Ze světa lesních samot/VIII.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 146–166. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Večer červnový. Vzduch silně se ochladil po značném vedru, ač jasno bylo a slunce pořád ještě na nebi plálo, jako by rozloučiti se nemohlo se Špicberkem, přes jehož ostré, hrotu se podobající témě paprsky jeho se rozlily, tak že vrch zaplápolal, jako by podzemní sopečná výheň z něho šlehala. Stromy podle cesty vedoucí do Mádru v černý zahalily ji stín, a kam jen stín ten dosáhl, země jako by ledový chlad dýchala. Žádný kvítek, ani sebe menší a skromnější, nevroubil cesty té, jen vysoká lesní tráva, vřes, mech a černé jahodiny. Kde blíž Pürstlinské myslivny ona cesta z lesa vystupuje, otvíral se pohled na Luzný; západní svahy jeho rozčeřovalo večerní slunko, zlatem polivši temnou čerň smrků i jasnou zeleň vtroušených do nich buků a javorů; na severních, k Pürstlinku obrácených stráních všude se bělal ještě sníh.

Dva mužové setkali se na místě, odkud rozhled na velebnou tu horu se otvíral a kde strmá pěšinka od cesty směrem k myslivně odbočovala. Jednoho známe: Karla Svijanského. Druhý byl dle obleku též myslivecký příručí, ač byl značně starší. Prostřední postava, bledý, trochu naduřelý obličej, řídkým plavým vousem vroubený, z jehož rámce vystupoval silný, tupý nos, jako rubín se lesknoucí. Z malých, jasně modrých oček, které nepokojně sem tam těkaly pod nabubřelými, bezřasými víčky, smál se jakýs šibeniční humor. Ošumělý, všecek blátem pokálený šedý, zeleně vyložený oblek nesvědčil o zvláště pedantické povaze vlastníkově.

Svijanský vida, že muž tento, s nímž ještě nikdy se nebyl setkal, k němu se béře, zastavil se. Muž bez okolků ho oslovil.

„To jste vy bez pochyby ten podivínský samotář, který se tu skoro před rokem ulebedil, aniž se mu vidělo ohlednouti se po svých kamarádech. Že jste Svijanský, co?… Servus!“

Podal poněkud zaraženému svou pravici, ani odpovědi nečekaje; sňal trochu klobouk na čtyři facky, jehož stuhy a roztřepané šňůry a třapce ve všech barvách hrály; i objevilo se lysé čelo a pořádná pleš, řídkým, kraťounce přistřiženým vlasem vroubené.

„Představuji se vám, kollego,“ pokračoval v řeči své; „jsem Kozma Bártovec, příručí z Hutí Filipových, váš pokorný sluha.“

„Těší mě. —“

„Dobře, dobře… ale pochybuji. Kdybyste té touhy po mně polovici, ba co dím, stý díl měl, jako já po vás, dávno bychom se byli sešli. Nu, nepřišel jste ke mně, ani do společného našeho dostaveníčka do Mádru, ke třem slukám — i řekl jsem sobě: Kozmo, podíváš se na něj a přesvědčíš se, zda kouše; snad se nepohněvá, oslovím-li ho; a pohněvá-li se, jakáž pomoc!“

Dobrácký tón, jímž slova ta pronesena byla, jakási nelíčená prostodušnost, která z celého zjevu tohoto človíčka zírala, při vší jeho ošumělosti a zanedbanosti, zamlouvaly se Svijanskému. Potřásl podávanou mu pravicí a trochu rozpačitě řekl: „Víte, člověk se odtud hnouti nemůže; v zimě jsme byli zasněženi, a teď plno díla; člověk odvykne — však přijdu…“

„Třesky plesky,“ odvětil nový jeho známý, „však my víme, proč jste nepřišel. Máme také svou policii a jsme o všem zpraveni. Předně tedy jste nepřišel, protože váš starý, který — mimochodem řečeno — zosobnělou sdílností nazývati se nemůže, protože tedy váš starý se nehýbá s místa, což venkoncem pochopuji, jelikož se oženil, a z líbánek vytrhnouti se nemůže; za druhé pak, protože i vy jste se zabral do jakéhos druhu líbánek, jichž vám zdejší obecenstvo trochu závidí, abych pravdu řekl, neboť hajných Baby nebo Katy nebo Nany — což já se starám, jak se ta kůstka jmenuje! — je po čertech hezké děvče, ha, ha!“

