Ze světa lesních samot/XII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Karel Klostermann
Zdroj: KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 231–253.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Zatím list Svijanského paní Zdeně svědčící po dvoudenní pouti v poštovních vozech dolezl do Budějovic; třetího dne měl jí býti doručen, ale doručen nebyl, protože den před tím odjela k sestřenici, kdesi v Rakousích provdané; matička netroufala si jej otevříti a poslala jej za ní.

Co se naplakala těch čtrnáct dní, jež u matky strávila! „Ach, matičko, nemá mne rád,“ toužila, poslal mě k tobě, navrátiti se mi zapověděl, že prý sám bude psáti. A proč? Poněvadž jsem plakala, že jsem musila zůstati doma, když už na cestu k tobě jsem se vydávala… Je tam hrozno, strašno k nevypsání… ta zima a ta samota… člověk na duši i na těle schází… Srdce mi usedalo steskem po tobě…. A on, že nelze, že nezbytno v revíru zůstati, aby předešlo se vraždám…“ — „Měla jsi míti strpení, dítě,“ namítala matinka, „nemohl snad jinak.“ — „Však jsem měla dost trpělivosti — té hrůzy ti nevypovím… což mohu za to, že touhou po tobě všecka jsem scházela?… Než on, místo aby mi byl domluvil, aby mě byl potěšil, mlčel a mračil se… víš, matičko… protože mne nemiluje… protože ten děsný kraj, surový, nemilosrdný, milovati nedá… A potom, což pak nemůže přinésti ženě oběť? Plakala jsem, a on mě vyhnal, ba vyhnal, matinko! Ještě na náspu jsem očekávala, že se rozloučí, dobré slovo dá… nedal dobrého slova, ani ruky nepodal… a já ho mám ráda, ó tuze ráda… vše by bylo dobře, vše by se napravilo, jen jinde kdybychom žili.“ — „Ale, dítě, vždyť jsi sama psala, jak je hodný, šlechetný — a jak je tam u vás krásně.“ — „Je tam krásně, ale málo dní do roka… Je hodný, šlechetný — ale příroda ubila v něm všechnu něžnost, tuhá služba srdce udusila.“

Tak a podobně naříkala mladá paní, o hrůzách zimy a mlhy zlé dávala zvěsti, o surových lidech, divých sousedech, o nepřátelství a o vraždě divy divoucí, v kraji netušené vypravovala. Den co den ty stesky… a přec nepřestávala se dokládati, jak ho má ráda, jak by s ním byla šťastna, jen jinde kdyby lze bylo žíti.

A matička na konec plakala s ní a byla tomu ráda, když dcera prohlásila, že pojede navštívit sestřenici. „Zotaví se, ulehčí srdci,“ pravila si, „však bude všecko zas dobře; vždyť Kořán je hodný člověk, a věčně na Pürstlinku nezůstanou.“

A list Svijanského dostal se na nebožku koňskou dráhu, která tehda Budějovice s Lincem spojovala, a zase dva dni utekly, než jej paní Zdena dostala.

Ale dostala jej přece, a jak jej přečtla, ten tam byl hněv a vzdor; všecka její láska novým zaplála ohněm. Ta láska, hrozná úzkost, nevýslovný strach o závod lomcovaly její duší. „Bože na nebi! snad už mi nežije!… Strašný kraj, zlořečený kraj!“ zaúpěla, podávajíc list sestřenici. „Musím k němu, ó bez meškání pojedu.“

A pryč a pryč v zimničném chvatu. U matky v Budějovicích jen proto přes noc zůstala, že dostavník teprve ráno k Strakonicům odjížděl. Hrozná noc, plná muk a výčitek!

Druhého dne večer byla ve Vimberku; za posledního šerého svitu denního najala povoz do Kvildy, povoz horský, zdlouhavý, který krok za krokem se ploužil, jako když voli snopy s pole vezou.

Marně naléhala na vozku, zapřísahala ho, aby popoháněl; ten otvíral ústa pln udivení, že zemský tvor takové bláhové věci od něho žádati mohl. Což pak nejel zčerstva? Což pak nehoukal každých pět minut na vetchou, jankovitou herku: „Ha! ehoua… hou… á… hy!“ Více přece činiti nemohl. Mladá paní němě spínala ruce; modlitba za modlitbou vznášela se k nadhvězdným stanům. „Neodnímej mi ho, Otče věčné dobroty, ponech mi ho, mého drahého, nejmilejšího!“

Byla temná, čirá noc, když se došplhali do Kaltenbachu. Když je noční pouť vedla kolem sklárny, rudé ohně roztopené hmoty skelné vrhaly široké pršky kmitavého světla až na silnici. S Šedivecké hory valil se dolů studený proud vzduchu; opodál „jodloval“ jakýs chraplavý seladon. Vstupovala opětně do „strašného“ kraje. Vozka, že musí napájet, že do Kvildy jsou ještě dobré dvě hodiny. Přečkala i to, ač ta půlhodina se jí zdála věčností.

