Ze života pro život/Z mého zvěřince

Ze života pro život Josef Dědeček
Přetvářka	Z mého zvěřince	Obrazy z rodinného života mravenců

Údaje o textu
Titulek:	Z mého zvěřince
Autor:	Josef Dědeček
Zdroj:	DĚDEČEK, Josef. Ze života pro život. Praha : Alois Hynek, 1899. s. 28–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Náš „macínek“, to vám byla kočička k pomilování — právě jako tak mnohá z jejího příbuzenstva. Že vzorem čistoty slouti mohla, dokazoval její vždy čisťounký kožíšek, na němž — ač v létě v zimě jej nosila — nikdy nebylo poskvrny té nejmenší.

A proč —? Poněvadž se nikde neotírala, nikde nepovalovala, kde nenalezla místečka bez poskvrny. Ona nebyla na svůj oděv neopatrnou tak jako náš Josífek, jenž brzy s pobílenými zády u kabátu, brzy s počerněnými rukávy u košile domů ze školy přicházel. A což když venku sníh roztál a na dvoře se zablátilo! Tu dovedl to macourek náš vždy tak opatrně obejíti, že jsi ani nejmenší nečistoty na prstech jeho nepoznal — a měl-li nehodu, — tu nikdy s ušpiněnou nohou do světnice vkročiti se neopovážil; onť vždy hned venku očistil si tlapky drsným svým jazýčkem.

Měli jste však viděti našeho Josífka v takovém čase! Ten nejen že přinášel na botách celé slepence hlíny na naši čistou podlahu, onť donesl bláta i na zádech, ba docela i na čepici zhusta tak mnoho, že macínek náš on vůbec ani otříti se netroufal.

Kdo v takovém případě měl přiučovati se čistotě — a od koho?

Avšak — neměl jsem namířeno na vychvalování naší kočky, ale chtěl jsem vám vypravovati o dvou zvláštních nehodách, při nichž dostala „za vyučenou“.

Jako každý dravec, tak i náš macek rád si vycházel na lov, dílem po stavení, dílem na pole nebo do zahrady. Zvláště měl zálusk na potkany u sousední stoky a potom na ptáky, kteří se v zimě na našem dvorku slétali. Byl sice jednou také čas, že příliš velikou pozornost věnoval mým králíkům! A skutečně mi jednou všech pět mladých krásně zbarvených králíčků z chléva odnesl, tak že tam zůstal již jen jeden poslední. A teprve když při tom šestém byl postižen a potrestán, — umínil si, že nechá té živnosti a ustanovil se na zábavě, o níž prve jsem pravil.

Potkanů — někde jim říkají krysy, ne-li jinak, ale ty u nás již velmi jsou vzácnými — nachytal — náš macínek po celý rok velmi mnoho, ač to není maličkostí, poněvadž se potkan — takto hlodavec — svými zuby a drápy velmi obratně i proti neozbrojenému člověku brániti dovede.

Podivné bylo to, že nám nikdy takovou myš nezanesl do světnice, jako by věděl, že by se nám tím nezavděčil. On s každou jen vždy na půdu upaloval. Tam si ji pustil a rozličné kratochvíle s ní provozoval, jež ničím jiným celkem nebyly, než týráním onoho zvířete, námi všemi nenáviděného. A když pak konečně dosti je stýral, že vůbec dechu v něm nebylo, přestala zábava, a potkan zanesen někam stranou, aniž by se byl jeho masa dost málo dotekl. Mělť v ošklivosti maso potkanů, ten náš rozmilý macínek!

Když této a takové zábavy se nasytil, provozoval macínek zase pytláctví a to zrovna na našem dvorečku zejména v zimě. V té době slétalo se tam mnoho vrabců a chocholoušů, s nimi občas i nějaký strnad a když hodně bylo mrazivo, i některá pěnkavka.

Tolik drobného ptactva bylo proň přespříliš velkým vnadidlem, tak že škoda by bylo — macek náš zajisté si myslil — takovéto příležitosti zanedbati. Usmysleno a rozhodnuto! Ale vrabec toť nad míru chytrý pták, na toho jest potřebí zchytra jíti. A proto vždy náš „pytlák“ ulebedil se mezi suchou slámou na mrvišti, kolem něhož se nejvíce hladových a zimou zkřehlých oněch ptáčat v sněhu čemejřilo.