„Prosím vás, jak vy víte —?“

„Už jsem vám pověděl: policie lesní, úřad po výtce pozorující, jako ve velkých městech. My také víme, že umíte hezky zpívat. Nač zakopáváte hřivnu svou, moha se státi užitečným členem naší společnosti? Co jsou nám platná dueta, která zpíváte s vaší jemnostpaní?… Nám jimi neprospíváte a sebe v nebezpečenství uvádíte — to přec sám víte, jak taková dueta končívají. Z toho plyne, abyste chodil mezi nás; nám se zavděčíte, ježto z nás žádný zpívat neumí, leda pilař, jehož hlas obsahuje pět not — ce, de, e, ef, je — a ty pořád plete; při tom hlas jeho se chvěje jako rozbité resonanční prkýnko jeho výroby. Ale my mu namlouváme, že by měl vstoupiti do operní společnosti. On tomu věří, to je vám krejcarová komedie! My takto také každý své umíme; já umím tokat jako tetřev a štěkat jako pes, respicient bučí jako kráva, kollega Novák z Mádru nápodobí vřesk žab, jeden strážník rochá a kvílí jako podsvinče, a jiný je tam, který kokrhá. To vše dá kvintet k popraskání; starý Biennert bývá naladěn a očarován takovou produkcí do té míry, že platí piva, co se vypije. K tomu tance, muziky — nám smutno není! Kluci z Hutí Filipových, banda zlodějská, kteří v létě kradou stromy a v zimě polena, sestavili foukací kvartet, a ten nám zatroubí do skoku.“

Mluvčí ustal trochu, aby viděl účinek své dlouhé řeči; Svijanskému bylo, jako by slyšel polo zapomenuté bajky.

„Vidíte tedy,“ pokračoval Bártovec, „že se nudit nebudete. Zítra je bál; troufám, že se světu ukážete. Mohl byste přivésti také svou znejmilejší. Nu, přijdete?“

„Přijdu.“

„Dobrá! ohlásím vás. Do té doby mějte se tu dobře! Já teď půjdu zase domů; netoužím po shledání s vaším starým; ten mě miluje jako oheň vodu. Inu, nejsme z jednoho pole jahody. S Bohem!“

Stiskli si pravice, objevilo se zase na mžik lysé čelo pod ošumělým kloboukem, pak se rozešli. —

„Tedy do Mádru zítra?“ tázal se při večeři revírník, s nímž Svijanský mluvil o svém setkání s Bártovcem. „Dobře tak. Proč byste se nebavil? Však je tam poznáte všecky.“

„Ráčíte Bártovce znáti, pane revírníku?“ tázal se mladík.

„Kdo by ho neznal? Povedená kopa; umí bavit celou společnost; ale to je také jediná věc, kterou umí! co se ostatní jeho způsobilosti týče, je s ním běda; pochybuji, že rozezná smrček od buku.“

Revírník se zamyslil; po drahné chvíli dodal: „Že nejsem pomluvačem, snad nepotřebuji dokazovat. Povím-li vám něco, děje se to, abyste poměry u nás poznal. Je to k zoufání; je tu na příklad revírník z Hutí Filipových, nevím, zda jste ho viděl. Dobrý člověk, ten Heindler, ale ubožák. Oženil se tak po zdejším způsobu; má hloupou, surovou ženu na krku a s ní deset dětí; rozumí se, že paní fořtka půl vídeňského věnem neměla. Jaké mu z toho pošly nesnáze, snadno pochopíte, nesnáze tím větší, že dva hochy dal do města na studie. Měl z toho samý dluh a samou psotu, vážnosti málo, raději nemluvit… Právě bylo nejhůře, když se k němu dostal Bártovec za příručího. Heindler ovšem záhy seznal, že podřízený jeho sice dovede nápodobiti štěkot všech plemen psích, ale jinak že nic do něho není; i počal přemýšleti, jak by se ho zbavil. V tom však se stalo, že Bártovec zdědil po jakés tetě pět tisíc. Co jsou peníze takovému lehkomyslnému větroplachovi! Že však při všem je dobrák a viděl tíseň svého představeného, nabídl se, že mu půjčí peníze. Heindler, se všech stran hrdlován a tlačen, po nějakém váhání přijal nabídnutí, a Bártovec mu půjčil asi dva tisíce; s ostatními třemi byl za rok hotov; jak toho dokázal v té naší odloučenosti, to Bůh sám ví. Rozumí se, že teď krejcaru nemá, a chef jeho není s to, aby mu dluh splatil. Chefa ovšem nijak netísní, ale žijí teď pospolu, jako by byli kopulováni. Bártovec dělá, co chce, třeba týden se doma neukáže, pije jako díra, obchází všecky hospody, kde která, a chef musí mlčeti, ba prosí mne a ostatní revírníky, kteří o všem vědí, abychom ničeho neříkali ani panu nadlesnímu ve Stubenbachu, ani panu lesmistrovi v Dlouhé Vsi. K tomu měl po delší dobu strach, aby dareba Bártovec si nezačal známost s nejstarší jeho dcerou, dosti hezkou holčinou; myslím, že mu balvan spadl se srdce, když Bártovec lásku svou jinam zanesl.“

