si pomysliti…“

„Jakž by netlačilo? Jsem nešťastný člověk a pomoci mi není; už se nevypletu, je to marno, už jsem jako ženat. Pan revírník měl pravdu, když tehdy mě varoval — zoufal bych si, pomyslím-li, jakým jsem byl slabochem. Listy docházejí od rodičů, tak srdečné, plné lásky… těší se na mne, o budoucnosti mluví… mně to srdce svírá! Chudáci, pěkně jsem se jim zachoval! Onehdy sestra psala — je šťastna, je nevěstou, o masopustě bude se vdávat — abych prý přijel na svatbu. O masopustě odtud — toho bych chtěl vidět, kdo by se odtud dostal. Mančinka správcovic prý půjde za družičku, ta prý by měla radost, kdybych přijel. Ta Mančinka, to je vám takové rozmilé děvče, veselé, hezké, samý smích, samý vtip — co jsem se s ní natančil… tehda bylo jinak!“ Mladík po tomto výlevu citů svých zadíval se do země. Bylo ticho, že by bývalo slyšet padající jehlu; na okno šlehaly drobné kapky deště.

Revírník vstal, přistoupil k mladíkovi a položil mu pravici na rameno. „Chudáku, těžce pykáte za vinu svou. Buďte mužem! Co jsme si nadrobili, musíme snísti. Hleďte na mne. I já jsem se provinil, a jsem člověk životem zkušený. Či nebyl hřích zaváděti do těchto ztracených končin mladou dívku jiným poměrům zvyklou?… A při sám Bůh, já to dobře myslil… Nu, vidíte, jsem osamocen. Koho sem osud odjinud zanese, toho tím tresce. Nechce se ti zůstati samotným, bez družky životem kráčeti: dobře, pojmeš ženu. Buď ta žena jest odsud, tož k tobě se nehodí, máš zkažený život; buď si ji odjinud přivedeš, nehodí se sem a utrápí se ti nebo se zvrhne.“

Hovořili, navzájem si postěžovali, každý na sebe touže. Setmělo se zatím tak, že sotva druh druha viděl. Objevila se Nany: „Budou páni poroučet lampu?“

„Není potřebí,“ vece revírník, „půjdeme ulehnout, zítra se málo vyspíme.“ A šli.

Druhého dne k večeru vydali se na číhanou směrem k Zirkelfilzu; šli lesem, pilně toho dbajíce, aby jich nikdo neviděl, ani vlastní dřevorubci. Nepršelo sice již, ale mokro bylo v lese až běda, a že houštinami a vysokou travou se brali, všechen oděv jejich prosáknut byl vodou, než ještě došli. Šero vůkol, na nebi trhané mraky, šedý mech na černých smrčcích, podle svahů bezejmenné hory šedé balvany, mezi nimi samé trhliny, jež vřes, kapraď a plavuň tu a tam ošemetně oku zakrývaly, drobné mlází, jako obrovští hadové plazící se kořeny, tu mechem porostlé, tam bílé, až se leskly, tlící vývraty, vysoko do vzduchu se pnoucí kořání, plné prsti; hrobové ticho, větřík nedul, zvuk zvonců nedorážel, jediné ptáče se neozývalo — celá ta scenerie lesů vysoké planiny, smutná, trapná…

Na západě slunce chýlilo se přes dálné hřbety bavorských hor mnohem nižších než tato pláň. Rudá zář polila nebe, a odlesk od ní padal na stromy i kmital se jako požár mezi větvemi vztekem větrů prořídlými.

Černý, slabý potůček vinul se tou pouští, každým krokem se vody jeho stavily, nemajíce spádu — a podle něho něco, co stezičce se podobalo, ač bylo dobrého oka potřebí, aby se poznala; než nebylo lze se klamati: stopy všude, i lidské i dobytčí, místy hluboko do bahnité půdy vtlačené, černou vodou naplněné.

Tmělo se, tmělo — bezhvězdná noc, bez měsíčného svitu, černá, tichá jako hrob.

Oba mužové usedli za vyvráceným kořenem, se všech stran kryti mladým houštím, as dvacet kroků nad stezkou. Nemluvili, sotva dýchali. Nic se nešustlo. Zahalili se do houní a hleděli usnout; pochybuji, že se jim to podařilo. Celou noc nic se nehnulo.

Přišlo jitřní svítání; chladem dýchala země, že pevně do houní svých se zavinuli, aby jim nebylo zima. Stromy a skály vystupovaly pomalu ze tmy, bylo rozeznati i předměty v stínu. Nic se nešustlo. Mraky a mráčky na nebi rychle se trhaly, páry vycházely z mokré země, kupily se, po stráních i stromech do výše lezly a opět se srážely; tu a tam mihnul se rychlý paprsek světla a opět se ztratil, jakoby jej byl stín lesní pozřel.

