Ze života pro život/Přetvářka

Ze života pro život Josef Dědeček
Čtyři sirotkové	Přetvářka	Z mého zvěřince

Údaje o textu
Titulek:	Přetvářka
Autor:	Josef Dědeček
Zdroj:	DĚDEČEK, Josef. Ze života pro život. Praha : Alois Hynek, 1899. s. 11–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Věrným průvodcem mým na venkovském pobytu jest náš Bojíček, tvor, jenž běhá po čtyřech nohách a jenž neumí mluviti; štěkati však dovede o všecko pryč. Jiný jeho znak jest, že jest všecek černou srstí porostlý až na vlhký čumák, jenž slídí po všech koutech a skříních a kterým vždy na jisto rozeznává maso od zemčat nebo od jiného rostlinného pokrmu.

Bojíček, jakmile otvírám venkovskou naši světnici, radostí všecek jest u vytržení, a ježto mne dobře zná a ví, že nevydržím dlouho uvnitř, ale jen do zahrady a na meze polní že velmi rád, sotva si odpočinuv, se rozbíhám, sám mne vždy k tomu ponouká a jen ven ze dveří neustále mne láká.

Jakmile však octneme se v zahradě, kudy chodívám navštívit mistra kováře a zároveň ochotného hostinského, myslíte, že mne Bojíček táhne do polí na tak zvaný „Zámeček“, odkud jest nejkrásnější rozhled přes Vltavu až daleko za Kladno, nebo že přede mnou pospíchá do „Rybníček“, klidného údolíčka, potůčkem zvlažovaného a stromovím zastíněného?

Bůh uchovej! Od těch dob, kdy naše role a úrody trpěly hejny hrabošů (myší rolních), jimiž — bylo to asi před třemi roky — po mezích a polích všude se jen hemžilo, a jichž Bojíček zajisté na sta zadávil a také i snědl — od těch časů nemiluje vycházky do polí. Snad proto, že není co lovit, a zajisté i proto, že již nemá tak ostrého a úplného chrupu, jakým tehdy se honosil.

Proto Bojíček, jakmile mne vyláká za vrata zahradní, nebere se cestou do polí, ale přímo vedle zahradní zdi k mistrovi kovářovi do hostince! A nejdu-li hned a hned, vrací se a vábí mne za sebou tak dlouho, až jeho pokynů uposlechnu! Víť předobře, že se mnou se neztratí a že tam u šenkýře něco pro něho se stolu také odpadne — ku zlosti Afíkovi, jak se hostinského čtyrnohý strážce domu jmenuje, jenž zejména na masité zbytky všecek jest posedlý.

Onehdy vrátili jsme se domů, Bojíček a já, když již vše spalo; pouze lampa ještě nedřímala. Můj společník mohl si ulehnouti hned na vlněný koberec na podlaze — ale Bojíček se k tomu nějak neměl. Čekal, až zhasnu. A sotva že stáhl jsem šroubek u lampy, a sotva že postel pode mnou zavrzala — již — ale v tom okamžiku zaslechnu hopnutí, uspokojivé mlaskání, ještě chvilkové opatrné šourání — a ticho vůkol.

Co pak to asi bylo? Zvolna vstanu, rozžehnu sirku a slídím, kam asi milý Bojíček se uvelebil. Na starých kobercích nebyl, tvrdá pohovka byla prázdna, rovněž tak i prkenná lavice — ale tu na té měkké lenošce, kde dědeček za světla čítá noviny a v zimě i kalendáře, hned za mou postelí, tam něco černého se krčí, a jak dobře jsem postřehl, černýma velikýma očima za mnou pošilhává — ale ani nedutá. Sotva že však v tom směru namířím kroky, zhasl na lenošce lesk těch černých očí, a ze zavřené kratinké tlamy vycházelo do toho nočního klidu silné chrápání.

Co říkáte tomu všemu počínání Bojíčkovu? Je to nějaké poctivé jednání? Myslím, že nikoliv, a troufal bych si potvrditi mu — Bojíčkovi totiž — to do očí, že to vše od něho byla pouhá bídná přetvářka!

A takovýchto případů naskytá se nám, všímáme-li si přírody bystřejším zrakem, skoro na potkání všude a vůbec velmi mnoho. Případů přetvářky spozorujeme, máme-li jen poněkud otevřené oči, u zvířat i u lidí celé rejstříky. A věru, že nesnadno lze říci, kdo více dovede se přetvařovati, zda lidé — nebo zdali tak zvaná němá tvář, jak se zvířatům jinak vůbec říká — a kdo od koho přetvářce se naučil!

