Ze světa lesních samot/IV.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 57–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pěšky přišel z Mádru pan revírník i s mladou paničkou; kde se vzali, tu se vzali, jednoho večera tu byli. Krásný zářijový den; buky se rděly, javory žloutly, taková krása barev, že ani vesna takové neskýtala. Panička droboučká, hezoučká — ostrou chůzí tvářičky jí plály, modrý závoj večerním větříkem vlál, pod ním zlaté kučery na bílé čílko spadaly. Lehkým, pružným krokem kráčela podle obrovitého manžela, tu na jeho rámě se věsíc, hned zas je pouštějíc, aby bílé ručky v udivení sepíti mohla: „To je krása, jak živa jsem té lepoty neviděla!“ I smála se blahem, ručkama tleskala. On podle ní jako dub podle keře růžového, vážný a klidný, jak se na něj slušelo, a přece nevýslovné štěstí zářilo mu z oka, kolem usmívajících se rtů pohrávalo. „Jen když se ti zde líbí, Zdeničko, můj andílku!“ — i hladil jí ručku, jak otec malé dcerušce.

Zočila příchozí stará Nany, přiběhla jim vstříc na starých nohou; jako paprsky podzimního slunečka přeletělo jí světlo přes vrásky vetchých tváří.

„Vítám pana revírníka!“ volala, „mého zlatého pána; vítám mladou paničku!“ Hluboce se po svém klonila, ruce mladé paní uchopila a srdečně zlíbala. „Všecko jsem připravila, ustrojila, krajkové záclony zavěsila — hotový ráj, ta ložnice — modrá umyvadla, zlatem vroubená — to je krása! Jen aby se tu naší milostivé paničce dobře zalíbilo. Bože ty můj! taková panička z kraje, kde všecko tak pěkné, nebude se jí tu stýskat?…“

Ohromný proud řeči její jako vlny Otavy rozlil se, a revírník dobráckým svým způsobem marně se pokoušel zastaviti jej. Konec dlouhé řeči byl, že mladý pán statně a vydatně jí byl na ruku.

„Nu, což je s panem příručím?“ tázal se revírník, dostav se konečně k slovu.

„Přišel nedávno domů,“ odpověděla, „zavolám ho.“

Nebylo třeba, mládenec v tom se objevil, pěkně přistrojen. Revírník šel mu v ústrety, obě ruce mu podávaje: „To mě těší, to jsem rád!“ — a své choti pravil: „To je pan Karel Svijanský, který tu bude sdíleti naši samotu.“

Mladík se uklonil paničce, která mu přívětivě ruku podala. Revírník pak opět k němu se obrátil: „Těší mě dvojnásobně, že vás tu mám; teprve nedávno jsem zvěděl, že jste synem mého drahého přítele z mladých let, Prokopa Svijanského z Citolib. Služba u nás je zlá, a přece blahoslavená, možno-li ji konati — nejhorší je nuda, když zavládne. Nu, všeho do konce: i tuto zkoušku přečkáte, a my se postaráme, abychom vám pobyt v těchto lesích co možná příjemným učinili — viď, Zdeničko?“

Mladá paní přisvědčila, a revírník opět tiskl ruce mladému svému podřízenému.

Vstoupili do průjezdu; všude zelená chvoj, různobarvé stuhy; co nejlépe mohli, vše okrášlili, aby novomanžely důstojně uvítali; revírník i mladá paní hluboce byli dojati tou pozorností. Když hospodyní jsouce vedeni celý dům a novou úpravu si prohlíželi, nastal venku divý hon dvou kluků drvařů za kuřaty, jichžto žalostné krákorání svědčilo, že jim jde o krky.

„To bude večeře!“ ujišťovala stará; „už jsem klukům nařídila: jak přijdou páni, pochytáte drůbež, mám je upéci nebo-li usmažit?“

Nevím, jak byla vyřízena tato důležitá otázka, pouze to povím, že první večeře, která na počest mladé paničky vystrojena byla, velice byla veselá a daleko do noci se protáhla. Mladá paní samý smích, samé štěstí; tak krásně tu v té samotě, taková rozkošná idyla, jakou ve zlatých snech dívčí své obraznosti nejednou sobě malovávala. Kdyby jen matička mohla viděti ty zelené lesy, jež pryskyřicí voní, ty modré hory, na jejichž temena pozlacené mráčky jako snubný závoj se spouštějí; ale matinka dlí daleko, tam ve zdech Budějovických, kde těžký vzduch na prsa padá. Nikdy se jí tam nelíbilo, vždy dětství svého vzpomínala, které kdes prožila v Třeboňských lesích, kde otec její také revírníkem býval. Když pak zemřel tatíček, přestěhovali se do města, aby bratři mohli na studie. Jak se jí stýskávalo po lese! A nyní byla to, tu v Pürstlinku, a na dlouho! Krásněji je tu ještě, daleko krásněji než na Třeboňsku! — A manžel po boku, ideál mužné krásy, třeba již měl mládí za sebou, těšil se jejímu zanícení a s klidným blahem na čele vypravoval jí o celé té krajině a sliboval jí, že všude ji provede, kdykoli pohoda dovolí, na černý Marberk, na bělošedé temeno Luzného, do hlubokých hvozdů a smutných rašelin Plattenhausenu až tam, kde mohutný Roklan vypíná dvojitou šedou hlavu svou. I mládenec se vmísil do hovoru; vypravoval, jak s hajným skoro celým revírem už prošel; jak byl i ve Kvildě, kam žádná nevede cesta ani lesní pěšinka.

„To vás tam hajný dovedl?“ zeptal se revírník.

Mladík trochu se zapýřil: „Nemohl onoho dne, šla se mnou dcera…“

„No, no!“ usmál se revírník, prstem pohrozil — „toť jste byl v nebezpečné společnosti. — Ani bys neřekla,“ obrátil se k mladé choti své, „jaké pěkné to děvče.“

„Nu, snad jsi se nezamiloval?“ smála se ona dovádivě.

„Kdybych byl takový mladík, kdo ví!“

„Aj, a což vy tomu říkáte, pane Svijanský? Představuji si živě takovou idylickou lásku v tomto tichém zákoutí… však se přiznáte, co?“

Ženy jsou bystré, jim v podobných případech stačí jediný pohled. Pochybuji, že mladá paní by byla neuhodla, patříc potutelným očkem na zaraženého mládence, který plál jako růže a vzav do úst zbylou kůrku chlebovou, zajíkal se a koktal: „Ale, milostpaní, tak krátko… prosím…“ Smála se jako diblík, bílé zoubky ukazujíc.