Svijanský poslouchal udiven, téměř ustrnut. Hloupou, surovou ženu, bez krejcaru věna! Bylo mu, jako by slyšel ortel svůj.

„Toť jsou strašné poměry!“ zvolala mladá paní.

„Vy však, pane Svijanský,“ pokračoval revírník, „nedbejte toho a jděte na zábavu do Mádru; zasmějete se, zadovádíte si, a zábavy mladíka při svěží mysli udržují; ledačemu se tam naučíte.“

Druhého dne večer ubíral se Svijanský do Mádru. Nebylo hezky; přehnala se bouřka, v dáli temně rachotil hrom. Nebe bylo pokryto šedými mraky, které tu a tam se trhaly, tak že paprsky sluneční na zem dopadly. Na východě, nad Moorkopfem objevila se duha. Ale jiné mraky se přihnaly, větrem hnány, temné stíny úprkem uháněly přes zelené lesy, rychle se šinuly vzhůru po stráních a svazích. Chladný vítr vál, setřásaje lijavec s větví stromů. Podle cesty kvetl vřes i jahodí, ale žádná vůně nedýchala lesem; mokro všude a trouchel.

U tří sluk bylo hlučno. Vody dvou silných potoků hučely, ale šum jejich přehlušovala veselá hudba, trouby vřeštěly, klarinet pískal. Cupity, cupity, trojtaktovkou. Plný ples, ač bylo sotva sedm hodin a světlo jako v poledne.

Mládenec, trochu promoklý, ubíral se po kamenných stupních na vysoký násep; vpravo od něho, na protějším břehu velkého Müllnerského potoka, tiše stály pily; bylo patrně již po práci. Dřevěný, jednopatrový dům, podle něhož kráčel, celý se chvěl pod dupotem tančících. Okna přízemí byla pootevřena, pára z nich se valící srážela se v chladném vzduchu v bělavý, k zemi padající dým.

„Zavři okno, zatrolený osle!“ zařval zevnitř jakýs hrubý hlas; „chceš, abychom zmrzli?“

Mladík vstoupil do sálu na levo. Pološero, hustý dým, puch, vřava, cupot, výskání. Hlav téměř viděti nebylo, za to kroužící nohy, černé boty mužských, bílé punčochy ženských, blýskající se zpod černých, růžových, fialových sukní.

Svijanský stanul ve dveřích všecek zaražen. Vídal dost selských muzik v českém kraji, ale takové to tam nebylo.

Jakýs tanečník pustil uprostřed kola tanečnici svou, tlustou, červenou ženštinu, tvarů almarových, a přiskočil k němu. Klobouk měl v týle, stěží Svijanský rozeznal skřivené péro tetřívčí; kabátu na sobě neměl, utíral si levým rukávem košile pot s čela.

„Halou, tu jste!“ zvolal; „nu, dobrá, vítám vás!“ A chopil ho za ruku. Svijanský nyní teprve poznal svého kollegu Bártovce.

Tlustá ženština v kole ještě stála, nedbajíc příboje do ní vrážejících párů.

„Pojďte, pojďte!“ vece Bártovec, ukazuje na jakés otevřené dvéře vpravo; „tam máme svůj zvláštní pokojík. Viďte, je tu veselo? To už ve čtyři hodiny počalo. Pozdě přicházíte; nu, nic nedělá! Později bude ještě veseleji, až se to spije. Ty ženské když se nachmelí, to je vám podívaná. A propos, a jak? Kde je vaše znejmilejší?“

Svijanský trochu se zapýřil. „Nechtěla jíti,“ vymlouval se. V hrdlo lhal: ani jí neřekl; byl by se studem propadl, kdyby se byl s ní u veřejnosti měl ukázati, a přece k tomu přiznati se nechtěl.