Domnívám se, že i lidé i živočichové se jí naučili sami, každý pro sebe; neboť mysliti, že by člověk v přetvařování se byl zvíře za příklad si vzal, toť by pro člověka bylo urážkou. A míti za to, že by živočichové člověka si brali za vzor, toť zase bylo by nadsazování a přílišné vynášení rozumu neboli tak zvaného pudu zvířecího.

Pravil jsem, že i lidé i zvířata se přetvářce naučili. Ne všicci, ale mnozí lidé a mnohá zvířata. K učení se vůbec jest třeba času a k tomu, aby někdo potřeboval přetvařovati se, musí býti i příčina.

Kdo na to má dosti času, aby naučil se klamati jiné tím, že se před nimi staví v jiném světle, než jakým skutečně jest a to jest právě přetvářka, ten nemůže míti kdy na jiné rozumné a užitečné zaměstnání. Ten z pravidla nekoná to, co mu povinnost káže — a v nedostatku toho utíká se pak ku přetvářce a ku její sestře, jíž říkáme lež.

Proto právě vídáme jistý druh přetvářky u lidí a u zvířat, kteří k naučení se rozmanitým vědám (u živočichů t. zv. kouskům) více bývají přidržováni. Že tomu tak, dokazují příklady. Prostý a zcela jednoduchý člověk, jenž pro nuzné poměry, v nichž žije, ani vůbec kdy nemá, aby povahy a slabých stránek svých majetnějších sousedů si všímal, ten také jedná a mluví s každým z příma. Jest o sobě přesvědčen, že pracovati umí a chce, a že také něco dovede, bez čeho bohatší spoluobčan nemůže obstáti.

On jest přesvědčen, že za pilné a dobré dílo beze vší ošemetnosti každým rozšafným hospodářem také dobře bude odměněn.

A jak naproti tomu si počíná druhý, také potřebný nájemník, jenž nerad pracuje a nic kloudného zhotoviti nedovede; ale za to při své pohodlnosti zpytuje a studuje veškeré slabé stránky majetných spoluobčanů a kdykoliv s nimi co činiti má — také tím se řídí.

Přišel-li k přesvědčení, že pan domácí nebo statkář, nebo paní domácí a statkářka, tuze rádi mají, aby jim každý dělník — ba i řemeslník — kdykoliv do práce přijde, ruku políbil a všelijaké vysoké titule, jako na př. „vzácný pane“, „milostpane“, — a „vzácná a milostpaní“ jim udílel — pak se tím také řídí a samou poníženou přetvářkou před nimi se rozplývá.

Avšak jen před nimi! Zavřel-li dvéře, jinak mluví, a práce, již vykonati má, ani dokonalostí ani pilností se nevyrovná dílu přímého, přetvářkou povrhujícího člověka.

Mnohý čeledín jest před pánem svým samý med a samá zkroušenost, ale v nepřítomnosti jeho mu třeba spílá.

Toť přetvářka, někdy naučená, ale vždycky podlá. Naučená, poněvadž jest velmi mnoho lidí, kteří nemohou obstáti bez podlízavého služebnictva — a podlá neboli špatná jest ta přetvářka proto, že člověk toho druhu se snižuje na tvora nemajícího povahy a že tou svou přetvářkou svého hospodáře okrádá.

Ale nač podávati vám důkazy o takových nepoctivcích z oboru domácnosti. Rozhlédněte se po škole, v níž mnohý z vás celý mladistvý věk prosedí. Jde to tam jinak?

Jak vedete si, shledal-li pan učitel u vás něco v nepořádku? Omlouváte se na hodiny, že vám špatně šly, na bratry, ba i na sestry, na rodiče — a jen tu svou vlastní darebnost a nedbalost nechcete přiznati! Což to jiného, než velmi bídná přetvářka a lež zároveň!

Jiní z takovýchto nepoctivců vedou si zase zcela opáčně: jsou zkroušení a zamlklí, jakoby je studenou vodou polil, mlčí, poněvadž se před chvilkou samým hulákáním unavili, vynucují z očí slzy, jichž tam není, a staví se vůbec tak nevinnými, jako ten Jidáš, jenž obratem vlastního svého Božského mistra zradil.

