Ze světa lesních samot/VI.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 109–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nastal na známém nám svahu Špicenberka čilý život, který trval od ranní tmy do večerní. Dřevaři vyhrabali nakupené zásoby polen zpod hlubokých závějů sněhových, smetli vrstvy sněhu s nahromaděných klad, upravili ke všemu cestu, dotáhli sami těžké sáně s vykřivenými, zobákovitě končícími sanicemi, železem okovanými; zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil, svrchní šat bílým jíním se pokryl, a krůpěje potu po tváři se řinoucí a na oblek dopadající ve stříbrné perly se měnily, nebylo stání ni ustání, zima nedala, ku práci a pohybu nutíc. Když pak slunce k poledni silněji zasvítilo, překročivši temeno Luzného, jehož lesklou běl fialové, modré i nachové páry a stíny nevídanou krásou polijí, již popsati nelze; když paprsky přímo dopadaly na sníh: tu tál bílý povrch, v drobné kapky se slévaje. Ale studený dech spodních vrstev okamžitě milliardami tuhých sponek kapky spoutal, a hladká ledová kůra se utvořila. Ušlapaná cesta proměnila se v lesklou klouzačku, o niž noha bez podpatku obrněného zubatou podkovkou marně by se byla opírala.

„Sanice je hotova!“ hlásil hajný revírníkovi.

Počali nakládati dříví na sáně, dva i půl třetího sáhu na jedny, ženy při té práci pomáhaly. Polena často byla ledem oblita, spečena, násilně bylo je od sebe trhati.

Naloženy první sáně; odtáhli je ke svahu. Usadil se na předku silný muž, podepřel nohy na příčku mezi obě sanice vpravenou, objal zobákovitě zahnuté konce sanic oběma ramenoma, vzal do pravice těžké, železem okované bidlo, jímž běh i směr saní brzdil a řídil. Opřelo se jich několik do saní, ty pohnuly se na svislém svahu, šouply se níže, pomalu, rychleji, vždy rychleji, až s větrem o závod, vlastní puzeny tíží, uháněly. Syčely, hvízdaly táhlým, vysokým tónem, až dolů doběhly, kde je vůdce jejich zastavil. Za dvě minuty vykonaly cestu přes dvě stě metrů dlouhou. Dole je očekávali lidé, kteří ihned stranou je zatáhli a dříví skládati se jali. Za pět minut přiběhly druhé sáně, pak třetí, pak čtvrté. Když ty doběhly, všecek zástup, který byl nahoře nakládal, hnul se dolů, aby nápomocen byl při skládání a pak saně opět nahoru vytáhl.

Svážení dříví po saních jest práce nad míru obtížná a nebezpečná, která vyžaduje neobyčejné síly, velkého cviku a nemalé obratnosti a chladnokrevnosti. Kdyby člověk běh jejich řídící dost málo při brzdění se opozdil, sáně by se v letu překotily, z dráhy vyšinuly, střemhlav Bůh ví kam zaletěly. Není roku, aby doprava tou cestou obětí nevyžadovala. Kdo je sečte, ty oběti neznané, které rodí se a mrou v zapomenutém světě? Pláčou vdovy a siroty, to je všechno; pláčou v chudých chatách, v očazených dýmem jizbách, na malých hřbitůvcích, kde sotva tu a tam stojí černý kříž s nápisem záhy vybledlým — ale přes hradby hor pláč a kvílení nezazní, ohlasu nebudí. Železná nutnost vládne tvrdou pěstí, nemilosrdná pata její zdrcujícím krokem přechází přes všecko, co by zprotiviti se zamýšlelo.

Když dřevorubci sváželi po tři dni dříví polenové, a dráha ve sněhu hodně ssedla a jako zrcadlo hladkou se stala, přišly na řadu klády. Nakládají se tím způsobem, že se připoutají k saním v polovici délky své; je-li kláda velmi silná, jako tehdy sta a sta jich bývalo, naloží se jen jedna; jsou-li slabší, připoutají se dvě, tři i čtyři. Muž, který směr saní i běh jejich řídí, usedne před kládou, natáhne nohy a bidlem řídí i brzdí. Jest zajisté jízda s kládami ještě mnohem nebezpečnější a vyžaduje ještě větší síly a dovednosti, ježto hřmotná, dlouhá hmota se tetelí jak obrovská struna, a běda nešťastníkovi, který by se neudržel: vymrštilo by ho do vzduchu letem divým prchající drvo, jako tetiva mrskne šípem…

