Ze života pro život/Obrazy z rodinného života mravenců

Ze života pro život Josef Dědeček
Z mého zvěřince	Obrazy z rodinného života mravenců	Šetrností k čistotě a ku blahobytu

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z rodinného života mravenců
Autor:	Josef Dědeček
Zdroj:	DĚDEČEK, Josef. Ze života pro život. Praha : Alois Hynek, 1899. s. 44–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jaké to vedro, že žízní až práhne veškerá příroda! Všude mrtvo, že nezříš nikoho vůkol — ni ptáčka, ni člověka!

Však přece! Tam pod košatou plání hruškovou, jakých druhdy dědové naši rádi šetřívali po mezích rolních, zříti přece bytost lidskou!

Patrně že to pocestný, dlouhou chůzí zemdlený! Položil se tam o samotě pouze na chvíli, by pooddechnul si a se znova posilnil k dalšímu pochodu; vždyť v poli zůstati nemožno, neboť dusno ve vzduchu věstí blízký příchod bouře, tu onde objevují se šedé mráčky, ne velké sice, ale tím spolehlivější věštci hrozného letního vichru, jemuž hrom a blesk bývá té doby obyčejným společníkem.

Proto ono vedro, proto ta zmalátnělost v údech poutníkových. A pod stromem nemůže přece za bouře zůstati! Blesk sveze se nejspíše na strom osamělý! — Bouře záhy sezvala své druhy k divému ryku. Již se blíží, a ubohý chodec dosud nemůže pozdvihnouti těla, dosud cítí se býti postupu neschopným. Odevzdav se do vůle Tvůrcovy pohlíží matně k zemi, — bojíť se již obraceti zraky tam, kde s hukotem blesky se křižují.

Avšak co spatřuje jeho zemdlený zrak, že jej k jednomu místu tak upoutal? Co příčinou, že počíná oživovati, že oko skví se zápalem, že v údech dříve ochromených rychleji se proudí krev? —

Nepatrný tvor — mraveneček, — nedbaje vedra, neohlížeje se po bouři a blesku, kvapí tu po zemi přes hory a doly (jakými proň hrudky hlíny a kamínky), přelézá drobnější a obchází hrubší překážky, a bez oddechu spěchá, by tím dříve ku své rodině se dostal. A k tomu nejde s prázdnou! Ještě břemeno s sebou vleče, skoro větší, než on sám, a přece spěchá a přece, poněvadž sám se vynasnažuje, blíž a blíže dochází cíle své cesty; zajisté že bude ještě před deštěm na suchu, doma mezi druhy!

Poutník pozoroval bedlivě tu drobnou bytost v její spěchu a úspěchu, vzpamatoval se a vybral z tělesného zmalátnění, silnější duch jeho překonal křehké tělo, a znova vydal se k nedalekému cíli své pouti, jehož došel bez úrazu. —

Právě tak učinil to před dávnými lety cestovatel po vypráhlé Sahaře. Hlad a žízeň umořily jeho tělo již tou měrou, že nemohl z místa, a jen zázrakem jisté smrti ušel. Vypravuje, že pozoroval zelenati se mezi pískem nepatrný mech. Přítomnost této drobné ale živé bytosti nedala poutníku klesnouti na mysli. „Kde život ještě možným, tam i já z vůle Tvůrcovy nemusím také zhynouti,“ pomyslil si a dovlekl se ku zalidněné oase.

Jako tyto dva obrázky usvědčují nás, že často ze života zvířátek pro vlastní počínání a podniky příklad míti můžeme, tak podobných neb takových ještě více vlastností z konání nepatrných mravenečků zjevně vychází, vlastnosti to, které člověku skutečně sluší, ano — které mu bývají časem, ač povinnými jsou, za zásluhu ano přednost pokládány!

A což jest přece ten mravenec? Tvor, ničím zvláštním nad příbuzný hmyz nevynikající! Zvířátko, mající na hlavě dvé velkých očí, jimiž ku předu, v zad i nahoru a na strany zírá, a u nich vlákenka, jimiž dotýká se každého předmětu ano i každého živoka, s nímž se potkává. Tykadly, jak vlákna tato slují, mravenec ohmatává vše, co cestou se mu namane, z čehož zřejmo, že velmi důležitým jsou mu smyslovým ústrojím a jak zdá se, především hmatem. Ano máme důkazy též pro pravdivost domněnky, že tykadla i ústroj čichový — nos — nahrazují, poněvadž se na základě domněnky jiné dokázati nedá známá a zřejmá okolnost, že mravenec mravence ohmatáváním tykadly poznává, náleží-li k jeho rodině, nebo je-li to jeho nebezpečný soupeř.