Milostpaní byla jistotně dobračka, že do dalších rozpaků ho nehnala. Skokem převedla hovor na jiné předměty. Bývalé Budějovické bály, věnečky, šibřinky, dychánky a celá řada jiných věcí se protřásala. S rozkošnou prostodušností vypravovala, jak se bavívala; dojista bývaly doby, kdy tyto zábavy neméně ji vábily než nyní melancholické lesy a idylický klid chmurných těchto hor. Mládenec byl ve svém živlu — i on se rozpovídal o bývalých svých výpravách Lounských. Revírník usmívaje se poslouchal — snad ozvaly se i v srdci jeho dávno umlklé struny. Ale ničeho neřekl, ta harfa dávno dohrála…

„…Já jsem tenkrát měla na sobě růžové tarlatánové šaty, jednoduché, prostičké,“ štěbetala panička — „ale to nic neškodilo. Třeba se jiné sebe více parádily, vždycky jsem obstála. Tenkrát také. Celou noc jsem proskákala, jediného tance jsem nevynechala. Ty se nehněváš, mužíčku, viď, že ne? — Vždyť jsem tě tehdáž neznala…“

„Jdiž, Zdeničko, kdo by se na tebe hněval, dušinko! Byla jsi mladá a jsi ještě. Mně je pouze líto, že takových zábav ti tu poskytnouti nemohu — bude se ti stýskat, toť jediná věc, které se obávám. Zimy jsou tu nudné.“

Panička roztomile se zadurdila: „Aj, mužíčku — jsem děcko? Je mi 25 let; povídám, jak bývalo před šesti, sedmi lety.“

Dvacet pět let jí bylo, ač mladě, velmi mladě vypadala, sotva 18 bys jí hádal. Od desátého svého roku žila s matkou vdovou v Budějovicích, trochu jmění měly, na potřeby denní stačila malá výslužba; nikomu zle není a nebylo, kdo knížeti Schwarzenbergovi sloužil.

Zdeničce klidně den za dnem, rok za rokem utíkal, až utekla léta dětství. Stala se z ní pěkná panenka i žila životem maloměstských našich dívek; trochu čtení, trochu procházek, domácí práce, trochu šití, tu a tam zábava, tanec, divadlo, všeho mírně ale z plna srdce. Objevil se ob čas nějaký ten mladík, dvořil se, procházel se pod okny, pozdravoval, zadával se na čtverylky a besedy — smáli se spolu, rděli se, snad někdy si ruce tiskli — flirt, abychom to pojmenovali anglickým slovem. Nevím, pokud v tom srdéčko účast mělo, ale nevinné to bylo, nanejvýše nevinné, a vážného z toho nic nevzešlo, za to fantasii se vyhovělo a vědělo se, proč se žije. Bůh dej, aby vždy tak u nás zůstalo, takové romány mívají veselý konec nebo žádný, ke katastrofám nedochází. Mají také tu dobrou stránku, že pessimistů nevábí; kdo však pessimisticky k nim pohlíží, je od narození mrzout.

Takovým tedy způsobem plynuli Zdeničce dnové, když asi rok před dobou, do které padá děj náš, zavítal k nim do Budějovic pan revírník Kořán, vzdálený příbuzný matky její a dávný jejich známý. Zdeničku znal, když bývala ještě dítkem, neboť býval u otce jejího na Třeboňsku příručím. Ona stěží se naň pamatovala. Přišel a viděl, i líbila se mu Zdenička. Byl vážný, čestný muž, nezapřádal románu, nepojímal věci tak, jak ona v knihách čítala, ale řekl jí jednoho dne, že ji má od srdce rád a že by ji na rukou nosil, ač bude-li jeho. Zarděla se, zadumala se, krátkou lhůtu sobě na rozmyšlenou vyžádala. — Hned na to pan Kořán záměry své i rozmluvu s dcerou oznámil matce; ta skoro k slzám pohnuta, radostí všecka ne svá, div kolem šíje mu nepadla — a druhého dne Zdenička prvnímu svému vážnému a opravdovému nápadníkovi řekla ano, že jeho bude. Čtrnácte dní na to ve vší formě spolu se zaslíbili, a revírník hned na to opět vrátil se do svých hor. Po celý rok nevěsty své neviděl, až na svatbu přijel. Kníže pán sám dal výbavu a tisíc zlatých věna.

Tať celá historie doby předcházející toho manželství, a takových manželství dojista mnoho set u nás do roka se uzavírá.

Byla tedy Zdenička na Pürstlinku s manželem, a jak jsme viděli, s veselou zavítala myslí, za šťastnou se pokládala; vracíme se k nim.

Revírník rozmlouval s příručím o záležitostech služebných, o životě, který mu nastane, o útrapách a o — nudě.

„U nás zlé, úžasné věci se dějí,“ pravil — „a všecky z dlouhé chvíle. Nuda lehne jako zimní mlhy, které ven nás nepouštějí, k nečinnosti odsuzují. Společnosti není, po celé neděle neví člověk, co počíti, a tu lidé všecko možné si zmanou, aby si čas ukrátili. Poznáte revírníky, naše sousedy, seznámíte se též se svými kollegy příručími, uslyšíte divné písně! Já to znám, proto nezazlíte, že pokud možno ku práci a činnosti vás přidržím, pro mladého člověka zahálka největším je zlem…“

„Já se nudit nebudu, mužíčku,“ vmísila se panička, „já jistě ne! Když bude nejhůře, zazpívám si písničku, veselou, smutnou, dle nálady, ale nudit se nebudu, jak živa jsem se nenudila.“

„Hospodyně se nenudí,“ pravil vážně revírník; v domě a v hospodářství vždy je co dělat.“ Po malé přestávce dodal: „Hospodyním jen naši nudu a naše mrzoutství jest snášeti; toť jejich údělem.“

„Pravila jste, že zpíváte, milostpaní,“ vece příručí.

„Tak trochu, doma mi říkali slavíček. A vy?“

„Slavíčkem mne nezvali, ale trochu jsem se tomu umění také oddával,“ smál se příručí.

