Ze světa lesních samot/VII.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 130–145. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Pürstlinku všecko se vrátilo do starých, obvyklých kolejí. Se Špicberského smyku sjížděly jako by se nic nebylo stalo. Bylo tam živo i hlučno, až poslední kláda, poslední poleno dole se ocitly. Pak nastalo vláčení trámů do Mádru a k nádržkám, práce k nevypsání těžká, namáhavá. Snad bylo dobře, že pohoda nepotrvala; přišly nové sněhy, nové chumelice, nové tmy a mlhy, které všecku práci přetrhly, k dlouhé nečinnosti odsuzovaly; tak střídaly se doby svízelův i nudy.

A jako venku mlha i sluneční svit, déšť i mráz, mrtvé ticho i burácení větru se střídaly, tak i v srdcích těch, jež osud postavil v odlehlé tyto končiny, jinému urvav je světu, bouře touhy s mrtvou střídaly se skleslostí.

Příručí nanovo se vrátil k úmyslu svému povznésti, poněkud vzdělati prosté děvče, dítko lesů těch. Pohněvali se, opět se smířili. Na mladou paní v myslivně opět a opět přicházely černé myšlénky, touha po domově a jiném životě. Masopust! Bože, jak bývalo v Budějovicích! Maminka obskakovala, stužku, květinku připínala, aby Zdenička byla hezká. Parketovaný sál, samé světlo. — „Až já budu zahradnicí, salátu ti dám —“ jak jí zněl v uších, ten třasák. Hlouposti! vždyť už není tak mladá. — Ale maminku kdyby tu měla, aby jí povídala, jen den kdyby ji tu měla, jen hodinku! Pořád ta stará Nany, která, když nemluví o krávách a vepřích naplňuje fantasii její nesmyslným povídáním o strašidlech lesních, vzpomínáním na všecky nehody a neštěstí, které po čas jejího života a sto let před jejím narozením se udály v široširých lesích, jak českých tak bavorských. Nemohla si pomoci, hrozná tesknota na ni chodila, tak že plakala, až ji oči pálily.

Když pak viděl manžel její uplakané oči, zarosené řasy, neušlo jí, jak velice se rmoutí. Tak dobrý, srdečný, šlechetný byl, a tak krásný v mužné své síle! Měla ho ráda, ó, velmi ráda, o tom v pochybnostech nebyla. Vzpomněla si na své družky, které se před ní provdaly. Tu byla Stáza Kovářovic — vzala si aktuára. Fuj! Tenký jako provázek, suchý jako šindel, na lících několik chloupků, které bez ustání přičesával. Pak tu byla Márinka Kostecká. Ta udělala štěstí! Dostala trojnásobného domácího pána, tlustého jako sud, ač mu bylo teprve třicet let. Ten člověk patrně odříkával denně od rána do večera litanii: Vepřovou pečeni! Skopovou kýtu! Martinskou husu! Paštiku z husích jater! vyslyš nás! Od prázdného žaludku! — od sklenice čerstvé vody, vysvoboď nás Pane! atd. A což teprve Amálka doktorovic, tak hezké děvče, a takového komedianta si vzala, toho Bečváříka kupce, který myslel, že má ukrutného ducha, a samé hlouposti mluvil, jako tlampač o selských veselkách. Jak by jí všecky ty záviděly, kdyby ji viděly po boku jejího manžela, takhle na náměstí pod loubím nebo v městském sadu. To by přec nebyla hříšná pýcha, kdyby se jím pochlubila. To je to! Není-li to k zoufání, že žádná, žádná neví, jak je krásný a statný?

Ale ještě něco tou hlavičkou se vrtělo. Příroda nadarmo nevštípila v srdce ženám touhu po maminkování; nemají-li vlastních dítek, přenášejí mateřskou něžnost na jiné lidi, třebas i na němou tvář. A Zdenička mateřskou starostlivost přenesla na — příručího. Chudák, tak mladý, o celá dvě léta mladší než ona, a tak sám tu, bez matky, která by ho varovala. A měl by toho potřebí! Není-liž to hrůza, tak nadějný mladík, a spouští se s takovým nevzdělaným děvčetem. Ve dne v noci ji ta myšlénka hnětla; tak ráda by pozdvihla výstražného svého hlasu, jen kdyby se to slušelo. Byla přesvědčena, že by mladík na její slovo dal, tak něžně, tak v pravdě mateřsky by mu domluvila. Řekla to muži svému, ale ten prostě jí odpověděl: „Je to marné, Zdeničko; kdyby chtěl poslechnouti, byl by dal na má slova.“ — Však ona by to jinak s ním uměla, v takových věcech mužští nemají taktu. — Ošklivá holka ta Katy; nemohla se na ni bez hořkosti podívat. Jak se může opovážiti, taková —? Řekla jednou svému manželu, že nejlépe by bylo oženiti Svijanského, aby z těch pout se dostal. Smál se jí; nač prý by se příručí ženil, jak by ženu uživil? Ona, že ví o bohaté nevěstě, tuze bohaté. Na to manžel, že příručí vůbec se ženiti nesmí, ženatého příručího že by žádné panstvo do služby nepřijalo. Bylo jí to s velikým podivením; prohlásila také, že to jest bezcitnost a ukrutenství; nebylo lze jí to vymluviti.

