Ze světa lesních samot/III.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 23–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan revírník neměl snad chuti tráviti o samotě i druhou zimu v prostranné své myslivně; znudilo jej věčné vrčení kolovrátku staré hospodyně; naposlouchal se do syta povídání jejího. Přeletělo kratičké jaro, již i léto ke konci se chýlilo; byla tu druhá polovice srpna. Mrazíky padaly, pokrývajíce bílým jitřním jíním trávu luční i všelikou nať a kapradinu v lesních světlinách. Ve světnicích počalo se topiti.

Tu přistoupila jednoho rána hospodyně k panu revírníkovi, když právě k odchodu se měl, a dle zvyku svého se tázala: „Kdy se vrátí milostpán? Co mu mám přistrojiti?“

„Dnes ničeho. Jděte pro Jogla, ať mi vezme kufřík. Půjdu do Kvildy; odtamtud pojedu do Vimberka a pak dále. Budu se ženiti, za dvě neděle se vrátím; hezky mi všecko do pořádku dejte, všecko ať se leskne, slyšíte?“

Stará tu stála jako přimrazena. Taková novina, a slovem se před tím nezmínil. Slzy jí vyhrkly ze starých, dobrých očí.

„Svatá ty Neposkvrněná! Ženit se bude milostpán?…“

„Nebojte se, milá Nany — vy tu zůstanete a povedete hospodářství jako dříve. Vždyť uvidíte: je to hotové dítě.“

Stará si zástěrou oči utřela: „Toť! toť! co pak by si tu počala? Je z kraje; u nás je to jinaké. Boží požehnání, milostpane! Však stará Nany jí všecko ukáže — matkou jí budu, mé zlaté! A to jsem ráda. že milostpán se ožení! Kdež pak by tu sám vydržel? Nebožtík milostpán, Bože, ten byl bručivý a divný! Není divu! Dvacet let tu žíti jako vdovec!“

Revírník zastavil stavidla její výmluvnosti, vpadnuv jí do řeči: „Dobře, dobře, děkuji Nany! Teď však ještě něco. Pozejtří přijde mládenec, uchystejte mu pokojík v prvním patře a dobře se oň postarejte, aby mu ničeho nechybělo. Ten mládenec tu zůstane; práce je více, sám na ni nestačím. Tak, a teď s Bohem, Nany! Pošlete mi Jogla k hajnému, budu tam na něj čekat.“

Revírník ubíral se k hajnému, by mu leccos nařídil. Nany tu stála hodnou chvíli, sama k sobě mluvila: „Můj ty Bože, ženit se bude! Dej mu Pánbůh všeho štěstí, takovému hodnému pánovi! Ale že mi to neřekl? Nu, on mnoho řečí nenadělá, už je takový. Mladou paní přivede! Jen ať se jí nestýská u nás! Je to tu divný život pro mladou paní a dle všeho ještě k tomu pro paní z města…“

Třetího dne přišel ohlášený mládenec; doprovázel ho člověk, nesoucí mu kufřík sotva větší, než jaký revírník s sebou vzal. Mladík jako květ, dvacet a málo let smálo se z růžových lící, z jasných očí. Co si as myslil, stanuv na prahu myslivny, odkud celé údolí přehledl až k šedému Luznému, na jehož rozrytou bělavou hlavu padaly paprsky odpoledního slunce? Nevím, ale soudím, že myšlénky jeho byly podobné jako moje, když jsem se poprvé v té odloučenosti ocitl: Svět obmezený, malý — ale svět pro sebe! Snad si také řekl: „Jsem nyní jedním z obyvatelů toho světa; po jaký čas jím budu? co mi uštědří? čeho se dožiju?“

Přivítala ho stará hospodyně; řeč její rozproudila se jako bystřiny po přívalu. Málo čemu asi porozuměl; poslala ho sem ústřední správa z Kornouz nebo z Lounska; co živ Šumavy neviděl. Přijel zprvu do Dlouhé Vsi, pak do Štubenbachu a odtud sem. Je mladý, ať vidí, ať zkusí!

Jedno se ho mile dotklo, tomu dobře rozuměl: Och, pan revírník jest hodný! Takového na širém světě není — učiněná vlídnost a dobrota — jako v ráji se tu bude míti…

Dále ovšem slyšel: „— ale sněhu, můj ty Bože, tu je sněhu tak!“ stará ukázala rukama nad hlavu, co jen dosíci mohla, a ještě povyskočila — ale to mu málo vadilo. Jsou tu jiní, vše přemáhají; proč by on mladý, silný a svěží neobstál?

Stará ho dovedla do jeho pokojíku. Malý, zděný, jen strop dřevěný, ale tak miloučký, teplounký; v kamnech praskal oheň. Nany mu ukazovala, kde co má uložiti, pomáhala mu při prázdnění kufru, obskakovala ho jako starostlivá matička syna, který se z vojny neb daleké cesty navrátil, vysvětlovala, vyptávala se, vše obšírně, bez konce, s takou výmluvností, že sám sotva mohl tu a tam prohoditi otázku. Když všecko do pořádku a na své místo přivedeno, vyšla Nany a na chvilku ho o samotě zůstavila. Sedl ke stolu na dřevěnou, bílou stoličku, podepřel hlavu o lokte; únava naň léhala, vykonalť dnes dosti dlouhou a namáhavou pouť. Ale v tom už tu zas byla Nany, nesouc mu oběd. Prostřela režný ubrousek, mísu plnou naložené hověziny v divoké omáčce, k tomu talíř s knedlíky.

Dal se do jídla. Polévka byla výborná, maso mu jaksi nejelo, zdálo se mu, že páchne; knedlík byl tvrdý, jako žulová skála.

Jakáž pomoc! Kde tu vzíti čerstvého masa? Nevídáno, přivykne; má mladý žaludek. Hospodyně jakoby čtla v jeho myšlénkách.

„Čerstvého masa u nás není, leda tu a tam kousek zvěřiny — dříve jí bývalo více… v létě vůbec je málokdy maso; neudrží se. Jí mladý pán koláče? vdolky? Ale mléka máme — jí ho mladý pán? a chleba s máslem… a ten šmarn, ten jest výtečný! Ale másla třeba dát hodně. Nu, což jest o to, o omastek není zle — sedm dojných krav! Vepři se krmí ssedlým mlékem — kam s ním? — Ale, to je potom z nich maso — křehounké, sladké jako mandle!“

Nany, pronášejíc otázky, nikdy na odpověď nečekala; příručí tedy nepotřeboval v jídle ustávati, a proud řeči staré ženy nijak mu nevadil. Kdo ví, jak dlouho by se byl rozléval, kdyby nebyly venku zavzněly zvonce dobytka z pastvy se vracejícího.

Dojedl. Nany sklidila zbytky a odešla omlouvajíc se, že povinnosti její jako hospodyně jí nedovolují delšího pobytu.