„Skoro týden už trvá ta pohoda,“ radoval se revírník, vida, že už přes sto klad dole nakupeno, mezi nimi četní velikáni, skoro sáh v průměru mající, mrtvoly pralesa, které snad už padesát let ve vlhkém mechu ležely, větrem a vlastní tíhou, nikoli rukou lidskou sklány byvše; pouze setlelý povrch odstranila sekera dřevorubců, vnitřek byl zdráv a huten, kyselinou rašelinaté půdy uchován, nejlepší materiál na resonanční prkénka.

„Ještě tři takové dni kdyby se vydařily, všecko je dole — ale zítra je štědrý večer, v poledne přestane se dělat.“ Ležela jakási výčitka v tónu slov, reptání proti svatému obyčeji. Mluvčí sám ihned to zpozoroval, zarazil se a chtě tvrdá slova opraviti dodal: „Ale dobře je, ať si chudáci odpočinou; snad i po svátcích bude pěkně.“

Po celý ten čas, co se dříví vozilo, vařili si dřevorubci oběd svůj pod širým nebem; ani revírník s příručím svým domů jíst nechodili. Doma mladá paní ve společnosti staré Nany trávila čas jak mohla; ta stará celý den povídala, a panička naposlouchala se stokrát slyšených věcí a příhod. Neveselé asi byly, neboť v den, jenž předcházel štědrý večer, zavzdychla si ubohá a zvolala: „Nany, Nany! smutno je tu, smutno k smrti; mně se stýská.“ Když manžel za pozdního večera domů se vrátil, viděl stopy slz na řasách a vlhké oči. „Smutno-li ti, Zdeničko?“ Nemohla se udržeti, dala se do usedavého pláče: „Jak pak by mi smutno nebylo?“ vzlykala, „není co dělat, a pak, zítra štědrý den, přicházejí myšlénky na matičku, na malé bratry…“

Projel mu stesk její srdcem jak ostrý nůž. „Odpusť, Zdeničko — já starý, zkušený, měl jsem s to míti rozum. Vinu těžkou jsem na sebe uvalil, že jsem tebe mladou do té pouště zavlekl. Jaký jsem já sobec!“

„Nejsi sobec, jsi šlechetný člověk,“ v slzách se usmívala — „ale pořád mi přichází na mysl matička… Odpusť, snad přivyknu, ale jsou to první vánoce, jež daleko od ní trávím.“

Opět se dala do pláče tak žalostného, hořkého, že bolno bylo na ni patřiti. On mlčky usedl, dlaněmi tváře si zakryl. Hořké myšlénky se v něm rodily. Utrmácený, promrzlý domů přišel z tvrdé služby své; pěkného přivítání se mu dostalo! Tak se na ni těšil a nyní? Nebylo mu lépe, když sám tu býval?… Ve dne se lopotil, v noci spal. Žádná radost, ale žádný též zármutek; žádné světlo, ale žádný též stín.

Příručí věci jinak bral. Mladé, pružné jeho tělo na zdejší námahy brzy přivyklo, i na obručích chodit se naučil. Každé noci opakovaly se výpravy, jež z myslivny do hajnice podnikal; revírník snad o nich zvěděl, snad jenom je tušil, ale té chvíle, když viděl smutek v domě svém, řekl si že ten nerozvážný mladík věci lépe rozumí než on: sem patří takové ženy, jakou jest hajného dcera; té se tu stýskat nebude: každá rostlina ve svém ponebí, každý člověk ve svém světě…

Druhého dne časně ráno už všecko téměř obyvatelstvo Pürstlinské opět se ocitlo na Špicberku. Spouštěly se sáně s kladami. Krásný zimní den, jako všecky předchozí; slunce už minulo Luzný a plným světlem svým ozařovalo pláň podle potoka. Revírník stál nahoře, právě kde se klonil svah, příručí dole blíž potoka, kde nakupeny svezené dolů klády. Právě vytaženy nahoru čtvrté sáně. „Jedenáct hodin,“ vece revírník, „ještě jednou dolů s nákladem, potom domů! Ani minuty více se nezdržíme, svatý je čas…“ a po chvíli, usmívaje se: „Švestková omáčka čeká.“