„Výborně! výborně!“ zatleskala ručkama; „to budou dueta, mužíčku! To bude veselo, žádná nuda, žádná dlouhá chvíle!“ A zazpívala plným zvučným sopránem: „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá!“ Při druhé sloce i mládenec spustil a doprovázel její prim mohutným barytonem. Když ukončili píseň, udiveni druh na druha pohledli.

„Vy jste znamenitý zpěvák,“ pravila vesele; „co tomu říkáš, mužíčku? Budeš nám kázati o nudě? Nebudeliž živo, veselo?“

Revírník seděl jak u vytržení. Ač sám byl zpěvákem, nad zpěv mu nebylo. Bůh sám ví, co dávno dřímajících citů a myšlének v něm se probudilo. „Výborně! znamenitě!“ pravil klidným, měkkým hlasem svým. A panička s mládencem opět píseň a opět jinou.

Připlížila se na špičkách stará Nany, která jindy v ten čas dávno spala, a poslouchala tak zbožně, jako by byla v kostele. Zdálo se, jako by kouzelná jakás moc vrásky starého obličeje byla uhladila, ač slovům českých písní nerozuměla, slza za slzou jí po tváři kanula. Když píseň opět dozpívána, blíže přistoupila a zástěrou oči utírajíc, pravila: „Zaplať Pán Bůh! to bylo krásné. Milostpaní to umí, a mladý pán také! Co živa té krásy zpěvu jsem neslyšela!“

„Dobře, dobře, Nany,“ odvětila dobrosrdečně mladá paní, „jen poslouchejte, když se vám zpěv líbí; nebude tu smutno, viďte?“

„Och, Bůh žehnej, milostpaní…“ a dále Nany nemohla, tak byla unesena, že i proud řeči své ztratila. Zapěli ještě jednu, pak mladá panička, aby se šli podívat ven. „Bude chladno,“ pravil revírník, „dobře se opatř, dušinko.“ Sám jí posloužil, měkkým šálem hlavu i tělo ovinul; pak šli všickni.

Chladno bylo, citelné chladno; ale na nebi stál plný měsíc a stříbrným světlem svým zalil celou planinu i vůkolní výšiny. Lehoučké, průhledné páry vystupovaly z luk a močálů, bělavě kmitaly se koruny stromů, a za nimi černaly se purpurové stíny. Hlava Luzného leskla se, jako by ji pokrýval sníh. Po nebi tu a tam bílá beruška plovala, tiše, klidně, jako by boží andělíček na perutích svých se vznášel v blankytných výšinách. Žádný téměř zvuk nerušil velebného poklidu, leda že zvonce krav ze stájů ob čas dušeně se ozývaly, a větřík donášel šumění stromů a šplouchání blízkých vod.

„Můj ty Bože, jak je tu krásně, jak velebně, jako ve chrámu!“ zašeptala mladá paní. „Můj drahý mužíčku, do božího ráje jsi mne uvedl — jak tobě děkuji!“

Polila luna stříbrem svým i toto milé líčko, obrážel se blankyt nebes v temně modrých očích, pak vše ukryla na mohutných jeho prsou.

Vrátili se. Příručí vystupoval zdlouhavým krokem po dunících schodech a zmizel ve své komůrce; snad neviděl rychle se kmitající bílé postavy, která v stín pod hajnovnou se ponořila a tam se ztratila; snad ji viděl, ale poprvé ho nelákala. Ba, začal on tu román svůj, jakýs divý rej, začal ho — co bude dál?… Usedl na pelest a přemítal. Bim! bam — bam! odpovídaly zvonce, které tichou nocí zvukem svým až k němu dorážely…

Druhého dne časně z rána nastala služba. Objevil se v myslivně hajný, přicházeje si pro rozkazy. Mladá paní zároveň s manželem vstala; přišlo jí na mysl doprovoditi ho.

„Nelze, srdénko, nelze,“ odmítal, „hrozné mokro; ani bys nepomyslila, a botičky tvoje by se rozmočily, šaty ubrouzdaly. U nás není pěšinek, ale trávy po pás; se všech keřů a s mladých smrčků voda proudem se lije. Až jednou odpoledne tě provedu; dnes se ohlédni po hospodářství, Nany ti ukáže, čeho třeba; budeš mít práce dost.“

„Kdy přijdete k obědu?“

„To, Zdeničko, nevíme; ty pak nás nečekej a jez, kdy se ti zlíbí. Však Nany ti poví, jak se u nás kuchyň obstarává. Jen jednoho buď pamětliva: hlad bude pořádný, vybíraví nejsme, a u nás také výběru není. Budeš se musit v to vpraviti.“

Políbil ženušku, vzal pušku na ramena, zavolal Hektora a šel; před domem již naň čekali příručí a hajný. Šli všickni kolem hajnovny, míříce v levo. Dole při potoce u můstku potkali Katy; nesla velkou nůši trávy; postavila ji na zem a přiskočivši, revírníkovi na uvítanou ruku políbila. „Přeji štěstí milostpánovi!“ šeptaly korálové rty, ale oči k jinému zabloudily, na jiném utkvěly; podivení i výčitky četl v pohledu tom mládenec; cítil potřebu omluviti se, nemohl však, jenom lehounce pokrčil ramenoma.

Hajný se brzo od nich odloučil. Zůstali revírník s příručím sami dva; Katy za nimi pohlížela, až v hustém mlází lesa zmizely postavy jejich. Celý den oba po revíru se brodili, tu hustým lesem, onde přes slatiny a bahna. Revírník podřízeného svého prováděl, kde třeba bylo, o poměrech služebných, o nastávající práci s ním rozmlouvaje.

Mladou paní zatím do hospodářství uváděla stará Nany. Utíkaly jí hodiny dosti rychle; tolik nových věcí tu viděla, tak nové, neobvyklé byly jí tu poměry, že opravdu se viděla v novém, netušeném světě.

Po třetí hodině teprve přišel domů manžel s příručím. Oběd byl hotov ve dvě, dříve bez toho nepřijdou, ujišťovala hospodyně; celou hodinu, když už byl dovařen, ho udržeti, aby se nezkazil, zdaž není v tom umění? Jí se ovšem nezdál více dobrým, když však viděla, jak pánům chutnala naložená skopovina, tu teprve uznala, jakou výtečnou učitelkou jest jí stará Nany. Udržet! pořád jen udržet! toť tu bylo heslo v oboru kuchyňském.

