Ze světa lesních samot/V.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 87–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Polovice října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu, který se ke všem předmětům lípnul. Bouře větrové šly, steré budíce zvuky ve spících lesích; odehnaly mraky, přihnaly mlhy — zahnaly mlhy, přihnaly mraky. Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všem míru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.

Paní Zdena stála na vysokém náspu a zadívala se v noční ten rej, jejž poprvé viděla. Hrůza ji mladou obcházela, a přece od toho divadla rozloučiti se nemohla. Stará hospodyně již jí o něm povídala: samé dušičky bludné, které v onom světě klidu nenašly. Och, ten les je veliký hrob od nepaměti! — tak as stará mluvila, — co tu lidí pohynulo, co se ví a co se neví! Každý rok deset, dvacet obětí. Ten zmrzne, onen zbloudí, a hlad i únava uspí ho ve věčný sen, zase jiného zachvátí padající dřevo; čtvrtého omámí, obloudí příšery hvozdu, tak že padá za oběť číhajícím potměšilým vodám a bahnům lesním. A co je těch, kteří vespolek se potírají, lesníci a pytláci, podloudníci a finanční strážníci… A všecky ty duše, jako by slovo k sněmu si daly, ob čas se scházejí na jednom místě a tam zavedou si rej.

Těch řečí všech pamětliva mladá paní tu stála a v tanec záhadných ohňů pohlížela. Chladno bylo, sychravý vítr hustými kučerami pohrával; přejel ji mráz, těsněji se zahalila v teplý vlněný šál. O čem přemítala, jaké představy nevídané divadlo v duši její budilo, kdož by nám pověděl? Manžel nebyl doma, v záležitostech služby bylo mu jíti do Štubenbachu a posud se nevrátil, ač už dávno ho čekala. Pojal ji strach; snad se mu něco přihodilo, ale co? O pytlácích dávno už slyšet nebylo, hajný Vavruch podle všeho z kořene tu čeládku vyvrátil; tak aspoň hospodyně jí řekla. Manžel ovšem, když se ho tázala, odpověděti se vyhýbal. „Toť jsou věci pohřbené,“ řekl jí, „lépe o nich nemluviti.“ Ale hospodyně také povídala o lstivých obludách lesních. Mladá paní pověrčivou nebyla, nikdy strašidla a příšery neplnily obraznosti její, ale dnes — což to nejsou hotové příšery tam dole? Kdož ví, zda na tom přec něco není — proč by lidé tak na tom stáli, kdyby ledaco nebyli viděli?

Zašustil za ní krok, lekla se, div nevykřikla. Stál za ní mládenec. „To vy, pane Svijanský?“

„Odpusťte, milostpaní, ale je zde syrovo a chladno; bylo by snad lépe, kdybyste se vrátila domů.“

„Hleďte, hleďte,“ pravila, nedbajíc na řeč jeho a prstem ukazujíc dolů k močálu.

„Světélka bludná,“ odvětil, „už třikrát jsem je viděl.“

Nicméně i on se zadíval. Stáli podle sebe dobrých pět minut, slova nedíce. Mládenec konečně mlčení přerušil řka: „Vavruch jich nemůže viděti, bojí se jich více nežli smrti; ani mluvit se před ním o nich nesmí, jinak zbledne a třese se jak osyka.“

„Tomu věřím.“

„A proč, milostpaní?“

„Pytláci, víte…“

„Vy jste také zvěděla?“ Neodpověděla; až po chvíli řekla: „Je chladno, pojďme dovnitř.“

Povečeřeli spolu, poseděli chvilku, pak že půjdou spát. Ona ulehla, spaní nepřišlo; vstala opět, lehce se přioděla, prostrannou ložnicí se procházela. V tom slyší kroky po schodech, po průjezdě. Nemýlí se, vskutku někdo jde. Hrůzou se zachvěla. Kdo tu chodí noční dobou? Chtěla zavolati, hlas jí selhal. Kroky pořád, ač dušené. Vzmužila se, chopila svíčku, otevřela dvéře, do průjezdu vedoucí. Jakás postava stála u dveří z domu vedoucích, právě otvírala; zavál vítr, svíčka shasla. „Panenko na nebi!“ leknutím vykřikla, nohy jako by jí kosa podťala; musila se zachytit, aby k zemi neklesla.