Pravdivost domněnky, že mravenci tykadly čenichají, nebo-li že se dle zápachu, jenž jest u každé rodiny mravenců jiný, navzájem poznávají, dokazuje se tímto: vykoupáš-li mravence v líhu a potom ve vodě, pozbývá zápachu jemu vlastního. Kdybys pak takového vykoupaného mravenečka na jeho mraveniště hodil, nepoznali by ho a jednali by s ním jako s vetřelcem.

A naopak: kdybychom mravence na př. lesního, jenž z našich jest největší, koupáním zápachu zbavili a natřeli jej potom rozmačkaným mravencem obecným, aby po něm zapáchal, — tu mohli bychom takto vypraveného mravence lesního směle položiti na příbytek mravence obecného, poněvadž by oba, majíce stejný zápach, domnívali se, že patří do jedné rodiny.

Rovněž tak řídí se mravenec domů se vracející zápachem, jejž na té jimi ušlapané pěšině jeho přátelé byli zanechali.

Mraveneček hmatem i čichem pomocí tykadel se přesvědčiv, že proti němu přítel se ubírá, uhání dále, i vyhne se onomu a spěchá, by on i onen ani chvilky drahého času nezmařil; — ale hmatem i čichem hlavně seznává též v protichodci soka a tudíž mravence nepřítele, člena rodiny jiné, sousední, a tu musí vzácný čas stranou, poněvadž žárlivost, boj o žití a zachování sebe veškeré ohledy zapuzují. Tu musí rozhodnouti síla tělesná, zručnost, ostří kusadel a pak teprve možno ubírati se dále.

Leží-li mravenci v cestě mrtvola drobného živočicha, housenky nějaké nebo dešťovky a podobná, uchopuje ji, a k tomu má pod čelem svým dvě háčkovitě k sobě ohnuté silné čelisti, jimiž nejen potravu snáší ale i hrubší rozkusuje; čelistmi snáší stavivo i zároveň staví, jimi brání se i proti odpůrci. — Jestiť však věcí vůbec známou, — a matinky, jež uschovávají před mlsnými jazýčky med anebo syrup, z dobré zkušenosti vědí, — že mravenci zvláštní mají pochoutku na sladkých potravinách a pamlscích, rovněž tak, jako přátelé jejich vosy, včely a medáci. Vždyť sladká šťáva jest jejich potravou a tuto nemohou arci rozkusovati čelistmi, ale vyssávají ji jazykem, jejž mají pod svými kusadly v předu obličeje. Mravenec tedy kousá i ssaje.

K chůzi má šest dlouhých nožek na spodní straně prsou (hrudi), která jsou za hlavou, s prsoma jest tenkou stopkou srostlý zadek. V létě vídáme na mnohých mravencích také křídla (čtyři) a to pouze na samcích a samicích. (I když mraveniště na povrchu prohlížíme, vidíme některé okřídlené jednotlivce mezi bezkřídlými pobíhati.) Oboje pohlaví zdržuje se po většině stále doma, pouze někdy, za teplých dnů letních, opouštějí samci a samice své příbytky, vyrojí se do vzduchu a v něm vznášejí se často v chumáčích tak hustých, že i mračnu nebo dýmu se podobají, jenž (podle kronik) již nejednou lidi vyplašil, domnívající se, že dům anebo věž, které rojícími se mravenci jakoby dýmem zahaleny byly, hoří.

Když samičky se byly podle chuti ve vzduchu obveselily, vracejí se domů, pakli nezbloudily a nezahynuly; ale samečkové záhy potom hynou. Některé samičky ztrácejí brzy po návratu křídla, a ne-li, tedy jim je bezkřídlí mravenečkové ohryží. Každý stále bezkřídlý mravenec, a k nim náleží právě všichni, s nimiž se tak často potkáváme, jest tak zvanou dělnicí. Jest tedy v rodině mravenčí něco samcův a samiček, časem okřídlených, a hojnost vždy bezkřídlých dělnic.