Dál a dále do černé noci; chladněji a chladněji vál syrý vítr plání, až ji mrazilo tak, že se pevně zavinula v kostkovaný plaid. Ticho vůkol; toliko drkotání povozu, frkání dušné herky a neustálé volání vozkovo tu velkou tišinu rušilo; ve větvích stromů podle silnice větřík hude svou noční píseň. Dojeli planiny Kvildské. Vlevo močál, vpravo močál. Otevřený kraj, rovný skoro: Rankelská pláň, o níž divné zvěsti jdou, vyprávění o řádění zimních metelic, které každým novým rokem vyžadují sobě oběti lidských životů. Co stará Nany se o nich napovídala!

Půlnoc minula, když povoz stanul před hospodou Verderbrovou. Tma úplná se byla schýlila na Kvildské domky a dvorce; nikde louče, nikde svíčky. Vozka zahoukal po svém, bičem desetkrát zapráskal. V domě se to začínalo hýbati; kroky zaduněly v síňce a na prkenné podlaze náspu. Starý Verderber se objevil. Kdož ho neznal, zlatého dědouška, který z daleké Posávské Krajiny sem se byl přestěhoval? Kdož ho neznal, a poznav ho, by zapomněl na ty vlídné, modré oči, které nepozbyly jasné záře plné srdečné dobroty, ač nad rovy dvaceti a tří dítek plakaly?

Poznal ihned mladou paní, hladil ručku a těšil, že žije pan Kořán, že tu byl doktor a řekl, že je lépe, že jest naděje na uzdravení. A Zdenička přitiskla uslzený obličej na prsa cizího člověka a plakala usedavě; ale blahé to byly slzy, ulevily stísněnému, v nevýslovných úzkostech tonoucímu srdci. Živ je tvůj manžel! plesal hlas v nitru jejím. Dal Bůh, že žije, vše zas bude dobře. Jak ho bude ošetřovati… nehne se od lůžka jeho, až se úplně pozdraví; prosit ho bude, aby jí odpustil zlou tvrdošíjnost. Že jí mohlo jen na mysl vstoupiti, aby od něho odešla! Kde on je, nejlepší je svět, třeba na Pürstlinku.

Starý Verderber, zaváděje paničku přes vysoký násep do domu, tak mile, srdečně jí domlouval, že jí pořád volněji u srdce bylo. Přibatolila se stará Verderbrová, hladila paní čílko i rusé kadeře, hřála jí skřehlé nočním chladem ručky: „Děkujte Hospodinu, drahá paničko, zachránil ho, a lépe bude…“

Ráno Bůh dal krásný den, tak nádherný, jak se jich do roka málo nad Šumavou rozklene. Chladné bylo jitro, ale jasné, plné zlaté záře; i ty drobné, řídké mlhy a páry, které z lesů vystupovaly, třpytily se v lehounkých duhových barvách. Rychle, rychle kráčely malé nožky travou ve stříbrné rose se skvoucí, tak rychle, že dvě ženštiny, které provázely paničku a nepatrná její zavazadla nesly, sotva jí stačily vysoko kasané. Přes Černý potok musily ji přenésti, ale potom nic už nebylo, co by ji bylo zadrželo. Bořily se jí nohy v ošemetném černém bahně, zapadaly v bezedný mokrý mech, vázly ve staletém rumu setlelých stromů, ale nebylo zdržení, nebylo ustání, ač se jí ňadra dmula, a dech vycházel rychlou chůzí. Skákala jako srnka po křivolaké stezce z klacků mostěné, která vede přes Vogelsteinský močál, ač kdyby jí byla noha na slizkém dřevě sklouzla, v bezedném bahně, ustavičnými dešti rozředěném, snad úplně by byla zapadla, tím spíše, ana daleko byla před průvodkyněmi svými, které neustávaly volati: „Pozor, paničko, pozor! pro Boha — bahno ji zalkne!“ Neslyšela, nedbala: přeběhla, ženštiny byly jedva v polovici.

Nebylo ještě deset hodin, když kráčela přes násep Pürstlinské myslivny. Sáhla po klice — v tom se dvéře otevřely, a před ní stanula Nany, v desateré sukně oděna, tak že v šířce své sotva skrze otvor dveří prodrati se mohla; hlavu měla zaobalenou ohromným černým vlněným šátkem s pestrými kvítky na krajích.

„Můj ty Spasiteli!“ vzkřikla stará hospodyně, uchopivši paninu ruku a horoucně ji líbajíc — „naše milostpaní!… A to nepůjdu, tady zůstanu! Naše milostpaní!“

„Jak je mu, Nany?“ promluvila panička, sotva dechu popadajíc.

„Jak je mu, milostpaní? Jakž by mu bylo? Zle je mu. Doktor ničemu nerozumí, a mne k němu pustit nechtějí, mne starou zkušenou, jako bych ho chtěla otráviti — já, svého dobrého pána!“ Proud slz a hlasité štkání přerušily další výklady, deroucí se přes ohradu druhdy zuby omezenou.