Leden, únor, březen — připlížily se jeden po druhém, stejným líným krokem přešly a zapadly v klín věčnosti. Sněhu pořád více, v březnu ho bylo nejvíce, protože nové spousty napadly a staré se nepohnuly; ale ke konci posledního toho měsíce přiletěly divé vichřice. Táhlým zvukem, bez ustání kvílela Meluzina, hučel vítr, praskaly větve setřásajíce husté přikrývky, jimiž oděla je zima. Neslýchané, strašné zvuky vydával les, jichž původ marně bys vyložiti sobě hleděl. Třeskot i praskot i šum, štěkot i vytí, chechtot i nezemských obrovských bytostí lání, ston i pláč.

Oteplil se vzduch dlouhým dnem, nastalo dusno. Rozplakala se nebesa, a déšť, časem hustý a drobný, pak zase přívalem padající, jal se splakovati s povrchu zemského sníh. Tisíce praménků se utvořilo pod ním, hluboké bystřiny, v nichž voda šumně se sbírala, proryly za krátko bílou hladinu. Žlutým, ječícím proudem uháněla zmohutnělá mladá Otava, břehy s sebou unášejíc; sto kalných potoků do objeti jejího spělo. Kdyby nebylo ranních mrazů, vody ty postačovaly by, aby všecka města podél zlatonosné řeky dočista byla zatopena; ale ranní přítuha spoutává zběsilost jejich a nepřipouští, aby rázem spousty sněhu roztály.

Duben je nejhorší měsíc; více ještě než prosinec všecky lidské tvory v domech vězní. Ráno kluzké náledí, odpoledne a večer nesmírná bělavá břečka, voda, kam jen noha stoupá. Na severních polohách tytéž závěje na mnoho metrů hluboké. Kam slunce nevniká, sníh houževnatě se drží, vodu s nebe padající napřed do sebe vssává jako houba, později tvrdne a tuhne tak, že voda po něm stéká jako po kamenných deskách; v květnu pořád ještě ty závěje ve stínu lesním, ba i v červnu ještě na některých místech se s nimi shledáš.

Ale duben minul jako celá zima; přišel květen a s ním jaro. Vyrážela hustá tráva na výsluní, vyskákaly pupence na všelikém křoví. Teplé vláhy dostavily se, a v průvodu jejich rachotil hrom, jehož rány stráně a lesy bez konce odrážely.

Živo bylo v myslivně. Mladý kníže přijel s několika kavalíry na tetřevy a tetřívky. Hajnému nastaly nemalé trampoty; bylo mu upravovati cesty do bezedných močálů, vypátrati stanoviště tokajících kohoutů, přiváděti pány k ráně. I na revírníka a na příručího došlo; ve dne v noci nebylo klidu. Ale, zaplať Pánbůh! duben minul, zima se poroučela. Panstvo bylo ve výtečné náladě; za jediný týden postříleli pět kohoutů, hajnému diškrece jen pršely. Mladá paní jen zářila; práce bylo dost, páni v myslivně nocovali, v myslivně se pro ně strojilo. Za to, jak dvorní byli ti páni! Věru, nebyla koketka, ale, kdež narodila se a vyrostla ženská bytost, jíž by srdečko nezabušilo, slyší-li: „Toť roztomilá panička, hezoučká, jako růže… Škoda jí, že tu v samotě kvete, její místo jinde by bylo.“ A mladý kníže dokonce děl, manželu jejímu po patriarchálním způsobu Schwarzenberském tykaje: „Slyšíš, Kořáne, tys poťouchlý ferina — kde pak jsi tu hezkou ženušku ulovil? Dej si na ni pozor! Ujišťuji tě, že co je lesních v Šumavských hvozdech, žádný takové krásky nemá.“