Takovéto přetváření se náleží zajisté ku největším podlostem, které poctiví lidé snad ani nedovedou náležitou měrou pokárati.

To jest mi přetvářka u zvířete přece milejší, za prvé proto, že zvíře není člověk, ani ne žák, jenž z učení ve škole má těžiti pro svou lepší budoucnost a často na 50—70 let svého věku — a po druhé proto, že zvíře, i když přetvářce se naučilo, nikomu tím valně nebo vůbec neuškodí.

Právě připadá mi na mysl, co nedávno jsem četl o jakémsi „Balíčkovi“. Byl to také člen toho plemene, jako ten náš Bojíček, ale o mnoho vtipnější a učenější. Baliček byl již tak dalece vyučen, že, dostal-li krejcar, běžel s ním k uzenáři pro masité odpadky. Tak to dělal po delší čas. Až tu jednou všiml si jeho příznivec, že Baliček s darovaným krejcarem neběžel na ulici ale do zahrádky, kdež peníz pod angreštovým keřem zahrabal. A tak to učinil ještě po čtyři následující dny, tak že tam měl ustřádaných již celých pět krejcarů.

To Balíčkoví stačilo. Více peněz ku svému blahobytu nepotřeboval! I vybral opatrně veškerý ten poklad svou kušničkou — což pro psa není věcí tak snadnou — a úprkem s ním uháněl ku známému uzenáři, jenž milému Balíčkovi dal, co mu za 5 krejcarů náleželo, t. j. uzený párek bez křenu!

Kdyby Balíček byl býval „opeslým“ psem, byl by shltal párek ještě v krámu uzenářově, ale že to byl pes cvičený a rozumný, přinesl párek až domů, aby celý svět viděl, jak umí hospodařit — a pak teprve si na něm jako labužník přede všemi členy domácí rodiny pochutnával.

Toť vlastně venkoncem také jakás přetvářka, ale jen dle prvních čtyř dnů souzeno. Pátý den dokázal, že Balíček byl pejskem vypočítavým a zároveň dobrým počtářem a znalcem sčítání aspoň do pěti, a že byl přímo on upřímnou povahou!

Byl! Neboť učeného Balíčka již není mezi živými. Jeho majitelka byla k němu tak necitelnou, že ho, když se jí zdál býti již dosti vykrmeným, zapíchla, upekla a vyškvařila — aby její muž, souchotinář, měl hojně omastku, po jehož požití se mu prý vždy lépe oddychovalo!

Arcivzorem přetváření se jest mezi všemi živočichy zajisté ferina lišák. Proto zván ne nadarmo ferina. Avšak rámeček této knížky jest příliš uzounký, než aby pojal veškery důkazy jeho ošemetnosti a chytrosti, věrohodnými svědky stvrzené. A chytrost nemůže se v mnohých případech bez pláště, jehož jméno jest přetvářka a jehož podšívkou jest ošemetnost, obejíti! Není-li tuhle ten bezpečně prokázaný příběh pravým zrcadlem liščího důvtipu? Lišák má hlad, ale také zároveň chuť na ptačí pečínku. S plánem jest brzy hotov a za dobu ku provedení hodí se nejlépe popolední, kdy lesník i hajný odešli z lesa k obědu. Za místo děje nejspíše se hodí rozsáhlá paseka, odkud i po všech pytlácích je dobrý rozhled, a odkud také možno neprozřetelnou kořist nejsnáze přilákati. Tam mezi několika balvany ulehne si — sotva sem se dovléknuv — ubohý, snad nemocný, ferina. Nemocný na pohled, ale oka tak bystrého, že to zajisté trvalo půl hodiny, než sem se dobelhal, poněvadž po každém kroku hlavou otočil se desetkrát kolem a při každé šlépěji aspoň třikrát očenichal trávu a půdu, než na ni svou lehkou tlapu postavil. Nikde v lese nic podezřelého! Co nad pasekou a nad lesem se hýbe a poletuje, to lišáka neleká, spíše příjemně lehtá a dráždí. Jest to jen porůznu poletující ptactvo, nějaká vrána, havran a podobné. Toho lišák se nebojí, ale z toho také nespouští svůj přimhouřený zrak!