„Nelekejte se, milostpaní!“ ozval se známý hlas mládencův — „já toliko chtěl z domu ven, vyrušit jsem vás nemínil!“

„Bože, pan Svijanský, jak jsem se lekla!“ Ani nevzpomněla, že je polou svlečena. „Kam jste chtěl?“

„A tak, — nemohu usnout.“

V tom krok a krok, polootevřenými dveřmi do průjezdu vstoupil manžel. Paní pochopujíc náhle choulostivou situaci, uskočila do své ložnice. Revírník měl lucerničku, jejíž světlo právě padlo na na mládence, který jako přikovaný stál u dveří, za nimiž ona, polou otevřené je zůstavivši, zmizela. Dlouhý, hrozivý pohled utkvěl na mladíku. Beze slova revírník ukázal na schody proti dveřím. „Pro Boha všemohoucího, neračte se domnívati — nemyslete, — že —“

Revírník zase prstem ukázal, a mladík třesa se uposlechl energického pokynu a šel ke schodům. Revírník vstoupil do ložnice; pozdvihl lucernu, zář její padla na manželku schoulenou v lenošce; velký šátek s ní byl spadl, polo nahá, bosa tu seděla, oči k němu obracejíc. On se dlouho mlčky na ni díval. „Zdeničko, je to sen?“

„Sen je to, hrozný, klamný sen, můj drahý,“ zaúpěla, zaplakala. Pověděla mu pravdu, holou nelíčenou pravdu. Uvěřil snadno. Padl před ní na kolena, objímaje její bílé nohy. „Odpusť mi, zlaté dítě, mé hloupé podezření. Jaký jsem zpozdilec! Na duchu scházím v těch prokletých lesích!“ Ona usedavě plakala, rozčilením se třásla. I vzal ji do náručí, jako dítě na lože ji odnesl.

Druhého dne došel si revírník nahoru k Svijanskému do pokoje. Ubohý mladík stál před ním jako hromada strachu; ani očím ani uším nevěřil, když mu představený jeho podával ruku a tónem skoro prosebným pravil: „Odpusťte mi mé přenáhlení, pane Svijanský, nebudiž o věci té více řeči, — žádáte-li zadostiučinění, ke každému jsem hotov.“

Mladík sám se omlouval.

„Avšak, pane Svijanský, abych vám dokázal, že jsem vám otcovským přítelem, dovolte, abych vážně o jedné věci s vámi promluvil. Vy jste mladý muž, dovedný a spolehlivý, svým věcem dobře rozumíte, výborný z vás bude lesník. A přece, pane Svijanský, jste na nejlepší cestě vydati v šanc celou svou budoucnost, všecko štěstí své. Zamiloval jste si hajných Katy, a já se vám nedivím. Katy je po čertech hezké děvče.“

„Ale, pane revírníku — jak ráčíte věděti —?“ koktal v rozpacích mladík.

„Příteli, u nás je sice jiný svět, ale i u nás mají zdi uši a stromy oči. U nás má každé dospělé děvče milence, to se tu samo sebou rozumí. Že vy tam v noci docházíte, nepříčí se rovněž zdejšímu mravu; tohoť vám zazlí tak málo, jako paní správcová v Lounsku toho, že jste o besedách s její dcerou tančíval, jak sám jste nám vypravoval onehdy. O to se tu nejedná, a Vavrouch s puškou na vás nepůjde, jako před lety chodil na ničitele srnců. Ale tu běží o něco jiného. Takový poměr může jen dvojím způsobem končiti: buď si tu dívku za manželku vezmete, aneb se jí zřeknete, jinými slovy, opustíte ji. V prvém případě především hezky si počkáte, a do té doby stokrát vás omrzí, neboť vy jste vzdělaný člověk, a ona je ženština nevědomá, sprostá, k vám nijak se nehodí, a vy byste si ji vzal pouze z povinnosti. Takových případů tu máme dost, a domácnosti ty nejsou nejšťastnější, ježto ženy mužům nejsou družkami. — Zvolíte-li druhou cestu, pak se vás táži, zda se ve vás neozývá hlas svědomí? Zda si nepravíte, že jste snížil dobrého, ubohého, vás milujícího tvora? Je to vážná věc, pane Svijanský; před svědomím svým každý chce obstáti, a omluvami svědomí neuspíte. Každý takový rozchod, každé násilné přetnutí obvyklých svazků, na němž, uposlechnuvše hlasu rozumu svého, jsme se ustanovili, bolí a pálí, rány a jizvy zůstavuje.“

Pan revírník se zamlčel; mladík klesl na stoličku, hlavu sklonil, tváře i oči v dlaních ukryl.