„Nu, to by mi má měla udělat,“ pravil Bártovec; „to bych se na to podíval. Řeknu-li: půjde se! — tož se jde. Pánem jsem já. To si dáte, jako Neubrunnský lesník, pitomý sukénkář, který nesmí mezi nás, žena nedá, ač se ubožák třese po společnosti!“

Prodrali se zatím vřavou tančících, a Svijanský spatřil se i s průvodčím svým v malém kumbálku, kde kolem zeleně natřeného stolu sedělo šest pánů.

„Tuhle vám ho vedu, kamarádi!“ křičel Bártovec. „Podívejte se naň, jak vypadá Pürstlinský pan příručí.“ Šest pravic se k němu napřáhlo; česky i německy ho vítali. „Tohle je pan respicient,“ představoval Bártovec, „náš slavný předseda. Odbyl si šest gymnasiálních tříd a mluví latinsky, jako když bičem mrská. Possumus, co, stará vojno?“

Přibatolila se tlustá, strašně se potící postava v ošumělém munduru. Fialová okurka zářila v prostřed kulatého obličeje; široká ústa zastiňovaly husté, rozježené kníry, silně do šediva přecházející. „Ano, ano, pane příručí,“ znělo to šeplavě z kolozubých dutin retních, „respicient Kacafárek, s vaším dovolením, pane příručí; umíte latinsky? O et de Latio, o et de gente Sabina, rozumíte?“

„Žel Bohu, jsem realista…“

„Nu, až potom si to povíte,“ vmísil se Bártovec, představuje dále; „tohle je pan naddozorce Petr Zamrzlý, víte, zamrzlý od té doby, co zastřelil toho pašeráka v Kaltstaudnách, co?“

„Těší mě,“ děl vážně bledý, vysoký muž; studená ruka dotkla se pravice mladíkovy, že se div nezatřásl.

„Tuhle je pan Stübichen, poctivý Sasík, účetní pana Biennerta,“ představoval dále německy Bártovec.

Mužisko drobné, bodrého vzezření, vzpružilo se jako loutka a s velikou srdečností vítalo nového hostě. „Frait mich sähr, jaaa sähr!“ opakovalo bez ustání, zpívajíc při tom pravé hymny na oslavu Bártovcovu. Ten však prohodil po svém česky: „Němec jako poleno; to vám máte švandu, dělá, jako by česky rozuměl.“

„Oh, neračte se na mne ohlížeti,“ vece zdvořilý Sasík širokou svou němčinou, „rozumím všemu…“

„Houby!“ zavrčel Bártovec, a respicient se chechtal, až mu dech docházel.

„Tak tedy dál,“ pokračoval Bártovec. „Hleďte pana Haberbichla, Šumavského rodiče, finančního dozorce, téhož pána, který proslul ve vydání a vyluzování zvuků selecích.“

Hranatý jakýs Němec, jehož finančnická uniforma zajisté nemálo tísnila, podal Svijanskému červenou medvědí tlapě se podobající ruku, mumlaje při tom nesrozumitelná slova. „Ukrutný mezek!“ šeptal Svijanskému do ucha Bártovec.

Zbývaly ještě dva typy. Jeden z nich byl Máderský příručí Novák, učesaný, pihovatý, hloupě vypadající mladíček, o němž Bártovec tvrdil, že má ukrutné štěstí u ženských, že je pravý lesní Don Juan. Pořád se usmíval, přičesával a nehty sobě čistil; mezery v této dvojnásobné práci vzešlé vyplňoval hlazením zarudlých knírků. Mluviti ho nebylo slyšet, ale kdykoli se objevila ženština, třeba padesátiletá hospodská, která následkem hypertrofie jistých krčních žláz dýchala jako lokomotiva, obracel k ní unylé své pohledy, v nichž plála toužebná něha a romantická láska ke vší ženskosti.