Mimo čelisti samice a dělnice mají ještě jednu zbraň a to na konci těla. Není snad člověka (leda toho, jenž rukavičky již od kolébky nosí), jenž by se o účinlivosti zbraně té nebyl přesvědčil. Vždyť víme, jak to pálí, když mravenec „štípl“. Štípnutí toto tak zvané nepochází od čelisti ale od prudké šťávy — nazvali ji kyselinou mravenčí, — kterou mravenčík i nepatrný, jakým jest nejmenší náš žlutý v zahradách ve skrovných společnostech žijící druh, tělem i velkého člověka citelně pohnouti může.

Kyselinu tu vystřikuje mravenec koncem těla, jejž právě k tomu cíli okamžitě dolem ku předu ohýbá (a proto as jest zadek jejich za jedno stopkou s hrudí srostlý a za druhé ve špičku dolů sehnutý), když se byl čelistmi do nepřítele zakousnul. Kyselina mravenčí („jed“ včelí a vosí jest téže podstaty) způsobuje palčivost a okamžité opuchnutí, a proto běda hmyzu, nebo ještěrce, ptáčeti a každému drobnému živočichu, jejž by nehoda ku mraveništi přivedla. I spícímu člověku nebo malomocnému nemluvněti nebylo by radno sdíleti společnost větších lesních mravenců.

Seznavše, z čeho asi tělo mravenčí se skládá, ohlídněme se též po jeho živobytí; neboť třeba říci předem, mimo mravence jest ještě málo jen hmyzů, a to včela na prvém místě mezi nimi, kteří by nám poutavější podívané poskytovali. Abychom však seznali veškeré zvyky a vlastnosti jejich, nepostačí, díváme-li se chvilku na leckterého mravenčíka, jak sem tam pobíhá, jakoby něco hledal, anebo když vleče domů i víckráte větší mrtvý hmyz, kterak při tom takovouto kořist namáhavě za sebou táhne, a jak mu ani jinak nemožno, po zpátku zvolna k domovu se ubírá.

Takto na mravence pohlížejíce, nevidíme ještě vše, tak jako podle toho, jak se člověk na ulici chová, nesmíme a nemůžeme ještě souditi, jakým jest, a co robí doma při svém zaměstnání anebo vůbec jak se chová, konaje své domácí povinnosti. — Pojďme navštívit mravence do jeho příbytku a potom doplníme si o něm obraz celý.

Vyšli jsme si po mezi k borovému háji. Kolem po lukách a rolích bručelo plno nepatrných živoků nejinak, než jakoby k nám se všech stran vzdálené písně doznívaly. Motýlů drobných, buď modrých (modráčků) anebo červenohnědých a spodem perleťově lesklých (perleťovců) houpalo se kolem kvítků na výběr. Místem hověl si na květenství řebříčku zelené lesklý zlatohlávek a přes cestu uhánělo mnoho brouků střevlíků, jakoby nakvap měli, zabíhajíce do trávy, by se uschovali.

Na mezi zvláště bylo živo. Tu neminul krok, aby nám nebylo se vyhnouti některému mravenci, jenž někam pěšinou uháněl. Místem jich táhly docela celé řady. Co pak tu mají na práci? Jedni běží sem, druhých řada s oněmi se potkává, a jeden jako druhý! Každý s každým se pozastaví, ohmatá ho tykadly a zase jde to dále jako na chodníku velkého města. Kam pak asi spěchají?

Pojďme za nimi! — Vida! zde mají pěšinku pro sebe, ušlapanou a po stranách ohrazenou. Pravá to ulice, kudy jich nejvíce choditi musí za svým řízením. Ulice ta vede však z cesty na mez a hle! tam se rozbíhá v několik uliček! — Aj, copak to je? Tuť na tom kopečku celý roj stejných mravenců, skoro vesměs bezkřídlých, kteří tak kvapně prohánějí se mezi sebou, jako lidé po náměstí. Skoro bych řekl, že se tu k nějaké schůzi shromáždili, vždyť pobíhají jako posedlí, a pořád po onom kopečku; jen někteří (ti okřídlení) volněji lezou! Mnozí se oddělili a spěchají pěšinkou zase pryč, ale vracejí se ve větším počtu, přivedše ty, s nimiž se byli setkali. — Co tuto vidíme, jest domov mravenců — čili mraveniště!