Mládenec unaven lehl si na starou pohovku, černým voskovaným plátnem potaženou. Teplé bydlo, únava, sytost mu přikouzlily na oči sen.

Probudil jej z něho po malé hodince hajný, který bez zaklepání hřmotným svým krokem vešel.

Mladík vyskočil, protřel si oči; už se šeřilo, ale protějším oknem vnikalo ještě tolik světla, že bylo lze rozeznati rozorané čelo hajného i nehybnou jeho tvář, hustým šedým vousem po valné části porostlou.

Oči obou se setkaly; pohled Vavruchův na mladíka nepříjemně působil, zrovna mráz ho obešel.

„Pan revírník poručil, abych se vám představil,“ pravil Vavruch, „a abych vás revírem provedl; jest veliký, uhlídáte.“

Slova ta pronesena byla jazykem německým; příručí tímže jazykem odvětil. Vavruch pozoroval, že mladík těžce, neohebně se vyjadřuje, i spustil česky, omlouvaje se, že pozapomněl, že je tu z mladých dob. Mládenec byl patrně rád, pocit osamotnění ho rázem opustil, i ten nepříjemný dojem pojednou zmizel.

Hovor nebyl dlouhý. „Dnes si odpočiňte, mladý pane,“ vece hajný, „zítra o svítání přijdu pro vás. Máte dobrou obuv?“

Mládenec ukázal na zaprášené své boty. Hajný hodil na ně okem, pousmál se poněkud útrpně a prohodil: „Tyhle? Za dvě neděle je po nich! Ani trávy nesnesou, neřku-li močálu. Podívejte se na moje.“ Rozžžal sirku, aby mladík lépe viděl. Boty jeho sahaly nad kolena, noha se v nich podobala noze slonově; zarudlou kůži pokrývala tlustá vrstva jakéhosi stydlého tuku, který ambrou nevoněl. Mladík se usmál, pomýšleje, co by as doma řekli, kdyby ho v také parádě viděli!

„Takové se dělají na Kvildě,“ prohodil Vavruch; i půjdeme tam spolu tyto dni, abyste si na ně dal vzít míru; bez takových se neobejdete; tolik služného nemáte, co by vás tu stála obuv, jako jest ta vaše.“

V tom měl, mimochodem řečeno, pravdu. Služné mládencovo, nehledíc ke stravě, k bytu a palivu, obnášelo osmdesát zlatých ročně na hotových a nějaký ten deputát, který se v Pürstlinku zdál, vzhledem k obtížím dopravy, dosti illusorním.

Hajný šel, sotva dav dobrou noc. Příručí ho slyšel, jak po dřevěných schodech hřmotně sestupoval. Sedl si a přemýšlel o nových poměrech svých. Obrazy divé lesní pustiny, skrze niž, opustiv Máder, se byl ubíral, řadou táhly jako v kukátku před zrakoma jeho. Šedé, mechem porostlé smrky, hrozná cesta plná černých vodotoků, samý kámen na ní i podle ní, a mech, nekonečný mech, tu zelený, tu hnědý, onde plavý i šedý, hluboký mech, který pod nohama se bořil, a z něhož voda tekla, když jej v hrsti stlačil. Prošel též opuštěnou osadou dřevařskou — příšerný obraz! Trámy se rozpadávaly, lesní rostliny i drobné stromky na nich hnaly do výše, a černě zely prázdné otvory dveřní i malá okénka. Hluboké ticho nad ním i vůkol něho; zahrčel tu a tam granátově rudý pramének vody, zakrákoral havran, zasípěl luňák v nedohledné výšce — to bylo všecko. Muž, který nesa kufřík jej doprovázel, tu a tam se dal do vypravování. Poslouchal proud jeho řeči, nerozuměl…

Slunce zapadlo za šedozelenými lesy, čirá tma se rozhostila. Vstal, přistoupil k oknu. Drobné mráčky táhly se po bezměsíčném nebi, a mezi nimi tu i tam modrá hvězdička se zableskla, zakmitala. Neurčitě, sotva rozeznatelny tkvěly na jižním obzoru obrysy Luzného. Otevřel okno; chladný, skoro mrazivý větřík zavál mu do tváře; unyle k němu zavzněly zvonce dobytka. Poslouchal skoro nábožně; v tom jiný zvuk mu do ucha zalehl: jakýsi výrostek, vyšed před jednu z drvařských chat, chtě bezpochyby uleviti citům v srdci se dmoucím, „zajodlovat“ si. Byl to divný hlahol, více sípavému vřesku nočního zvířete podobný nežli zpěvu. Mládenec zavřel opět okno. Poohledl se, bylo mu s podivením, že stará nepřichází. Kdyby mu aspoň přinesla lampu nebo svíčku; přec byla tak hovorná, v té tmě ho tu nechávala o samotě. Našel sirku v kapse, rozžžal, na hodinky se podíval. Půl osmé. Sebral se, vyšel ven, po schodech dolů hmatem cestu hledal. Ticho všude, dům jako vymřelý. Pamatoval se, že čeledník byl vpravo; našel dvéře, otevřel. Tma jako v pytli. Zavřel opět a stál na chodbě, škrtaje sirku za sirkou.

V tom otevřely se zadní dvéře naproti vchodu i objevila se Nany v klapajících nejšlích, lucernu v jedné, krajáč s mlékem v druhé ruce držíc.

„A můj zlatý mladý pán,“ propukla v obyčejný svůj řečnický proud, dobrotivě, v pravdě mateřsky na mladíka pohlížejíc, „samotna jsem ho nechala! Stýská se mu, není-li pravda?“

„Prosil bych vás o nějaké světlo…“

„Světlo?“ Podávala mu lucernu se zbytkem učazené lojové svíčky. „Tu je světlo! Já ostatně pánovi posvítím nahoru.“

„Děkuji; nahoře bych měl rád nějakou lampu nebo aspoň svíčku.“

„Lampu? svíčku? Lampa je tu, svícen také, dva, tři svícny, pěkné, skleněné, ale oleje není, ani svíčky; tohle je poslední zbytek. V těch stájích je práce! Napájela jsem telata; vepřům jsem ještě něco přilila. Ale svíčky teď není! S panem revírníkem sedáváme v čeledníku při louči a o osmé jdeme spat. Kdo pak by v létě pálil svíčku? V Mádru se dostanou, třeba pro ně poslat. Ale nás ani nenapadne, nač pak svíčku?“

Stará Nany patrně zrovna tak se divila, že mládenec pomýšlí na svíčku, jako tento, že by měl bez ní býti.