Panička na smrt zbledla. „Co povídáte? Pusťte mne k němu!“ A odstrčivši vzlykající Nany, vstoupila do jídelny, měříc přímo do ložnice. Nany za ní.

U raněného dleli Svijanský a Katy; zaslechli šum kročejů — příručí otevřel dvéře; už před ním stanula. „Jak se mu vede?“ tázala se dušeně, a modré její oči plné smrtelné úzkosti na rtech jeho utkvěly.

„Ticho, prosím! Lépe — spí.“

„Ba, lépe — vy to víte!“ broukala vzadu Nany.

Příručí vstoupil do jídelny, dvéře do ložnice za sebou zavřel. „Vítám milostivou paní,“ šeptal, pozdvihuje ke rtům její ruku; „lépe je, rozhodně lépe. Horečky nebylo, pouze dechu ještě nemá. Lékař nařídil absolutní klid; proto by snad bylo záhodno, abyste prudce nevstupovala; bude dobře, připravíme-li ho. Buď Bůh pochválen, že jste tu; bez přestání po vás touží.“

Mladé paní se ulehčilo: „Díky tobě, Bože!“ šeptaly její chvějící se rty. Ale Nany svou dále vedla, neustále toužíc na převrácené léčení, až Svijanskému došla trpělivost. Osopil se na ni: „Přestaňte konečně! Není pravda, že je hůře! Vizte milostpaní a patřte na ni, jak jste ji polekala svým škemráním!“

„Tož vidí milostivá paní, jak tu se mnou nakládají,“ naříkala stařena; „právě jsem chtěla odejíti, navždy dům ten opustiti —“

„Jděte se svléci, Nany,“ přerušila nářek její paní Zdenička, „není příčiny, abyste nás opouštěla.“

„Ba, už nepomýšlím na odchod — je tu zase naše paní, bude jinak brzy, však milostpaní se přesvědčí, nemám-li pravdu,“ odtušila Nany, oči sobě zástěrou utírajíc; vyšla z pokoje.

„Musím k němu, pane Svijanský, moje místo jest u něho, tohoto práva nesmí mi nikdo upírati,“ vece paní Zdenička, ukládajíc klobouček na křeslo.

„Snad přec raději vyčkat…“

Ale paní už stiskla kliku, lehounce ložnici otevřela; spatřila Katy v hlavách nemocného; neměla tušení, že by tu byla. Tázavě obrátily se modré její oči k mladíkovi, jakýsi mrak přeletěl jí přes bílé čelo. Nemocný spal. „Co tu dělá Katy?“ zašeptala.

„Ošetřuje pána se mnou…“

„Není už třeba — to je mé místo, jiná k němu práva nemá.“ Svijanský se až zarazil, cítě hrdost těchto slov.

Katy se byla obrátila; tahy krásného jejího obličeje neprozrazovaly ni nejmenšího překvapení. Paní pokynuvši jí vrátila se do jídelny a pravila jí: „Dobře, Katy, můžete jíti, už vás třeba není. Vaše místo, rozumí se, zaujmu já…“ Ani slovem jí nepoděkovala, ba ani úsměvem; přísně zněl její hlas, jako by ji vyháněla. A Katy, takto propuštěna, odešla tiše, beze slova, právě tak, jak byla přišla.

Hned potom i Svijanský byl propuštěn. Mladá paní vyzula zablácené botky, v úbor domácí se přistrojila a tiše k hlavám lůžka usedla.

Pak že prý ženy v konání dobra nezápolí! Ba právě že tak činí, a řevní a žárlí jako v lásce; vždyť skutky samaritánské v srdci se rodí, a ženy srdcem žijí. Hněv i nejlepší z nich na hlavu oné se snáší, která tíhne ku předmětu, na nějž právo výhradní mají, nebo se míti domnívají. Zdenička od té chvíle Katy skoro nenáviděla. Jakým právem dralo se to děvče k loži raněného, na smrt nemocného jejího manžela?

V kuchyni svlékala stará Nany celý šatník sukní, do kterých se k odchodu byla přistrojila. Viděla oknem hajných dcerku, ana odcházela. Vnitřní hlas jí pravil, že Katy k nemocnému se již nevrátí. To by také bylo pěkné! Je tu manželka! I tišily se vlny v nitru jejím burácející — když ne ona sama, tedy aspoň ať ta také ne… Paní, to je něco jiného. Ta má aspoň právo, třeba tak nerozuměla… Nemohla si pomoci: zamávala pohrdlivě rukou za odcházející a zabručela: „Jdi jen, jdi, slípko!“

Drahnou chvíli seděla Zdenička, naslouchajíc těžkému, zajíkavému dýchání spícího muže, zkoumajíc upřeným okem zapadlé tahy jeho. Slza za slzou leskla se jí na dlouhých, hedvábných řasách a tiše zapadala do klína.