Kupa to rozmanitých látek opatrně nakypřených. Tu drobty hlíny, tam zase tříštičky dřeva, mezi tím nějaké stéblo nebo kousek suché lodyhy bylinné, části i celé jehličí, něco šupinek ze šišek anebo semen borových, a to vše promícháno a propleteno, že pevně drží pospolu. Pouze hojné drobné otvory, as co by mravenec se provlékl, roztroušeny jsou na povrchu té směsice a těmi právě vylézají na povrch noví a zalézají do vnitř ti jednotlivci, na něž dole práce čeká.

Povrch mraveniště pozvolna se utišil a většina mravenců rozběhla se opět za svým povoláním. Ale ne všickni, dosud se jich ještě dost na hoře zdržuje. Popolézají jen volněji, tu tam přeloží stebélko jinak, než leželo, nebo pohlížejí na počasí, vůbec chovají se tak, jakoby neměli na pilno: nezahálejí sice, ale mnoho pracovati nemají asi v úmyslu! Však, pozorujme místo všech jen jednoho, spíše porozumíme pak všem. Všimni si tohoto. Stojí u otvoru, nyní kolem něho obchází, zase stanul a dívá se jakoby na nás. Nejspíše si nás po očku prohlíží a staví se jen tak, jakoby mu na nás nezáleželo. Ostatně uhlídáme!

Mířili jsme naň hůlkou a vždy blíž a blíže, až se ho málem dotýkala. A co proti tomu on? Ani se nedočkal, až se mu hůl na tělo sveze, ale vztýčil se, postaviv se až na špičky předních nohou, díval se dřevěnému nepříteli rovně v tvář ani z místa se nehnuv. Pouze čelisti, jak se zdálo, pootevřel, by je měl k útoku spíše pohotově. Toto jeho útočné postavení nejspíše že zahlédli vzdálenější druzi, neboť ihned jich byl na ohroženém místě celý roj, a všickni rovnou odvahou toužili změřiti se s nepřítelem. A na těch ještě nebylo dost! Teprve potom vyrojilo se jich z podzemí všemi děrami, a běhali chvatně křížem krážem, jakoby nepřítele hledali, jenž znova z práce vyrušiti je zamýšlí. — Kdyby ta hůl, již jsme zúmyslně jim na blízku drželi, z masa byla, musila by zajisté podlehnouti množství kyseliny, již proti ní se všech stran vystříkali!

Však pozor! Již se u holi utvořila celá kupa nepřátel, již se staví jedni druhým na ramena, a odvážnějším se úmysl docela již podařil. Dosáhli škůdce a také zároveň nepomíjejí čelistmi ho ztrestati, ale asi v té rozčilenosti, jíž ohrožený pes zakusuje se do holi, poněvadž nemůže pomstíti se na její majetníku. Vždyť také viděli jsme, že jen tak slepě mrtvé dřevo nehryzli, ale že mžikem několik jich uhánělo nahoru, aby dali pocítiti zlomyslné ruce ostří svého jedu. Nejsou-li pak to spolehliví a udatní strážci své rodiny a chaty. Jako horalé, jimž soused ani těch holých stěn nepřeje, tak i oni všickni za jednoho a za svou kolébku nasazují životy, a že tak jednomyslně si počínají, toť i proti mocnému nepříteli zbraní nepřemožitelnou, zbraní, které by měli vždy národové místo drobení sil svých proti odpůrcům používati!

Poněvadž mravenci bedlivě brání mraveniště, není lze přesvědčiti se důkladně, jak to uvnitř vypadá, a pouze dle hnízd ve dřevě vyhledaných anebo z hlíny uhnětených možno si představiti, jak asi mají příbytek vůbec zařízený. Pravým domovem mravenců jest bludiště chodeb užších a širších, vodorovných a opět svislých anebo šikmo nahoru vedoucích, zprohybaných a vůbec spolu splývajících asi tak, jako to na průchodech houby mycí pozorujeme. Čím větší rodina, tím rozměrnější i bludiště ono, tím více také vodorovných chodeb a poschodí nad sebou. Kde jsou chodby širší, tam jsou komory jednak pro zásobu potravy, jednak pro bílá vajíčka, jež tam samičky na hromádky snášejí, a posléze i pro larvy a pupy. Jsouť tam mimo uvedené však také ještě místnosti uchystané — pro hosti.