Který pak nad pasekou poletující pták by nevšímal si, co pod ním se děje? Proto se tam vznáší. I havrani a vrány spozorovali a i poznali belhavého svého nepřítele, když pasekou se klimácel. „Tenť zajisté již má na mále, toho pozlobíme také jednou za veškeré jeho dobrodiní, které našemu ptačímu rodu, co živ byl, prokazoval.“ Tak vrány umluvily se a bez bázně spouštěly se na paseku. Jedny dále od feriny, již dřímajícího, jedny blíže k němu, tak as na skok.

Ferina víc a více se topí v hluboký spánek a chrápe, jakoby prkna řezal. Tak tvrdě spí, že ho ani krákoravý posměch nejbližších vran nemůže probuditi.

„Pojďme blíže, a vy tam, sestry, nebojte se a pomozte nám.“

Tak dovedou si svým nářečím pohovořiti a také porozuměti různí ptáci. I vran seběhlo se a slétlo na ten pokyn sester celé hejno okolo lišáka spánkem znaveného a provozovalo tu tak nezbednou kratochvíli, přímo před ním poskakujíce a do uší mu hulákajíce, že ani nepostřehly, kterak svá očka pootevírá, kterak ošemetný úsměv tají a jak po těch smělcích pošilhává, jakoby si z nich vyhlídnouti chtěl toho nejtučnějšího a zároveň nejchutnějšího. Pojednou se mu v oku zablesklo a bleskem také i vymrštilo se jeho na pohled spánkem ztrnulé tělo — a již tu jeden z těch smělých křiklounů dokrákorává svou vlastní pohřební píseň mezi jeho bezpečným chrupem. Z toho nehorázný poplach a krákor — avšak nic více — a krákor ten ještě dlouho v dáli se ozývá, jako by skutečná pohřební píseň nade hrobem družky, jejíž maso jako pochoutka octnulo se v hladových útrobách přetvářky liščí, a po níž v doupěti zbylo jen několik potrhaných černých per! —

Při jistém honu na lišky, kdy bývá vždy plno střelců, honících psů i jezevčíků, honců a j., měl dobrý střelec štěstí, že vychytralého starého lišáka postřelil.

Poněvadž to však byl pověstný lišák, na nějž kolikrát již bez úspěchu bylo honěno a stříleno — a že se to stalo v kole, uprostřed mezi všemi střelci a honci, odkud již nesnadno bylo by bývalo uniknouti, zkusil ferina, nepodaří-li se mu zachrániti se přetvářkou. Postřelen byv uprostřed tak četných nepřátel a seznávaje mžouráním očima na všecky strany, že vše k němu se hrne, padá jako mrtvola, tak že první z honců, kteří ho dostihli, spozorovali ještě, že zadním běhákem naposled několikrát stěží zatřepal. Zatřepal, vzdychl — a bylo po něm!

Nač se s ním dlouho prohlížet, kam a jak byl střelen? Škoda se zdržovat. Svážou se mu zadní běhy, honec pověsí si jej na hůl, přehodí na záda a jde si pohodlně dál, tu rovinou, tu křovím, tu úžlabím, jak kudy vede směr, jímž lov se podniká. Nosiči střelené — i postřelené — zvěře jsou vzadu, nač by s břemenem spěchali? Tak i ten, jenž nesl postřeleného lišáka.

Právě zahnul na pěšinu houštím obrostlou, když tu ucítí zrovna pod křížem bleskurychlé kousnutí, tak silné, že sebou škubnul a prázdnou holí po neznámém nepříteli se ohnal. — Ten však sotva že se mu mezi houštím již jen zakmitl. Kdo to byl, netřeba vám říkati!

Tak liška si vede, a tak, byť i ne vesměs s podobnou prohnaností většina živočichů hledí se v nebezpečenství o vlastní život přetvařovati. U mnohých z nich ta přetvářka jest známa, poněvadž si jí pro jejich větší tělo každý spíše všímá — u mnohých zase, a to u zvířat drobnějších, vědí o ní pouze pozorovatelé přírody, jmenovitě sběratelé přírodnin. Mnozí živočichové, zejména dravci, přetvařují se ve svůj prospěch ale ku škodě svých bližních, jiní zase k tomu cíli, aby svou bezpečnost a vlastní život nebo život svých mláďat uhájili.