Den za dnem stejným způsobem ubíhal; celé dopoledne až do tří, ba do pěti hodin bývala paní sama doma, a nebylo času, by se ponudila. Večery bývaly veselé; dováděla, zpívala, smála se — jenže večery proti dlouhým dnům tak krátkými se jí zdály. Nejhůře bylo s jídlem; sama tím naloženým masem, tou slaninou a uzeninou za krátko tak se přesytila, že jí bývalo až do pláče, zvláště ana soudila, že ubohý žaludek manželův stejným způsobem bude stávkovat. V tom se ovšem mýlila: Pürstlinský vzduch lesní tráví, a i v mládenci záhy zakotvilo se přesvědčení, že není lepší lahůdky na světě nad naložené maso z pochybně krmené krávy, třeba mělo haut goût. Ona sama brala útočiště k mléku a k moučným jídlům; mužům se do nich méně zdálo, protože i mládenec za své přijal heslo revírníkovo: „Dokud Bůh dá pivo, dokud si je můžeme opatřiti, pijme je! Nastanou doby, kdy je míti nebudeme.“ K vůli pivu měli tedy raději na vlákna a kaši rozvařené maso s tvrdými jako křesadla knedlíky, než bílé chutné vdolky a buchtičky potřené a nadívané povidly z černých jahůdek. Večeře bývala velmi jednoduchá: černý chléb s čerstvým máslem neb rozhudou; tato ambrosie všem chutím vyhovovala a i se Štubenbašským a Šenavským nektarem dobře se pojila.

Jednoho krásného jitra poslal revírník mládence samotného do revíru, ke své mladé paničce pak děl: „Zdeničko, dnes tě povedu na návštěvu; podíváme se ke kollegovi do Podroklanské myslivny dvě hodinky cesty; do večera se vrátíme. Jsou to prostí ale velice hodní lidé a těší se na tebe. Setkal jsem se s Malým — tak se jmenuje — onehdy na hranicích našich revírů; skoro trpce mi vytýkal, že ani nejbližším sousedům jsem tě ještě nepředstavil. Oblec se tedy na cestu, vezmi na nožky dobré botky, které vody nepropouštějí.“

Mladá panička radostí tančila po prostranné síni. Konečně se přece podívá do lesů! Co se ho už naprosila; naprosto nechtěl, dokládaje, že by mu nepostačila, že je mokro, že by služba nedovolovala věnovati jí náležité pozornosti atd.; patrně samé výmluvy, pro které by se byla skoro už hněvala. Taková byla její touha vkročiti do tajemných, chmurných lesů, takovou kouzelnou silou vábily ji tyto, že došla si jednou pro hajných Katy a požádala ji, aby ji provedla, ukázala les. Dívka ovšem uposlechla, a mladá paní se sama přesvědčila, že těžko možno od pokraje vnikati. Manžel se smál, když o nezdařené výpravě své mu pověděla.

Přichystala se tedy, přistrojila; zachytila husté rusé kadeře dle tehdejší mody do řídké sítě, jasně modrou stuhou zdobené, přehodila přes modrou, těsně přiléhající „korfú“ košilku barevný pestrý plaid a — nerad povídám, protože rekyně své ani zlehčiti ani krásy jí odnímati nechci, ale věren jsa historické pravdě, mlčením opomenouti toho nemohu — objevila se před manželem v půvabech vševládné tehdy ještě krinoliny. Hospodyně pětkrát spráskla ruce nad tou krásou a velebností širokého zjevu, manžel však potutelně se usmál.

„Zdeničko drahá,“ řekl, „tohle náčiní podsukenní laskavě doma zůstavíš, ježto v objemu tom bys neprošla.“

Zarazila se velmi, modrá očka jí zvlhla. „Není možná. Šaty jsou na krinolinu šity, jak bych je bez ní oděla?“

„Nic naplat, dušinko — houštiny nedbají mody, a po zemi vinou se málo diskretní kořeny, kterým by se zachtělo oděvu tvého. Ty nedávej jim ho na pospasy a pojď v domácí úpravě své, je nová a sluší ti výborně.“

Studem a rozčilením všecka tvář nachem se jí polila: „Vy mužští tomu nerozumíte. Jak se ukázati v přiléhajících šatech? toť neslušné! Co by tomu řekla paní Malá?“

Skoro nedopověděla, takovým prudkým, hlasitým, nezdvořilým smíchem přerušil ji manžel, jinak tak vážný. „Paní Malá? Co ta řekne? Ha! ha! Och, ty zlatá moje, paní Malá co živa toho obručí neviděla, ba snad o něm tak málo slyšela jako ty, moje kuřátko, o parádním oděvu čínské císařovny. My jsme tu v jiném světě; na Pürstlink a Podroklanskou myslivnu ani Paříž se svou modou dosud nevyzrála. Paní Malá co řekne? Ne, odpusť mi, ženuško, ha, ha, ha!“

Marné bylo všeliké její smlouvání; na její námitky měl jen jednu odpověď: „Navěs na sebe korálků, zlata, všelikých stužek, jen když nelítají, chceš-li paní Malé imponovati, ale v krinolině jíti nemůžeš, rozhodně nemůžeš, protože bys tam přišla nahá.“

Zlobila se rozkošně, pleskla ho heboučkou ručkou přes široké plece, ba snad i ústa by mu byla zavřela, jen kdyby maličká na něj byla dosáhla. Konečně však se poddala a šla se převléci. Faktum toto sluší všemu světu za hlaholu trub i kotlův zvěstovati, ježto řídkým jest v dějinách lidstva úkazem, aby žena ve věcech mody muži povolila. — V Pürstlinku je jiný svět.