V rodině mravenčí není, jak svrchu uvedeno, jedněch rodičův, otce a matky, ale obou tu mnoho, přece však méně, než neokřídlených dělnic. Rodiče zdržují se z většiny doma, docházejíce opravdové lásky a pečlivosti od dělnic, které jsou dílem sestrami, dílem (čím dále k podzimu) dětmi neb i vnuky prvých. V každém však poměru ať k té neb oné větvi rodokmenu přináležejí, dělnice starají se povždy se vzornou svědomitostí a obětavostí o rodiče rodiny s jedné i o potomky jejich s druhy strany.

Dělnice vykonávají každou práci domácí, majíce tedy nejen na starosti udržování dobrého stavu příbytku, ale i rozšiřování jeho a čistění, nejen ošetřování larev a krmení jich, nýbrž i přenášení pup (t. zv. mravenčích vajíček) do sucha a i na slunce a do bezpečného úkrytu, mají na starosti nejen zvaní a dopravu hostí, ale i jejich krmení i starost o jejich zábavu a bezpečnost, — a posléze leží dělnicím na bedrách veškerá starost, která ven do přírody z domova je nutká, kde staví se jim v cestu tolik obtíží a příkon, kde očekává je tolik nepřátel a pohrom — pohrom a násilí tolikerého, velmi často, bohužel, i nesvědomitým člověkem, — když tu venku v širé přírodě vyhledávají jednak potravy, jednak jiné potřeby pro dům, pro své milé a četné sestry, bratry a rodiče, i pro veškeré jiné a rozmanité spoluobyvatele.

Ve mraveništích bývají často rozmanití nájemníci a hosté. Nejen že se tam donucují mravenci jiného rodu a v některé sousední rodině vyvinutí jako otroci k vykonávání mnohých domácích potřeb, stávajíce se znenáhla v novém domovu svém usedlými a svéprávnými, — ale i mnoho jiných ještě životů bychom ve mraveništi nalezli. (Můžeme odhadnouti na tři sta počet všech druhů zvířat, která buď jen na čas anebo doživotně s mravenci příbytek sdílejí.) Někteří z těchto hostů jsou pouze trpěnými, ale jiní docela i hosty milými, u mravenců oblíbenými a třebas i násilím domů dopravovanými. Larvy zlatohlávků na př. prožijí svůj celý věk ve mraveništích, kde se živí prstí a ztrouchnivělými zásobami. Mravenec je trpí a uvykl se považovati je za neškodné společníky ve svém podzemním bludišti. A tak jako larvy zlatohlávků zdržuje se mnohý brouk, zejména drabčík, po celý život, tedy vajíčko, larva, pupa i dospělý, jediné ve společnosti mravenců, nebo se tam zahnízdi aspoň jako hmyz dospělý.

Ale nejmilejšími hosty ze všech jsou mravencům mšice. Již venku v zahradách vidíme, jaké pouti mravenci podnikají, aby se mšic dopídili. Ani jediný strom, kde toto plemeno rostlinných pijavic se úžasně rozmnožilo, není tak skryt, aniž značně vysoký, by ho mravenci nevypátrali a houfně se naň nestěhovali — za tou sladkou šťávou, již jim mšice o své újmě následkem jakéhosi zalichocení koncem těla vypocují. — A právě proto, aby mravenci, zvláště když venku jest nečas, nepostrádali této šťávy, přivábí si, ano zavlekou násilím mnohé mšice domů, předcházejí si je tam a krmí, zavděk berouce zmíněnou již medovinou, kdy jim libo.

Mravenec rozumí také dokona sladovnickému řemeslu. Svědčí o tom mnohé spolehlivé pozorování. Na svých vycházkách nenechávají ničeho ležeti, co by se jim doma hoditi mohlo, a sbírají takto i rozmanité zrní obilné, ukládajíce je do svých špýcharů. Teplem, jímž si, tolikými průdušnicemi dýchajíce, domov vytápějí, počíná nahromaděné semeno časem klíčiti, čímž škrobovina, ku vzrůstání bylinky (dokud samostatných kořínků nemá) v onom nahromaděná, přeměňuje se v cukr. Kdyby semena úplně vyklíčila, ubylo by onoho cukru, jenž v rozpuštěném skupenství rostlinku živí, až by jej tato posléze zcela využitkovala. A tomu právě dovede mravenčí důmysl rázem opříti se docela jednoduše tím, že veškeré klíčící semeno vynesou ze skrýše na teplý vzduch a na výsluní před mraveniště. Tam žárem slunečním klíčky (kořínky) zaschnou, semeno v tomto stavu hojně cukru obsahující nemůže zrušením prvého kořínku znova klíčiti, a zůstane sladkým. Třeba pouze snésti je opět domů a v případě ochutnati jeho nasládlé jádro.