Konečně nemocný sebou pohnul. „Katy!“ zašeptal; sípavě, pracně dral se mu zvuk z prsou. „Co pak, můj zlatý?“ Zachvěl se dojmem hlasu, otevřel oči, uzřel milovanou tvář — blesk nevýslovné radosti ozářil mu prudkým nachem celý obličej — vztáhnul obě ruce, ale zase je spustil, snad slabostí, snad že domníval se, že by marně zadržeti se snažil luzný přelud horečně rozpálené fantasie.

Ona však uchopila ruce jeho a tiskla střídavě k oběma rty své. Tu uznal, že neklame ho sladká vidina — zaplesalo srdce i zašeptaly rty jeho: „Zdeničko, má Zdeničko!“

Od té doby neopustila lůžka jeho; ve dne v noci ho ošetřovala, i ve snění slyšíc každé hnutí jeho. Nepřipustila, aby kdokoliv jí pomáhal. Doktor, který vždy za čtyři dni přicházel, při každé návštěvě jevil se spokojenějším, a mladé paní dostalo se z úst jeho nejpochvalnějšího uznání. Přítomnost milované ženy sama o sobě, ani nehledíc ku péči její, nade všecko lépe na nemocného účinkovala.

Neděle a měsíce uběhly. Převrátilo se léto, míjela jeseň, dlouhé noci, mlhy, sněhy a tmy zase zavládly, a Kořán pořád ještě připoután byl ne-li na lůžko, aspoň na teplou světnici. Pomalu nabýval však opět sil, i přímilo se opět mohutné jeho tělo. Dobře by mu bylo posloužilo, kdyby byl zimu stráviti mohl pod mírnějším nebem, není také pochyby, že by k tomu byl dostal dovolení. Dokud však toho pohoda dopouštěla, nebylo lze ho nikam dopraviti, a teď, když stav zdraví jeho by toho byl dovoloval, odloučily sněžné spousty Pürstlink ode všeho světa. Zdenička zapomněla na všecku nudu a stesk; viděla, jak se manžel zotavuje, a srdce její plesalo. Zpěvy a smích každým večerem se vracely. Tkala panička plány, jak život muži osladí, k Bohu vroucné modlitby vznášela, aby jí ho vrátil, jakým býval, v plné síle, třeba rozmohly se bílé nitky v tmavém jeho vousu.

Svijanský trávil skoro všecky večery u hajného. Od té doby, co viděl Katy tak neúnavnou kolem raněného svého pána, skromnou a tichou, odcházející bez reptání, žádných nároků nečinící, žádné odměny se nedovolávající za péči a bezesné noci, tím těsněji k ní přilnul. „Je dobrá, hodná!“ plesalo mu srdce. Mluvil k ní něžně jako dříve nikdy. Osud chtěl, aby se za něho dostala — oddával se bez reptání, bez boje osudu tomu. Považoval dívku za svou, netajil se tím před nikým, ani před rodiči jejími, kteří ovšem ničeho nenamítali. Bývali dnové dříve, kdy jedna jediná myšlénka jím ovládala: dostati se daleko pryč z Pürstlinka. Jak se nyní věci měly, ani mu ta myšlénka nepřipadla. Bude tu léta, dlouhá léta, bude žíti, jako nyní žije, až kníže pán ho ustanoví revírníkem a kdekoli; pak si vezme Katy, ať svět mluví cokoli.

A Katy bývala samý smích, jako tenkrát, když ho vedla do Kvildy. Když ji v takové náladě viděl, vracel se nejednou k dřívějšímu svému úmyslu: poněkud ji vycvičiti. Ale v té příčině vše se jevilo marným: ani s nejmenší ochotou s její strany se nepotkal. Nerozuměla mu vůbec v tom ohledu, i ustal pokaždé, vida, že darmo by se namáhal.

V revíru, co pytláků a skotokradů se týkalo, bylo ticho po celé dva měsíce, které následovaly za poraněním revírníkovým. Bavorské úřady energicky zakročily proti pohraničně čeládce. Chlapisko, které revírníka postřelilo — mimochodem řečeno, sotva 17letý výrostek — lapili četníci a odevzdali jej soudu, jenž uznav ho vinným poslal jej do Passovské pevnosti. Wurzmüller Egidi však, jehož dům v noci četníci obstoupili, prchl, zastřeliv četníka, a utekl se do neschůdných končin pralesních na vzniku vody řečené Reschwasser, mezi Luzným a Siebensteinköpflem — laskavý čtenář snad se pamatuje, že jsem mu vypravoval o kraji tom, když jsem Vavrucha doprovázel na výpravě jeho proti skotákům, kteří přecházeli s dobytkem svým české pomezí. Tam tedy uchýlil se Wurzmüller Egidi a potloukal se v nedostupných lesích a roklích, nemaje přístřeší, leda tu a tam boudu skotáků. Četníci několikráte proti němu vytáhli, však nepodařilo se jim přistihnouti ho, protože jednak znal nejskrytější brlohy a útulky, jinak že varován býval od skotáků, kteří mu i potravu donášeli. Vavruch byl o této ochotě bavorských skotáků přesvědčen, a kdyby on byl rozhodoval, všecky by je byli úřadové musili postřílet dle náhlého práva.