Při takové opatrnosti nemohl se lov vydařiti nikdy špatně. A o tom jsme se právě my sami dobře a často přesvědčovali: neboť neminulo dne, aby se nám byl macínek s nějakým ptáčkem nepochlubil. Jako vítěz a s hlavou pyšně vztýčenou a zvolna kráčeje ubíral se ode dvora s chycenou kořistí do síně a odtud nikoli na půdu, jako s krysami to činíval, nýbrž do světnice. Připadalo mi to nejinak, než jakoby se nás zeptati chtěl, co s tím polapeným vrabcem nebo chocholoušem má si počíti. Aspoň neopovážil se některému ublížiti, naopak, on každého tak opatrně držel a v teplé světnici na podlahu položil, na nás na všecky při tom zpytavě pohlížeje, že nemohlo připadnouti nám na mysl, aby snad s krvelačným záměrem takové lovení a tak často podnikal.

Naopak! náš macínek, — jakoby tomu byl rád — vždy jakési z toho potěšení měl, když ptáčka na zem puštěného a nenadálým teplem omámeného, do rukou jsme vzali a tak jak byl, opět jej rovnou cestou okénkem do zahrady pustili. Tu vždy o každého z nás se otíral a hlasitě předl na znamení, že s naším rozhodnutím úplně jest spokojen, slibuje si snad právě v takových okamženích, že nám co nevidět zas podobnou radost způsobí. A poněvadž zima právě byla tuhá, a ptactvo pro sousto potravy na dvorečku našem přes všecky nástrahy našeho „pytláka“ každodenně objevovalo se dost a dost, mohl macínek náš, kdy jen pokdy měl, podobnou zábavou ve vytopené světnici nás občas rozveseliti. A při všem tom nemohu ani jeden případ uvésti, že by byl některého polapeného ptáka potrhal, nebo že by si na něm dokonce byl pochutnal.

Co k té neobyčejné šetrnosti vedlo — jej, kočku a tedy dravce s tělem a duší — to dosud dobře nechápu, ale domnívám se, že v tom vězelo asi toto:

Neminulo roku, abychom nebyli mívali ve světnici nějakého čermáčka nebo pěnkavu, čížka a podobnou drobotinu, která, kdy se jí zlíbilo, z klece ven po světnici a zas nazpět přeletovati se mohla.

A tak bylo i za vlády našeho kocoura. Onť sice z počátku často ohnivým zrakem na některé z těch ptáčat pohlížel a zhusta i ku skoku již na některého se hotovil, — ale pořádné okřiknutí, ne-li docela jemu nepříjemné pohlazení proti srsti bylo snad příčinou, že si později žádného z těch ptáčat ani nevšímal, ba ani tehdy ne, když všetečný čermáček při obědě kolem talíře jeho poskakoval, nebo když si důvěrná pěnkavka na jeho vlastních zádech — kdy po obědě si hověl — pestrá pírka svá načechrávala.

Z toho všeho přišel asi nejspíše náš macourek k tomu rozumu, že ptáčata ona, právě jako on sám, náležejí k naší rodině a že tu rovného s ním požívají práva. A proto snad ta šetrnost k nim. A když toto uznal, snad si myslil, že by se nám mohl zavděčiti a nám takových drobných jedlíků na zimu nachytati ještě více, — když již jsme jednou tak velkými jejich milovníky, — a proto snad donášel nám ze dvorka vrabce, chocholouše, strnady a co vůbec tam polapil, a proto snad beze vší pohromy na podlahu nám je tam pouštěl!

Pravím: snad, poněvadž nesnadno jest se vpraviti v myšlenky zvířete, ale uhodnouti jich aspoň poněkud, přece troufati se můžeme!

Avšak! chtěl jsem vám vypravovati o dvou nehodách, které kocoura našeho stihly. Slyšte tedy hned o té první, nebudeť dlouhá.

Jako macínek náš si rád zapytlačí, tak já zase velkým jsem milovníkem rybaření. A jak bych nebyl! Vždyť řeka hned u stavení a ryb v ní na výběr! Jednou zdařil se mi lov nade vše očekávání; polapil jsem na udici krásnou, asi 5 kg těžkou štiku. A to již mnoho znamená!

Přinesl jsem ji s vítězoslávou domů, tam jsem ji bez okolků „trhl“ čili podřezal, a proti svému obyčeji rozpáranou v komoře uložil. Na zítra měla ji matka upraviti k obědu.