„Děkuji vám, pane revírníku,“ zašeptal, „vše nahlížím, ale co mám činiti? Jak vybřednouti? Věřte, jen ta nuda —!“

„Ba, uhodl jsem,“ smutně odtušil revírník; „nuda to byla! Nuda je naše kletba, kteráž každého z nás už stihla a stíhá všecky, jimž osud pobyt v těch končinách vykázal; i na vás už ta kletba dopadla, sotva jste sem vkročil. V mých očích jste omluven, i v očích všech, kdož poměry u nás znají; ale omluva ta vaší budoucnosti neprospěje. O radu v té příčině je zle. Kdybych vám řekl, abyste se hleděl odtud dostati, kdybych i sám, seč jsem, vám k tomu byl nápomocen, už byste tím druhou cestu nastoupil, děvče opouštěl. Jednou jen radou mohu vám býti, ač obtíží jejich sobě netajím. Nicméně znám řídké případy, že se věc vydařila: hleďte sám to děvče povznésti, snažte se je — trochu vzdělati. Možná, že je bystrá; že se dovtípí, a pak je dobře. Ničeho-li nesvedete, rady vám nevím; nijak mi nepřísluší do vašeho svědomí se míchati.“ —

Téhož dne ještě po povinné obchůzce, která za nepohody dlouho netrvala, zašel si příručí k hajnému; za bílého dne, bez ostýchání tam zašel. Vavruch nebyl doma; Katy za domácími pracemi chodila. Jak vstoupil, zarazila se, tázavě naň pohlédla.

„Pojď sem, Katy!“

Přistoupila, ohnivý svůj pohled na něj upřela. „Proč jsi nepřišel včera?“ zašeptala.

„Nemohl jsem; pán nebyl doma.“

„Předevčírem také nebyl doma, a přece jsi přišel…“

„Nemohl jsem, povídám ti. Musil jsem ho očekávati, v noci se vrátil.“

Spokojila se, dále se neptala.

„Katy,“ tázal se on po chvíli, „umíš čísti?“

Té. otázky patrně neočekávala; s udivením se naň podívala; pak odsekla krátce: „Ne! a co z toho?“

„Katy,“ řekl měkce, uchopiv její ruku, „máš mne ráda, viď?“

„Mám!“ i pohladila ho, položila ruku na rámě jeho. Zraky jejich se setkaly, z očí dívky sálal onen žár, který už dříve rozum mu byl pomátl. Přivinul ji k sobě, celou ji zlíbal.

„Katy — já si tě chci vzíti; mojí ženou budeš, ale paní z tebe musí býti, jako paní revírníková, slyšíš — ale čísti musíš umět, já tě budu učiti.“

Vyskočila, vymkla se mu: „Tys blázen! Ze mne paní, jako paní revírníková! ha, ha, ha!“

„Opravdu, Katy, paní z tebe má býti; vždyť já také myslím, že ze mne bude revírník, ne-li zde v Pürstlinku, tož jinde.“

„Paní Malá v Podroklaní je také revírníkovou a neumí čísti,“ odtušila ona.

„Tací už teď revírníci nejsou, já nejsem Malý; já chci, aby moje manželka uměla čísti, aby byla paní, aby se chovala jako paní, abych se za ni nemusel stydět.“

Postavila se před něho, levou ruku o kyprou kyčli podepřela, pravou do vzduchu zamávala; černý šátek jí na týl sjel, tmavé kadeře spadly na skráně, na rozpálené líce i na bílou košilku, pokrývající ňadra i rámě: „Nechceš-li mne takovou, jakou jsem, najdi si jinou; ženou ti budu, paní jakživa ze mne se nestane.“

Obrátila se k němu zády, uchopila kadečku s prádlem, vyzdvihla si ji na hlavu a opustila jizbu, hrdá jako královna. Mladík seděl všecek zaražen; toho neočekával.

Vešla stará, pozdravila, pousmála se, položila před něj bochník chleba i nůž, postavila slánku a také odešla.

Čekal ještě chvilku, zda se Katy vrátí; když nepřicházela, sebral se i on a volným krokem ubíral se do myslivny. —