Když pak sežloutly v mrazných nocích listy buků a javorů, když bílé jíní potáhlo veškeren les, a skotáci svěřený jim dobytek domů do stájů odehnali, přišla zlá psota na psance. Tajně, v tichosti noční, musil sobě docházeti pro potravu do obydleného kraje, protože příbuzní a přátelé, bedlivě střeženi jsouce, ztěžka s ním se mohli stýkati. K tomu nehostinný les, chlad, déšť i burácející větry rovnodenní. Úžeji, vždy úžeji stahoval se kolem něho kruh, jenž vždy blíže k českému pomezí ho zaháněl; pak úřady bavorskými vyzvány byly pohraničně stráže rakouské, aby honu na zbujníka se súčastnily, a kdyby hranice přešel, jeho zmocniti se hleděly.

Objevili se v Pürstlinském revíru pomezní dozorci Máderští, známí naši z hostince „u tří sluk“, objevili se tři četníci. Vavruch přidal se k nim s velikou chutí; stal se duší nemilosrdného toho honu. Ve dne v noci byl venku, ba i na bavorskou půdu přecházel, aby udržoval spojení a dorozumění mezi rakouskými a bavorskými pronásledovateli štvaného vraha. Jako pes krvák vyslídil jeho stopu a přivedl na ni bavorské četníky, ukazuje jim přecházky jeho. Když pak napadl první sníh, bylo patrno, že zbůjce déle udržeti se nemůže. Rozbourali mu boudy v lese, šli za zjevnou jeho stopou a třeba netroufali sobě přímo naň udeřiti do jeho skrýší, odkud by celé setnině se byl ubránil, přece ho tak těsně uzavřeli, že musil sám hleděti, aby vyvázl, ježto by tam byl zmrzl nebo hladem zahynul. Psanec, užívaje spádů divoké kočky a poraniv smrtelně ještě jednoho četníka, uprchl vskutku a dostal se na jihovýchodní svah Luzného, kde jsou stráně strmy a posety mohutnými žulovými balvany. Tam ho vyslídili a obléhali ho dva dni a dvě noci; Vavruch vedl obléhání s české strany.

Třetího dne objevil se obležený na této straně, volaje, že se vzdává. Ani nemyslili, že ještě žije, nejinak soudíce, nežli že zmrzl ve mrazu poslední noci. Objevila se tu a tam za balvanem hlava četníkova nebo strážníkova, i křičeli na něho, aby pušku zahodil. Zrádný lotr však, jako by mu ještě jednou svitla naděje spásy, vypálil pušku po jednom četníkovi; snad ruka zimou skřehlá se mu chvěla, jisto je, že se chybil. Zadunělo v tom okamžení pět ran, a zločinec střemhlav se skotil s příkrého srázu do hluboké propasti a zmizel ve spoustách ležícího tam sněhu. Nebylo ani pomýšlení dojíti k němu; zůstavili ho v chladném jeho hrobě a odebrali se všickni do Pürstlinka, když byli bavorským druhům svým oznámili, co se bylo stalo.

Byl svrchovaný čas. Bílé mraky se valily od západu, nízko, nížeji; sotva lidé došli ochranných příbytků, vysypaly mraky svůj obsah, který kdyby je byl na Luzném zasáhl, na věky by je byl přikryl.

Pomezní strážníci dostali se ještě do Mádru, překonavše boj plný strastí a námahy se sypajícím se sněhem i s nasypaným, četníci pak lesem, kde méně ho ještě leželo, do Kvildy — pak zasněžený Pürstlink odloučen od celého světa.

Vavruch ohlásil revírníkovi, co se bylo na Luzném přihodilo; ten vyslechl ho mlčky. Tři životy lidské za své vzaly! Bylo dobře, že už značně sesílil; sousto chleba v ústech mu vázlo, když pomyslil, že on vlastně, ač bez viny, podnět zavdal k tomu vraždění. I mladá paní se zděsila, a jen pevné přesvědčení, že povinností její jest zaplašovati chmury na čele manželově se kupící, dodávalo jí sil, aby se přemáhala i nadále veselou se tvářila. Když však samotna byla, spínala bílé ruce a plakala, Boha prosíc, aby se dal jim dočkati nového jara. Pak vše, vše nasadí, aby vysvobození došli z tohoto pekla.

I na Vavrucha došlo. Druhého dne po skončené proti skotokradovi výpravě pocítil prudké bolesti v nohou, suché jakés loupání, které od něho veškeren sen zaplašilo. Ve dne trpěl mlčky, bez řečí a vzdechů, ale v noci ho bolest překonávala: tu vzdychal a sténal, někdy i divoce život proklínal. Stará Nany, když to slyšela, vztahovala k nebi ruce a říkala: „Och, och… duchové zabitých přicházejí k němu a volají ho před soud!“

Znenáhla bolesti jeho ustávaly, nohy však ztratily vládu; sotva od postele k lavici se doškrabal; tam usedl a kouřil. Tak mu den po dni, týden po témdnu utíkal. Svijanský, který, jakmile cestu ušlapali, skoro celý svůj volný čas u něho trávil, nelíčenou s ním měl útrpnost; těšil ho, povídal mu, ba politisoval s ním, seznav, že takové rozpravy právě nejvíce ho baví.