„Doskoč pro tu rybu do komory,“ pravila ke mně druhého dne dopoledne matka, „již čas, abychom pomýšleli na oběd!“

I jdu — ale v komoře po štice ani památky. „Snad by,“ pomyslím si, „ten lotr se byl neopovážil“ — a již hajdy spěchám na půdu. A skutečně! Přistihl jsem milostpána právě při nejlepším! Štika ležela na podlaze a dvě jako uhel žhavé svítilny u ní na stráži. Ty však zhasly, jakmile jsem se objevil, a ohlížely se, kudy by z půdy mohly uniknouti. Však — já dvéře zavřel — a obě svítilny i s měkkým kožichem ocitly se v mých rukou! Pan macínek byl v pasti!

Na dobrý kus ohlodaná štika nechána na půdě, a nešťastný macek, ať kňučel a drápky po mně jakkoliv se kroutil, musil se mnou. Kam? — K řece a také hned do ní a to do největšího proudu, který vodu právě na mlýnská kola hnal.

„Tam si schladíš svou nekalou povahu na dobro,“ myslím si, „pochutnal jsi sobě dojista naposled!“

Proud v těch místech byl skutečně prudký, a přišlo-li co živého tam pod kola, nikdy ještě nic neuniklo.

Tak i kocoura jsem v prvním návalu rozhořčení obětoval a zvolna potom kráčel k stavení.

Však, kdo myslíte, že dříve doma byl, než já? — Všecek promočený, s chlupy k tělu přihlazenými, z nichž voda ještě jenjen se lila, přikvapil milý náš kocour právě přede mnou do síně a odtud, kdo ví kam se ztratil. Aspoň mi nepřišel na oči po několik dní. Zdráv ale byl jako ryba. Tenkráte vyvázl bez pohromy!

Dostal však přece za vyučenou a zajisté, že si to dlouho bude pamatovati.

Ale nepamatoval! A to přivalilo naň nehodu druhou, mnohem mrzutější.

Právě v té době brzy potom dostali jsme mladou lišku. Dali jsme ji do zahrádky na dvoře, kde bouda pro ni pořízena z veliké bedny beze všech obtíží. Tam jsme ji přivázali na řetěz, poněvadž by provaz byla překousala. Litovali jsme dost, že nemůžeme jí popřáti svobody. Ale kde pak by se byla — na svobodu jsouc puštěna — ocítila! Již druhého dne by nebylo po ní ani památky. Abychom jí ono vězení osladili, chtěli jsme ji na řetízku časem provésti na procházku. Ale kde pak! S liškou na procházku! Ta vám, než učiní krok, každý kamínek, každou hrudku a vůbec vše, co potká, desetkrát důkladně očenichá, při tom všude se zastaví, aby dvacetkrát kol kolem dobře vše si prohlédla — a potom ještě se jen plíží všecka jsouc k zemi těsně přikrčena a s hustou svou oháňkou na zad nataženou tak zvolňounka, že pro podruhé takové procházky s ní rádi se vystříháme?

Proto jsme ji od té doby nechávali v boudě, kde si na zlé časy a zejména na hlad naříkati nemusila. Jídla na kosti a bez kostí, s peřím a bez peří, vařeného i pečeného od masa i od mouky dostávala dost a dost a — píti dostávala jen samé mléko. Kdož by — k tomu ke všemu na zdravém vzduchu v samé zahrádce, na blízku kvítí a křovin; a třebas i na řetězu a to dlouhém od mládí hned uvězněn — stýskal si příliš po zlaté svobodě.

A tak skutečně i náš „akšil“, jak naň přátelé, kteří nás jím podarovali, volávali, cítil se v zajetí svém úplně skoro jako na svobodě. A že nestýskal si příliš, aniž by zarmoucen byl býval, to dokazoval přítulným lichocením k nám a všelikými žertíky, které s námi, když navštívili jsme jej, provozoval. Ale při všem tom nikdy nezapřel své jméno „akšil“ — obráceně „liška“. Ať kdokoliv ze známých k němu přišel, nikdy úplně hned nedůvěřoval! Vždy dříve očenichal boty, nohy, ruce, hlavu a kam vůbec dosáhnouti mohl, než odhodlal se důvěřovati mu. Ani sousta potravy nepožil dříve, dokud nádobu a její obsah svým výtečným čichem neprozkoumal. Slovem, náš „akšílek“ i v zajetí zůstal tím, čím byl: opatrným lišákem.

Jen jedna věc jej s počátku rmoutila. A to byl nedostatek doupěte, na něž v přírodě byl zvyklým a v jakémž se byl i narodil.