„Ba, čeká,“ odvěce obstárlý jeden drvař, „a děti se na ni těší…“

„Složit se ještě dole musejí klády,“ vmísil se hajný do řeči; „saní tu nechati nelze, kdo ručí za to, že pohoda potrvá.“

Naložili kládu na první sáně, kládu jedinou, tři sáhy dlouhou, dva muži by ji nebyli objali; strašná tíha, hrozná práce; deset lidí nasadilo páky — bylo děsno na ně patřit, každý sval napjat, že přetrhnouti se hrozil. „Ha! hou! ha! hou!“ křičeli všichni odměřeně, v taktu, aby rázem zasadili, stejně povolili; konečně ji měli, kde patřilo, a připoutali ji. Jeden z mladších sedl, sáně se hnuly, šťastně dolů se dostaly. Na druhé sáně přišly tři menší kmeny, čtyři sáhy dlouhé. Snad se pamatuje čtenář na dřevorubce, který začátkem naší historie v kruhu svých tovaryšů vypravoval o kulturách v kraji, a jemuž přihodilo se neštěstí, že jím kácený strom vlastní jeho dítě zabil. Ten usadil se na saních a vzal bidlo do ruky.

V tom zpozoroval revírník, že krev se prýští skrze šedé vlněné rukavice. „Matýsku! vám krvácí ruka, ať jede někdo jiný; slezte!“

„To nic není, milostpane,“ odvece oslovený, „malá odřenina, s tou už jedu po páté.“

„Nevídáno,“ pravil hajný, který v té chvíli přistoupil, „ten si z toho málo dělá, pane revírníku; ti chlapi mají ruce z kamene. Jen ať jede tento, umí to lépe než ti druzí.“

Revírník pokrčil ramenoma, a Matýsek se spustil. Zzzzz… zněly sáně. V tom, asi na čtvrtině cesty vylítlo drvaři bidlo z ruky, sáně udělaly skok jako raněný buvol a pádily, pádily, zadkem z počátku stranou, pak do výše. Bylo lze viděl, jak muž se zoufale drží, i rukama objal trámy. „Ježíši, Maria!“ vzkřiklo vše nahoře, a lidé pádili svahem dolů za letícími saněmi… „Ježíši, Maria!“ odpovídal pronikavě ohlas z dola, kde ponejvíce stály ženy, mezi nimi i žena toho chudáka.

Sáně právě dojížděly k místu, kde smyk trochu v levo bočil, aby se vyhnul kolmé zdi, ve kterou v pravo, as dvacet kroků od něho, svah přicházel; dole propast porostlá lesem, jehožto stromy temeny svými, sněhem pokrytými, téměř stejné byly výše s onou stěnou.

Jak sáně zatáčky dojely, vyšinuly se v divém úprku ze smyku, na stranu se převrhly, několikráte se překotily. Zařinčely přetrhané řetězy, a muž vpředu klad se držící, u vysokém oblouku vyhozen do povětří, letěl směrem ku příkré stráni. Viděli všichni v němém úžase, jak dopadl na sněhovou přikrývku černých větví smrkových; ta pod ním se probořila, praskalo to ve větvích, a zdola k nim zavzněl hřmotný, temný pád…

Dole ticho, nahoře pláč a zoufalé volání. Několik mužů, kteří měli s sebou obruče, spustili se oklikami do propasti; revírník byl mezi nimi. Uběhlo půl hodiny, nežli se dostali dolů. Našli ubohého Matýska, byl živ, ani smyslů zbaven nebyl, avšak, milý Bože! ve strašném stavu. Hluboce byl zaryt v kyprém sněhu, vůkol krví jeho zbarveném; na čele zela hrozná rána, končetiny byly polámány, z úst šla krev, o vnitřním pohmoždění svědčící.

„Se mnou je konec,“ šeptaly ssinalé rty — „ach, pošlete pro kněze.“

Pro kněze! Plných šest hodin do Rehberka, i když sníh krokům nebrání! Hrůza je obešla…. Revírníkovi, který k raněnému přiklekl, vytryskly slzy. „Štědrý večer!“ zvolal bolestně — „tohle je štědrý večer toho ubožáka, nadělení jeho ženě a ubohým dětem!“

Upravili nosítka, naložili na ně na smrt raněného, jenž trpěl beze slov, bez nářku, pečlivě pod něj položili měkkou chvoj, každý svlekl kus oděvu, aby ho teple přikryli, a donesli ho k dolejšímu konci smyku. Srdcelomný pláč jeho ženy a dvanáctiletého synka jej uvítal.