A Nany vedla svou: „Já jsem myslila, že mladý pán už dávno spí; vždyť taková cesta unavuje! Bože můj svatý, až ze Štubenbachu — to je dálka!“

Takto hovoříc svítila mu po schodech nahoru až ke dveřím jeho komůrky. Přála mu pak dobrou noc a odešla, zůstavivši ho samotna ve tmě. Svlekl se a ulehl, ale dlouhou dobu neusínal. Vše, co viděl, nové bylo; divný mu kynul život. Jakým se mu as ukáže jeho pán? Sedával prý s hospodyní při louči, pak chodil spát o osmé; lesní medvěd podle všeho. Jinak ani býti nemohlo. Odvykl lidem; jak by neodvykl? Společnosti nebylo mimo starou žvatlavou ženu a hajného. Divný člověk, ten hajný! Takového pohledu z oka mladík nikdy nevídal — marně přemítal, co z toho zraku mluvilo. Vzpomněl, jak bývalo na Lounsku. Společnosti v hostinci veselé; dychánky, věnečky, besedy. Šumná hudba zahrávala k tanci, bylo mu, jako by zvuky její k němu z dálky dolétaly. Bože ty můj, jak tam v pestrém víru kroužíval! Mančinka správcovic v jeho náručí dech ztrácela, a když dohrály zvuky, jaká to veselost zatrůnila na nachovém, mladém líčku, na hladkém, bílém čílku! Stisknutí teplé ručky, stříbrný smích z malých úst, čtveračivý pohled zpod černých brv a hedvábných řas. To bývaly časy!… Bylo mu teskno, smutno; sem tam na lůžku se povaloval; teprve po půlnoci pojal ho v náruč tuhý, bezesný spánek.

Sotva jitro se šeřilo, přišel ho zbudit hajný. Vyšli spolu ven do nekonečných lesů. Svěží proud silného horského vzduchu zahnal dřímotu i noční vzpomínky; prsa se vzdula, hlava vyjasnila. Valily se mlhy lehoučké v boji se sluncem; s každého stromu, s každého keře kapalo náramné vlhko; vysoká, bujná tráva, bohatou rosou potažená leskla se v mihavých barvách, a pavučiny, které v širokých tkaninách stonky trav i lístečky lesních kapradin k sobě poutaly, třpytily se jako stříbrné. Mokrem a bahnem se brodili, houštinami se drali, po drsném, kluzkým mechem potaženém kamení nesla je noha rychle kráčející. Mrtvé vládlo vůkol ticho — stromy nešuměly, nikde voda nehrčela, jen ob čas k nim dorážel zvuk zvonců pasoucího se stáda. Hajný celou cestu málo mluvil, tu a tam krátké, jednoslabičné vysvětlení podával. Kolem desáté přišli do úzkého údolíčka, kudy tekl potůček skrze černé, smutné klečiny. Na protějším břehu divný vypínal se les: všecka země pokryta práchnivějícími, spuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí; úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrsalý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem — jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil — černé tůně, temnorudé kaluže…

Hajný ukázal prstem: „Prales.“

Mládenec udiveně pohlížel. „Jak to vypadá tam dále?“ tázal se.

„Nevím, nebyl jsem tam ještě.“

„To už snad není náš revír?“

„Je, ale co tam? Kdo by tam chodil? Tam se se nekácí; tam jaktěživa lidská noha nevstoupila. Je tam šeredno.“

„Táhne se ten prales daleko?“

„Až k boudě Roklanské na sever! na západ daleko do Bavor, ani nevím, kde končí. V Bavořích jsou stromy mnohem vyšší, také více buků a javorů, u nás jim sníh nedá.“

Pojedli něco černého chleba s máslem, napili se samožitné, kterou hajný stále s sebou nosil. Pak na další obchůzku se vydali. Mladíku se zdálo, že do smrti se nevyzná v této chmurné poušti, kterou nevedla žádná cesta, jen tu a tam málo znatelná stezička, již dřevorubci vyšlapali.

Ke čtvrté hodině se vrátila; jak stanuli před hajnovnou, objevila se na náspu pod převislou stříškou dcerka hajného. Paprsky sluneční padaly na ni, zlatým světlem celou ji polily. Spadlý na týl visel černý šátek, jímž hnědé vlasy pokrývala; plná ňadra sotva kryla režná košilka; všecku pružnou, stepilou postavu na odiv stavila tmavomodrá, prostá, kratinká suknice, a pod ní bělaly se bosé nožky. Ramena měla obnažena až skoro k pažím; v jedné ruce držela jakous dřevěnou nádobu, druhou si zacláněla oči. Tak tu stála v chudičké úpravě, krasavice pustiny této jediná, růže vykvetlá v těchto černých, melancholických lesích. Ale jen chvilinku postála, sotva mužské uviděla, zakmitly se bílé nohy na šedých placatých kamenech náspu, a již zmizela v domě.

Mladík však přece ji uviděl, té krásy se tu nenadál. Kdyby hajný vedle zvyku svého nebyl hleděl do země, dojista by byl spozoroval jeho udivení; ale i když příručí se ho tázal, kdo ta dívka, nepozvedl očí a prostě, suše odvětil: „Katy, má dcera.“

Zabrán v myšlénky, došel mladík do myslivny. Na prahu uvítala ho hospodyně. „Nu, jak pak se líbilo mladému pánovi? Špatně, špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch — to je v kraji českém jinaká krása! Všecko pěkně rovno, všude pole, všude čisto — ráj je tam, učiněný ráj! Já tam jakživa nebyla, ale povídali mi, mnoho vypravovali.“

Bůh ví, co všecko napovídala o rajském kraji českém, než mládenci oběd přinesla. Tentokráte byla polévka kyselá, ale opět ono naložené maso a tvrdé knedlíky. Avšak horský vzduch tráví: mladík málo dbal té trochu příliš „divoké“ vůně, která dne předešlého ještě mu vadila: dnes mu vše výborně chutnalo.

Po obědě, nemaje co dělati, oddával se myšlénkám svým. Ta dívčice nešla mu z hlavy; řekl si, že je hezčí, nežli Mančinka správcovic. Kdo by si byl pomyslil! V mladickém svém zápalu děkoval osudu, že té dívce tu dal vyrůsti; bude míti on čím se baviti v prázdných svých chvílích. Jistě, bude se jí dvořiti — bude to žert! Proč by si té zábavy nedovolil? Vždyť je mlád, a ničeho tu není, naprosto ničeho.

Byl toho dne mnohem veselejší v novém světě; šel také dolů do čeledníku a hovořil s hospodyní, pokud se v přestávkách domácího a chlévního svého zaměstnání objevovala. Tázal se jí na hajného.

„Takhle dobrý člověk,“ pravila stařena, „ale na pytláky byl zlý! Několik jich zastřelil, člověk ani neví kolik. Je to přec hrozná věc, člověka připraviti o život! To bych já nemohla, mladý pane! Ale teď už nesmí, nynější pán jest hodný, má dobré srdce; ten by toho nestrpěl.“

Mladíkovi maně připadlo na mysl, co by tak Vavruch řekl a jak by se zachoval, kdyby se dopátral nějakých těch pletek s jeho strany s dcerou; podle všeho je prudký, odvážlivý člověk, který ničeho se neleká. Po čertech krásné je to děvče, pořád ji před sebou viděl v té tenké suknici… Povečeřel ještě něco a šel si před osmou ještě lehnout; spal tenkráte dobře až do svítání, kdy hajný opět pro něho přišel.