Čtyři neděle uběhly, zima nastoupila vládu; po celé dni stála myslivna uprostřed bílého víru vloček sněhových, tak hustě padajících, že na dvacet kroků nebylo lze ji viděti. Někdy tiše trousil se sníh, někdy zadul do něho vítr, ve sloupy těkavé, do opravdových smrští ho sehnal, tak mohutných, že, když se rozpadly, mžikem vše kyprým lesklým hávem zvýši několika střevíců pokryly. V takový čas s nebezpečím jest na sto kroků od obydlí svého se vzdáliti. Žádné oko nepronikne padající spousty, ba jak je otevřeš, bodá do něho na sta křišťálových jehliček, palčivou bolest působíc; vše kolem tebe vře, není vzduchu, není světla, neslyšíš, nevidíš; vous ti mžikem pokryjí bílé spousty, spekou se, zacpou ti ústa i nozdry, celého tě zavějou. A když ustane na krátko nepohoda, jeví se ti rovná, jednotvárná pláň; o modrošedé kleči ani památky, mlází do tří, čtyř metrů výše zasypáno, že jediné větvičky neuzříš, koruny vysokých stromů, kde hustě stojí, jsou spojeny jako pod jedinou vrškovitou střechu, kterou kmeny drží jako sloupy chrámové strop. Procházeti bys se mohl v šeru kleneb sněhových, kdybys k nim dojíti mohl. Ale sníh jest ještě kyprý, řídký, vrstvy k sobě nelnou, a do bezedna by se probořil, kdo by svěřiti se chtěl ošemetné té půdě. Teprve když slunko opět zasvitne, když jižní vítr přinese oblevu, zhoustnou vrstvy; nové pak mrazy ledovou korou potáhnou povrch, tak že možno se odvážiti, aspoň když se připnou na nohy sněhové obruče. Avšak brzy nový sníh přinesou oblaka, nové vánice nastávají, a na staré vrstvy nové lehnou. Někdy napadnou takové hromady sněhu, že se lámou pod tíhou větve starých stromů, a jich praskot i rupání za tichých nocí ze značných dálek k uchu doznívá, záhadné zvuky těm, jimž zjev ten povědom není.

Mezi myslivnou a obydlím hajného přerušeno všecko spojení; ohromné závěje položily se mezi budovy v nepřekročitelných, desateronásobných hradbách. Kdyby kde byl oheň vypukl, kdyby nemoc byla přišla, neštěstí jakékoli bylo přikvačilo, nebyli by si lidé mohli na vzájem pomoci. I dřevaři, uvěznění v chatách svých, zasypaných sněhem, že jedva komín vyčníval, trávili čas jako syslové v zimním pelechu. Líně plížil se čas; od rána do večera hořely bukové louče; noci černé jako stíny podsvětí, bez svitu luny, bez třepetavého kmitu hvězdiček. Dřevaři přivykli; tráví takové časy mezi snem a polosněním; jejich duch nepracuje, jim nuda neškodí a přetopený, parami přesycený prostor malých světniček příjemným jest jim pobytem. Válejí se na ložích, ve sladké zahálce odpočívají po námahách svých a sbírají síly k novým, jež nastanou, až utuhne, usadí se bílá pokrývka matky země.

U hajného o málo jinak bylo. Vavruch seděl od rána do večera na obvyklém místě svém, do výhně kamen, do světla louče pozíraje, v oblaky dýmu tabákového se hale. Děti spaly jako jezevci, matka a dcera, domácí práce obstarávajíce, obvyklým způsobem němě sem tam přecházely. Svět vně jako by pro ně nebyl, leda že Katy ob čas vyběhla na násep, kolkolem se ohledla, pak se opět vracela. Snad přece čekala někoho, ale tam, odkud přijíti měl předmět její touhy, dohlednouti nemohla: myslivna ležela k severu, a na severní stěnu hajnovny, do níž okno komůrky upraveno bylo, tolik přilehlo sněhu, že sáhal až po střechu.

U revírníků jedno měli slunce, které zlatým svitem svým nudu jim plašilo: mladou paničku. Smála se, zpívala kde kterou písničku, a když všecky vyzpívala, počínala znovu. Někdy zasedli všickni do kruhu, i stará Nany, a povídali si, při čemž Nany nejvíce měla solo. Co před padesáti roky, nebo vloni se událo, stejně přicházelo na přetřes; všecky klepy až daleko do Kvildy, do Bučin, do Rehberka i do Bavor; Nany o všem věděla, a paměť její byla ku podivu věrná.

Někdy však i přes jejich slunce přecházely mraky, v černé chmury se nakupily; bývaly hodiny, kdy se mladé paničce zastesklo, tak zle se jí zastesklo, že se dala do pláče. Konejšil ji manžel, často však na sebe samého toužil, že ji mladou do své odloučenosti zavlekl, ve vězení svém těžkými pouty přikoval. Těšíval ji řka: „Dušinko, strp jen, poshov málo; věčně tu nebudeme, kníže pán se slituje, až mu zevrubně povím, jak hrozně je tu v zimě. Ach, odpusť mně sobci, že v tu bídu jsem tě uvrhl; bylo mi, že bez tebe mi žíti nelze.“ A když ho viděla tak sklíčeného, když slyšela ze slov jeho tu velkou lásku jeho, tu prchaly chmury, tu vzplál zpod řas zarosených jasný, teplý paprsek, a rty zašeptaly: „Ach, odpusť ty mně nerozumné, že tak špatně tvou lásku i dobrotu splácím!“ I ovilo štíhlé rámě mohutnou jeho šíji, ponořily se bílé ruce ve tmavý, hustý jeho vlas, a stříbrný smích, a ples, a píseň slavičí. Venku šero a chmury, venku chumel a noc, ale poblíž něho vesna a kvítí, zlatého slunce svit.