Pak ho naložili na jediné sáně, které byly dole, a všeho zanechavše všichni domů se ubírali.

Pomalu, bez lichého slova, ubíral se chmurný průvod k domovu; polední slunce jarým svým světlem ozařovalo ty sehnuté, udřené postavy mužů s tvářemi nehybnými, s tvrdými rysy jako z kamene vytesanými. „Zase jeden! kdy dojde na nás?“ — ta němá otázka četla se v každém pohledu. Ženy a děti tiše plakaly.

„Vodu! dejte mi pít!“ sténal raněný, jehožto zčernalé rty v horečném úpalu se chvěly.

Katy odskočila k blízkému potoku, jehožto tmavé vlny zima jen tu a tam pod led upoutala; hluboce bořily se jí nohy do klamného sněhu, nicméně doběhla, vody do hlíněného džbánku nabrala, nešťastnému občerstvení donesla.

Došli, uložili raněného na lůžko jeho. Volal bez ustání po knězi! „Hříchy tlačí, och! dejte mi s Bohem se smířit!“

Pohledli na sebe mužové, němě v kruhu si přikyvovali. „Upokoj se, Matýsku,“ vece starý, jednooký, „půjdeme ti pro kněze; jen do zítřka vyčkej, zítra tu bude.“

„Och, ty můj Bože, Pane Ježíši, jenž jsi na kříži za naše hříchy skonal, do zítřka popřej žíti, abych smyl viny své,“ modlil se ubožák. Stáli kolem lůžka druhové jeho, sepjali ruce v němé modlitbě, tři pak se sebrali, ihned na cestu do Rehberku se vydali.

Revírník přišel domů a vypravoval, co se stalo. Mladá panička, jak to slyšela, hned, že ho půjde ošetřovat. Tentam byl stesk po domovu, po matičce. Bleskem zjevilo se jí povolání ženy: těšiti v zármutku, slzy plačících utírati, v nemoci a utrpení pomáhati. Sebrala, kde co občerstvujícího měla, šťávu malinovou, zadělané ovoce, limonku, a jak byla, dolů do ubohé chaty pospíchala. Vešla. Necítila dusného vzduchu ani pekelného horka, jež vstříc jí sálalo. Žena Matýskova, vidouc mladou paničku, tupě k ní oči vznesla; v prosté své duši neuměla si vysvětliti, proč k nim přišla. „Kde je? Kde je?“ tázala se paní. Dvě velké slzy vytryskly z kalných očí; němě prstem ukázala na postel v koutě.

„Přineste vodu!“ velela paní. V mozku ženy jako by se rozbřesklo; přinesla škopíček čerstvé vody. Mladé paní jako by pud přirozený vnukl, co by činiti bylo. Sehnula se k těžce dýchajícímu, omyla mu ránu na čele, podložila polštáře pod polámané údy, a když dost podušek nebylo, do myslivny pro své poslala. Pak mu dala píti lahodných šťáv; bílou ručkou svou hladila zvětralou, osmáhlou tvář ubožákovu, i černé, rozpukané ruce jeho, pokryté tvrdými jako kůra mozoly. „Jak je vám, můj zlatý?“ jednou dvakrát se tázala. Raněný pozdvihl k ní horečným leskem zářící pohled. „Dobře! lépe! Bůh vám zaplať, paničko!“

Usedla k hlavám, střehla dýchání jeho; že pak raněnému často bylo změniti polohu a síly její i ženy jeho nedostačovaly, aby mu bez bolesti pomohly, poslala pro Katy. Děvče ihned přišlo, a tak všecky tři v práci se dělily.

Sklonil se den, slunce zapadlo, zavítal večer, štědrý večer. Venku na náspu pádný krok; zavrzly dvéře, cvakla klika dřevěná — vešel revírník.