Když pak nastaly zimní práce dřevorubců, celá tíž vedeni a dohlížení snesla se na bedra příručího. Úžasno bylo, jak se nalopotil, nadřel; nestěžoval si: i nejhorší práce lepší byla nežli nuda v čas mlhy a padajících sněhů, v dobách tání a tmy, kdy člověk v pravém smyslu slova živořil. Sedával večer někdy doma, rozmlouvaje s revírníkem a s paní, častěji však u hajného. Vžíval se mezi ty lidi, s nimiž ho osud svedl, z nichž vyšla jemu družka, která po veškeré pouti jeho života doprovázeti ho měla. S jakousi útěchou pozoroval starou Vavruchovou, která manžela svého laskavě, bez reptání, bez nářku obsluhovala. Těšil se, že Katy jinaká nebude. A Katy taktéž se vžila do poměru svého k němu. Slabším ohněm snad plály černé její oči, když se do něho nyní zadívala, za to stala se něžnější; ponechávala jemu tvrdou, upracovanou ruku, skláněla se k němu jako lichotící děcko, opětovala dlouhé stisknutí ruky, pečovala o něho téměř mateřsky, když všecek utrmácen do jejich kruhu zasedl. Někdy ovšem, slyše řeči její nijak k názorům jeho se nehodící, zarážel se; vzpomínal toho, co už mezi nimi se bylo událo, vzpomínal rodičů, sestry, a co řeknou, až vyvolenou jeho uvidí, i ozvalo se v něm cosi, co studu se podobalo; ale rychle takové city opět se tlumily.

V jídelně u revírníků méně rád už dlel; v pravdě trochu zanevřel na mladou paní od té chvíle, co navrátivši se Katy tak bez okolků propustila, ani slovem za služby její nezištné, obětovné se nepoděkovavši. Nemohl se ubrániti myšlénce, že chování paní Zdeny bylo nejvýš nevděčné; že bez Katiny péče právě v nejhorší době raněný sotva životem by byl vyvázl. K němu mladá paní vřelou jevila vděčnost a neustávala opakovati, že jemu Kořán za život a ona za manžela děkuje. Odmítával to, na Katy výslovně poukazoval, avšak mladá paní pokaždé říkala: „To všechno k vůli vám — kdyby vás nebylo, nebyl by živ.“ Ani slova uznání nedostalo se děvčeti. Jednou dokonce přímo mu pravila: „Pane Svijanský, ani nevíte, jak je mi vás líto, pomyslím-li, že celý život si chcete zkazit. Vy byste zasloužil jiného štěstí… a vy si tu dívku vezmete…?“

„A proč bych nevzal, milostivá paní? — vždyť je hodná…“

„Hodná! jak se to vezme… ale vy, takový pořádný člověk, vzdělaný, jemný — a ona je přece až příliš — prostá… Však si vzpomenete, pane Svijanský.“

Neodpověděl, pokrčil pouze ramenoma, ale slova ta v duši ho pálila; vyhýbal se paní od té doby ještě více.

Takový byl život na Pürstlinku za té zimy. Ale všeho do času; minula zima, přeletěly jarní deště, uběhly vody roztavených spoust sněhových, které se stekly v řečišti mladé Otavy; doječely kalné proudy, bílými pěnami pokryté, rvoucí břehy, rozbíjející se o šedé balvany, jež řečiště prostupovaly. Odplavaly poslední polena i klády, vodám svěřené, ale nečítal jich již Vavruch, nesledoval krkolomný jejich běh, jak po léta byl činíval. Nohy jemu úplně službu vypověděly, a že spotřeba dříví v Mádru a dále na Bubeníčkově pile pod Hirschensteinem, v Dlouhé Vsi i v Sušici ustavičně rostla, nových a nových hekatomb v lesích vyžadujíc, už i následník na místo jeho dosazený přibyl a v hajnici se ubytoval; jemu pak byt vykázali v prázdné na ten čas chatě dřevařské. Úzká, malá světnička, temná jako vězení, ale stáje dosti prostranné, jež stačily na dobytek, který mu ponechán; i plat jeho mu ponechali. Nouze ho netísnila, ale nečinnost, k níž odsouzena se viděl, těžce naň doléhala. Svijanského měl rád; když ten přišel, oživlo jeho mrtvé, do prázdna zírající oko. Tu se i rozhovořil a povídal, jak bývalo dříve. Vše, co v revíru a při práci se dělo, velice ho zajímalo, na všem bral účast, a mladík musel si vyznati, že zkušené rady jeho s velikým mu bývaly prospěchem. I revírník, který když tepleji se udělalo, zase po revíru si vycházel, velmi často ho navštěvoval a dlouhé s ním porady míval. Jednou rozpředl se mezi oběma následující hovor:

„Pane revírníku,“ pravil Vavruch, „jaký kraj, tací lidé. Zda zná slitování les, sníh, močál? A lidé, kteří po nepravých cestách chodí, protože je pudí buď hlad buď neodolatelná náruživost, jsou rovněž tak nemilosrdní; strach jedině na ně má účinek. Bojí-li se, přestanou; vezměme jim strach, počnou opět. Nepovídal jsem, že pan revírník je přespříliš měkký? Tehdy mi to nechat na vůli, byl by si pan revírník ušetřil poranění, které ještě hůře skončiti mohlo. A já bych dnes také chodil, něco platen bych byl — a takhle knížeti pánu zdarma chléb jím… A kdybych na krásně byl podlehl já, nu, smrt kulkou je lehčí, rychlejší, nežli tohle umírání…“

„Ale pomyslete si přece, Vavruchu — vždyť to není maličkost lidský život zničiti! Nechci vám ničeho vyčítati… ale což jsme divoši, že nemá míti lidský život ceny? Což pak Bohu samému nebudeme klásti účtů?“

„Bůh nám buď milostiv,“ odvece hajný, „ale pan revírník to vidí; zde platí pravidlo: buď já, buď ty. Kdo chce vyčkat, prohraje. Kdyby pan revírník tehdy byl nečekal a chlapa, který ten kradený skot vedl, hned skolil, byl by ušetřil dva životy lidské a sobě těžké poranění; já pak bych byl podržel svoje zdravé nohy, které jsem si zkazil v oněch dvou nocích na Luzném, když jsme lotra honili.“

Revírník svěsil hlavu: „Je to strašné,“ vzdychnul si.

„Ba strašné je to,“ děl Vavruch, „ale není to jiné. Či máme ustoupit, všem lotrům povolit, aby s námi dělali, co by chtěli? Toho přec nikdo, ani Pánbůh na nebi, nemůže žádat. Co pak bude z dobrých, když se budou musit báti zlých?“

Revírník hluboce se zamyslil, dlouho neodpovídaje. Konečně řekl: „Máte snad pravdu, Vavruchu, nebudu se s vámi hádat, třeba roztrpčen jste vlastním neštěstím. Než, nemohu sobě pomoci: mně se zdá hrozným býti, aby bez nejnaléhavější příčiny utrácel se život lidský. Není-li tu možná dle této zásady jednat, jest patrno, že já se sem nehodím. Je teď po plavbě dříví; dovolenou na dva měsíce už mám v kapse; dá Bůh, že se sem vrátím, leda abych si svoje věci odvezl.“

Vavruch neodpověděl. V srdci svém, ubožák, dával revírníkovi vinu, že to s ním tak daleko došlo; dle jeho mínění, které dávno už choval, lépe bylo, odejde-li. Sem patřil jiný, tvrdý, bezohledný.

Tři dni na to ubíral se Kořán s mladou paničkou ke Kvildě, Svijanskému a novému hajnému ponechav starost o revír. Odebrali se do Budějovic, kde u matky několik neděl strávili; přišli také navštívit příbuzného Zdenčina, rovněž lesního na Třeboňském panství. Jak tam bylo hezky klidně, idylicky! Kolem myslivny živý plot, kvetoucí hloh, třešně, jako by je sněhem posypal, a jabloně jen se rděly. Les všecek dýchal vůní, stromy pěkně rovné, mech tak měkký, zelený, a přec se nebořil; všude cesty jako v parku; tisíce ptáčků zpívalo, kdežto u nich leda tu a tam uslyšeli jakés cvrlikání nebo krákot černých havranů a ostrý skřek nedružného luňáka. Kde les ustupoval, tam vlnící se v lehkém větru bujná osení, květnatý palouk, široké hladiny rybníků.

A život zde v myslivně, Bože můj, jaká to rozkoš, jaký svatý mír! Revírník as o pět let mladší než Kořán, statný, svěží; klid a bezstarostný úděl zřely mu z očí; panička jako plná růže, třeba méně lepá nežli Zdenička, ale modré oči jako zrcadélka, celý svět v nich plesal. Tři dítky pobíhaly zahradou, dovádějíce a smějíce se, dítky buclaté, růžové, právě jako maminka.

Práce poměrně málo, zodpovědnosti ještě méně. Kořán v pravdě kollegovi záviděl. A družnost vůkol, pikniky, tu a tam klep; kamarádi docházeli k sobě, často veselá, nenucená společnost, bylo se s kým pobaviti, porozprávěti, starosti, bylo-li jakých, se srdce svalovati. Kořán býval družným, mluvným, pouze však s lidmi, kteří se k němu hodili. Zde patřili k sobě, či lépe řečeno, scházeli se, kdož se k sobě hodili. Vzpomněl té sebranky ze všech krajů světa, kterou osud, jako by ji byl vyvrhnul ze společnosti lidské, shromáždil v pomezních končinách „za těmi lesy, za hustými“.