Veškerá příroda neustále bojuje o živobytí a sebezachování od nekonečně dávnověké doby, do níž stvoření světa vůbec se klade. Doba tato neboli stáří naší země činí prý dle výpočtů Goodšilda, předsedy jisté učené společnosti v Edinburku (ve Skotsku), na 1400 milionů let! Po celý tento ohromně dlouhý čas zápasí v přírodě statnější rostlina se slabší sestrou o každou píď země a o každý paprsek sluneční; po celý ten čas podléhají slabší zvířata vlastním pokrevencům, kteří je o poslední nevyhnutelné sousto potravy olupují; po celou tu dobu rozpíná se též i síla ducha lidského, k tomu cíli, aby potlačovala málomocnější vzlet duševní činnosti bližního; všude a po věky již rozpadávají se a na samostatné části se drobí velké državy a říše, které světem vládly, aby tím snadněji drobty těmi obohatiti se mohl důmyslný, statkem chudší ale duchem bohatší soused!

Takovýto boj o živobytí a zachování sebe nemíjí ani pracovité rodiny mravenčí. I ve mraveništích, sídlech jinak průmyslového naladění, rozeplane časem pochodeň války, aby pohubila slabšího soupeře. Obývají-li dvě rodiny mravencův malý okres, tak obmezený, že se občanům každého často a nevyhnutelně potkávati jest, anebo že čerpají obě rodiny potravu z jednoho pramene, a že i jinak jedna druhé jest překážkou, tuť nezřídka (budiž víra dána pozorovatelům věrohodným) povstávají sváry mezi sousedy. Zprvu mezi jednotlivci, později mezi pomocníky, kteří jako posila na bojišti se namanuli nebo vyzváni jsouce se objevili, a posléze docela i mezi všemi bojovníky obou rodin.

Tu pak tlupa za tlupou opouští svůj domov a kvapí, jak potřeba a opatrnost káže, rovně neb oklikami k nepřátelskému táboru, jenž neopomenul vyslati také silnější hlídky svárlivému sousedu vstříc. Hlídky se setkaly, srazily, na obou stranách padlí nebo dojista ranění klesli a možno i, že zajat byl ten který protivník. Vítěz nepopřeje ani padlým odpočinku; své bratry odnáší a padlé nepřátele uchvacuje a ku svým je odvléká, kdež jsou mu za pospas. Raněné bratry své opatrně dopravuje do tábora, aby je tu ošetřovali a možno-li vyléčili; raněného nepřítele však uchvacuje též a domů odnáší a dává jej střežiti a krmiti, až by se vyléčil, a uzdraveného posléze vězní doma, přidržuje ho k domácí práci a odchovává si z něho otroka.

Otroctví jest též osudem i zajatých bojovníkův i těch mravenců, kteří ještě nedospěli a kteří ve stavu pupy do rukou nepřátel se byli dostali. Toto při podobných svárech často se stává. Když boj začal mezi hlídkami, neopomíjí obou stran docházeti posila, a to, jak vypravuje se, i na pomoc středu i oběma křídlům. Znenáhla veškerá branná moc utká se v krutý boj, slabší strana zajisté podléhá, a vítěz obohacen jsa hojnými raněnými nebo zajatými nepřáteli, vrhá se i do jejich táboru, do jejich mraveniště, a plení tu napořád, odnášeje potravu, pupy, hosty (mšice) i uchvacuje do zajetí samičky i samce. Tím vysvětluje se, že zhusta ve mraveništích rozliční jsou mravenci barvou a velikostí čili druhem, a tím objasňuje se i množství otroků, kteří ve mnohých rodinách mravenčích, ač k jinému druhu náležejí, jsou často i téměř v rovném počtu ne-li v přesile. A pouze proto asi klidně snášejí osud otrockého stavu, že vítěz s nimi nakládá jako s vlastními, neukládaje jim jiného břemena než práci domácí, místo níž sám venku často i namáhavější dílo vykonává.