Revírník i s průvodčím svým výše na stráň se vyšplhali, aby rozhledu nabyli; věděli, že právě nyní doba kritická nastala. Časně ráno skotokradové nejraději s kořistí v šeru nočním ulovenou z výprav svých se vracejí; ale naši lesníci ničeho neviděli ani neslyšeli.

Slunce vyšlo nad Plattenhausenskou horu; jasná jeho tvář rozptýlila mráčky i mlhy, v duhových barvách zaleskly se miliony krůpějí rosních na stromech, na houštinách i v trávě.

Šli domů. Nany je uvítala: „Ježíš, Maria, kde pak páni byli? Celou noc venku!… Nesu snídaní — nikdo tu!“ A dlouhé povídání, které revírník přetrhl, řka: „Slyšte dobře, Nany, a pamatujte si, co vám povídám: ode dneška vždy někdo z nás stráví noc v lese. Vy pak se o nás nestarejte a hleďte si svých věcí. Povíte-li komu slova o našich výpravách, vystěhujete se v tu chvíli z Pürstlinku. Rozuměla jste?“ — Výraz tváře revírníkovy byl neobyčejně přísný, Nany se zalekla, zachvěla, zbledla.

„Můj ty Bože,“ zakoktala, „co pan revírník povídá… jakobych já byla klepna… a kdybych chtěla, s kým si poklepám? Vždyť tu nikoho není.“

„Dosť, slyšela jste. Ráno přinesete kávu do pokoje v určitou hodinu, jako bychom tu byli — ani děvečka nesmí vědět…“

„Co se pro Boha děje?“ mluvila sama k sobě Nany v průjezdě, rukama při tom lomíc — „a ten náš pán! všecek jiný, všecek změněný… Strašné věci v revíru, vražda a zabití… v tom vězí ten krvavý hajný… ten ho i proti mně poštval.“ A stařena se dala do pláče.

Večer šel hajný k Zirkelfilzu. Ráno se vrátil a hlásil, že se pranic neudálo.

Skoro týden uplynul; střídali se, jak bylo umluveno — pořád nic. Jednoho večera — právě opět přišla řada na revírníka — zatáhlo se nebe po znojném dni. Husté, černé mraky vystoupily na západě a na jihu. Hajný se dostavil. „Bude bouřka, hrozná bouřka, pane revírníku; zůstaňte doma dnes; ani řeči, aby se ti chlapi odvážili…“

Ale revírník nechtěl, že na něm je řada, že půjde, že právě snad dnes chlapi se pokusí, dokládal. Hajný se nabízel, že půjde tedy s ním. Nepřijal toho.

„Dvě noci jste probděl,“ pravil, „je spravedlivo, abyste si dnes odpočinul.“ Všecko domlouvání ukázalo se marným; revírník přehodil houni přes plece a odešel, ač v dáli hrom už rachotil. Než došel k Zirkelfilzu, už dávno dle všeho rozzuřila se bouřka.

Ba rozzuřila se — zavál vichr do vrcholů stromů, že zašuměly, zapraskaly, hluboce se klonily, sotva čtvrt hodiny po jeho odchodu. Nany dole v čeledníku padla na kolena před svatými obrazy, spínala ruce, plakala, modlila se. Na příručího padly stesk a hrůza, i odebral se k hajnému. Zasedl na lavici v jizbě naproti Vavruchovi. Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely.

Noc čirá lehla, bouře neustávala. „Kriste na nebi, jak je panu revírníkovi?“ zašeptal příručí — „kde se před tou hrůzou uschoval?“ Zablesklo se, tak mocně zarachotil hrom, že celá dřevěná stavba v základech se otřásla. Ženské daly se do křiku a pláče, děti hlasitě kvílely, hajný sám, jehož oči zeleně se svítily jako oči divoké kočky, pomalu zdvihl pravici, dvakrát křížem se poznamenal.

V tom pádný, rychlý krok na náspu, dvéře do průjezdu cvakly — krok a krok, a do jizby vstoupil bez zaklepání silný muž vysokého vzrostu; voda se s něho řinula, slepený vlas padal do obličeje, kraje knírů splývaly s oholenou bradou.

„Pochválen buď pán Ježíš Kristus — všem dobrý večer!“

„Na věky amen, dejž to Pánbůh!“ Tato slova v hrdle všech vázla, stál před nimi Zwiehofler Luizl. Oči všech na něm utkvěly, hajný vytřeštil svoje, div mu nevystouply. Bavorák slova neřekl, přistoupil ke kamnům, sňal smočený klobouk a jal se ho ždímati do stojícího tam škopku. Pak sedl na lavici blíže dveří. Venku blýskalo se a hřmělo dále.

