Ze říší přírody/Pazourek

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Hrachovec	Pazourek	Jak povstalo stříbro

Údaje o textu
Titulek:	Pazourek
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 77–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Říše něžných ptáčkův dlouhá léta trvala u nezkaleném míru a štěstí. Věčné v ní panovalo jaro a léto. Nejpestřejší květiny vydávaly libou vůni a uchovávaly množství hmyzu, jenž některým ptákům byl lahůdkou. Jiní opět živili se zrním, kteréž neustále zrálo na úrodných políčkách; a zase jiní krmili se plody šťavnatými, jimiž stromy byly obsypány. Od rána do večera ozýval se krajem tisícerohlasý zpěv.

Jedné noci vloudil se však do ptačí říše ohromný zástup divokých koček, jež tehdy měly na každé noze po pěti prstech s ostrými, zahnutými a vtažitelnými drápy. Šelmy ty přepadly příbytky nic zlého netušících opeřencův — a když ráno slunko vysvitlo, mnohý nadarmo hledal své miláčky. Zmizeli; jen chomáče peří, a tu a tam krvavá stopa svědčily, že ptáčkové stali se obětí krvelačných šelem. Veliký nářek a pláč zazníval klidnou druhdy říší.

Když chýlilo se k večeru, vybráni nejsrdnatější a postaveni kolem hranic na stráž. Ale za temna připlížily se lstivé kočky a ubohé stráže pohubily. Za jitra pak mnohé hnízdo jevilo opět velikou mezeru.

„Tak to nemůže déle zůstati,“ rozhodl moudry špaček. „Byť bychom všichni střežili své území, nepořídíme ničeho. Jak také mohli bychom odolati ostrým drápům a zubům hrozných šelem? Vyšleme raději posly do podzemní říše krále kovů s prosbou, aby nám pomohl z nesmírné naší bídy.“

Rada špačkova přijata jednohlasně. A než nastal večer, vystoupili z hlubin zemských drobní mužíkové, celí z ocele. Beze vší zbraně rozestavili se podél hranic ptačí říše a očekávali nepřátelského vpádu.

Kočky nedaly dlouho na se čekati. Když nad krajem rozestřela se tma, přiskákaly ku hranicím. Uzřely tam množství postav, jež považovaly za ptáky. Zuřivě vrhly se na stráže, jež doufaly rázem zardousiti. Ale jak se ulekly, seznavše, že odpůrcové jejich jsou chladní jako noc a tvrdí jako kámen. Nadarmo hryzly do ocelových bojovníků; nadarmo škrábaly je svými drápy, hledíce je roztrhati. Pevně staly šiky chrabrých mužíků; nikdo neodstoupil ani o krok — jakoby se zemí byli srostli.

Rozmrzena neúspěchem, vrhla se panovnice koček na vůdce stráží a zasadila mu svými drápy hroznou ránu. Roj jisker zasršel a osvítil na chvíli okolí. Mužík ani se nepohnul; ale za to kočka svalila se k zemi, a bolestné skučíc, válela se po mechu. Bylať narazila na tvrdé tělo odpůrcovo, a nárazem tím ztratily obě její zadní nohy po jednom pazourku.

Sotva klesla panovnice šelem, již skácely se i její poddané. Všem upadl z každé zadní nohy jeden drápek. Vzduchem rozléhal se hrozný řev poraněných. Posléze sebraly se potrestané šelmy a s nářkem a bědováním uprchlý.

Říše ptačí byla zachráněna udatností ocelových vojínů. Radostný jásot zazněl krajem, když shledáno, že kočky, zanechavše tam ohromné množství pazourků, utekly, aniž se více ukázaly.

Uplynulo mnoho století. Pazourky kočičí tuhly víc a více, až proměnily se ve tmavé kameny, jež byly tak tvrdé, že nárazem na ocel až jiskry vzbuzovaly.

Kameny ty dostaly pak společné jméno pazourek.