Ale což taková maličkost nenadělá lišce mnoho starostí. Co není, může býti — a skutečně také bylo!

Jednoho rána byla liška pryč, nadobro pryč! V boudě po ní ani památky, leda jen kousek řetězu, jehož druhý konec se do země ztrácel.

„Co to?“ uvažovali jsme nahlas strnulí nad náhlou ztrátou oblíbeného vězně. Ale nebylo třeba dlouho se rmoutiti. Akšílek, znamenaje naši přítomnost, pojednou tu vystrčil šelmovskou svou hlavu z pod boudy, a brzy potom vylezl i celý, jak byl, na vrch, laškuje i žertuje s námi, jako jindy, a znova skrývaje se v tom novém doupěti, po němž se mu tak dlouho bylo stýskalo a které si konečně bez velikého namáhání v kypré zahradní půdě pod celou boudou svou za jednu noc byl upravil.

Od té doby byl „akšil“ ještě spokojenějším, poněvadž mnohou hodinku úplně nepozorován, aniž škádlen, v této nové své skrýši mohl prospati.

V takových příjemných dnech lišák náš dočkal se dosti kruté zimy — a s tou i s ním zároveň také macínek náš své druhé povážlivé nehody.

Celá záležitost vyvinula se takto: pro větší zimu a mnoho sněhu trpělo i ptactvo nedostatkem potravy a zvláště takové, které uvyklo živobytí pohodlnějšímu. To týká se obzvláště známého rváče, škůdníka a pleticháře — vrabce, jenž po našich městech a dědinách těmi svými vlastnostmi všude užitečnější pěvce vypuzuje a z našeho sousedstva zahání.

Vrabec vždy ví si rady, a i když mu nejhůře, dovede si důmyslem svým pomoci. O tom i během letošní zimy v naší zahrádce jsme se přesvědčili. Tam, i když nikde ani sousta potravy sehnati se nedalo, vždy ještě povalovalo se chutných odpadků po obědě nebo svačině našeho „akšila“ na výběr. A to bystrozrakým slídilům, jakými jsou vrabci, neušlo.

„Ale jak do toho?“ myslili si, „aby to s některým z nás smutně neskončilo!“

„Nuž, zkusme to, za pokus to stojí,“ navrhoval odvážlivější z jich rodiny.

A hned také bez dlouhého ptaní a rozhodování snesl se s blízkého stromu na zem, a hopkuje sem a tam a přikrčuje se, i očima pokrytecky mžhouraje a hlady vzdychaje, octnul se chytrým obratem jako mžiknutím u jednoho kousku masa před budkou liščí a chňap — již unášel jej v silném zobanu a co nejrychleji na nejbližší střechu. Rozumí se samo sebou, že mu toho ostatní záviděli a že po vrabčím zvyku všichni ostatní hnali se střelou za ním, aby mu chutné sousto vyrvali.

Snad se některému podařilo — snad nikoliv; vytratiliť se všickni do posledního — ale sotva v deseti minutách ocitli se opět celou tlupou v zahrádce a zase na témž stromku odbývali poradu.

„Když bratr poberta dobře pochodil,“ tak rozumovali, „podaří se snad i nám.“ A na to beze všeho hlasování jeden po druhém, ale každý z jiné strany a v jiný čas sletovali se poblíž boudy — a — ku podivu — každý z nich dobře pochodil, každý odnášel kousek dobrého oběda, ač „akšilek“ ven z boudy pohlížel, a jen kdyby byl chtěl, většinu z nich byl by polapiti mohl.

Ale neučinil toho, a na tom páni vrabci měli dost, a od té doby také naší lišce důvěřovali tak, že od těch čas každodenně byli jejími hosty. A skutečně nikdy ani tím nejmenším nikomu z nich neukřivdila. A přece liška se tak ráda olízne po ptačí pečínce!

Bezpochyby, že i ta němá tvář, byť i dravec, útrpnost cítila s hladovými a zimou skřehlými opeřenci, a že tedy, sama jsouc nasycena, nezáviděla jim trochu toho nasycení. Nebo snad i velmi milým bylo jí to, že ve své samotě pojednou nalezla tak veselých společníků. Kdož ví, co si myslila, — ale neublížila z nich žádnému a to nejlepším důkazem, že jim zbytečného sousta od srdce přála.