Mezi těmi pány šlechtici byl jeden mladý hrabě a ten, ďas ví kterak, vypátral Katy. Neušlo nikomu, Svijanskému ovšem nejméně, že panáček tento, kde jen mohl, otáčel se blíž hajnice, hledě všelikým způsobem dívku uviděti a s ní promluviti. Všickni démonové žárlivosti probudili se v srdci příručího, a přece mu nezbývalo než mlčeti, ba kníže ke všemu ještě přidělil jej onomu šlechtici. Pomysleme si, jak mu bylo, když hrabě následujícím as tenorem k němu mluvil: „Vy, eh, tento, čert holka, samý oheň, eh, eh — z těch očí něco kouká, he… Však vy budete vědět, co? Patrně z kamene není, eh, eh…“

Jednoho rána dokonce hrabě zůstavil tetřevy ostatním a prohlásil, že zůstane doma, že ho bolí nohy; druzí se potutelně smáli, věděliť, jaké ty bolesti byly. Příručí byl přidělen jinému kavalírovi. S jakými city šel na hon, netěžko sobě pomysliti. Pan baron R…, jemuž měl býti k ruce, pán už poněkud obstárlý, nemluvil mu sice o Katy, měl však onoho dne čemu říkáme smolu; přišel dvakráte k ráně a po každé se chybil. Osopil se na Svijanského: „Vy jste trulant! tím vy jste vinen! Spíte snad? — A kníže pán, jemuž baron si stěžoval, že Svijanský mu pušku v čas nepodal, dobral si ho: „Svijanský, ani bych si byl nepomyslil, žes takový nešika! Jdi střílet babky!“

V mladíkovi všecko vřelo; divé myšlénky v jeho duši se rodily. Připadal si jako bídný otrok, jemuž bezohlední velitelé i srdce z těla vyrvati směli, aniž mohl slova říci. Kdo měl právo ke Katy? Což jí nemiloval, ač ještě předevčírem opak si tvrdil? Zlořečená Katy! Což pohledem svým, řečí očí svých, ono hrabátko přímo k podnikavosti nevyzývala? Ale hrabě mohl věděti, že jest jeho — čí by byla, když krom něho nikoho tu nebylo? Takovým způsobem po sobě šlapati nedá, aniž dovolí, aby nejsvětější city jeho byly uráženy. Nejsvětější city! Tou dobou byl skutečně přesvědčen, že byly svaté — ale nebylo tomu dávno, co svědomí jeho jinak je zvalo; ale to nic nedělá, nyní byly svaté, byly nejsvětější!

Pan hrabě je kavalír. Dobře; ale kavalír je člověk zrovna tak jak on, a nemá práva, rváti mu srdce z těla. Nemá, hrom aby do něho! Však se přesvědčí ještě dnes, a jestli — běda oběma! Skolí ho zítra v lese, kde tak mnohý již s duší se rozloučil — skolí ho jako dravé zvíře, ať cokoli z toho pojde. A ji uškrtí, slotu nehodnou…

Takové byly jeho myšlénky, když onoho jitra z honby se vracel.

Vrátili se; stolovali, hodovali páni, on jim přisluhoval s druhými mysliveckými, i onomu hraběti, kterého patrně nohy už nebolely; naléval mu sklínku za sklínkou, celé peklo maje v srdci. Slyšel, jak někteří si mladého kavalíra „nevinnými“ žerty dobírali. Ten se zubil, tu a tam slůvko prohodil, patrně, aby jim pořádné laskominy udělal — jeho tak málo při tom dbali, jako honicích psů pod stolem. Ukáže jim, ukáže, i kdyby to pravda nebylo, i kdyby panáček jen tak se chlubil! Což pak jest se ctí takové věci ve společnosti přetřásati, jimi se pochlubovati?