Druhý typ byl rovněž myslivecký příručí, ale z obvodu lesů Kašperskohorských, z Antiglu nebo z Nového domu, tři hodiny odsud. Byl to ohyzdný chlapík, zrzavý, až to křičelo, ale vedl velké slovo. „Ten chlap má peníze,“ šeptal Bártovec; „deset neděl skrblí a potom najednou praskne stovka.“ Respicient ho miloval velice, proto že odbyv čtyři třídy gymnasiální, rozuměl latinským jeho vtipům.

Svijanský usedl k té společnosti. Vzduch tu byl hrozný, pivo děsné, ale žaludek jeho v Pürstlinku vší rozmazlenosti pozbyl. Řeči vedly se všelijaké.

„Jak bude Kašákovi?“ pravil respicient; „poslal jsem ho na Fallbaum; tam teď celá ta banda přechází s prachem a brisilem. Tomu se bude stýskat po pivě! Kdyby tak ňákého dostal —“

„Piva?“ tázal se Bártovec

„Ba piva, z Weitfällského močálu — pašeráka, myslím. Onehdy tu byl inspektor ze Sušice, ten nám dal! ‚U vás pořád nic, líná břicha!‘ povídal; ‚co pak děláte? Kam člověk přijde, podávají mu brisil, a Horští střílejí skály bavorským prachem.‘ Chyť si je, ty tlučhubo! myslil jsem si, však uhlídáš.“

„Nic si z toho nedělejte,“ vmísil se do řeči Bártovec, „u nás kradou celé povozy dříví, a kde která škatulka na sirky, z našeho pochází lesa.“

„Na Neubrunnsku postřelili pytláci včera příručího, to jste přece slyšeli?“ pravil krásný Novák.

„Jakže, Waltra?“

„Nu ano, Waltra.“

„Není možná,“ ozval se Haberbichl, „já ho včera ráno viděl, když jsem patroloval.“

„S vaším dovolením ho postřelili večer,“ odtušil Novák.

„Nu, jen když žije,“ vece Bártovec; „a kdyby nežil, také by nebylo škoda. To je takový hlupák, že tomu hloupému revírníkovi chová jeho umouněné děti. Pojďme si skočit.“

Vzal Svijanského pod paždí, a šli, dva tři jich následovali. „Hle má žena!“ pravil Bártovec. Táže ohromná almara, kterou spatřil Svijanský při svém vstoupení. Široký, červený obličej, v jehožto naduřelých tvářích malinký nůsek téměř se ztrácel.

„Jděte s ní tančit,“ křičel Bártovec tak silně, že klarinetista se lekl a přišel z taktu. Svijanský šel mechanicky; zasmála se naň něžně a milostně, žluté, křivé zuby ukazujíc.

Šel do kola, po prvé od té doby, co v Lounech si zaplesal ve vířivém reji s Mančinkou správcovic. Jak jinak tehdy bývalo, jaký rozdíl! Mocná jeho tanečnice sama ho řídila… skoro tma už vůkol… la, lé, a, la lá… čertův klarinet, jak falešně pískal! Třesk a dusot kolem něho, až v hlavě vířilo… dál, dál… takový je ten život, chtěl bys se zastaviti, nemůžeš…

Podle něho Sasík vyskakoval jako pružina; na okamžik jen ho viděl, potom mu zmizel u víru lítajících sukní.

„Už ho nech, Hildegardo!“ zvolal pojednou přiskočiv k nim Bártovec.

Pustila ho, zubíc se přívětivě. Stanuli v jednom koutě blíž hudebníků.

„Hildegarda se jmenuje?“ tázal se udiven Svijanský svého cicerona.

„Nu ano, Hildegarda. Tamhle to nemehlo se zove Rosamunda,“ pravil Bártovec chechtaje se a ukazuje na jinou podobnou krásku. „Tenť jest způsob věhlasných obyvatelů Hutí Filipových; těm svým rachnám dávají jména jako v německých románech, samá Isabella, Isaura, Adelhaida, Walpurga a co čert ví — potom to neumějí vysloviti a spotvoří ta jména až běda.“ Na to pokynul své „ženě“ a vedl ji do kumbálku, kde jí dal napít.

Svijanský se zasmál z té duše. Jsa už v proudu, tančil o vše pryč. Když pak rozžali čtyři olejové lampy, viděl aspoň líce kroužících kolem sebe tanečnic; byly všelijaké, hezké i ošklivé. „Proč pak pan příručí nepřivedl hajných Katy?“ tázalo se ho při tanci jakés černooké, čtveračivě do světa hledící děvče. Zarazila ho nemálo ta otázka; poprvé to děvče viděl, a ono vědělo —!