„Jak se mu vede?“

„Pst! ticho, spí.“

„Nepůjdeš domů ženuško?“ zašeptal, „čas k večeři.“

Obrátila se k dívce: „Katy, pobuďte tu hodinku, opět se vrátím.“

Pak šla s manželem; vyšli ven na chladný vzduch; rusé kadeře lpěly na upoceném čílku. Viděl to, v teplý šat ji zaobalil. Oči k němu pozdvižené zářily svatým jakýmsi plamenem. Po cestě rozmlouvala: „Takový ubožák! Ta žena to neumí, má tvrdé ruce. Bylo mu volno, když jsem mu přispěla. Bůh sám mi ho svěřil, chtěje mi naštědřiti, abych dobrý skutek vykonala. Nejsem tu nadarmo.“ — I jemu bylo blaze, přesvědčil se, jak je dobrá, jemnocitná.

Jak povečeřeli, hned opět k odchodu se měla; umyslila si, že probdí noc u nešťastníka. Pravil, že tam pobude s ní. Nesvolila: „Zůstav to mně samotné. K čemu bys tam seděl? Vy mužští jste hřmotní, neumíte s nemocnými zacházeti; marně bys mi překážel.“ Doprovodil ji, pak se musel vrátiti.

Usedla opětně k chorému a ošetřovala ho jako matka své dítě. Poslala Katy domů, ta však po krátké době opět se vrátila, dokládajíc se, že doma nebude, že noc s ní probdí, že se v ošetřování budou střídati.

V noci fantaz o raněného se pokoušela; brzy jektaly rty nesrozumitelná slova, brzy v prázdno upíraje plamenný zrak, sám na sebe žaloval. „Ano, dítě jsem zabil — kořalka, čertův dar! Na Boha jsem zapomněl… pýcha! ba, pýcha, obžerství, hněv, lenost, smilstvo, závist, lakota — všech sedm smrtelných hříchů, kdekterý, všechny jsem je páchal… není možno, aby Bůh mi odpustil… Ale, zoufat člověk nemá… pokání má činit… ale, kde že pokání? Není kněze… nekajicně trvám až do smrti… Duše proklatých hoří v pekle, obcházejí v lesích a po slujích po močálech, klidu nenalézajíce…“

Hrůza mladou paní pojala. „Nevěřte, nevěřte,“ šeptala žena jeho, „byl odjakživa hodný člověk, kuřeti neublížil. Neštěstí měl s děckem, padající dřevo je zabilo, tu vinu odpykal v Písku.“ Katy stála tu s rukama sepjatýma, pak se k němu sklonila. „Co to mluvíš, Matýsku, vždyť jsi hodný člověk…“

Nemocný na ni upřel zrak, rád by byl ruku pozvedl, ale nemohl: „Jdi ode mne, tys toho krvavého, který lidí střílí,“ blábolily jeho rty, „ano, lidi střílí jako lišky… Ale ty“ — zraky jeho otočily se na mladou paní — „ale ty, kdo jsi ty? Tys dojista světlý anděl, jehož Bůh poslal. Odejdi odsud, zde není tvůj svět, zde vládne hřích a krvavá vina, sem ty nepatříš…“

Mladá paní hluboce byla dojata, chlácholila nemocného podle možnosti, ale ten pořád: „Odejdi odsud! nepřebývej zde!“

Déle než hodinu trval horečný záchvat, pak raněný utichl. Těžce ale pravidelně dech se dral z dmoucích se prsou; — spal.

Ticho vůkol; louč buková hořela nad škopkem, kmitavé světlo vrhala na tři ženy, mladou rusovlasou v hlavách nemocného, mladou černobrvou u noh jeho, obě krásné svým způsobem, uprostřed nich obstárlou, usouženou, osmáhlých tváří, zoraných vráskami.

Ob čas buď ta, buď ona nemocnému posloužila, píti podala; někdy ta, někdy ona hlavu sklonila, trochu podřímla. I stávalo se, že dohořela louč, oharek syče do vody padl, pak čirá tma je objala. Svítil sice venku plný měsíc, ale malým okénkem ani jediný paprsek cesty nenašel, a tma tmoucí vládla, až ženě raněného podařilo se novou zažíci louč. Tať byla svatá noc mladé paní na Pürstlinku. Teprve k ránu domů se odebrala, všecka únavou, rozčilením, soucitem překonána.