K večeru došel si na Katy. Vyhýbala se mu, vymykala jako hladká zmije; přec na konec v průjezdě ji zastavil, za ruku uchopil: „Osobo mizerná, co to s tím hrabátkem děláš?“ — „Pusť mne, budu křičet!“ — „Nepustím, křič jak chceš.“ — „Pusť!…“ — „Jak se ozveš, zabiju tebe i jeho!“ — Z jeho očí plál děsivý, hrozivý žár, lekla se ho, poprvé tak ho viděla. „Zbláznil jsi se?“ ptala se tiše, „což pak jsi mi, tři dni jsou tomu, nevypověděl lásky? Což pak jsi mi neřekl, abych si našla, koho chci?“ — „Tedy přece?“ — Stisknul jí rámě, až bolestí zaúpěla. V tom vycházela z jizby její matka. Odstrčil ji od sebe tak prudce, že bez mála by k zemi byla upadla; matka viděla ji vrávorati. „Co se tu děje, Katy?“ — „Nic; to jen tak; myslím, že je opilý.“

Mladík uháněl z hajnice, jak by pekelná smečka v patách ho pronásledovala…

Syré, pošmurné jitro. Trhané mraky uháněly po nebeské báni; tma vůkol, na východě sotva lehounce se šeřilo. Chladný větřík šuměl v rozčechraných větvích smrčí.

„Tak tedy na Vogelsteinskou nádržku?“ tázal se mladý hrabě příručího, který opět přidělen mu byv, do lesa s ním právě vstupoval. — „Ano, hraběcí milosti.“ — „Nu, a co myslíte, bude tam kohout?“ — „Sám jsem se nepřesvědčil, ale hajný mne ujistil, viděl ho tam třikrát.“ — „Eh, eh… proč mi tedy nedali hajného s sebou, když ten ho viděl, proč vás, příteli, eh, eh, jak že se jmenujete, tento?“ — „Svijanský.“ — „Ano, ano, Svijanský, eh… to by mne mrzelo, kdybychom se vrátili s prázdnem. Včerejšek jsem promeškal, k vůli… eh —“

Kdyby byl mladý hrabě viděl pohled, jenž na něm utkvěl, dojista by mu volno nebylo bývalo v této samotě; ale neviděl ho. „Poslechněte, tento, eh — hloupé jméno, jak že vám říkají? eh?“ — „Svijanský, hraběcí milosti.“ — „Dobře; poslechněte tedy, eh, Janský, jestli toho kohouta srazím, dostanete desítku. Tak teď víte, dejte si pozor…“

Na opačné straně padla rána; temně zaduněla, desetkrát ozvěna ji opětovala.

„Ti mají štěstí,“ pravil hrabě; „máme my ještě daleko?“

„Půl hodiny, hraběcí milosti.“

Šli pořád; trochu poprchávalo. Jehličí smrčků vodou nasáklé celými proudy je zalilo, kdykoli houštinou se derouce o větev zavadili. Pokud pěšina mlázím je vedla, hrabě slova nepromluvil; kryl si obličej rukama, aby ostré jehličí ho nepošlehalo; časem mládenec klestil mu cestu tesákem; když pak došli jakés mýtiny, kde sníh ještě ležel, zakrývaje zpola četné vývraty a pahejly, rozvázal hrabě opět:

„Eh, vy, kamaráde, čertovo jméno, eh, nemohu si vzpomenouti —“

„Však si vzpomeneš, hňupe!“ bručel do sebe příručí; chrupání sněhu ovšem zvuk slov přehlušilo — pak nahlas: „Svijanský, hraběcí milosti.“ — „Eh, ano, Sipanský — vy, ferino, tu holku jistě znáte, eh, eh, co?“ — „Kterou holku, hraběcí milosti?“ tázal se příručí, tváře se, jako by nevěděl. — „Ale, ale, abyste nevěděl! tu černookou, tuším hajného že je, eh, však vy ji znáte lépe než já, eh,… vy jste tu s ní celý rok, a tento, upejpavá není, ani tvrdého srdce… Povídejte mi o ní, jak pak vy…“ — Příručí, který tajeným vztekem se chvěl, jemuž nejednou se už zachtělo ponořiti tesák ve hrudi soupeře svého, přerušil tomuto další výlevy a otázky, řka, že jsou na blízku, že bude tedy záhodno, aby zachovala jeho hraběcí milost obvyklé při tomto honu mlčení.

Les řídl; močál rozestíral se před nimi klikatě ohraničený, plný kleče; vedla jím stezička na příč položených klacků.

„Tu jsme,“ zašeptal příručí. Stanuli, naslouchali. Netrvalo dlouho, i rozléhalo se tišinou lesní známé frkání, dusání, krochtání volajícího své slepice tetřeva.

„Tam! tam!“ šeptal Svijanský, ukazuje prstem na skupinu dosti vysokých smrčí na protějším kraji močálu, asi 300 kroků vzdáleném.