Vavruchová po chvíli kněmu přistoupila: „Sedni tam ke kamnům a ohřej se, bude ti zima.“

„Děkuju vám; chvilku mne tu necháte, co? Takové hrůzy nepamatuju… vedle vás starý javor, právě než jsem vstoupil, v půli to rozštíplo.“

Hajný vytřeštil oči ještě víc; ženy a děti křičely sborem: „Ježíši! Panenko nebeská! Ajaj… och… Bože svatý!…“

„Nu, sedni ke kamnům,“ ozval se Vavruch a mrkl na starou. Ta vyňala z almary chléb a položila ho na stůl; Katy přinesla láhev Prachatické samožitné.

„Až se ohřeješ, přisedni a pojez,“ vece hajný, „taky se napij pálené, aby ti žaludek zahřála; dostal jsi pořádně co proto.“

Katy poznavši hosta již se po něm neohledla; klekla opět před obrazem a modlila se, odříkávajíc nahlas růženec; děti za ní a brzo i Bavorák, sepjav pobožně ruce; zvučný, hluboký jeho hlas milo bylo poslouchati.

Svijanský, jenž seděl u stolu podle hajného, nemohl s hostě oka spustiti. Když ho poznal, jako nůž ho to bodlo u srdce. Bavorák jako by ho neviděl. Venku pořád týž hukot a lomoz; v jizbě hořela louč za loučí, ale blikavé světlo neobstálo před modravým plamenem ustavičně se křižujících blesků. Jednotvárně, jako šplouchání vod, zněly modlitby.

„Nu, přisedni,“ pravil hajný po dobré půl hodině, „už snad jsi se zahřál.“ Bavorák uposlechl pozvání, usedl vedle příručího i ukrojil si kus chleba. Oči obou soupeřů se na mžik setkaly.

Když host pojedl, když se napil, zeptal se ho Vavruch: „Kdes chodil? Jak sem přicházíš?“

„Byl jsem v Mádru a chtěl jsem ještě domů — v tom mě to chytlo.“

Hajný se nedůvěřivě ušklíbl, více však se netázal. „Uvař mu mléka,“ obrátil se ke Katy, „aby dostal něco teplého do žaludku.“

„Děkuju, nechci — kořalka zahřála.“

„Jak chceš, je ho tu dost.“

„Ne, děkuju.“

Luizl na to sedl opět ke kamnům a modlil se dále s Katy dnes neúnavně pobožnou a s dětmi.

Když po jedenácté bouřka ustávala, přinesli houni a podušku a vyzvali hostě, aby si lehl na lavici a do rána se vyspal; sami všichni k odpočinku se chystali, i Svijanský že půjde domů. „Mladý pán tu může zůstat,“ pravila Vavruchová, „v komůrce je postel.“ Mladík nepřijal noclehu a vyšel z jizby. Za to Bavorák bez okolků se natáhl na lavici a přikryl se houní.

Katy vyšla za milým. „Nu,“ tázala se šeptem v průchodě — „proč jsi nezůstal?“

„A nač? — máš dnes jiného galána!“

„Blázne!“ Vrátila se do jizby.

Když přišel Svijanský do myslivny, Nany ještě nespala. „Všickni svatí na nebi chraňtež našeho pána,“ tím výkřikem přivítala mladíka. „Zaplať Pánbůh, že je tu aspoň mladý pán! Ale je to hrůza! Náš pán v lese, v té bouři… to byl nápad! Kdo ví, zda žije!“ Svijanskému bylo úzko dost, i jeho myšlénky bez přestání zalétaly k Zirkelfilzu, i on v srdci svém horoucí modlitbu přinášel za dobrého svého chefa; nicméně hleděl upokojiti stařenu, která strachem přímo šílela, bez ustání štkala, plakala, všecky svaté svolávala, nejinak sobě vedouc, než jako by viděla mrtvolu pána svého.

„Ráno jak se rozbřeskne, půjdem s Vavruchem,“ sliboval jí mladík, „jsou skrýše v lese, boudy, skalní výklenky… jistě že se někam uchýlil.“

Slyšel ještě nářek staré ženy, když v posteli ležel. Zdlouhavě míjela ta noc bezesná; k myšlénkám jeho chmurným, vznášejícím se do černé, zoufalé jeho budoucnosti, plným žalu nad ztraceným mládím, družila se obava o pána, kterého jako otce miloval.