Opět obcházeli, tentokráte směrem jižním k Luznému a Marberku, na jehožto stráních pracovali dřevorubci. Přišli právě, když tito si vařili oběd. Visel černý kotel nad ohněm, v kotlu voda vřela; nasypali černé, žitné mouky a trochu soli; zavařili mouku do jisté houšťky, ustavičně dřevěnou měchačkou míchajíce; pak vodu slili a zbývající v kotlu hustou kaši silně omastili. „Šterc“ byl hotov; jedli jej z kotlu, přijídajíce z velkého krajáče ssedlého mléka. Příručí okusil, i chutnalo mu dobře, ale zdál se mu šterc přespříliš mastným. Řekl jim to; oni pak odvětili, že jinak býti nemůže, bez omastku že by se nenasytili a těžké, namáhavé práce své konati nemohli.

Hajný přehlédnuv dílo jejich, zle na ně toužil: „Bando líná,“ huboval, „tolik jen jste udělali? Čert aby vás vzal! — Aby pořade člověk jim byl v patách.“

Neomlouvali se, ba zpurně dost odpovídali. Hajný se obrátil, pažbou své ručnice dvakrát, třikrát o čerstvý pahejl udeřil: „Nu, jak myslíte! Budeme vidět, co řekne pán, až se vrátí.“

Mladík, jenž byl často vídal, jak se kácí v kraji, měl za to, že více vykonali, ažaž dost, hledě k obtížím půdy. Když s hajným poodešli, řekl mu to také.

„Já vím, já vím,“ zabručel on; „ale kdyby člověk ničeho jim nevytýkal, upadali by v lenost; ten lid třeba znáti. Ostatně oni se nepohněvají, třeba broukali.“

O něco dále hajný mládenci ukazoval cestu, kudy se v zimě na saních vlekou klády k vodě.

„Jak je to možno,“ tázal se příručí, „přes tyto balvany, v takové houštině?“

„Napadne tu sněhu na deset až patnáct stop,“ vece hajný, „jde to zcela dobře, však uhlídáte. Po houštinách a stromcích, jimiž nyní se dereme, památky není, to je všechno hluboko pod sněhem.

„A neproboří se voli?“

„Voli? Voli tahají saně dál dole, zde u nás tahají lidé, všichni ti drvaři a ještě více jich; ženy jejich s nimi.“

„A žádné neštěstí se nepřihodí?“

„Přihodí, nepřihodí; co pak jinde neštěstí se též nepřihodí? Kdo může za neštěstí? Ostatně, kde na saních klády a polena s vrchu dolů se svážejí, je to horší.“

Mladík by se byl rád hajného na podrobnosti vyptal, ale ten patrně dost se namluvil; nebylo lze z něho už vysoukati souvislé věty.

Došli domů; zase na prahu stála Katy, jako naschvál; už neutekla tak na kvap, ba zasmála se na mladíka, perlové zoubky ukazujíc; pak stáhla černý šátek do čela a pomalu odešla.

„Pane,“ řekl druhého jitra Vavruch příručímu, „nic na plat, musíte dnes do Kvildy dát si vzít míru na holeňové boty dle našeho způsobu. Vaše dlouho nepotrvají. Aby Kvildský švec si pospíšil, toho se nedočkáte; času mají tací chlapi vždy nazbyt. Zima se blíží, co nevidět může udeřiti, podzimní plískanice ještě dříve, a v takovém případě jste hotov, a to tím spíše, že v dřevácích chodit neumíte. Jděte ke Gustlovi; že jste myslivecký, Gustl uvidí, a že jste v Pürstlinku, tomu řekněte, to mu postačí, aby věděl, jak vám je má ušiti. Jen ať vám je udělá hodně velké, abyste do nich na nohy mohl ještě přicpati slámy. To je věc nezbytná.“

„Což vy se mnou nepůjdete?“

„Není možná, někdo v revíru zůstati musí — ti drvaři, bestie, ti by toho udělali!“

„Jak že, půjdu sám? Vždyť cesty neznám.“

„Sám nepůjdete ovšem, povede vás Katy — ta cestu dobře zná; desetkrát tam se mnou byla.“

Strom kdyby byl před ním rázem ze země vyrostl, mladík by se byl méně tomu podivil. Že do Kvildy jest přes pět hodin cesty, to už se mu řeklo, že celá tato cesta bez přestání hlubokými, úplně neobydlenými, liduprázdnými lesy vede, také už věděl. A tou cestou čili lépe tímto dlouhým bezcestím měl sám jíti s mladou hezkou dívčinou — a otec její to tak nařídil!

Neřekl slova, jen trochu ramenoma pokrčil. Vavruch se naň ani nepodíval. Odplivl, obrátil se a dlouhým krokem k obydlí svému naměřil; mladík za ním.

Na náspu čekala Katy úplně přistrojena. Hlavu jak obyčejně v černý šátek měla zahalenou; oděna byla v růžovou, bíle kvítkovanou kartonovou suknici, černou kazajku a stejnou zástěru, nožky vězely v tlustých, vlněných punčochách a — v mohutných dřevácích; kolem krku leskla se jí dvojitá šňůra velkých žlutých korálů. Mladík jí dal dobré jitro; ona velkýma černýma očima naň pohledla, přívětivě, nenucené, jako by o nic nešlo, jako by as na tebe, milý čtenáři, Pražská služka pohledla, jíž bys se otázal na schodech velkého činžáku po nějaké rodině v domě tom bydlící; sotva lehounký ruměnec přeletěl přes spanilou tvář.

„Na Vogelsteinskou nádržku,“ pravil hajný, „odtud lesem k Černému potoku (Vltavě)! Jen mi dej pozor, ať se nedostaneš v pravo do strání Černého Vrchu; z toho lesa sotva byste se ven dostali; samá propast a trhliny v skalních srázích. Vždyť víš. Zejména večer pozor! je to ošemetná cesta po tmě — do do šesti snadno jste nazpět, nezdržujte se marně.“

Romantická výprava! Sotva mladí lidé pět minut ušli, pojal je mlčenlivý les; ona šla napřed, on za ní úzkou stezičkou. Nelíbila se mu tak, jako když poprvé ji viděl v krátké suknici vysoko kasané. Kazajka dobře nepřiléhala, a na nohou hrubé dřeváky pohoršlivě klapaly, pružnosti chůze i držení těla nemálo vadíce, všecku illusi rušíce.

Začal hovor; prožluklá němčina, jak mu vadila! Chtěl být vtipným, selhalo mu; cítil, že říká nesmysly. Ona buď ano, buď ne odpovídala, čtveračivě po očku na něj se dívala, často ve hlasitý, nezřízený smích propukala, o němž věděl, že platí nikoliv vtipu, nýbrž osobě jeho. Zarazil ho nemálo ten smích, v duši ho pálil. Zamlčel se několikráte po takovém výbuchu její veselosti a beze slova šel pět, deset minut; potom mu to zase nedalo, spustil znova.