P… pek pekpek! volal tetřev; ba slyšeli dobře šerým, tichým jitrem, jak křídloma bije. Plížili se blíže, houštinou kleče kryti, téměř po čtyřech. Kdykoli pták přestal volati, zastavili se jak přimrazeni, a teprve když znova volati se jal, zase ku předu se dávali.

Doplížili se na sto kroků; v tom mládenec prvý ho spatřil. Seděl na tlusté větvi, as deset loket od země — kroutil sebou, divně poskakoval, křídloma mával. „Hle! hle!“ šeptal tichounce. Hrabě ho tolikéž spozoroval; přiložil pažbu na tvář a mířil.

Za ním, sotva na pět kroků přiložil i příručí na tvář svou zbraň a mířil… dlouhé vteřiny… Tetřev zase zatokal… Zarachotila rána, hned za ní druhá…

„Co pak děláte, eh, tento?“ sípěl hrabě. „Jak pak se můžete opovážit střílet, eh?… Teď nevím, zda já ho střelil, zda vy, osle hloupý!“

Mládenec tu stál na smrt bledý; příšerným ohněm planoucí zraky zabodly se do soka jeho. Puška vypadla mu z ruky.

„Nu, běžte,“ křičel hrabě, „co pak jste neviděl? Tetřev spadl, slyšel jsem bouchnout těžké tělo.“

Mládenec pořád stál jako přimrazen, nehýbaje sebou.

Konečně, jako by se vzpamatoval, zavrávoral směrem ku stromům; hrabě za ním.

Tetřev tu ležel na hromádce sněhu, jeho krví zbarveného; byl mrtev.

„K čertu s vámi, troupe!“ křičel mladý kavalír. „Stovku bych za to dal, kdybych věděl, že já jsem ho skolil a ne vy. Však počkejte! Sto chutí bych měl, vyrvati vám dlouhé vaše uši, eh… Kdo to jak živ slyšel! Taková drzost! Nu, počkejte, kníže vám dá!“

Svijanský těžce oddychoval; dlouho neodpovídal, nechávaje hraběte spílati a nadávati. Konečně se vzmužil; hlas jeho byl pevný, klidný, an děl: „Vaše milost hraběcí tetřeva sama střelila. Račtež poděkovati Bohu na nebi, že velké neštěstí odvrátil. Já jsem na tetřeva nemířil, aniž jsem chtěl po něm vystřeliti; rána vyšla, nevím jak. Tu jsem, čiňtež se mnou, co se vaší milosti líbí.“

Hrabě vyvalil oči: „Co tedy nemluvíte, nešiko? Na mou věru, cent se mne spadl, eh! Tedy přece jsem ho střelil já! Já také byl přesvědčen, vždyť nejsem poprvé na lovu a mám oko jisté. Nu, jak že se jmenujete, eh tento… dobře, už vím, Štěpanský, to není neštěstí. To už se mi také stalo; spustila puška, eh, a honec měl náboj v zádech. Teda se upokojte, vždyť se mi nic nestalo. Hlavní věc je, že jsem kohouta střelil, eh. Podívejte se, kapitální chlapík, co? eh…“

Hrabě byl patrně od kosti dobrák. Vida bledou tvář a potrhaný zrak příručího, celou cestu domlouval mu, aby si z té své nehody nic nedělal. „Koukáte na svět,“ pravil, „jako by vám pivo v ústech kyslo, eh — a nic se nestalo! Což, vy šibale, nejste vy šťastný člověk? Celý rok tu s tou holkou jste sám! Není, kdo by vám ji odebral — takovou kůstku. Závidím vám, a vy broukáte, škaredíte se, jako byste chtěl les vypálit. Věřte mi, eh… jak že vám říkají?… tento, Svičanský, eh? — kdybych jen trochu mohl, já bych ji vzal s sebou… ta žába mi učarovala — eh.“

Druhého dne kavalíři odjeli, a Pürstlink opět zapadl v obvyklý svůj klid; tetřevi, jichž počet zřídl o osm kusů, opět měli pokoj, a s nimi revírník, příručí i hajný. Mladá paní v myslivně dobrou náladou všecka se rozplývala; tolik poklon, tolik lichotného uznání z tak vznešených úst, co živa byla, se jí nedostalo. Po dlouhou řadu neděl den jako den všecky řeči knížete pána a hostí jeho znova se přetřásaly, samý smích, zpěv, tanec. Revírník byl šťasten, vida ji tak blaženou.