Strašně horko, dým, pára — jedva bylo lze dýchati. V ‚extra‘ pokojíku se bavili. Naddozorce Zamrzlý byl jediný, jehož slyšeti nebylo; za to pil, že kolem deváté oči jeho v sloup se obracely.

Bártovec přistoupil opět ke Svijanskému, vzal ho pod ramenem a procházel se s ním po sále. „Hnedle uvidíte,“ pravil; „respicient má dnes naměřeno na Horského zrzouna, proto že cítí u něho peníze; dá se s ním do karet a do půl noci ulehčí mu o 25 zlatých; tlustý Němec se už těší! Bestie, ten respicient! Propije menaži a potom se hojí na svých podřízených; je však dobrák. Ob čas obtáhne zrzouna nebo Schätzenwaldského revírníka, který dnes tu není, protože prodává dříví, a když je obtáhne, přilepší mužstvu na stravě, a s mužstvem se raduje tamhle ta ctná osoba.“ Bártovec ukázal na ženštinu poněkud vychrtle vypadající, která, majíc několik městských cárů na sobě, od ostatní ženské společnosti zjevem svým se lišila.

„Kdo je ta dáma?“

„Hospodyně, kuchařka, možná také žena slavné finanční stráže tohoto obvodu; je vzdělaná, byla ve Vídni.“ Bártovec tiskna k sobě rameno svého kollegy, přímo k ní zaměřil:

„Jak se máte, slečno?“ oslovil ji.

„Bože, pane Bártovče, jakž bych se měla mezi tímto surovým národem? Špatně, bídně se mám. Ve Vídni bylo jinak.“

„Ano, jinak tam bylo, slečno. Psal vám hrabě Adlerstein, slečno?“

„Už dávno nepsal, pane příručí. Obávám se, že stůně. Vždy říkával: ‚Slečno, uvidíte, že dlouho živ nebudu.‘ Ale pozlačovač z Ratzensteigu, Mollardgasse, mi psal —“

„Ten, jenž nosil v neděli bílou vestu a modré spodky?“

„Prosím, bílé spodky a modrou vestu, k tomu havanna-hnědý kabát, cylindr a lakovaná pérka, nad míru fein člověk. Píše mi, abych konečně přijela, že na mne nemůže zapomenouti.“

„Nu, a pojedete slečno?“

„Jakž bych mohla? Co by si tu počal pan respicient? Kdo by pánům strojil a hospodařil? Je to osud!“

„Slečno, vy máte zlaté srdce. Vědomost vám ostatně dávám, že hnedle pan respicient se dá do hry se zrzounem; zítra nebude kyselá polévka.“

Nozdry ctihodné dámy, jejížto tahy dávno se sebe střásly pel mládí, právě tak jako s nich řinoucí se pot splachoval jakousi moučku, při slovech těchto v šíř se roztahovaly, jako by větřily blížící se lahůdky; nemohla odolati, šla se podívat, co dělá pan respicient. Ten právě míchal karty a házel kolem sebe latinskými verši a průpovídkami; i rozložilo se sladké blaženství po lících krasavice a zatrůnilo na jejím strakatém čele.

„Tančíte, slečno?“ tázal se Bártovec, ač dobře věděl, že dřevěné nohy její do plesu se nehodí.

„Nikoli, vzácný pane, nekřepčím s takovými surovci.“

„Ale se mnou?“

„Račte odpustiti, nemohla bych pak dáti košíkem těmto hulvátům.“

Slečna vůbec pilně toho dbala, aby vždy podle písma a co možná vznešeně se vyjadřovala.

„Dovoluji si představiti vám, slečno, svého kollegu Svijanského,“ pokračoval neúmorný Bártovec.