Za nedlouho i kos, sameček i samice, vyzkoumal vrabčí hody a odhodlal účastniti se jich. Ale ani tomu liškou za mák nebylo ukřivděno! Bývalť tedy také vítaným!

Avšak na těchto jmenovaných hostech nebylo dosti. Ještě jeden — ale nepozvaný host zacházel do tohoto liščího a ptačího revíru, a na jisto byl mnohem větší jich, poněvadž — a tak pozorovali jsme po několik dní — veškeré zbytky potravy od liščí boudy, jako by je vymetl, náhle se ztrácely.

A kdo, myslíte, že byl tím nezvaným hostem? Nikdo jiný než macínek! On, jak již to jeho mlsná povaha mu jinak ani nedovolovala, záviděl hladovým ptáčatům oněch zbytků masitého oběda „akšílkova“ a již od několika dnů sám chytrým způsobem je sbíral. Ale ani jemu liška neublížila dosud.

Jednou však přece ty nekalé zálety zaplatil draze!

Bylo právě po poledni, když jak obyčejně hemžilo se okolo liščí boudy hejno vrabců, bezpečně na odpadcích oběda si pochutnávajících. Žádný z nich ni na nejmenší nebezpečenství nepomýšlel, aspoň ne se strany lišky. Ba naopak. Tato jsouc natažena, hověla si zcela spokojeně a pohlížela na své společníky s radostí, jako by věděla, že činí dobrý skutek. Proto ten vrabčí klid a ta bezpečnost!

Ale tu z čista jasna, jako když blesk šlehne, zaslechli jsme neobyčejný poplach a křik vrabců, kteří rozlétli se, kam každý jen mohl, po stromech, plotech, střechách a jiných vyvýšených místech, a odtud pokřikovali a láteřili, co jen hrdla jim stačila, a tak hlučně, jak jen rozzlobený neb polekaný vrabec dovede.

Co pak se asi přihodilo?

Spěchám k oknu a koho že spatřím? — Macínka! Nespokojoval se masem pro ptáky uchystaným; ve své černé duši, ač u boudy sám jen z milosti se přiživoval, i na tělo a život sáhnouti chtěl těm ptáčkům, kteří byli živi také jen z milosti „akšílkovy“ po celou tuhou zimu.

Ten závistivý zákeřník! Ještě tam před boudou seděl přikrčen jsa a s oběma předníma tlapkama před sebe nataženýma tak, jako sedá kočka, když na kořist skočila a ničeho nepolapila. Rozhorlen jsa nad ošklivou jeho povahou od okna opět ku práci jsem se obrátil. To vše — křik vrabců, můj příchod k oknu a pohled do zahrady na zákeřníka stalo se sotva v pěti okamženích. Jakmile jsem dosedl, již opět jako když nový blesk udeří, zaslechnu pronikající jek a řev a srdcelomné mňoukání i prskání s té strany, kde byla liščí bouda.

Opět vstanu a spěchám k oknu. — A koho jsem spatřil opět? — Našeho macínka. Ale v jakém to nebezpečném postavení!

Před boudou, kde ještě před chvilenkou na nezdařený lov se odhodlal a na tomtéž místě — ale sténajícího, vřískajícího a prskajícího pod těžkými tlapami našeho „akšílka“.

„Dobře ti tak,“ pomyslím si, „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“ A již se v duchu raduji, že konečně jednou někdo za vše nedovolené pytlačení se mu odmění. Ale, — ani nevím již, jak se to stalo, zdali obratným šlehnutím ostrou přední tlapou, kterou macek v příhodnou chvíli lišku po nose pohladil, — anebo že jej tato pouze důkladně polekati chtěla a jej na ten skřek a vřeskot zase pustila, — tolik jisto, že macourek náš s velmi smutnou tváří a s podivně skrouceným tělem od místa nepodařeného lovu se loudal a že nějak obtížně na zadek a jednu zadní nohu při tom dopadal.

Došel odměny za svůj krvelačný podnik on dravec — také ode dravce a to od většího, jenž z úkrytu svého v budce zajisté že spokojeně na to dívati se nemohl, aby takový mlsný podloudník a vetřelec jeho drobné a švitořivé, zimou zkřehlé a vyhladovělé hosti od něho vyháněl aneb je docela i přepadal, když on sám, „akšil“, každodenním pohoštěním jejich míval nejpříjemnější zábavy.

Tak i tímto příkladem ze života zvířat vybraným se dokazuje, že žádný lotr neujde zaslouženému trestu!