Nejhůře bylo mládenci; ten sice též účastnil se večerních besed, ale ty poměrně přec jen krátký čas vyplňovaly. Co jinak dělati? Ovšem, tu a tam hovory s revírníkem o věcech služby i o jiných, to však stačiti nemohlo. Kdyby jen knih bylo!… Ale co naplat, kdyby jich i bylo! Světla nebylo ani v poledne, a se svítivem zacházelo se skoupě nad míru, jako s potravinami v obleženém městě; mohla by se vyčerpati zásoba, a kde potom vzíti? Při pouhém pomyšlení by se člověk zbláznil.

V takých chvílích nudy s urputnou tvrdošijností předstupoval před něho obraz Katin. „Hloupá děvka!“ říkal si z počátku, rval se s obrazem tím, odpuzoval ho, k čertu posýlal. Ale obraz se nedal; vždy a vždy opět předstupoval, upíral naň svůj zrak vzňatý ohněm něhy, až i v něm roznítila se vášnivá touha. Sladkým lichocením vkrádalo se v duši pokušení: Kdybys k ní mohl, k té dívce nevzdělané, která čísti neumí! — I vyjednával, smlouval: „Nu, na chvíli, na čtvrt hodinky,“ pravilo pokušení — a když svolil: „Na hodinu viď?“ lichotilo opět. A konec třeba na vždy, jen kdyby ji tu měl! „Katy! Katy!“ zněly všecky struny srdce jeho. Bez Katy není života, třeba čísti neuměla. S Katy je ráj, bez Katy peklo. Že ji jen tak spurně opustil! Na místě se ožení, jakmile bude moci! Neumí čísti, dobře! Což pak s ní bude čísti, snad metafysiku studovati? Čísti bude sám, četl by i dnes, kdyby bylo oleje do lampy. Ale oleje není, a denního světla rovněž tak málo, nemůže čísti, právě tak jak ona. Jak by mu čas ušel, kdyby ji tu měl!

Šel na náspí — chumelilo se. Skrze šero padajících, vířících se vloček uzřel jakýs pahrbek neurčitých obrysů… tam byla ona, toť byla ona, toť byla hajnice. Kdyby tam tak mohl doskočit, doletět! Vše marno — nemůže…

Vrátil se; vstoupil do čeledníku, kde Nany vládla. Vařila právě otruby pro telata a oblažila ho podrobným vypsáním všech duševních vlastností strakatého býčka a lysé jalovičky, která prý jeví rozum odpravdově lidský. Hektor povaloval se po zemi, třel si záda o podlahu a vedl boj s cizopásníky, začež se mu dostalo kopnutí volaté děvečky, která tvrdila, že jí to dělá naschvál, aby jí nadělil, čeho si ona nepřeje.

„Vystavím si drobnou chaloupku…“ zpívala v jídelně naproti přes chodbu mladá panička. Zvuky prosté písničky až sem k němu docházely, bezděky zpíval také. „Pro Katy!“ dodávala kontrabasem jakási struna v nitru jeho.

Byl konec boje; pokušení zvítězilo úplně, pomyšlení na dívku a touha po ní vyplnila celou duši jeho; jméno její maje na rtech usínal i probouzel se…

Rozumí se, že nejednou upřímně rozhovořil se s laskavým představeným, že pověděl mu o výsledku domluv, které dívce učinil, aby čísti se naučila. Toužil na ni i na sebe, vmlouval se do trpkého hněvu proti ní, děkoval revírníkovi za to, že mu oči otevřel, ujišťoval ho, že do smrti nezapomene, před jakým nebezpečím radou svou ho zachránil.

„Poctivý byl můj úmysl,“ dokládal se; „když nechce, jakáž pomoc! Aspoň mne viniti nikdo nemůže, ať sama sobě následky přičte.“

„Jen zůstaňte pevným a trvejte na svém,“ radíval revírník; „buď vás upřímně miluje, pak po čase nahlédne, že se vůli vaší podříditi musí; aneb láska její není opravdová, a pak — nu, pak není škoda.“

„To je to, to je to… hloupá je, tvrdohlavá… to bych pochodil! Konec je, nechci jí — že jsem jen byl tak zaslepen!“

Ale sotva že mladík byl sám, prchalo roztrpčení jeho, a hněv jeho tál jako sníh pod paprsky letního slunce. Přicházelo opět pokušení, lichotilo, omlouvalo a vítězilo, jako právě jsme viděli.