Jak si postěžoval, požaloval kollegovi, příteli, jehož už z dřívějších dob znal; divy a hrůzy mu vypravoval. Ten pak zvolal: „Bože, jak ti děkuju, že’s těm pánům v ústřední správě vnuknul, aby mne tam neposýlali! Neboť věz, Kořáne, měl jsem na mále! Tehdy nebýt ženatým, už jsem tam byl; jednalo se o to, ale že tys byl svoboden, přišel jsi tam ty.“ A Kořán na to: „Ale teď jsem ženat, jako ty, příteli, a není mi pomoci, musím vytrvat; pokusím se sice ještě jednou. Dojedu si do Krumlova k panu vrchnímu lesmistrovi, promluvím s panem dvorním radou, poprosím Jeho Jasnost knížete pána samého, ale uvidíš, bude to marné.“

A Zdenička, chudinka, také své trampoty sestřenici vypravovala, své divy povídala, tak tklivě, tak od srdce, že se obě rozplakaly. I byl konec toho povídání: „A víš, drahá, nesmím na sobě dát znáti! Ubohý Emil činí si výčitky, na sebe touží, že mne do té bídy zavlekl. Jako by to jeho vinou bylo, chudáka! Myslil si, že sobě postačíme — a také bychom si stačili, kdyby jiní do života nesahali…“

Když se loučili s přáteli svými, Zdenička nadlidsky se namáhala, aby proud slz zadržela. Ale nešlo to. Kořánovi bylo, jako by archanděl z ráje ho vyháněl. Jak si byl umínil, dojel do Krumlova a prosil, aby ho jinam přeložili. „Ale koho bychom tam poslali, pane revírníku?“ pravil pan vrchní lesmistr. „Zotavil jste se, sesílil jste, a k tomu máte příručího. Máme tam poslat někoho, kdo má plný dům dětí? Co pak by tam s nimi počal? Už jiná pomoc není, dvě, tři léta ještě musíte vydržeti; někdo tam přece býti musí… Ani z trestu tam někoho nemůžeme poslati — ujišťuji vás, že nikdo ničím se neprovinil. Raději navrhnu, aby se vám zvýšilo služné o sto zlatých. Co tomu říkáte?“

Kořánovi na zvýšení tom nehrubě záleželo: ale mlčel, protože se bál, aby zneuznáním té veliké laskavosti představeného proti sobě nepopudil.

Pan dvorní rada nemluvil jinak, leda že ještě více ocukroval tu hořkou pilulku. „Co pak vás to napadá, pane revírníku?“ pravil, poklepávaje mu blahosklonně na rameno; „co pak vás to napadá? Takový znamenitý revírník, jako jste vy, právě na Pürstlinku je na svém místě; což pak bychom takové exponované místo každému svěřiti mohli? Ale spravedlivo je, aby se vám za vaše přičinění, za vaše znamenité služby dostalo náležité odměny. Promluvím s Jeho Jasností knížetem pánem a navrhnu jemu, aby ráčil vám písemně vysloviti svou spokojenost a pochvalu. Uznání Jeho Jasnosti přijde do úředního oběžníku. Buďte přesvědčen, že jsem vám z celého srdce nakloněn. S Bohem.“ Blahosklonně dotkl se dvěma prsty své pravice ruky Kořánovy, a ten šel. Po té už ani odvahy neměl, aby se i ke knížeti odebral.

Ale štěstí mu přálo: právě když ze zámku vycházel, hořkost a skoro zoufalství maje v srdci, potkal knížete pána. Ten ho poznal, zastavil se a oslovil ho: „Ajaj, kde se tu béřeš, Kořáne?… Nu, to mne těší, že tě vidím. Jsi opět chlapík; však jsem slyšel, jak ti ta banda zahrála. Přeješ si něčeho?“

Kořán bez rozpaků, co na srdci měl, pověděl; klidně, pevně přednesl prosbu svou, mezi jiným uváděje také to, jak těžce jeho mladá žena tu odloučenost nese. Kníže ho vyslechl pozorně. Když revírník domluvil, hle, co mu odvětil, usmívaje se s obvyklou svou dobrotivostí:

„Takhle vy byste chtěli, páni revírníci, aby se kníže napřed vyptal, zda se ten onen revír vašim paničkám líbí. Nu, nechť… Když se té tvé v Pürstlinku nijak nelíbí, uvidíme, co se bude moci udělat. Prozatím se vrať do svého revíru a pobuď tam do zimy; do té doby se snad jinde místo uprázdní. Dostane se ti ho, však jsi zkusil dosť v té poušti; pošleme tam někoho mladšího, aby se vycvičil.“ A kníže podal Kořánovi laskavě ruku, kterou tento dle panujícího patriarchálního zvyku políbil.

„S Bohem, Kořáne — měj se dobře, a šetři se, abys se dlouho při síle udržel.“

Čtenář suď sám, s jakými city náš revírník z Krumlova odjížděl, a jak si paní Zdena zazpívala, když jí vše pověděl.