Jitro bylo překrásné; různobarvým, duhovým okrajem vroubily paprsky sluneční větvičky smrkové i listí bukové. Velebno, ticho vůkol jako ve chrámě; tu a tam zavolala rychle se opětujíc žluva, zatloukl datel na duté dřevo — ti, ti, c, c! zlatohlávek drobounký, to bylo vše — ale podle něho klap! klap! šeredné dřeváky na krásných nožkách, pravá profanace.

Došli k Vogelsteinské nádržce. Dřevěná chata, kterou dnes najdeš v této srdce svírající samotě podle černé vody, a která aspoň na mne činila dojem stánku Charonova u černých vln Styxu, tenkrát ještě nestála. Hladce, nehybně ve stínu smrků rozprostírala se temná tůň; bublinka nevyskočila, rybka se nevymrštila, ani dlouhonohý komár štíhlé tílko pod hladinu nenořil. Obešli s jedné strany mrtvou vodu i stanuli v plném močálu, v nějž černá tůň přechází. Zakrsalé smrčky vpravo i vlevo, dosti řídké, chumáče žlutavých travin tvrdých, kyselých, mezi nimi vlhkem prosáklá, bobtavá rašelina, jež dna nemá. Skrze toto pohyblivé bláto vedla jé úzká stezka ze samých naschvál položených, kluzkých klacků, hadovitě, v křivolakých oklikách se vinoucí. Mladík nechápal, jak dívčina v neohrabané své obuvi tudy jíti může, aniž jí noha sklouzne; jemu samému každou chvíli noha ujížděla, v půdu kolomazi podobnou hluboko se nořila. Jednou dokonce by byl upadl a v leknutí svém, aby se uchránil, objal oběma ramenoma štíhlé tělo průvodkyně své. Tato stanula, mžikem vyzula se s dřeváků, aby lépe nohama podepříti se mohla, a rukama pomáhajíc, vytáhla ho ze slizkého bahna. Tentokrát se nezasmála, oči její s výrazem v pravdě mateřským naň pohlížely.

Po čtvrthodině dostali se pak na pevnou půdu.

„Vy máte sílu, Katy, ani by člověk neřekl; a obratná jste jako kočka,“ řekl mladík; „bez vás bych snad byl zapadl do toho šeredného bahna.“

Dala se do srdečného smíchu, celá se prohýbala. „Proč mi pán vyká?“ děla, „jsem snad z města slečinka? Je to k smíchu, proč mi pán netyká?“

V tom tedy to vězelo! Že jí vykal, proto se mu smála. Nemohl se udržeti, chopil ji za tvrdou, upracovanou ruku, silně ji k sobě přitáhl. Vymkla se mu jako úhoř. „Pokoj!“ zasmála se; „nedá-li pán pokoje, ztratím se mu, a pak ať si najde cestu sám.“

Čertovo děvče! pomyslil si a jal se ji chlácholiti. Upokojila se velmi snadno, ba stala se mluvnější. Povídala mu o Kvildě, jak je tam hezky. Jemu se proti tomu Praha zdála maloměstskou. A což teprve Vimberk, kde za dětství svého jednou byla. Zlatý zámek, křišťálový hrad, to vše nic, pravé nic proti nádheře tamní. A jakou práci sobě dávala, aby jí porozuměl! Litovala, že podle písma mluvit neumí, ale kam že by byla chodila do školy!

Ptal se jí také, měla-li už milého. To jí bylo tak k smíchu, že se div nesvalila. „Ano, ano,“ zvolala, „milého! Volatého Petra, syna Jakuba drvaře! Ten vloni u nás obcházel, kroutil očima po mně a hekal a stenal, že to hrčelo jak pily Máderské!“ Nakazil ho smích její.

Dál a dál vedla je pouť. Táž liduprázdná pustina úplně. Šli měkkým mechem podle jakéhosi zarudlého potůčku, vpravo majíce nekonečný vysoký les, vlevo otevřenou bahnitou planinu, samou nízkou kleč, zakrsalé jívy, vysokou ostřici, ostružiny a tu a tam chumáč červených kvítků na dřevnatých lodyhách. Modré bylo nad nimi nebe, slunce pražilo, že pot na čele vyvstával. Hovořili o ledajakých věcech. Mladík povídal, jaký je v českém kraji les, jaká jsou města, také o Praze se zmínil. Divila se tak prostoduše, že z ní byla rozkoš.

„Aj, Katy,“ pravil mládenec, tentokráte jí tykaje, „tys roztomilé děvče, ty ani nevíš, jak tě mám rád.“

Pohledla naň velikým zářícím okem polo čtveračivě, polo vážně, přenechala mu ruku, kterou opět byl uchopil.

„Kdyby to byla pravda!“ řekla. „Takový pán sprostého děvčete nemiluje.“

„Nic ty si takového nemysli, mám tě rád, Katinko, tuze rád.“

„Kdyby pán mluvil pravdu,“ odtušila, „já věru bych ho měla ráda.“

Opět ji chtěl přivinouti k sobě, pocelovati; zas se mu vymkla:

„Nic takového, nic — ne, ne, to být nesmí!“

„Kdybych naléhal, jistě by se rozhněvala. Je tak přísná!“ myslil si mladík. Děvče stále před ním rychlým krokem. Klap! klap! cvakaly dřeváky na kameny a kořeny.

Došli k mladé Vltavě. Bahnitý břeh, smutnými černavými jívami vroubený. Několik set kroků sledovali tok vody zdlouhavě se plazící, z níž tu a tam šedý balvan vyčníval, odrážeje vlnky slabě šplouchající.

Pojednou stanula dívka: „Tu se přebrodíme,“ pravila, a již sedla na kámen, bez ostýchání punčochy si stahujíc. Mžikem byla hotova; pak pobízela svého průvodce, aby příkladu jejího následoval. Když otálel, nabídla se mu, že sama boty mu stáhne; on ovšem nepřipustil, sám si posloužil. Co byl zaujat prací tou, ona vysoko se vykasala; smočily se bílé nohy, zapadly do černé vody. Spěchal za ní. Plno kamení slizem potaženého bylo dno potoka; mládenec vrávoral jak opilý, každým krokem pádu se obávaje. Ona, došedši protějšího břehu, hlasitě se mu smála; než došel, byla již opět v punčochách, nohy opět vězely v nemotorných dřevácích.

Od té chvíle byli na dobré, schůdné pěšině, která za nedlouho přivedla je na silnici z Kvildy do Bučin; šli mlčky podle sebe, jedva tu a tam slovíčko padlo.