„Jsem unesena touto známostí,“ vece slečna, nejméně desetkrát se uklánějíc, „a zároveň lituji, že jest mi viděti novou oběť těchto děsných končin, kde všeliká vzdělanost a ušlechtilost přestává. Ach, ve Vídni je jinak!“ A roztoužené její hledy nořily se do dáli, která v okamžiku tom ovšem ohraničena byla zjevem široké Hildegardy, která právě přistoupila a pravila: „Kozmo, mně se chce jíst; zaplať mi kyselé maso.“

Blížila se jedenáctá. Pekelná vřava vůkol, hluk i řev. Dva páni dřevaři se nepohodli; stáli proti sobě jako rozdráždění lvi. „Zloději! zloději!“ sípěl jeden — „Řekni to ještě jednou,“ řval druhý, „a udělám z tebe placku!“ — „Pojď! pojď!“ — Jiné hlasy do toho: „Pokoj! vyhoďte je oba, neomalence!“ V tom jeden mrštil sklenicí; druhý se uhnul, a sklenice zachytila se v sukních jedné dámy, která se dala do hrozného křiku, do něhož vpadly všecky přítomné ženštiny; byl z toho vřesk, až tuk v kostech tuhl. Objevila se ve dveřích hranatá postava finančního strážníka Haberbichla. „Kdo to hodil sklenicí?“ tázal se, zlostí všecek se třesa. „Ten, ten!“ volalo dvacet hlasů. I skočil Haberbichl jako rozzuřený tygr, uchopil mocnou svou pěstí nešťastného kazimíra za hrdlo a vyhodil ho, až protější stěna průjezdu zaduněla; pak ho vyvedl na násep, dávaje mu nejedno moudré ponaučení. „Táhni teď, odkud jsi přišel,“ radil mu po sousedsku, „a neračiž se více ukázati, sice s hnáty svými se neshledáš.“ Po té vítězoslavně se vrátil.

Vyhozený, nevida již mocného nepřítele svého, stoje na náspu jal se nadávati, jen se mu od úst prášilo. Když nikdo toho nedbal, uchopil kámen a bác do okna. Řinčelo sklo, hrozné skřeky znova zavzněly, ač kámen na štěstí nikomu neublížil, vyvoliv si kromě okna za oběť pouze jednu sklenici, která stála na pultě, za nímž seděli hudebníci.

Deset mužů, v jich čele Haberbichl, vyřítilo se ven; ale pachatel uháněl dlouhými skoky k silnici, a pronásledování ukázalo se marným.

Vrátili se; zahlaholily trouby, zavřeštěly klarinety, a tanec znova počal, jako by nic. V ‚extra‘ pokojíku hrál respicient s Horským příručím „zelenou louku“; naddozorce Zamrzlý už nemohl píti; seděl jako socha, podpíraje hlavu dlaněmi. Novák, krásný seladon, držel za ruku „slečnu“, která přišla se dívat na hru, a roztouženě, s výrazem nevýslovné něhy díval se jí do očí. Vzdělaná tato dáma byla ještě všecka rozčilena minulým výjevem a neustávala naříkati: „Jací to sprosťáci! hanba takovým chrapounům!“ Při tom však radostně jí to trhlo, kdykoli shrábl peníze klassicismem prosáklý její velitel.

Zrzavý občan Horský toho měl konečně dost. „Nestydaté štěstí máte,“ durdil se, „třicet zlatých je v pekle.“ — „Ne irascitor!“ vece respicient: „Fortuna se dnes na mne pousmála; po druhé se na vás zařehtá.“

„To si počkám,“ bručel obehraný, vstal a šel do sálu. „Kořalku sem!“ velel. Přinesli mu kmínku. „A, bodejť — celý soudek!“ Přinesli, co žádal; on pak dával píti děvčatům i všem ženským.

Jak to za půl hodiny v sále vypadalo, o tom raději pomlčím. Neslýchaná porážka! Nejvíc práce měli, když se o to jednalo, vynésti Hildegardu. Bártovec při tom pomáhal a smíchem za boky se chytal. Zrzavý příručí prohrál třicet zlatých; proč by sobě neudělal švandu? Potěší se, zapomene…

„Nu vidíte, není u nás veselo?“ vece Bártovec, když se Svijanský měl k odchodu, naplněn ošklivostí nad posledním hnusným divadlem. „Viďte, že přijdete zas?… Šel bych vás doprovodit, jen kdybych věděl, co s tou ženskou. E, odvlečeme ji k pilařovi, ať se tam vyspí; ten bude mít radost, až ho zbouříme! S Bohem, kollego!“

„Počkejte, pane Svijanský,“ ozval se hlas respicientův, „půjdu kousek s vámi; hlava se mi víří, procházka nebude na škodu.“

Šli. Chladná, pošmourná noc. Tu a tam ze tmy prokmitla hvězdička; větřík dul z lesa a přinášel s sebou šelest drobných ratolestí a vrzání větví; vody hučely; v dálce příšerně ozvalo se houkání jakéhos nočního ptáka; bim, bam! bim, bam! zněly zvonce skotu.