Tuto některý jiný příklad o ssavcích a ptácích. Zajíc, jenž spí otevřenýma očima (neboť má víčka malá), také si tak někdy ve svém lůžku neboli pekáči pouze hoví, že dobře ví, co vůkol se děje — a dokud nutně nemusí, ani se nehne. Zhusta střelci jdou brambořištěm nebo cukrovkou a před nimi honící pes a nevyplaší před sebou ani mouchu. Ale sotva že poodešli, velmi často se za jejich zády zdvihne ušák, aniž by ho byli spatřili, a tím zachrání se. Někdy možná, že pro tvrdé spaní jich dříve neslyšel, častěji však křikem jejich byv varován, pouhou opatrnou přetvářkou se zachovává.

A jak si vede koroptev, když vodí kuřátka na pastvu? Ta opravdu jest v přetvářce mistrem. Zastihneš-li ji v obilí s mláďaty u meze, vyřítí se sama jako zbědovaný lazar ven na mez a potácí se jako opilá a na nohy i křídla ochromená sotva na dva tři kroky před tebou. Ty se za ní ženeš a pachtíš, a ona stále dál a dále tebe jen za sebou láká — a když jste toho zbytečného honění užili oba již do syta — frrr! a mžikem jest ve vzduchu a se starostlivým kyrý! kyrý! ulétá zpět ku svým mláďatům!

Pták bukač, jenž náleží do příbuzenstva čápova, je tím pověstný, že své tělo dovede prapodivně zkřiviti, postaví-li se jednou nohou nad pahýl, nad rybník vyčnívající. Je-li na tomto něco suchého listí topolového neb olšového, pak by tam nikdo — kromě lesníka — klidně si hovícího ptáka nerozeznal. Toť pro bukače zajisté prospěšná přetvářka!

Jiný náš menší pták, v sadech polních a v osadách vůbec hojný, opět jiným neobyčejným způsobem si vede, po němž má také vhodné jméno krutihlav. Na pohled zahnědlý ač při tom pestrobarevný pták tento, postihneš-li ho na trávníku, neulítne vždy před tebou, ale zůstává zcela klidně seděti. Blížíš-li se k němu a saháš-li po něm rukou, počne skrčený svůj krk do tak neobyčejné délky natahovati a jím sem tam pozvolna kroutiti tak, že domníváš se, jakoby se byla před tebou rázem objevila malá sice ale přece podezřelá báječná obluda. Tím mnohého omráčí a zastraší, tak že mu neublíží!

Jiní větší tvorové opět jinak si vedou, a tak i přerozliční živoci drobnější, na které si tu též několika obrázky z vlastní zkušenosti vzpomínáme. Že se dovedou přetvařovati v jistém smyslu i želvy, zatahujíce při podezřelém šustotu hlavu i nohy pod svůj pevný štít, jako ježek choulící se pod bezpečnou bodlinatou kůži, patří k obyčejným úkazům. Že by však i vzdálené příbuzné želvy, jakými jsou naše žabky, svým zvláštním a o mnoho poutavějším způsobem i prozíravého člověka ošáliti dovedly, asi málo kdo zakusil!

Povím krátce, co i mně jednou se přihodilo. Bylo to o žních, když při obhlídce sekáčů obilí, nechtěje jen tak ledabyle marniti časem, pozoroval jsem, jak si ta drobná havěť brouků, pavouků a j. na posekaném strništi vede. Tehdy jsem právě měl namířeno, abych vypočítal, kolik asi cesty rychlonožci na př. střevlík zrnitý nebo pavouk, jenž na konci zadku nosí raneček s vajíčky — za minutu uběhnou. Když při této práci zvláštní hbitost vyžadující kladu měřítko na strniště, tu z čista jasna dotknul jsem se obyčejné kuňky, černohnědé to žabky, která bradavičnatými zády ropuchám se podobá. A právě ta okamžiknutím, jak jsem se jí nenadále dotekl, tak i ona sebou rychle zavrtěla, a já místo černohnědých bradavičnatých zad spatřil její pomerančově skvrnitý spodek těla, ale nejen to! Ten na oko nejapný tvor přikrčil všecky čtyři nožky tak těsně k tělu a na zádech leže — tak tiše se choval, že mne po několik minut marně čekajícího, brzo-li se hne a utíkati začne, posléze z té její očividné přetvářky trpělivost přešla, a že jsem ji bez ublížení vlastnímu osudu zanechal.