Dorazili do Kvildy kolem desáté hodiny. Mladík dal si ukázati chatu obuvníka, s nímž čeho třeba vyjednal; pak se odebral do hostince, kde Katy na něj čekala. Vyzval ji, aby k němu přisedla, s ním pojedla. Rozhodně zamítla pozvání, dokládajíc, že je sprosté děvče, jemuž nesluší s pánem za stůl zasedati. Když poobědvali, vydali se opět na zpáteční cestu. Lhal bych, kdybych řekl, že mladík dalekou cestou umdlen nebyl, ale také jest pravda, že se těšil přec zas na onu pouť tichou lesní pustinou po boku té dívčiny.

Šli nazpět opět jako tam. Nebudu líčiti cesty té, abych se neopakoval; povím jen tolik, že nastalo veliké vedro; smola na stromech jako by se pražila, všade ji bylo cítiti. Když došli k Vogelsteinské nádržce, šedé mraky ukazovaly se na západním obzoru, ve směru pouti jejich. Hrozivě, strašné vystupovaly — les, jako by tušil, co přijíti má, mlčky se choulil, zvuku nevydávaje. V dáli temně zarachotil hrom. Pobízeli se navzájem k urychlení chůze: bouřka v té samotě, komuž by děsnou se nezdála?

Černěji, hustěji mračna se kupila, silněji rachotil hrom; zašuměly časem větve, zasténaly vrcholy dřev, sklánějíce se pod nárazem větru, který zadul a zase ustal; skoro do běhu se dali.

Když doběhli do Pürstlinku, počaly padati velké kapky; hlučně narážely na šindelovou střechu hajnovny, rozbíjely se na třepetavý vodní prach o široké kameny náspu. Tak prudce udeřila nepohoda, že mladík do myslivny se nevrátil, anobrž v sednici u hajného zůstal, čekaje, až by se bouřka přehnala.

Katy na chvilku se ztratila do komůrky, mládence ve společnosti matčině zůstavujíc; ta o málo více hovořila než manžel její, ač mladého pána velice přívětivě přijala, k posečkání zvala. Když se po chvíli dcera ve své domácí úpravě vrátila, matka, která se křižovala při každém zablesknutí, pravila k ní: „Zaplať Pán Bůh, že jste tu aspoň vy! Co se s tátou děje, nevím — od rána se nevrátil. Kdyby vás byla bouře v lese stihla, co byste si byli počali, má ty Sedmibolestná!“

„To by toho bylo!“ odtušila Katy; „což neznám lesní boudu, čtvrt hodiny od Vogelsteinské nádržky vzdálenou? Tam bychom se byli uchýlili, třeba přes noc tam pobyli.“

„Na mou duši!“ vece matka, „máš pravdu, já nevzpomněla.“

Mladík cítil, jak mu krev do tváří skočila. Takhle mluvila matka — jaký to zde svět?!

Když stará na okamžik vyšla, obrátil se ke Katy, která položila před něho ohromný bochník samožitného chleba a kus vonného, žlutého másla: „Slyšíš, děvče, kdyby ta bouřka byla vypukla o hodinu dříve —“

Pohledla na něj usmívajíc se. Zdálo se mu, že z oka jejího vyšlehl zvláštní plamen — ale v tom se venku zablesklo, hrom zarachotil, jako když se prkna lámou, až okna zařinčela, země zaduněla. Dívka padla na kolena před svatými obrazy v koutě, třikrát znamením kříže se poznamenala, modlitbičku k nejčistší Panně odříkávala.

Venku zatím hůře a hůře živlové řádili. Mladík přistoupiv k oknu mlčky díval se na padající spousty vod; do velkých kapek míchaly se husté kroupy, které s rachotem narážely na kamení před domem i na stříšku stájů. Celá planina k jihu se otvírající, kde ji Luzný uzavírá, zahalila se v šedé roucho, a vichr pohrával padající srážkou, jakoby šlehal do záhybů obrovského pláště. Sháněl déšť i kroupy v chumáče, které tu jako smrště vírem kroužily, tam rozprášené řidly a řidly. Blesk za bleskem prorážel světlem svým šerou tmu, a rachocení hromu bez ustání mísilo se v jednotvárný tlukot padajících krup. Tma skoro noční rozložila se po velké světnici; jako duchové přecházely obě ženské, dušeným, neslyšným skoro krokem.

Pojednou dívka stanula vedle mládence, obličej její skoro ramene jeho se dotknul. Cítil její teplý dech na tváři, i dotknutí ruky její. Bylo mu, jako by všecka elektřina ve vzduchu nahromaděná, prošedši skrze tělo její, tímto dotknutím po všem jeho čivstvu se rozproudila. Uchopil se pravicí ruky její, pevně ji stiskl, levice objala pružný život; přivinul ji k sobě, celoval čelo, oči její. Nyní se nebránila, lehounce jen se chvěla celá postava, blaho zářilo z očí dlouhými řasami zastíněných, polo přivřených.

„Katynko, Katynko! jak tě miluji!“ zašeptal.

A ona tiše: „Jen je-li to pravda!“

Vešla matka; pustil ji, ona však se s místa nehnula, pořade hlavinku kloníc na rámě jeho, — až stará řekla: „Jdi pro vodu, Katy!“ Slova ta i jeho vyrušila, zastyděl se, sklopil oči, ani nepohlížel za odbíhající stepilou postavou.

Přistoupila k němu stará; myslil, že mu něco řekne vzhledem k situaci, v níž ho s dcerou překvapila. Ani slova; pravila pouze: „Bože, to jest strašná nepohoda! Kde jen vězí můj? Nu, dá Pán Bůh, že našel útulek. To je tu kříž u nás, mladý pane, notného zmoknutí člověk dbát nesmí — ba nesmí, och!“ Stará ještě několikráte zavzdychala, pak opět po své práci se ubírala.

Víc a více se přitmívalo; noční stíny družily se ke tmě bouřkou způsobené. Mládenec postával, posedal, myšlénkám svým se oddávaje… Zatím venku bouře ustávala; temněji zarachotil hrom, táhle, hluboce duněl mnohonásobnou ozvěnou, jak od lesů a strání okolních zvuky se odrážely, vítr se utišil, a pomalu, drobně padal déšť.

Příručí vstal, že půjde domů, pravil. Dívka vyšla za ním na široké náspí; usmívala se, podávajíc mu ruku. Chtěl ji opět k sobě přivinouti; vymkla se mu: „Ne, ne! pokoj!“ pravila skoro přísně a zmizela v temnotách síně.

Mladík pomalu se ubíral k myslivně. Hlava mu vířila, všecky žíly tepaly. „Což pak mi udělala, ta čertova holka?“ mluvil sám k sobě; „co pak jsem se zbláznil?…“

Potkal hajného; byl promoklý až na kůži, se střechy klobouku řinula se voda. „Chytilo mne to na Plattenhausenu,“ řekl; „zastavil jsem se u vás; stará Nany řekla, že jste se ještě nevrátil.“

„Právě jsme došli k vám,“ odtušil příručí, „když to začalo; čekal jsem u vás, až se to přežene.“

„To jste si pospíšili — ani jsem vás nečekal, myslil jsem, že vás to v lese chytilo. Dobrou noc! Zítra se můžete vyspat, do lesa nemůžeme; podívejte se, co je vody.“

Zamířil k svému domku, již se neohlédl. Mladík nyní teprve spozoroval prameny vod a bystřiny, které všude stékaly s návrší; z údolí doráželo sem šumění potoka, a šerem leskla se tam voda po lukách rozlitá.