Vyšli tedy z domova. Tenkráte nebylo ještě upravených cest, spojujících jednotlivé revíry; nebylo průseků ani tak zvaných „šnaiz“ hospodářských. Jen tu a tam vyšlapali si cestu lesníci a dřevorubci, položili klacky přes bořící se bláto, prkénko přes potůček. Klikatě vinula se stezička, uzounká, travou a trnitým býlím zarůstající; místy, kde les pro skaliny rozvíjeti se nemohl, kam v létě slunce pražilo, v zimě spousty sněhu zalehly, úplně se ztratila, a jen dobré, vycvičené oko stopy nacházelo. Kolem les, samý les, věčně mlčící, věčně dřímající, ať byl hustý nebo řídký, vysoký či nízký. Teprve děsné vývraty z roku 1870 a povstalý v nich brouk kůrovec podaly podnět ke změnám, změnám důkladným, a dnes, milý můj čtenáři i ty, krásná čtenářko, po pěkné silničce projíti můžeš, ovšem méně lesem nežli dalekosáhlými pustými pasekami, které v létě vypadají jako málo ladné končiny Dinarského Krasu a v zimě se podobají rozkošným nivám Groenlandským; i v krinolinové úpravě projíti bys mohla, která ovšem nejkrásnější částí milého zjevu mladé paničky nebyla, kterou však nicméně tak nerada oné výpravě v oběť přinesla.

Rozumí se, že panička pilně se přeptávala po paní Malé. I zvěděla, že to je prosťounká žena, dítko lesů. V Podroklanské myslivně spatřila světlo světa, otec její tam býval lesníkem, typ ze starých, dávno zašlých dob, kdy u věčné dřímotě plížil se čas, kdy neměřily se lesy ani hranice dříví; kdy kácelo se, čeho bylo právě potřebí, a kdy i to často shnilo, poněvadž nebylo lze odvléci drva; kdy neprokopávaly se strouhy na odvodnění bažin a rašelinišť; kdy se nezakládaly inventáře, nedělaly rozpočty. Za to hubili tam medvědy, rysy a divoké kočky, až vyhubili všecku tu čeleď a jeleny s nimi, při čemž pytláci pilně pomáhali; boj za bojem s nimi podnikán, válka pohraničná, děsná, nemilosrdná v podrobnostech svých. Tam tedy narodila se paní Malá, tam štěstí lásky poznala, když nynější manžel její se tam dostal za „pomocníka“, jak tehdy říkali. Tamodtud vypravila se jako nevěsta ve svatebním průvodě do Rehberka, kde oddána s milým svým; tam opět jako paní zavládla, když on po smrti jejího otce na místo lesníka dosazen byl. Rehberk byl její Prahou a Kašperské Hory, kam snad dvakrát za svého života přišla, byly jí Paříží. Ba, mocně toto staré sídlo zlatých dolů pečeť svou vtisklo do paměti její. Krásnou a vznešenou nade všecek pobyt lidský zdála se jí „Dlouhá ulice“ i s historickým domem svým, na němž čísti lze nápis:

Dieses Haus steht in Gottes Hand,
Drum wird’s zum grünen Ochsen genannt —

táž „Dlouhá ulice“, která do roku 1863, kdy napolo vyhořela, dláždění tak málo poznala, jako paní Malá krinolinu.

Paní Kořánové všecko to povídání zdálo se bájí z dávných časů, jejichž názorů pochopiti nemůžeme. A manžel její chválil tu paní a desetkrát opakoval: „Je to dobrá, úcty hodná paní.“

„Ale, mužíčku, vždyť je předpotopní…“

„Předpotopní? Třeba, ale my jsme tu vůbec předpotopní; na nás ještě musí přijíti katastrofa.“ Ani nepomyslil, jakou děl pravdu. Ba, přišla katastrofa jako potopa na kraje tyto a zvrátila starodávnou, velebnou tvářnost jejich, zvrátila lid i podmínky jejich života, zdroje blahobytu jejich zasypala…

„Je to přece podivná existence,“ vece mladá paní, „br! v Podroklanské myslivně se narodit a jiného bydla na světě nepoznati!“

Vážně, skoro s výčitkou manžel na ni pohlednul: „Zdá se ti to býti krutým, viď, drahoušku? Jen ať i tobě se nezasteskne…“

Uchvátila jeho ruku: „Neboj se, vždyť je tu krásně“ — ale bylo v jejím hlase cosi neupřímného, co mu neušlo.

Obcházeli úpatí Plattenhausenské hory; bujné, samorostlé mlází v zelený klín svůj je pojalo; revírník šel napřed a klestil jí cestu, tesákem usekávaje dotěrné větvičky, aby do tváře jí nešlehaly, nohou odkopávaje kamení i suché, mrtvé dříví, jímž půda byla postlána; ona mlčky ho sledovala. Dobrou čtvrt hodiny beze slova tak ušli; tu prořidlo houští, otevřela se před nimi lysina; ale černá byla půda, všude temné vody, tu klacek na příč, onde kámen značil cestu; bořily se nohy pod kročeji, bobtaly bubliny. I obrátil se revírník k družce své: „Hle močál — musím tě přenesti!“ řekl — a nežli se vzpamatovala, jako dítko ji pozvednul silnou rukou a mocným ramenem unášel ji, s klacku na klacek, s kamene na kámen skákaje. Přilnula k němu, zadívaly se jasné její oči v jeho osmáhlý, krásný, mužný obličej.

„Tak ti urovnám cestu,“ šeptal, „aby nožky tvoje na kámen nenarazily; tak tě životem ponesu, aby žádný kal, žádné bláto tě neposkvrnilo, ty moje světlo, které Bůh mi dal na moji pouť!“ Byla hluboce dojata; ukryla tvář svou na jeho prsou, snad aby neviděl slzičku, která jako perla se jí leskla na dlouhých řasách. Teprve když pevnou zase stala se půda, lehounce ji pustil.

„Kolik je let paní Malé?“ tázala se po chvilce paní Kořánová.

„Už přes čtyřicet, ale silně a zdravě se zachovala, ač měla dvanáct dětí…“

„Dvanáct dětí!“ zvolala panička, „a žijí všecky?“

„Nežijí; bylo pláče dost po nich; žije jich jen pět, a to nejmladší; starší pomřely, však uslyšíš.“

Trochu se opět rozhovořili. Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštělo se zrcadlo vodní; domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra; vlevo les, kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a polovyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené; bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčkův různé velikosti poseta — prales. A dále vlevo, nad černé temné lesy se vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Revírník prstem ukázal: „Roklan.“

„A ta voda?“ tázala se mladá paní.

„Podroklanská nádržka.“

Jak šli podle hráze, vystoupil z domku muž prostřední postavy s mysliveckým kloboukem, oděn v hrubý kabátec z kosmaté, šedé vlny, zeleně vyložený, v ošumělé, černé, těsně přiléhající spodky, kterým na kolenou čas barvu setřel, a v hrubé, vysoké boty. Zočil příchozí, křikl cosi do domku, pak jim v ústrety spěchal.