Kuňky, ropuchy a ostatní naše žabky zasluhují všestranné šetrnosti, poněvadž mnoho škodného hmyzu, mnoho červů a slimáků k výživě spotřebují.

Však dobře, že jsem si na hmyzy vzpomněl. Mezi těmi teprve panuje mnoho neupřímnosti, ať již to přetvařování se mnohých děje se za jakýmkoliv účelem a ať z vlastního jejich rozumu nebo z pouhého pudu, všemocným Tvůrcem jim vštípeného.

Již obyčejný chroust je v oboru tom mistrem. Zatřeseš-li stromkem, na němž ve dne klidně se vyhřívá, ať spí nebo bdí, jako hruška spadne na trávník, a nehne sebou, tak že s těží jen ho vyšťáráš. Za chvíli však roztáhne všech šest noh, povyleze na vyšší bylinu a odletí.

Tak se tváří i každý zlatohlávek, jinak bedruňka zvaný, kovově lesklý a oblíbený brouk; tak vede si i červotoč, méně pro černou barvu jako spíše pro podezřelé vrtání a rozkusování dřeva, zvláště nábytku, za tiché doby noční velice neoblíbený, ač zřídka komu známý brouček. Zdánlivě mrtvými zdají se býti i kožojedi v domech vůbec rozšíření a jako škůdcové kožešin i vycpaných přírodnin známí broučkové — kteří při pouhém dotknutí se jich skrčí se mžikem, a byť i popichováni tak hned na nohy se nestaví.

Živnost pro polního hospodáře, sadaře a vinaře velmi škodlivou provozují brouci nosatci, po ztenčeném konci hlavy, nosu se podobající tak nazvaní. Ti všichni neučiní ani kroku bez přetvářky: sotva že tě ten který z nich spatří, nebo zaslechne, nebo sotva že dotkneš se byliny, stromu a keře, kde nosatec na šťavnatých listech právě si pochutnává — ihned skrčí nohy a raději padne na zem, než by se dal polapiti. A na zemi ještě chvíli zůstane nepohnutě ležeti, jen aby se neprozradil. Tímto rozšafným prostředkem bezpečně dovede se uchrániti nosatec hrachový, dlouhonos lískový, zobonoska zelená, kteří tři náležejí ku drobnějším svého druhu, a tímtéž přetvářením se unikají i velmi hojní ostatní členové oné rozšířené rodiny.

I mandelinky vůbec škodlivé, i sluníčka leckdes příjmím bedruňky zvané, avšak hubením mšic užitečné, krčí se při doteku nebo padají u rostlin na trávník, kdež sotva by mandelinku vypátral, kdyby nevynikala barvou a leskem obyčejně kovovým.

Mezi motýli sběratel nalézá mnoho přetvářky k tomu směřující, aby se ten onen z nich spíše zachránil před slídícím okem vlastních nepřátel. Větším dílem sedá si takový motýl na předměty skoro jako on sám zbarvené a klade křídla tak, že od nejbližšího okolí vůbec stěží jest k rozeznání. Více ještě vynikají housenky některých motýlů, zejména píďalek. Ty, chtí-li se prospati, spočinou na lupenu nebo větvi stejně zbarvené, nebo — usadí-li se na větvi především suché, natáhnou předek těla šikmo do výšky tak, že sami kratinkému pahýlu se podobají.

V tomto směru závodí s motýli i cizozemské kobylky, z nichž mnohou, leží-li roztažena na suchém letorostu, sotva bys na něm postřehl. Takovéto pro vlastní bezpečnost provozované — ať tak dím — přetvářce zvířat říká se nyní vůbec mimikry. Jest vrozena tvorstvu od prvopočátku, kdy na zemi se objevila, ale zdokonaluje se tím více, čím opatrněji musí ten který živočich jednati, aby se slídivému oku nepřítelovu vyhnul a tak co nejdéle při zdraví a životu se udržel.

Boj o zachování vlastního života učí nejen člověka ale i živočicha býti opatrnějším tím více, čím ostražitější a silnější jest jeho nepřítel: člověku v tomto boji může prospěti všestranná vzdělanost — živočichovi však, jenž nemůže čerpati ze zkušenosti svých předchůdců, poněvadž tito ani knih nezanechávají, ani učitelů vlastních nemají, tomu při tomto boji o život jediné prospívá — kde síla nestačí — vlastní zkušenost a zvláště pravá ruka její — přetvářka.