Na prahu ho přivítala obvyklým způsobem hospodyně. Tu bylo řečí: jak se mu vedlo? jak té bouři unikl? jak se mu líbilo ve Kvildě, v rodném jejím místě? Odpovědi téměř nevyčkala, svou dále vedla. Hladila mu tváře, litovala chudinku — a pak o těch bouřkách v lese, jichž se dožila, dlouhé historie vypravovala, které konce nemajíce, jedny v druhých se tratily. Ze všeho toho proudu slov, drastickými posuňky provázených, mladík sotva čtvrtině porozuměl, a to jen dle posuňkův.

Usadil se v čeledníku, kam mu Nany přinesla večeři, tentokráte jakési kozí maso na kyselo. Ochutnal, nemohl je jísti. Nemálo se divila. Postavila před něho láhev piva; nalil si do sklenice: temnohnědý, zakalený mok beze stopy pěny; chutnal spáleným sladem.

„Bavorské jest to,“ vece Nany, „dobré bavorské! To je to jediné, co ti chlapi dobrého mají. Však ho také vypijou — pro pána, ti umějí chlastat! Já bývám na sv. Michala v Šenavě, ale to člověk divy vidí!“

Mladík učinil sobě o národu bavorském posudek po svém, slyše, že tento nápoj jest jediná krásná stránka při nich, tyto nasládlé patoky, které barvou podobaly se břečce, jež hajnému tekla zpod jeho zmoklého klobouku po obličeji a po bělavě prokvetlých vousech. Vypil však pivo přece; cítil, že ochlazuje rozbouřené jeho čivy; při tom naslouchal povídání stařeninu, které naň účinkovalo jako šplouchání potůčku. Ba když dopil, ještě o jednu láhev poprosil, ačkoli louč už dávno hořela, a osmá už před čtvrt hodinou odbila. Vyhověla s radostí jeho přání, jí však brzy potom vyschl proud řeči — v lenošce podle něho sedíc, spánkem překonána v sladkou dřímotu se pohroužila. Když dopil a vstal, i ona se probrala, posvítila mu loučí po schodech, přála mu dobrou noc a šla spat. On pak po zdejším způsobu po tmě se svlekl a uložil.

Málo té noci se vyspal, ač hajný nepřišel ho budit. Obraz té dívky neopouštěl ho; přes tu chvíli kráčel s ní pustým, mlčícím lesem, nebo s ní seděl na lavici za javorovým stolem v hajnovně, nebo hovořili na placatých kamenech náspu. To je bouřka! smál se jakýs lesní šotek — hle! bouda, bouda je tu! Vstupte přece, ať nezmoknete! A rarášek se smál, že nevstoupili do idylického útulku toho, patrně proto, že se ho styděli, nezvedeného posměváčka. — Teprve k ránu dostavilo se pevné, bezesné spaní, které jedině vzpruží — a když pozdě dosť z něho se probral, hučelo mu v hlavě jako po masopustních šibřinkách.

Venku šla přeháňka za přeháňkou, bíle se kouřily lesy, trhané mraky po nebi letěly; ob čas paprsek sluneční našel si cestu skrze šedé páry, ale brzo opět přemožen hustým šikem jejich, zůstavil jim vládu.

To jsou dni, kdy lehne na lidi nuda jako můra noční. Co počíti v dobách takových? Šedé páry jako závoj vše obestřou; ničeho neviděti; bezkonečné mokro brání procházce, a smutno všude, smutno, až se srdce svírá. Blankytu nebes na dlouho neuzříš, mrazivý, syrový vítr do tváře ti fouká; jednotvárně šumí vody; podíváš se na ně: temné jsou a kalné, ani oblázku nespatříš, jen špinavé bubliny, zarudlá bahnem slatin pěna víří před zrakem tvým. I ten zelený palouk mrtvou se přioděje barvou, podobnou zamodralé černi kleče. Zasteskne se ti v duši, zatoužíš po společnosti. Kde ji najdeš, hledáš-li ji jinde než u dřevorubců, jimž těžko rozumíš, kteří jsou zádumčivi a nesdílni jako příšerné lesy, kolébka jejich i rakev?…

Příručí byl zatím ještě dalek těchto chmurných myšlének; jím lomcovala nedočkavost, i osnoval jen plány, pod jakou záminkou by šel do hajnovny. Kdyby byl býval světa a lidí zkušený, byl by tam prostě šel, byl by se tam usadil, řka, že se nudou trápí, že pohovořit si přichází; a jistotně by byli věřili. Ale jeho cos trápilo jako zlé svědomí. „Já to děvče miluju, opravdu je miluju,“ mluvil sám k sobě; „jaktěživ také krásy jsem neviděl…“ Ale, kdyby tak spozorovali — kdyby tak hajný, jemu jakožto příručímu podřízený, přísně k němu promluvil: „Pane, co zamýšlíte s dítětem mým? Vzíti sobě dívku za manželku nemůžete; chcete si s ní jen zahrávat?“ — co by na to řekl?… A přec jej to tam mocně táhlo.

Chtěl něco čísti; tázal se hospodyně, a ta mu jakési knihy ukázala, staré kalendáře, dávno zastaralé knihy lesnické, plné prachu a pavučin, svazky starých novin. Přebíral se v tom haraburdí, tu a tam četl zvěst o nějaké vraždě, krádeži a jiné podobné události. Ale myšlénky jeho při četbě nedlely, bez ustání zabíhajíce pod onu nízkou šindelovou střechu, jejíž komín nedaleko kouřil. Vikýře střechy jako tajemné oči naň patřily, potutelně mrkaly. — S četbou to nešlo; kdyby tak bylo piva, třeba onoho nektaru bavorského, jímž včera žár srdce svého ulíval, jak by si zavdal! I na pálenou vzpomínal — marné sny! Hospodyni říci si netroufal; co by řekl pan revírník, jeho představený? Tolik je jisto, že bez piva tu nebude; řekne drvařům, ať žena některého se vypraví do Mádru pro třicet láhví. Třicet láhví! je to hodný náklad, uváží-li se, že v nůši na zádech přinésti se musí. A k tomu — hospodyně pravila, že vždycky láhvové na skladě nemají. Nebo do Bavor, do Šenavy?… Tam je ještě dále, přijde hezky draho ta brynda. No, hajný mu poví; co naplat, bez piva tu nebude, co by si počal?