„Vítám vás! vítám srdečně!“ volal zdaleka. Když jich došel, viděli, jak se mu všechen obličej radostí rozklížil, v hluboké, radostné rýhy stáhly se osmáhlé, šedým strništěm porostlé tváře, a houštinatý, kostrbatý knír, jenž ústa kryl, směrem k tlustému, okurce podobnému nosu se vyježil. „Emile! tys to, a to jsem rád!“ potřásal Kořánoví ruce, dvakrát, třikrát v ústa i tvář jej políbil a nepustil ho, až se mu jal představovati mladou svoji choť. Tu se hluboko uklonil. „A, to mne těší, paní fořtko! to jsou hosté!“ — a ptal se, jak se tu paničce líbí, jak zdomácněla? Tu česky, tu německy, oboje dohromady, oboje k smíchu zkomoleně. Sám to cítil, neboť mačkaje v tvrdé pravici své útlou paniččinu ručku, pravil: „Stakra! na mou duši, až člověk mluvit se odnaučí v této proklaté samotě! Člověk česky myslí a německy mluví; při tom někdy mluví a zapomíná myslit a pak zase myslí a nepřichází na slovo; panička nám nezazlí, my jsme tu sprostí lidé.“

„Však nezazlí,“ odpověděl místo Zdeny manžel; „v Podroklaní není salonů.“

„Cože? saletl? Kde pak by se tu vzal saletl? sníh by jej rozmačkal.“

Mladá paní v udivení patřila na kollegu svého manžela, pak div se do pysku nekousla, jak se namáhala, by potlačila smích.

Když trojice došla domu, objevila se na prahu žena po způsobu selském ustrojená, vysoká, silná, ve vlněných punčochách a trepkách, a za ní tlačilo se čtvero dítek, tři holčičky a chlapec, od desíti do čtyř let, chlapec v umouněné košilce a roztrhaných spodkách, jež na jediném provázku místo kšand visely, děvčátka v prostých modrých, kartonových sukýnkách, všecky rusohlavé, opálené, bosé.

„Tak vám tedy vedu ženušku, paní Malá,“ vece německy revírník, „a hle! Zdeničko, tuť paní Malá, naše sousedka.“

Paní Malá velice rozpačitě se usmívala a vítala, jak uměla.

„Jen dál, jen dál! — u nás hezky není. Bože ty děti! — už jen odpusťte, my to po pansku neumíme.“ Když vešli a usednout měli, utírala bílé lavice, hrubé, ale dost čisté židle. „A co dám vzácným hostům? budou mít hlad — inu, pan lesní, ten už ví, ten je náš — ale paní drahé, co dám?“

„Žádných okolků, paní Malá.“

„Napeku koblih, masa nemáme, kde je vzíti?“

„Skoč pro ryby, kluku,“ vmísil se pan Malý do hovoru, „vyber jich z kašničky půl kopy, a ty je připrav s kyselou smetanou, ženo.“ Ta se omlouvala, že hned nevzpomněla. „Letos je tu pstruhů,“ obrátil se Malý k svému kollegovi, „to jsem jak živ neviděl, všecko se černá, když člověk k vodě přistoupí. Nu, u vás jich bude též.“

„Ani nevím,“ odvětil Kořán. „Kdo by u nás na ně chodil.“

„U nás Frantík, můj nejstarší; právě si zas na ně vyšel, dvě, tři kopy jich přinese.“

Kořán se zamyslil. „Jak pak to máš se školou?“ tázal se po chvíli.

„Se školou? hrom aby do toho! V létě nemůže chodit, musí pást, vůbec ho v domě potřebujeme; v zimě chodí, to ho ubytuji v Rehberku u sedláka, ten za to smí pást u nás v lese zadarmo sedm kusů skotu.“

Paní Kořánová ani sluchu svému nevěřila; revírník, kollega jejího manžela, a posýlal chlapce jen v zimě do školy! „Co zamýšlíte s chlapcem? co z něho má býti?“ otázala se nesměle.

„Však on mu kníže pán dá hajnovnu z ohledu na dlouholeté mé služby v tomto ztraceném zákoutí,“ odpověděl Malý; „což pak mu bude chybět? Co s ním jiného? Víte, paničko, to je tak: já jsem ještě z té staré doby, vyučil jsem se myslivcem a škol jsem naprosto žádných neměl. Nu, šlo to také. Váš pan manžel, ten už je z té mladší doby, ten má školy, a ať řekne, nejsem-li já starý dobrý praktik. Tak tedy ten můj kluk bez škol lesníkem býti nemůže — a do škol jakž ho dám? Však až vy budete mít kluka, také vám bude krušno.“ Pak najednou, vida, že panička nachem se zarděla, jaksi se opravuje, dodával: „Nu, s vámi to nějaké bude; kníže pán, až k tomu dojde, pošle vás do kraje, aby se děti vaše mohly vycvičiti. Ale co se mnou, starým chlapem? Lejstra dělat neumím, tak mne tu nechají, až natáhnu bačkory, a po mé smrti fořtovnu zde zruší a udělají z ní jednoduchou hajnovnu; ještě že ten ohled ke mně mají.“

Domluvil, vyňal skleněnou lahvičku na brisil, šňupl si důkladně a podal lahvičku svému kollegovi. Ten cítil, jak oči jeho ženušky téměř ustrašeně na něm tkví, a s úsměvem odmítl. „Máš pravdu, já jsem starý osel,“ vece Malý, „kdybych měl ženušku jako ty“ — prsty zamlaskl, — „také bych nešňupal; ale my s mou starou už se nelíbáme.“

V kuchyni vedle zatím vládla a strojila paní Malá; syčelo máslo na plotně, pekly se placaté, po krajích tlusté, uprostřed tenounké kobližky, smažily se ryby v husté, kyselé smetaně. Po krátké době přišla domácí paní, bílým ubrusem prostřela. Polévka hustá jako kaše, z kyselé smetany, dvacet v ní žloutků; pak ryby, deset osob by se bylo najedlo, pak koblihy, dvě ohromné mísy. Hostitelka pořád jen přisluhovala, bez ustání se omlouvala, k jídlu nutila, sama však nepřisedla, až když hosté se najedli. Řeči sem, řeči tam. Oba revírníci rozmlouvali o věcech svých, manželky jejich o domácnosti, o dětech, jak už bývá. Rozpaky paní Malé pomalu se tratily; přisedla k mladé paničce, hladila jí tvářinky, dívala se jí zvědavě na náušnice, na korálky kolem šíje, na jehlici, a rozhovořila se po svém.