Sotva Bůh den dal, přišla opět. Nemocný trpěl strašně, při úplném vědomí; nic bolestem ve zlomených údech úlevy nedalo. Jizba pořád byla plna, všichni soudruzi i ženy jejich navštívit ho přišli. — „Umřít musím,“ bědoval na lůžku svém, „umírám, smrt cítím… a kněz nejde.“

V poledne kněz přišel i s třemi muži, kteří se proň vydali. Pozdě v noci do Rehberka došli, časně ráno se s ním společně vypravili. Nebyli by došli, kdyby na štěstí Máderští už půl cesty do Pürstlinka nebyli prorazili, protože v pile bylo potřebí klad, jichž po svátcích dovážeti hodlali. Z Mádru do Rehberka cesta přec už byla schůdnější, ač místy hlubokými závějemi zanesena.

Když ráno vyšli, pohoda se změnila; vlažný vítr od jihu jim do obličejů vál, na jižním nebi kupily se mraky. Mlčky, s tělem Páně pod pláštěm bral se s nimi kněz, mlaďoučký, krátce před tím časem vysvěcený, vysoký, štíhlý, jiného světa dítě. Bylo jim ho líto, báli se, že té cesty nesnese; hledali proň povoz, ale nenašli. „Bude táti,“ tvrdili sedláci, „dobytek i sáně v závějích uvíznou.“ Musili se vydati pěšky. Cesta bez konce, s vrchu dolů, zase do vrchu; sníh pod nohama povoloval, v hrudách na podešvy se lepil. „Je mu zle, pane pátere,“ pobízeli, „tuze je mu zle, sotva na živu ho zastanem.“ Rychleji, rychleji ucházeli, co síly stačily; ubohému mladému knězi studený pot strachem vyvstával, když pomyslil, že by pozdě s útěchou přijíti mohl. Bylo vidět, že k Všemohoucímu se modlil, aby mu dal sílu, aby měl slitování s nešťastným trpitelem, který tak toužebně ho očekával.

Už byli za Mádrem uprostřed černého lesa, který jim obzor uzavíral. Zde byla chůze lepší, protože stromy před větrem chránily. Poslední hodina však byla nejhorší; cesta neproražená, kněz na obručích choditi neuměl, pod ním sníh se bořil, že přes pás zapadal. Museli ho vzíti mezi sebe, téměř ho unášeti.

Konečně přišli. „Je živ?“ volali na jakousi ženu, která, spatřivši je z daleka, vstříc se jim brala.

„Živ! živ!“ odpověděla, „ale sotva hodinu vydrží; chrlí krev.“

Vstoupili do ubohého příbytku. Matýsek skoro umíraje obrátil ke knězi oči; takové nebeské štěstí v tom pohledu, že kdo viděl, do smrti nezapomene. Takový ubožák, jeho celý život jedno strádání, bez konce lopota, dření a práce, ale šťastně umírá.

Raněný vyzpovídal se, přijal tělo Páně, a klid duši se vrátil; za dvě hodiny skonal.

Venku se rozprostřelo šero, Luzný i Marberk zmizely v černých oblacích, o stráně Plattenhausenu odrazil se příboj mraků, na planinu Pürstlinskou se převalil. Zaskučel vítr jako teplý föhn Alpský, setřásl se stromů hustý sníh, který větve kryl i rozčechranou chvoj. Vlažné kapky deště padaly na sníh s účinkem kapek roztavšího olova.

Revírník, který k sobě pozval mladého kněze, když povinnosti úřadu svého zadost byl učinil, obrátil se k hosti svému: „Nelze vám odejíti, pane pátere, ani do Mádru byste nedošel; za dvě hodiny sníh tak bude rozmočen, že byste v té ledové kaši utonul.“

„Mně jen o jedno běží,“ odvěce kněz, — „náš pan farář je stařičký, kdyby jinde něco se událo —“

„Nic naplat, kdyby mor v široširé vaší osadě vypukl, nemůžete odsud; buďte rád, že jste se sem dostal. Zdá se, že Bůh sám chtěl, aby nezemřel onen chudák bez vaší útěchy.“

Rozhovořili se pak o slastech duchovní správy v těchto nelítostných horách; Rehberský pan kaplan ovšem mnoho zkušeností neměl, avšak i ta trocha postačila, by mladou paní poděsil. Lid je v celku hodný a dobrácký, při tom však surový, nevzdělaný, plný nesmyslných pověr a divných názorů mravních.