O vzájemných poměrech živobytí dvou sousedních rodin mravenčích poskytniž malý obrázek následující pozorování. Všímaje si za parného dne srpnového na pastvině drobného tvorstva, spatřím tu mezi nízkou travinou (kostřava ovčí to jest, která suché pastviny tuhými štětinatými trsy kryje) jediného přizrzlého mravence, asi třikráte většího než náš obyčejný — jenž s pupou mravenčí trávníkem uháněl.

Že jediný byl, a s tou kořistí, bylo mi velmi divné. Však tu hrne se ani ne o 1 m zdáli za ním druhý a v patách třetí a čtvrtý mravenec, a za těmi již celé hejno pupami rovněž obtěžkaných bratrů, a všickni tímtéž směrem po trsnaté mezi brzy po hrudce nahoru, brzy střemhlav s ní dolů uhánějí k cíli mi neznámému, a tak po délce asi 20 kroků cesty!

Co toho příčinou? Odkud ten spěch a proč?

Tady to vězí! Mraveniště pod zemí založené a hnědými, se zrzavci stejně velkými mravenci však chudě obydlené, leží tu před námi. A na mraveništi tom hemží se to dvojím druhem bojovníků, patrně že dvojí armádě náležejících: jedni, s hnědým oblekem, pobíhají zmateně po hradbách anebo zase, jakoby číms ohromeni nečinně stojí, druzí, ve stejnokroji skoro zrzavém, z podzemních východišť, jakoby branami ven kvapí, a odtud co nejrychleji dále, ale každý její muž s jednou pupou mravenčí ve svých silných čelistech. Zároveň bylo pozorováno, že, kde který ryšavec hnědokabátníkovi naběhl, bylo mu s ním krutě se potýkati; neuznávaje však za prospěšné, vzácné břemeno upustiti, nemohl použiti ku obraně svých kusadel a snažil se raději, tu tam s nějakou ranou co nejrychleji dostati se dál z obzoru hradeb nepřátelských. Na štěstí — a i to podivno, ač snadno vysvětliti se dá — hnědí mravenci nepronásledovali ani na píď dále svého nepřítele, držíce se doma v bezpečné jistotě. Hnědí mravenci pokoušeli se tedy, kde který nepřítel v ústrety z podzemí jim vyběhl, pouze zameziti ústup a vyrvati jim vzácnou kořist, kdežto ryšavci za dobré neuznávali — bylyť hlavní čety jejich již dále na pochodu — příliš se zdržovati, ale, ať již s kořistí nebo bez ní, se zdravým anebo zraněným tělem, každý hleděl nepříteli uniknouti.

Poměr to zcela jasný!

Jak již mravenci jsou, rodina hnědých mravenců usmyslila si po dlouhotrvající deštivé nepohodě vykořistiti nastalý suchý čas, a vyšla si — zanechavši doma nejspíše jen slabou posádku — v počtu větším do sousedství na pastvu. Zrzavci však, ač jak praveno, jen asi o 20 kroků dále své sídlo měli, vyslídili (jak to u mravenců a včel nepěkným zvykem) domov svých hnědých sousedův a vyčkavše vhodného okamžiku, přikvapili snad i povraždili část počtem slabší posádky a posléze snažili se vypleniti ji. — U mravenců spočívá, jak známo, kořist v pupách aneb i v zajatých. —

Z pastvy vracející se hnědí mravenci byli (a netajili se tím skutečně) s počátku nad vetřelostí nepřítele zaraženi, ale zběhše se v dostatečném počtu, dovedli aspoň toho, že další vpád a řádění jeho zamezili, přiloživše, kde který mohl, hrabivému nepříteli ještě něco na památku.

Nepřátelský voj ztratil se znenáhla ve svém doupěti, a ani z hnědých mravenců nebylo lze při naší zpáteční cestě na mraveništi ani jednoho pozorovati.

Patrno, že obě nepřátelské strany po kruté potyčce odpočívaly! Kdyby hříchem nebylo pobourati jejich oloupený domov, nechybuji, tvrdím-li, že tam uvázlo asi mnoho mrtvol nepřátelských, nad nimiž o pupy oloupená rodina svou neopatrnost oplakávala. Naproti tomu však zrzavci, ač nepochybně mnoho bratrů ztratili, radovali se snad doma z bohaté kořisti.