Všecko bylo veselo, všecko se smálo v myslivně, i stará Nany, které kníže pán dal desítku a jeden z kavalírů pětku za to, že mu ukázala, jak dříve na Kvildě se tančívalo, jeden jen byl smuten, zádumčiv: mladý příručí. Nemohli toho nezpozorovati. „Což pak vám padlo na srdce, pane Svijanský?“ tázal se ho revírník. „Vy jste se celý změnil, příteli, od té doby, co páni odjeli. Já nechápu, snad ona malá mrzutost s baronem?… Z toho si nedělejte myšlénky: kníže pán vás chválil; o té nehodě pak s hrabětem kníže ani neví; hrabě mu ničeho neřekl, jen mně o tom v samém smíchu vypravoval.“

Mladík cítil, jak velice by srdci ulevil, kdyby se svěřil; ale jak to říci? Nechoval se jako třtina větrem se klátící? Uposlechl dobré rady svého chefa?

Revírník jako by četl v jeho myšlénkách. „Vsadil bych se, že v tom vězí Katy,“ pravil vážně, a na čele se mu stáhly vrásky; „rozhněvali jste se?“

„Osud, pane revírníku! Však přísahám, že je konec. Činil jsem vše, co mi svědomí kázalo, ale ona je nehodná…“ Zakryl si oči dlaněma.

Revírník se po příčinách toho odsouzení neptal. „Tím lépe pro vás,“ vece, „vymaníte-li se z pout těch. Buďte silen, třeba z počátku srdce k slabosti svádělo. Pomyslete na rodiče, pomyslete na sebe a uvažte, že dlouhý je život, bez konce život otrávený. Každému osud takové zkoušky ukládá; blaze tomu, kdo obstojí.“

Jaká svatá pravda v těch slovech byla! Konec těch pout, jeho nehodných! Jemu jinde růže kvetou.

Statně se držel Svijanský. Dvě neděle uběhly, ani v hajnici se neukázal, sotva tu a tam Katy viděl; po prvé se škaredila, jdouc mimo něho; po druhé a po třetí se usmála, vrhajíc po něm plamenné pohledy. On si jí ani nevšiml.

Bylo tu jaro! Přioděl se modrem starý Luzný, fialové páry kouřily se z lesů, jasně zelené listí vypučelo na javorech, bucích a břízách; potoky šuměly, vodou naplněné. Plavilo se dříví, práce dosť, práce do únavy — po práci tvrdý sen.

Minul sv. Jan. Bim, bam! bim, bam! v lese, tak unyle zněly ty zvonce pasoucího se skotu, zněly od božího rána do večerního šera; kudy šel, všude k němu doznívaly, někdy zblízka, jindy zdaleka. Člověk by neřekl, jaký dar boží jsou ty zvuky; přivádějí zlatý mír, uspávají vášně, skýtají klidu. I jemu ho poskytly; nemohl pochopiti, proč svého času tak byl žárlil. Mladý hrabě patrně byl větší filosof než on; přišel, užil a šel zas; a on ho chtěl zastřelit v lese! Dobrá víla trhla puškou v poslední, osudné chvilce…

Jednoho rána májového ubíral se k Vogelsteinské nádržce. Pomalu, v myšlénky své zabrán, kráčel hlubokým stínem vysokého lesa. V tom tu, kde se vzala, tu se vzala, z hustého mlází vykročila proti němu Katy, lehce oděna, bosa, tmavé, zpod šátku se deroucí kučery splývaly s červenými korálky kol štíhlé šíje. Upřela naň plamenné své hledy, nachové rtíky k úsměvu se zašpoulily.

„Blázne!“ oslovila ho bez okolků, „ještě se hněváš? Už bys tomu mohl učiniti konec…“

„Ba, už jsem učinil konec. Jdi svou cestou a nech mne…“

„Já bez tebe žíti nemohu, nad svůj život tě miluji.“

Chopila ho za rámě, rozhárané líce k jeho ruce se sklonilo. Neměl odvahy, aby ji odstrčil, byla tak krásná; cítil, jak znojná slza na ruku jeho upadla.

„Jdi Katy, jdi,“ pravil, „zůstav mne; měla-lis mě ráda, proč jsi mě klamala?“

„Tebe klamala? Jdiž! Vždyť to bylo jen žertem. Jdiž — nehněvej se už! Vidíš, že se trápím — přijď opět, přijď… ty můj milý, drahý!“ — I tulila se k němu jako lichotící se kočka, vždy těsněji. A on neodolal.