„Tací jsou lidé,“ pokračoval kaplan, „ale horší je příroda, ta tu slitování nezná. V opuštěnosti žijeme na faře, bez společnosti duševně a vzděláním nám rovné; to ducha moří. Pak ven v zimě v létě, za vedra slunečního, za deště a mrazu do špinavých děr plných nečistoty a nákazy. Nevím, jakým divem náš pan farář tu žije plných čtyřicet let, ale u něho už přes dvacet kaplanů se vystřídalo, z nichž tři v mladém věku umřeli; ostatní žádali pryč, ježto buď námaha jim zdraví podvrátila, buď odloučenost, samota duši zkázou hrozila. Kněz je člověk jako jiný, na to se tak rádo zapomíná. Pak často tvrdý, nemilosrdný ortel se pronáší, a nikdo neví, jaké boje ubohé srdce přestálo.“

Samota duši zkázou hrozila! Příručímu nebylo jaksi volno při slovech těch, hlava na prsa se sklonila, oči na podlahu se zahleděly. Mladá panička se zachvěla, ta slova divně se jí dotkla, ani nevěděla, proč.

„Zkázu na duši?“ tiše se ptala — „a vy?“

Pohledl na ni přísným a přec laskavým okem: „U nás je zříkání,“ odtušil klidně, pln pokory. —

Nebyl radostný onen boží hod vánoční; v srdcích bylo smutno, pochmurno jako v přírodě. Jinde lidé se veselí u teplého krbu, narození Páně v milionech srdcí dochází ohlasu; zde příroda v zimě radovati se nedá, buď upne člověka do čtyř stěn příbytku, k úplné nečinnosti ho odsuzujíc, buď aby, co zmeškal, dohonil, do úmorné lopoty ho žene, všeliká osidla životu i zdraví kladouc. Veselost jest dcera práce s oddechem se střídající; aby se jí dařilo, třeba pospolitosti a sdružení. Báje o idylické samotě zrodila se v mozku básníků, lidí rozkošemi přesycených nebo namáháním unavených.

V noci obrátil se vítr, od západu vál; déšť proměnil se v drobný sníh; šero opětně jako počátkem zimy. Dobře bylo, že utuhlý mokrem sníh pevně ležel, jinak by metelice všecky cesty byla zasypala, všecku práci lidskou byla zničila.

„Není možná, pane pátere, nelze vám se vydati,“ pravil revírník, když kněz k odchodu se chystal. „Padající sníh nedá prozříti, stopy zavívá; neomylně byste zbloudil, tím spíše, ježto sotva kdo z dřevorubců by s vámi šel. Bude-li zítra jen trochu pohoda, odvezou zvěčnělého bez toho k vám a pak půjdou všichni ho doprovodit; vyšlapou cestu, lehko se vám půjde. Nezbývá nic jiného, už námi musíte vzíti zavděk.“

Kaplan nahlédl, že nezbývá než oddati se do vyšší vůle.

Druhého dne bylo jakž takž. Burácel sice vítr vlhký, mrazivý, nesněžilo však, jen chvílemi padaly drobné krupky. „Je to štěstí,“ povídali dřevorubci sborem, i plačící ženy si dosvědčovaly. Ráno, jen svítati počalo, tři z mužů došli k revírníkovi, žádajíce za dovolení, by směli nebožtíka odvézti k věčnému odpočinku do Rehberka. „Půjdem s ním všichni,“ pravili, „byl druh náš po mnohá léta; snad dnes ještě, snad zítra se vrátíme, jak Bůh čas dá.“ A jeden dodal: „Pohody třeba užiti; kdo stojí za zítřek? Jsou případy, že tři, čtyři neděle nebožtík v domě leží, než na hřbitov odvézti ho lze.“ Revírník ovšem zhola ničeho nenamítal, dosti slyšel o takých případech; ani slovem se nezmínil o nutné práci, ba přislíbil, že sám se pohřbu súčastní, jak ostatní.

Stloukli rakev ze čtyř hrubých prken a dvou prkének; nemajíce černé barvy, nenatřeli jí, toliko řežnou plachtou přikryli a na sáně naložili. Zapřáhli do saní čtyři kravičky, i hnul se průvod, sotva sluníčko rudou září olemovalo trhané mraky a šedé mlhy k východu spějící. Že však bylo sněhu mnoho a krávy po břicho zapadaly, třeba bylo prorážeti jim cestu lopatami a rýči. Vše, co na Pürstlinku žilo, provázelo zvěčnělého na poslední jeho cestě. Některé ženy ovšem, mezi nimi i mladá paní revírníková, jakož i děti, došedše ke kříži asi tisíc kroků za myslivnou směrem k Mádru stojícímu, opět se vrátily, ostatní pojal les, kterým cesta vedla. Tuhá práce i tato poslední pocta, kterou druhu svému prokazovali. Prorazili kus cesty, odmetli sníh, udupali dráhu, opět za rakev se vrátili; společně, jednotvárným tónem pronesli modlitbu, sto, dvě stě kroků za rakví kráčeli. Nové závěje. Znova jim bylo ku předu se dáti, znova dráhu raziti. Kdo ví, zda by dopoledne byli přibyli do Mádru, kdyby tamní lidé, zpraveni byvše, že bude-li pohoda, pohřební průvod na cestu se vydá, nebyli vstříc jim přišli a cestu upravili.