„Já viděl, že to poslední se vám nelíbilo,“ mluvil respicient; „máte pravdu, sprosťáctví je to! Špatný vkus, opíjeti ženské — nápady to zrzavého ničemy — škoda že študoval gymnasium! Také sběhl. To máte vždy tak — takové hlouposti!“

„Mohu vám říci, pane respiciente, že se mi žaludek obracel. Ten lid je zvrhlý.“

„To, to! ten lid je hodný — nevzdělaný sice, ale dobrý. Věřte mi, to všecko jen ta cizácká banda má na svědomí — ti ho kazí.“

„A vy?“ — Tu otázku měl Svijanský na jazyku, neboť nezdál se mu respicient vzorem pro tento lid; ale nevyřkl jí. Co společník jeho dále mluvil, zřejmě dosvědčovalo, že i špatný kněz může hlásati dobré učení.

„Jak vám povídám: hodný je lid. Co pak myslíte, že něco ukradnou? To to, poctivci od prvního do posledního! Zámků u dveří neznají, a ty ohavnosti? Cizí je navedou, cizí, kteří se tu nudí, z jiných poměrů sem došedše a nevědouce, co činit. Za dřívějších časů spili se jednou do roka… teď třeba desetkrát. A mravnost? Nu, stane se dosť — neberou to přísně, ale vezmou se; kněz dá požehnání, a je konec. Tohoť jen zas takový cizák dokáže, aby dívku zkazil a pak ji zanechal — a který ze zdejších, proto jen, že u pánů to vidí a si pomyslí: když páni tak, proč bych já jinak? Uvidíte, dočkáte se: za dvacet let je z toho holota!“

Divně zachvěla se při slovech těch tajná struna v srdci mladíkově; ozvala se, zatetelila se — byl on lepším?…

Skoro do půl cesty doprovodil ho respicient; pak tklivě se s ním rozloučil a vrátil se.

Mladík se ubíral sám temnotou noční. Hluboké stíny vůkol, žádný hlas, žádný svit, i hvězdičky se ukryly za hustými mraky, jež sesýlaly drobničký dešť. Takové ticho, že mladík se až lekal, kdykoli narazil nohou o kámen. V hlavě mu jaksi hučelo; taková sebranka! tomuto reji, této divé orgii říkali zábava! Jako sen mu vše připadalo, nejen právě uplynulý večer, ale celá ta doba, kterou v těchto horách prožil. Mocněji, hlasitěji ozval se v nitru jeho hlas káravý: Co tu chceš? I tys jeden z těch cizáků! — Nevýslovná touha se ho zmocnila po rodném domovu. Jak je tam jinak, lépe! Pryč odtud, pryč daleko — není z toho lesa stromek, s toho palouku kvítek. Div mu slzy nevytryskly. Všecky typy, s nimiž za pobytu svého v tomto novém světě se byl sešel, objevily se před duševním okem jeho, tak jasně, jako by pekelným rejem křepčily před ním v taktu té hospodské hudby. Hajný Vavruch, Katy, mladý hrabě, zabitý dřevorubec, kaplan, Bártovec se svou „ženou“, „slečna“, respicient, bledý, na mol spitý finančník, který zastřelil podloudníka, zrzavý příručí Horský i krásný Novák, don Juan lesní, který blbým svým pohledem všem ženským mozky pletl. Jaká to společnost! Kam se to dostal?

Když se blížil k myslivně, počalo se rozednívati. Žádný lesk, žádný žhoucí paprslek jitřní, jednotvárné jen šero vládlo nad černými lesy; tu a tam na nebi mráček rudě se olemoval. Luzného ni Marberku nebylo viděti; mraky, které halily vrchy ty, neprchly před vycházejícím světlem denním.

Svijanský došel domů; ulehl s těžkou hlavou, ale sen vzdorovitě se mu vyhýbal. Zoufalá jakási nálada se ho zmocnila. Pryč odtud! daleko pryč! volal hlas v nitru jeho, a hodiny na stěně úzkého pokojíku jako ozvěnou cvakaly: Pryč, pryč! pryč, pryč!…