V takových bojích tedy utekly čtyři neděle tuhého vězení. Ale všecko do času. Ledový vítr roztrhl chmury na nebi i na zemi, zaplašil mlhu i mraky, a zimní slunce polilo leskem svým širošeré sněžiny. Po několik hodin denních trochu tál povrch sněhu, k večeru, v noci i z rána zase přituhlo. Ihned použili dřevorubci pohody, vyšli z chat s rýči a lopatami, spojili se mezi sebou, proklestiti si cestu k hajnému a společně s tímto upravili stezku do myslivny; za málo hodin vše bylo v pořádku. Každé hrudi lidské se uvolnilo, všem bylo, jakoby dlouhou vazbu měli za sebou, a zlatá volnost opět jim kynula. Sníh vůkol, samý sníh; kam jen oko padlo, oslňoval je bílý, lesklý příkrov: žádný luh, žádný močál, žádná kleč, žádný les, vše jednotvárná pláň, lesklá běl, z níž nesčetné miliony třpytných diamantů odrážely paprsky sluneční. Černé kruhy se dělaly před očima, jež brzy pálily, až slzy vytryskly — ale Bůh dal světlo!

Jen co se našli, bez průtahu se mužové v poradu sestoupili. Pohody třeba užiti dle možnosti; na svahu malého Špicberka bylo narubáno několik set sáhů dříví, pokáceno tolikéž set kmenů: to vše musí se dopraviti dolů k potoku, odtud k nádržkám. Perná, strašná práce, avšak, Bůh dal světlo! Klády i polena hluboko leží pod sněhem, dlužno je vyhrabati, vykopati do sněhu cestu, upraviti sanici se svahů dolů, naložiti dříví na saně, saně pustit i s člověkem, který krkolomný let jejich řídí a mírní. Vše co má nohy a ruce, musí do díla, i ženy a děti od desíti do čtrnácti let. Mužové jdou napřed, by první cestu vyšlapali; mají sněhové obruče na nohou, aby tělo stálo na širokém podkladu, chůze však v nich jest těžká, úmorná, nezvyklým téměř nemožná.

Příručí viděl poprvé všecky tyto práce a přípravy, o nichž v českém kraji ani tušení nemají; připjali i jemu obruče, aby chůzi v nich se naučil. Za půl hodinky tak byl utrmácen, div k zemi neklesal. Odepjal si těžkou tu obuv na vyšlapané již cestě a zašel do hajnice, aby si poodpočinul. S tíží se tam domotal, skoro bez sebe únavou klesl na lavici. Seděl tu sám, jen nejmenší děcko spalo ve visací síti. Náramné horko sálalo z kamen, a dusné páry naplňovaly jizbu, pot mu z čela vyrazil, ani jej nepostačoval utírati. V kamnech praskal oheň, voda vřela v mohutném hrnci na plotně, hodiny cvakaly jednotvárně — jinak ticho, nic myšlének jeho nerušilo. Tu seděl opět. Jak milo tu bývalo koncem léta — tehda, když se s Katy vrátil z Kvildy! Viděl ji dnes, ryje cestu s ostatními. Krásná je, zbláznit by se člověk mohl; trochu bledší, oči trochu zapadlejší — ale sluší jí ten ráz melancholický. Jak divně naň pohlédla dnes ráno… cítil ten pohled až do hloubí duše. Trápí se, chudinka, toť očividno. On pak je blázen; čeho žádá na ní? Kvítka z Pürstlinských hvozdů nelze porovnati s růží žírných zahrad. Smrček lesní je krásný, a palma je krásna též, ač krása obou rozdílný má ráz. Má-li smrček nás potěšit, smrčkem musí zůstati; kdo jej chce v palmu přetvořiti, třeští.

Venku klap! klap! po kamenném náspu. „Katy! Katy!“ zaplesal v duši jeho hlas; poví jí vše… Ale vešla matka, pozdravila ho svým dobrým skromným úsměvem: „Pan adjunkt je unaven,“ pravila, „není divu, v obručích se těžko chodí; ale všemu se pan adjunkt naučí; pan revírník v tom také chodit neuměl, ale teď umí, a jak!“

„Všecko mne bolí, hnáty mám jako zpřeráženy!“

„Zítra bude ještě hůře, ale když pán neustane jich nosit, za krátko přivykne. — Ale hlad budou míti mužští, pán uvidí, jakou mísu nudlí jim uvařím!“

Položila vedle něho známý bochník chleba, nabila do peci, co se jen vešlo, a více si ho nevšímajíc šla po své práci.