„Ach, mladá paničko, zle je u nás, velice zle; jen aby Bůh vás chránil na této samotě. Jen zdraví, jen Boží zdravíčko!… Hleďte, do Mádru jsou dvě dobré hodiny, a z Mádru do Kašperských Hor je jich pět, a to mastných, a na Horách teprve je lékař. Takto jsou tu jen ty báby dřevařů, některá něco ví, některá nic; jindy bylo jinak! Můj nebožtík otec leccos věděl, kde kterou bylinku znal, a jaké má síly. A já jsem si to nepamatovala, kde pak jsem pomyslila! taková silná, zdravá vezdy jsem bývala. A tu máš! přišlo to a jak! O malých dětech nemluvím, už brzy po narození pomřely, ale čtyři jsem ještě měla, všecky starší než tu ty, dva hochy, dvě děvčata, nejstaršímu chlapci bylo třináct, nejmladší dívce pět let; zdrávi byli jako řípa. Tu pojednou, bylo to v srpnu, a seno v lese vonělo jako drahé kořínky v Horské lékárně, přišla úplavice, hrozný host. A všecky mi schvátila za jeden týden! Sami jsme zbyli. Zavolali jsme lékaře, starého ranhojiče tehdy na Horách usedlého, ale teprve třetího dne přišel, a pak nám ještě vyčinil, že jsme ho tak pozdě přivolali… Teprve dvě léta na to narodil se nám nynější nejstarší. A sotva to dítě tu bylo, — a zkusila jsem s ním strašně, snad následkem skleslosti a zármutku, a v zimě to bylo, v hrůzné vánici, když lišky vyly nám pod okny, i nebýt náhodou u nás báby dřevařky, která mi pomohla, bídně bych byla zahynula, sotva tedy to dítě tu bylo, spadl můj muž do trhliny skalní, klamným sněhem pokryté, a zlomil si nohu. Co dělat? V Rehberku je sedlák, který umí zlomeniny napravovat, ale jak ho zavolat? Do Rehberka je pět hodin cesty, a sněhu kolem na dva sáhy! Bylo tehdy u nás šest dřevorubců, ti vzali obruče sněhové, na cestu se vydali a celý den museli jít, než se dostali do Mádru, kde přibrali ještě šest mužů, aby cestu vyšlapali. Čtvrtého dne teprve všech dvanáct se vrátilo, a sedlák s nimi. A že lehla noc a mlha, všichni by byli zahynuli, ježto vzdáleni sotva na půl hodiny odtud tmou a mlhou zabloudili, kdyby Bůh sám mi nebyl vnuknul myšlénku, abych zvonila. Šla jsem tedy zvonit, slabá ještě po porodu, a rvala jsem zmrzlý provaz, až zvon jasně zavzněl do černého vzduchu. Zvonila jsem hodinu, dvě hodiny; rámě moje tuhlo, bolestí jsem se svíjela, ale neustala jsem. Bim, bam! bim, bam! už samotné mi uši zaléhaly. Tu slyším hlasy, únavou, hrůzou a strachem překonána, bez sebe jsem padla, co můj muž v strašných bolestech na lůžku svém úpěl a děcko v kolébce kvílilo. Když jsem k sobě přišla, stálo třináct mužů kolem mne a křísili mne… ‚Jak jste nezvonila,‘ pravil jeden, ‚veta bylo po nás — vy jste nám všem život zachránila.‘ — Co můj muž zkusil, nežli sedlák strašně zateklou nohu napravil, o tom mluviti nebudu. Tři neděle tu ten sedlák zůstati musel, než pohoda mu dovolila se navrátiti; i ti Máderští dřevorubci tu zůstat museli. Jen Bůh sám tomu člověku odplatit může, co pro Jeho milosrdenství nám učinil. Pomyslete jenom ten strach, který jeho lidé o něj doma měli!“

Bohaté slzy tekly po tvrdé, osmáhlé tváři ženině, když to vypravovala; i mladá panička hluboce byla dojata.

„Ty toho naškemráš,“ obrátil se Malý k své ženě, „abys té paničce srdce obtěžkala.“

Měl pravdu, starý drsný lesník: paní Zdena seděla tu ubožáček všecka sklíčena, barva prchala jí s tváří.

„Jezte přec, jezte!“ pobízela ji paní Malá: „nechutná vám? Musíte nás omluviti, jsme proti vám sprosťáci, nic dobrého poskytnouti nemůžeme.“

Mladá paní sotva slyšela; děsné obrazy toho, co opuštěnost, odloučenost přinésti mohla, v divém reji se stíhaly před duševním okem jejím. Děti bez pomoci mroucí, zvon, který zní mrákotou noční, mlhou a sněhovou vánicí, — a což kdyby marně mluvil kovový jazyk, kdy by oněch třináct mužů v bezedných, chladných hlubinách — — ani nedomyslila, hrůzou všecka se zachvěla.

Oba mužové četli její myšlénky; revírníkovi stalo se krušno, s úzkostí utkvěl pohled jeho na mladé bytosti, která k pozemské jeho dráze připoutána byla nerozlučitelnými svazky. Malý pak pěstí uhodil na stůl.

„Tak vidíš, sovo noční, co jsi spískala svým skuhráním! Nač takové věci povídat? Co pak jinde neštěstí se nestane? Zlomil jsem si nohu — dobře; přišli a vyhojili ji, to je všechno. To je toho! Jako bychom my pozemští lidé proti osudu byli pojištěni! Jako by jiným dítky pomříti nemohly, třeba bylo deset lékařů po ruce! Nic vy si z takových řečí nedělejte, paničko! Kdo pořád na možné neštěstí pomýšlí a se ho bojí, ať se postaví pod skleněný příklop, a i tam se udusí. Co pak tu nejsem? Co pak tu její otec nežil sedmdesát let?“

Železná logika slov těch neminula se s účinkem; paní Malá ovšem se zarazila a velmi málomluvnou se stala, ostatní však o jiných rozhovořili se předmětech. Malý postavil na stůl ohromný džbán piva, které do sklenic nalito, podobalo se švestkové šťávě; nicméně mužům dobře chutnalo. Mladé paní však, kterou hostitel nepřestával nutiti k tomuto záhadnému daru Gambrinovu, nijak se do něho nechtělo: „Po koblihách?“ namítala.