Než, bude lépe, když se tam podívá odpoledne, k večeru, až se přitmí; co by dělal celý den, kdyby tam nyní zašel? — Zase se probíral ve starých knihách a novinách; když ho to omrzelo, šel dolů do čeledníku a poslouchal hovor staré Nany; provázel ji všude, i do stájů. Líným krokem míjela hodina za hodinou; konečně přišel oběd: pražená polévka a ohromná mísa lívanců. Jedl z dlouhé chvíle, až už nemohl; potom si šel lehnout a jakž takž si podřímal. Pořád před sebou viděl Katy, představoval si živě, jak nyní as po domě šuká, sledoval všecky její pohyby; tu se sehnula, tu se opět vzpřímila; díval se za ní, jak stoupala na půdu; očekával ji zrakem, jak po schodech se vracela, bílé nohy jedva stupňů se dotýkaly. Viděl, jak oko její plamenné na něm utkvělo, třešňová ústka na polo se pootevřela, bílé zuby se zableskly…

Vstal z lůžka, po sednici chodil pádným, rychlým krokem, až podlaha duněla. Přistoupil k oknu, zadíval se: pořád šedé mraky po nebi, bílé mlhy po slatinách vlevo, po močálech vpravo; tu a tam smrček z mlhy vystupoval s rozčechranou, na západní straně větrem otrhanou korunou. Jen kdyby už byl večer! Prožluklý čas, jenž se plížil jako želva!

Sešel opět dolů promluvit s hospodyní. Ptal se po panu revírníkovi; ta mu ho popsala, že zrovna viděl jeho fotografii; pak mu vypravovala o jeho předchůdci, který nejraději jedl kaši z prosa a ssedlým mlékem ji splakoval. Také prý před dvaceti lety se tu objevila nemoc, kterou vepřový dobytek šmahem hynul. To bylo pak zle v zimě: žádného uzeného vepřového masa, jen hovězí — a toho prý se člověk přejí, zvláště nemá-li zubů, jak ona!

Všem těm a jiným řečem a výkladům mladík naslouchal, jakoby jinak nemohlo býti. Konečně se mu zdálo, že by byl čas; šel tedy.

U hajného byla společnost, kterou už jsme u něho byli shledali; že však rodina večeřela, neseděli dřevorubci u stolu, nýbrž jeden podle druhého na lavici podél stěny. Mlčeli, kouřili, a aby nosy nezahálely, vandrovaly barevné lahvičky s brisilem^[1] z ruky do ruky.

Za stolem seděli hajný, manželka jeho, dvanáctiletý kluk a as pětileté děvčátko; pojídali jakési koláčky z černé režné mouky, kaší z černých jahod naplněné, jichž tu plná mísa stála, a splachovali tento suchý, tvrdý pokrm sladkým mlékem z rozložitého krajáče, do něhož všichni široké plechové lžíce stápěli. Když mládenec vstoupil, obrátily děti k němu umouněné své obličeje a přestaly jísti. Katy přisluhovala a zároveň po svém konejšila malé děcko, které se povalovalo v jakémsi hamáku, sestávajícím z kusu plátna, jehožto konce, v široké tkaničky prodloužené, upevněny byly na trámech stropu. Dítě to řvalo, až uši zaléhaly.

„Budeš mlčet, čertův fakane!“ — tať byla slova, jež mládenec zaslechl z krásných úst krásky své; pak ještě něco, co nelze dobře opakovati. Živá duše nevstala aniž pozdravila, když příchozí vstoupil; až když on sám dal dobrý večer, pokývli hlavou, líně, táhle, jakoby je to bolelo, pozdrav opakovali. Katy vyňala z hamáku křičící robě a ztratila se s ním do komůrky.

Příručí, česky mluvě, vysvětlil hajnému příčinu příchodu svého; ten nedada se v jídle másti, obrátil se na jednoho z drvařů:

„Francale, pan adjunkt chce pivo; ať mu tvá žena pro ně dojde zítra do Madru, třicet láhví!“

Oslovený Francal zamručel cosi, co nijak lidskému hlasu se nepodobalo, a věc s této strany byla odbyta.

„Co jí dám od cesty?“ tázal se mládenec hajného zase česky.

„Nic; panská práce — súčtuje se jí půl dne, třicet krejcarů. Neposadíte se?“

„Nechci vás vyrušovat, jste při večeři…“

To slovo patrně hajný jak živ neslyšel, udiven pozdvihl oči na mladíka; pak, obrátiv se k ženě, řekl:

„Ženo, přines hrnek smetany — že budete, viďte?“

Mladíka nebylo třeba dvakrát pobízeti; byl rád, že tu mohl zůstati, pojedl s nimi. Katy se také objevila a také přisedla, ale na krátko; po malé chvilce opět ona i matka šukaly a přecházely obvyklým způsobem po sednici a po domě. Hovor vázl; dřevorubci slova nepromluvili: nudno tu bylo jako v myslivně a venku.

Když večerní soumrak padl, mládenec vyčkav chvíle, když Katy sama ve průjezdě byla, vstal a dav dobrou noc, odcházel. Venku setkal se s dívkou. Usmála se naň, on uchopil ji za ruku: „K vůli tobě jsem přišel,“ řekl tiše, k sobě ji táhna. Tvář její zplanula.

„Později!…“ šeptala, zajíkajíc se. „Po deváté hodině všecko u nás spí…“

Stiskl jí ruku a odkvapil, jakoby za ním hořelo. Šero vůkol; z oblak nad ním drobounký padal déšť, chladě rozpálený jeho obličej — jakýsi výstražný hlas volal: „Nechoď! nechoď!“ — a jiný hlas, ironicky se chechtající, přizvukoval: „Koketa! koketa!“ —

Zdá se, že nezvítězily tyto hlasy káravé a výstražné, neboť po deváté hodině ubíral se mladík mračnou, černou nocí opět k hajnovně…

Ráno o půl páté přišel hajný ho zbudit, a s ním přišla žena dřevorubcova s velkou nůší na zádech; mladík dal jí peníze na pivo. „Hezky není, ale nic naplat,“ vece Vavruch, „musíme na Marberk přihlednout ku práci dřevorubců; dělají polena, třeba měřit. Oblecte se podle toho a nezapomeňte na měřítko.“

Po celou dobu, co výprava ta trvala, měl mládenec dosti času a příležitosti, aby přemítal o příčinách, které nutí obyvatelstvo nového jeho světa, aby kolem osmé chodilo léhat.

Když se vrátil utrmácen, do kosti promoklý, bylo tu pivo a krom piva lístek jeho chefa, ohlašující, že přicházeti bude rozličný nábytek, aby vše prozatím v neobývaném pokojíku se uložilo, jen postele aby se v ložnici postavily a upravily; peřiny, žíněnky, podušky atd., vše v bednách složeno, již prý jsou též na cestě. On, revírník, že s chotí svou na druhý týden přijede, že se těší na svého pomocníka, že bohdá dobře spolu vařiti budou.

Druhého dne vskutku rozléhalo se práskání bičů, a stanuly před myslivnou tři povozy; zapřažení voli potem i krví byli potřísněni.

---

1. Brisil, vlastně brasil, šňupavý tabák z Bavor pašovaný.