Mladík, sám sobě zůstaven, opět se oddával svým myšlénkám. Pan revírník je hodný, moudrý, rozvážný, dobře s ním smýšlí; co však platno… Žádný člověk osudu svému neujde, ať i co jemu souzeno, se naplní…

Dvanáctá odbila; na myslivně sezváněli k obědu. Jako stříbro zněl zvonek jasným, zimním vzduchem. Mládenec vstal a vyšel na násep. V černém chumáči hemžil se na bílém sněhu hlouček vracejících se z práce lidí; již rozeznával jednotlivé postavy, kráčející podle sebe i za sebou po vyhrabané cestě, třeba obličeje viděti nemohl. Blíž a blíže docházely postavy v řadě jedny za druhými, po jedné, po dvou i po třech; tu všecky, tam některé v hlubokých tratily se ouvozech, načež za krátko opět oku se objevovaly, mužští v čepicích s kraji přes uši staženými, ženy majíce hlavy velikými šátky tuze obvázané; všichni nesli pod paždím lopaty i rýče. Jasné slunko zimní metalo na ně paprsky své a černé, pohyblivé stíny padaly na lesklou, bílou hladinu sněhovou.

Svijanský šel jim vstříc, zvolna o sukovitou hůl se opíraje. V čele tlupy kráčel hajný, zamračený, nemluvný jako vždy. „Bolí nohy! bolí?“ štěbetaly ženské a smály se; jen jedna se nesmála, mladá, krásná; obrátila k němu velké, temné oko zpod řas jíním pokrytých. On četl výčitku v její tváři a bezděky sklopil zraky; obrátil se s tlupou, kráčel stejně s ubírajícími se k obědu. Promluviti s Katy nemohl, ani chvilku sama nešla, vždy někoho po boku měla; k tomu padesát kroků za tlupou kráčel revírník; příručí pociťoval cosi jako stud. Toliko u samé hajnice na okamžik s ní byl sám.

„Katynko,“ zašeptal, „odpusť! Očekávej mne, přijdu po deváté.“

Slovem neodpověděla, nepřikývla aniž znáti dala, že porozuměla; mlčky vstoupila na násep, zaklapaly hrubé dřeváky na kamenech, zaduněly na prkenné podlaze v průjezdu — cvakla klika, bouchly dvéře.

Mladík tu stál jako přimrazen a díval se za zmizelou, až položila se na rameno jeho těžká ruka a vlídný hlas revírníkův podle něho se ozval: „No, no, mládeneček nemůže zapomenouti…“

Začervenal se jako pivoňka. „Co má člověk dělat…“ zakoktal.

„Pojďte k obědu, odpoledne půjdete s námi na Špicberk ke dříví, dokopáme se tam; uvidíte jak se dělá smyk, to vás z myšlének vytrhne.“ Vida, že mladík jaksi nesměle pohlíží na utrmácené nohy, dodal: „Nebojte se, nechte jich bolet, však přestanou; obručí brát už netřeba, cesta je proražena.“

Tuhá práce odpoledne; po kleči a zakrsalých smrčcích, které kryjí jihovýchodní svah Špicberka, nebylo stopy, neobjevily se, ani když na čtyři střevíce hluboko sníh odhrabali; ležely tu sněhu strašné spousty; tu a tam z něho čněl černající se vrchol vyššího stromu; zkoušeli mužové hutnost sněhu, vydavše se na obručích na hladinu bílou; pak hrabali, na obě strany vyhazovali a dráhu ušlapovali; vzhůru dolů po stráni dupali, sjížděli, urovnávali, až se jim pot s čela lil; nedbali dlouhých stínů, které brzy vrhaly postavy jejich i velký les, v nedaleké vzdálenosti stojící. Jako veliká rudá koule zapadalo slunce na bavorské straně, nachovou září zahořely drobné mráčky, jež je věnčily; nad bílá temena hor na východě vzneslo se čiré šero, jímž záhy prokmitly modravé hvězdičky; ale dřevaři i ženy jejich v práci neustali. Zapadlo slunce zúplna, lehla noc plná svitu hvězdného: na jihu zaleskl se, právě nad Luzným, zlatem opásaný Orion, i Procyon i Sirius; na severu jako by nad myslivnou nebeský Vůz a Polárnice. Ticho vůkol, žádný šum, žádný větřík, za to mráz, že kroky po sněhu hvízdaly. A bez ustání lidé v práci pokračovali, tlumeně zaznívala slova povelná, mocně dýchala každá hruď. Příručí sám, aby se zahřál, brzo lopatu vzal do ruky a sníh odhazoval, brzo s druhými se bral vzhůru po svahu i s nimi dupaje sbíhal; často stál i šel Katy po boku, ale dívka slovem k němu nepromluvila, jedva tu a tam krátkým, nesmělým pohledem druh na druha popatřili.