„A, čert vezmi koblihy!“ odtušil Malý; „u nás se vše k sobě hodí, co máme. U nás je vzduch silný a tráví — tomu panička přivykne. He, co, Emilie? Nu, řekni jí to, tobě uvěří. To byste měla vidět naše drvoštěpy, jak ti to umějí o pouti Kvildské a Rehberské! Chlapi ovšem po takových žranicích leží jako zabiti, ale neškodí jim, zase se zotaví…“

„Ale pane Malý, co pak já mám žaludek jako vaši drvoštěpové?“ smála se paní.

„Však jej dostanete, paničko, Bůh vás uchová,“ odvětil on s božskou naivností.

Šly zase jiné hovory, i paní Malá opět rozvázala: „S tím dobytkem je kříž! Aby tomu člověk pořád byl v patách, na děti těžko se spoléhati. Tak přede dvěma roky přišli jsme o býčka a o krávu najednou; spadli do tůně lesní, zapadli do bahna, zapletli se do kořenů a utonuli; teprve čtvrtého dne jsme je našli, už byli v rozkladu — ani dřevaři jich nechtěli jísti.“

„Už zase krákáš o neštěstí, černá vráno!“ přerušil povídání Malý — „už zas jí chceš obtížit srdce, jako by jinde dobytče na zmar přijíti nemohlo? Toť Bůh sám ví, co ta ženská pořáde má v hlavě, jen samou zhoubu. Nic vy jí neposlouchejte, paní fořtko; tu máte, pijte! Vy nás tu špatně uctíváte.“

Pan revírník Kořán začal pomýšleti na zpáteční cestu.

Trvalo dosti dlouho, než se vypravili, neboť starý loučil se bez konce a nepřestával domlouvati, aby přes noc tu zůstali. „V komoře budete spáti,“ pobízel, „peřin máme dost, zima vám nebude.“

V tom měl pravdu, mladá paní musila se jíti podívat na toto bohatství, největší jejich blahobyt. Celé kopce byly nakupeny, tvrdé jako kámen, dvacet hostí byli by uložili. „Dobrá polovice jich pochází od babičky,“ ujišťovala paní Malá.

Konečně se vybrali — pan Malý doprovodil je hodný kus cesty, stále jim domlouvaje, aby se ještě s ním vrátili. Když přemlouvání marným se ukázalo, rozloučil se s velkou srdečností a sám se vrátil.

Než je les pojal ve svůj klín, stíny už padaly delší. Ticho kolem jako v hrobě, ani zvonce skotu k nim nezaznívaly svým unylým hlasem.

„Tiť jsou naši sousedé,“ počal revírník, jako by tušil, že musí je omluviti; „nevykládej, Zdeničko, prostoty jejich ve zlé. Lépe se chovati nenaučili, ale hodní jsou, z míry dobráci. Přivykneš, až tu déle budeš; pět, šestkrát do roka se s nimi sejdeme, více sotva.“

„Hodní třeba jsou,“ odvětila panička, „ale podivní přec… Jak živa bych byla neřekla, co odloučenost z lidí udělá. Pomyslím-li si, že to revírník jako ty, a dětí do školy neposýlá!“

„To máš z těch starých; tací dřív tu byli všickni. Nyní vymírají tyhle typy. Malý je v naší krajině poslední, a přece ho mám rád, jest mi ze všech nejmilejší. Zůstal prostým, upřímným, nezkaženým. Hodí se sem, a vzdělaní nehodí se, dokud ostatní poměry se neupraví. Zvrhnou se v té odloučenosti; přijde nuda, dlouhá chvíle, nevědí co počíti…“

Mladé paní přicházely temné myšlénky. Vzpomínala opět na povídání paní Malé, jež se v srdci jejím dotkla struny dosud spící. Jak dlouho jí tu bude dlíti? Vzpomněla si na matičku daleko za těmito horami — kdy ji uvidí? — Bylo jí skoro do pláče. Kráčel před ní manžel, starostlivě jí klestil cestu, aby větvička se jí nedotkla, statný muž, krásný muž, věru hrdou mohla býti. Přemohla se, vší mocí zaháněla trudné pocity.

Šli směrem k východu, kde tmělo se už nebe, podobajíc se klenbě z temnomodré ocele. Duněla země pod pádným jeho krokem, šelestil měkký její šat; c! c! ci, ci, ci! jakés drobné ptáče šveholilo v korunách smrků. Pak on se jal povídati, jak Malý i v zimě ob čas s nebezpečím života k němu docházel, aby ho potěšil, s ním pohovořil v doby srdce svírající samoty; jak vším jej opatřoval, vřele se ho ujímaje, když před dvěma lety sem dosazen byl, neznaje poměrů ani života zdejšího. Naslouchala zvučnému, hlubokému jeho hlasu. Dále jí povídal, jak se nyní jedná o systemisování těchto široširých hvozdů, o odvodnění slatin, o pravidelné hospodářství. Malý že je proti těmto novotám, zvláště to odvodnění že se mu protivuje. Bůh dal les, prý říká, a dal slatiny, aby vlhko po celý rok se udržovalo, a řeky v kraji se přebytkem vlhka živily; člověk prý se Prozřetelnosti do řemesla míchati nemá. To i řekl při konferenci lesníků, která před rokem v Dlouhé Vsi se odbývala, a nemálo se zarazil, když pan lesmistr mu řekl, aby mlčel, že ničemu nerozumí.

„Tenkrát mi ho bylo líto,“ doložil revírník, „tak líto, že ani říci nemohu; i zastal jsem se ho, řka, že Malý, třeba prostě a po svém se vyjadřuje, dobře poměrům u nás rozumí, a že pro svou osobu sdílím náhled jeho, pokud se odvodnění slatin týče; než pan lesmistr chtěl jinak, a po jeho vůli se stalo.“

Za těch a takových řečí došli domů, právě když slunce za Spitzberk se schýlilo; rudé červánky vzplály na západním nebi, modré, žluté i nachové paprsky vroubily je, a příšerně z toho pozadí vystupovaly rozčechrané hlavy černých smrků.