Od té chvíle nastal pořádek v průvodu; po dvou za rakví kráčet nepřestávali. Ženy majíce hlavy zahalené v černé šátky, bradu a ústa pak v bílé, tiše plakaly; tváře mužů byly nehybné, jak z bronzu vyřezané.

„Chudák Matýs,“ pravil jakýsi stařec z Mádru došlý, „brzy odešel! Ale slávy se mu dostalo, rád ho Pánbůh má! Pan páter ho doprovází až z Pürstlinku; třeba nebyl v ornátě, ale přece ho provází. Komu z nás se té cti dostane?“

Posvědčil druhý, hlavou přikývl: „Nu, zasloužil si slávy,“ vece; „mnoho ubožák zkusil, těžké bylo navštívení. Čím se provinil, těžce toho odpykal.“

V Mádru průvod ani se nezastavil, teprve v Chynicích trochu si oddechli, něco pojedli; pak dál, dál, s vrchu dolů, zas do vrchu, zas dolů až k průplavu, zas nahoru přes Schätzenwald a Schlösselwald, podle staletého bukového lesa, po němž dnes jen nepatrná zbyla památka. Ve tři hodiny odpoledne stanuli před Rehberskou farou; starý pán farář, byv jakýmsi hošíkem ze Schlösselwaldu o blížícím se průvodu zpraven, v ornátě vstříc jim vycházel.

„Pane pátere, pro Ježíšovy rány!“ křičel jakýsi pronikavý ženský hlas, „hned, bez meškání na Grünberskou huť! Od včerejška tam umírá babička. Velebný pan farář nemohl, musel dnes ráno k starému Wastlovi na Sekerskou stráň; před hodinkou se vrátil, všecek utrmácen.“

„Již jdu, již jdu!“ vece mladý kněz, vyměniv málo slov s farářem.

Průvod z Pürstlinka přibylý odebral se do kostela, kde rakev vykropili, co hrobař na rychlo zavolaný vykopal hrob; několik mužů mu pomohlo, aby práce rychleji se vykonala.

Již se silně přitmívalo, když se žluté hroudy sypaly s třeskotem na prostou rakev, poslední lůžko ubohého Matýska. Poplakala žena, pokvílely siroty, poznamenal kde kdo křížem čerstvý rov, a ticho zavládlo na malém hřbitově.

Venku, u dveří hřbitovních na kolena do sněhu padla usoužená žena, rukama zalomila.

„Co bude ze mne? co z dětí? Můj Bože, proč jsi nás opustil!“

Přistoupil k ní revírník. „Upokojte se, matko! Dopíšu knížeti pánu, že manžel váš v jeho službě zahynul; kníže pán vás neopustí!“

Ba neopustí! Jdi do širých hvozdů Pošumavských, milý čtenáři; projdi je na všecky strany a ptej se. Krutá je práce, nemilosrdná je příroda, ale není člověka poctivého, jehož by kníže Schwarzenberg v hladu a bídě byl zůstavil, když člověk ten v jeho službách pracoval. Nenamítej, že prostá je povinnost, postarati se o ty, z jichž kdo mozolů tyje — ba, poptej se, zda zbohatl kníže z nevlídných hvozdů těch, zda výnosné v nich hospodářství.

Pürstlinští po pohřbu sešli se v hospodě, pohodovali, popili na čest a slávu zvěčnělého Matýska, a ráno, ještě než slunce vyšlo, opět na cestu k domovu všichni pospolu se vydali. Revírník s příručím strávili noc na faře. Když se pan páter vrátil z Grünberské huti, oba už spali. Jak byli přišli, tak i s dřevaři svými společně se vrátili.