Prese všecku neúnavnou píli nedostali se pracovníci až k nakupeným na podzim zásobám klad a dříví, jež hluboko pod bílým ležely příkrovem.

„Kolik že je klad?“ tázal se revírník hajného.

„Dvě stě a tři sta sáhů dříví polenového,“ odvětil tento; pak, obrátiv se k lidem, kteří za odpočinkem poustali: „Co stojíte? co lelkujete? Vzhůru do práce!“

„Dosť!“ vece revírník, „minulo sedm hodin.“

Právě vycházel skoro úplný měsíc mezi Marberkem a Moorkopfem, když, těžce oddychujíce, lidé zpáteční pochod nastoupili; hajný opět v čele zástupu, revírník řadu uzavíral, zavolav k sobě příručího, únavou jedva se plížícího, jehož jako naschvál, aby zabránil sblížení se s Katy, po celou cestu od sebe nepustil. Krátce, než došli hajnice, Katy, ubírajíc se bezprostředně před nimi, mohla slyšeti snad úmyslně po německu pronesená slova:

„Zítra, mladíčku, nadějete zase obruče, abyste přivykl; bez těch to u nás nejde. Budete dnes dobře spáti, zítra časně přivstaneme.“

Všichni dřevorubci i s ženami vešli do hajnice, aby tam společně jedli, ježto doma krom hajné nezbylo nikoho, kdo by o uvaření večeře se staral; co dítek se týkalo, ty měly mléko a chléb, a starším péče o mladší připadla; v té příčině rodiny navzájem si vypomáhaly.

V myslivně mladá paní manžela i příručího přivítala; byla vesela a dobré mysli, patrně i na ni boží světlo blaze působilo. „I vy tuláci,“ smála se, „před západem slunce šla jsem vám vstříc; kdo by si pomyslil, že tak dlouho budete otáleti; podívejte se na hodiny, skoro osm!“ Trvalo to hezkou dobu, než rampouchy, které slepily hustý vous revírníkův, tak rozmrzly, že políbiti mohl ženušku v bílé čílko.

„A vy?“ obrátila se mladá paní dovádivě k Svijanskému. „Co pak vám chybí? Vypadáte, Bůh mi odpusť, jako zmoklá slepice.“

Mladík se poněkud nejapně pousmál; manžel zaň odpověděl: „Bolí ho nohy, Zdeničko; zvyká si na obruče a hlad asi má také.“

Uzené maso vepřové s knedlíky a se zelím stálo na stole; tak rád je mladík jídával, dnes sotva se ho dotkl. „Vy nejíte!“ zvolala panička, „pro pána krále, snad se vám nechce stonat?“ Opravdové leknutí jí zíralo z dobrých, modrých očí. Nemoc v té samotě, jaké strašné pomýšlení!

„Nestarej se,“ smál se manžel, „je utrmácen, toť vše. Člověk podobá se honícímu psu; tomu též se do jídla nechce, když celý den za srnkou se honil.“

„Pěkné přirovnání,“ zadurdila se, „už pomalu z tebe bude Malý.“

„Pan revírník má pravdu,“ vece usmívaje se příručí, „únava chuti k jídlu ujímá; za to se chce píti. Směl bych vás prosit o druhou sklenici piva?“

Nalila mu, sama mu podala; podívala se naň, vyhlížel jako růžička. To ji upokojilo. Po krátké době tou měrou se rozveselila, že příručí se obával, aby se jí nechtělo do zpěvu, do něhož jemu nikterak nebylo. Vstal tedy a předstíraje velikou ospalost, přál dobrou noc a odebral se do svého pokojíku. Vrhl se, jak byl oblečen, na lůžko a čekal; překonán denním namáháním, usnul několikráte, vždy však se po krátké době zase probral.

Měsíc posýlal mu světlo svoje skrze ojíněná okna; podíval se na hodinky: deset minulo. Ticho v celém domě, dojista vše spalo. Vstal polehoučku, zul vysoké své štulpy, obul letní perka a přes ně dva páry vlněných punčoch, pak tiše, tiše, pomalounku z pokoje, po schodech dolů, tmavou chodbou ke dveřím domu, jež tichounce otevřel — měl v tom konání patrně praxi, — ven do mrazné zimní noci. Zadem do hajnice nemohl: leželo tam sněhu až po střechu. Co na tom? půjde zpředu. A šel. Kolem chat dřevařů vedla ho noční pouť; nikde světla, vše spalo. Doplížil se na násep u hajnice; i tam hrobové ticho. V dáli štěkala liška, jiná skučivě odpovídala…